Author Archive
9 ledna, 2019 | 
Author: Trasa: 31 km, Stromovka, Litvínovice, letiště, Černý dub, Koroseky, zastávka Hradce, zastávka Hradce, zastávka Hradce, Hradce, Kaliště, Třebín, klubovna
Výškové metry: …..
Účast: Pavel Tíkal, Pavel Kosař, Venca, Petr Šikl, Petr Pokorný, Vítek, Lojza
Vyjížďku nedokončil: všichni včetně hospody!!
Pád: Petr Šikl (padlý smrček překonal, za ním slezl, zakopnul o větev a skácel se, takže vlastně pád při vedení kola), Venca (efektní nedotočené salto bokem ze svahu), Lojza (někdo mu prý ukradnul přední kolo)
Defekt: nikdo
Trackmaker: Pavel Kosař
GPS: mapa bohužel zrovna selhala technika, takže jen nahrubo naklikané, skutečnost byla daleko košatější!
Komentář: Jelikož si zřejmě žádný z tradičnějších reportérů nedal novoroční předsevzetí, že report z vyjížďky bude zveřejněn před startem další vyjížďky, tak to zkusím já :).
Na startu se tentokrát sešli jen ti, co nevyznávají suchý leden. Sníh roztál a voda z něj neměla kam odtéct nebo se vsáknout, a déšť přes den tomu taky nepomohl. Takže jsme věděli, že bahno bude – a opravdu bylo. K vidění tak byly různé druhy smyků obou kol (ne vždy jsme jeli předním kolem napřed) a různé styly opouštění stroje. V hospodě se posléze rozjela debata, jaké kolo je na hluboké bahno lepší. Cyklokrosový speciál, který bahno rozřízne až na tvrdý podklad a uhání tak jako šíp? Nebo podhuštěný mudbike (určitě více využitelný než snowbike nebo fatbike – nicneříkající o svém využití, a trochu i urážející jezdce), který se nad bažinou vznáší a příjemně pluje? Chtělo by to asi vyzkoušet, tak se snad někdo na některé příští vyjížďce najde. Pavel nás tentokrát zamotal tak, že jsem půl vyjížďky nevěděl, kde jsem a druhou půlku jsem přemýšlel, kolikrát už jsme dneska tudy jeli. No prostě paráda. Pro příště dokonce slíbil, že když už pojedeme do kopce, tak to aspoň nebude proti větru. Suvenýry z vyjížďky na našich oděvech a příhodný směr návratu nás nasměřovali ke Zdendovi. Ani tady jsme suchý leden nedrželi, zvláště když Pavel Tíkal je tak dobrý ročník jako Jarda Jágr, jen o 42 dní starší!
V.S.
Trasa: 35 km, Vidov, nad lomem, Heřmaň, k Borovnickému potoku, lávka přes Malši, Doudleby, modrozelená ke Stropnici, zelená do Pašínovic, kus po červené a pak lesem nelesem do Střížova, Borovnice, Heřmaň, Vidov, Koháč
Výškové metry: …..
Účast: Honza Mareš, Pavel Tíkal, Pavel Kosař, Venca, Petr Šikl, Vítek, Míra Doležel, Banán
Vyjížďku nedokončil: Stanley – do hospody dorazil jen jeho viber: “světlo moc nesvítilo, dojel jsem na Srubec a pak domů”. Váhám jestli mu nenapsat ještě defekt 🙂
Pád: Míra Doležel, Banán, Pavel Tíkal
Defekt: Pavel Kosař (váhám jestli je to jen na jednu čárku :))
Trackmaker: Pavel Kosař
Komentář: Opět se ukázalo, že každá vyjížďka je jiná, každá dokáže překvapit a nabídnout nečekané zážitky. Na každé můžeme získat nové zkušenosti a dovednosti. Tentokrát se Pavel Kosař pustil do praktického rozboru výhod a nevýhod bezdušových plášťů. Jeho techniku a jistotu ve sjezdu všichni známe, a když si bezdušáky pochvaluje, tak na tom asi něco bude. Nastraženému drátu v lese se však ani on vyhnou nedokáže. A útok drátu na bok pláště je zákeřný, ale hlavně bývá účinný. Vypadalo to dokonce poeticky, nasvícený unikají tmel v tmavé noci mi připomínal unikající vzduch z Apolla 13. S tak velkou díru si ale tmel poradit nedokáže. Pavel nepanikařil a pustil se do opravy. Do rány vpravil tyčinku z nějakého kaučuku, pro tyto případy vyrobenou a voženou, dokonce na to měl speciální nástroj. Po několika pokusech dokázal únik zastavit a vyrazili jsme dál. Bohužel jen do Doudleb, kde vyhodnotil opravu jako nedostatečnou a dal několik dalších pokusů. Obdivoval jsem jeho trpělivost, která mu nakonec došla a do pláště vrazil duši. Jestli někdo uvažoval, zda jezdit na bezdušových pláštích, tak má další informaci k rozhodování :). Za mě jen námět, kdyby se tmel dělal v červené barvě, byla by z toho krásná hororová scéna. Na kostele odbila sedmá. Trasér se nenechal zviklat tázavými pohledy a nesmělými dotazy, jestli už jako jedeme do hospody (když ji máme zamluvenou na osmou), a zřejmě v eufórii, že už mu to zase jede, vyrazil opačným směrem do divočiny. Konečně jsme se do toho opřeli (někde i o řídítka při tlačení) a došlo na pravou bajkeřinu … a nakonec zbyl čas i na závěrečné zhodnocení na Koháči.
V.S.
Reportáž z loňské kvalifikace na Loudání 2018 berte jako vábničku. Kdo se chce registrovat na Loudání 2019 – a zúčastnit se kvalifikace – má nejvyšší čas. Registrace byla spuštěna a brzy bude uzavřena.
Cesta na Loudání 2018 nám začala jako vždy na podzim 2017 registrací 11.11. v 11 hodin 11 minut 11 vteřin a doufáním, že budeme mezi třemi nejrychlejšími. Honymu se to málem povedlo, byl čtvrtý. Já byl nakonec rád, že jsme to z telefonu vůbec dokázal poslat v 11:30, Peťanovi to prý připomněla Janička až po obědě :). Překvapením, pro nás zkušené veterány, byl nováček Stenley. Moc nás tím potěšil, nová krev je vždy super. Registrací jsme si start nezajistili, na los jsme nespoléhali a nejbližší keška byla tentokrát v Anglii. Nezbylo než se opět vrhnout do kvalifikace. Úkolem bylo najít v maximálně 10-ti krajích po dvou rozcestnících KČT s nadmořskými výškami co nejblíž určeným. A to pro každý kraj jinými. Za každý metr odchylky byl jeden trestný bod. Kolik myslíte, že se dá dosáhnout trestných bodů? Při zveřejnění výsledků to organizátoři okomentovali takto „už fakt nevíme, jakou větší bejkárnu bychom vymysleli, abychom na start Loudání dostali ty největší magory a magorky. A tak jsme vymysleli hledání výškových KČT cedulek „na přesnost“ různou v různých krajích ČR. Cílem bylo mít co nejmenší odchylku od náhodně stanovených kvót a snížit tak startovních 2000 trestných bodů co nejblíže 0. Nechápeme, proč se této magořiny zúčastnilo neuvěřitelných 51 uchazečů o start a už vůbec nechápeme, jak mohl někdo dosáhnout na cílovou metu pouhých 8bodů???“. Když jsem to viděl, tak sem myslel, že v červnu pojedeme leda tak do … Chorvatska – samozřejmě na těžko na kole :).
Jarun tentokrát objížděl kvalifikaci sám, kombinoval dopravu vlakem a přejezdy na kole, a z jeho fotek ze zasněžené Vysočiny mě ještě teď zebe. My čtyři jsme zvolili ověřenou strategii: perfektní příprava – autem co nejblíž – krátký rychlý útok a rychle pryč. Jednodenní výjezd jsme směřovali do Plzeňského kraje k Hartmanicům a Turnerově chatě, také na Šumavě jsme ulovili rozcestníky Jihočeského kraje na Jeleních vrších a u Libínského sedla. 3 kóty jsme trefili přesně, jedna 6 trestných bodů. Brali jsme to jako slibný začátek, ale později se ukázalo, že to nebyla žádná sláva :). Druhý výjezd jsme naplánovali s přespáním. V sobotu večer jsme vyzvedli Stenlyho, který sebou navařil hrnec řízků (byly moc dobré a vydrželi jsme na nich celý výjezd :)) a vyrazili směr Vysočina. Kupodivu jsme zase navštívili Pařezitý rybník pod Javořicí, stejně jako v minulých dvou kvalifikacích. Přespání jsme měli ve Znojmě a kultura byla bohatá. Navštívili jsme Pivovar u Šneka, který podává pivo Šnek a stylově místo wasabi oříšků šneky po Burgundsku. Pak jsme ještě vlezli do koktejlového baru, kde nám učaroval nápoj čupíto – malý panáček s třešinkou. Tedy hlavně zajímavá množstevní sleva – objednávali jsme ho po 20-ti kusech. Spát jsme šli dost pozdě a ráno brzo vstávali. Do střehu nás ale hned uvedly objížďky v okolí Znojma, dost jsme bloudili a byli jsme z toho dost zoufalí. Když už jsme se konečně dostali na plánované rozcestí, kde jsme dle nejasné fotky a vrstevnic očekávali kótu 304, tak jsme zjistili, že soudruzi značkaři udělali někde chybu a nechali vytisknout cedulku se špatným údajem, takže jsme ji nemohli použít. Naštěstí jsme v okolí našli další, sice s větší ztrátou, ale Jihomoravský kraj jsme splnili. Po delším přejezdu jsme v Pardubickém kraji zajeli pro rozcestníky u Nasavrk a dál pokračovali do Prahy do Divoké Šárky. Cestou domů jsme Středočeské cedulky navštívili v Brdech a pod Moníncem. Domu jsme se dostali dost pozdě, celej den v autě, celkem sobota + neděle 670 km!! Objeli jsme 5 krajů a investovali do toho vlastně jen jeden den a jednu noc. To bylo nakonec vše, co jsme předvedli. Na další pokusy nebyla chuť, vše už bylo dost daleko. 3 kraje nám chyběly úplně = 600 trestných bodů + dalších 72 trestných bodů za odchylky. Jarun měl 822 trestných bodů. Byly jsme dost napnutí, a taky dost dlouho. Kvalifikace se uzavírala na silvestra a výsledky byly zveřejněny až 17.1.2018. Prvních 20 má jistý start, ostatní čekají, kdo se vydrolí. My hoši z ČB 22.-25. místo, Jarun 30. místo. Nakonec to, i s pomocí vydrolených kolegů, vyšlo. Z kvalifikace se na start dostalo 34 bikerů a mezi nimi pět odvážných Nezmarů.
Trasa: 41 km, Švábák, U Hada, Třebín, Dubné, Čakovec, K obrázku, hřeben Kluka, červená na Vysokou Bětu, kolem Buglaty a po modré do Horních Chrášťan.
Výškové metry: 758 m
Účast: Ondra, Aleš, Vítek, Bivoj, Hony, Víťa Kořínek, Petr Šikl, Eri, Jirka Z., Majkl, Kocour, Přema, Tomáš Pour, Venca, Víčko, Míra Doležal, Venouš, Petr Pokorný, Vláďa, Honza Richtr, Pavel Tíkal
Pád: nikdo
Defekt: Bivoj urval patku, Jirka Z. sice plášť nesundaval, ale dvakrát musel dofukovat, takže ho tam má 🙂
Trackmaker: Majkl
Komentář: “I cesta může být cíl”, ale pro tuto vyjížďku to neplatilo. Cíl jsme měli, a jaký! Klasickou, ne právě bajkově zajímavou, vyjížďku na Vysokou Bětu Majkl okořenil přejezdem hřebenu Kluka a jednou odbočkou do divočiny – to potěšilo zejména Bivoje, který tam urval patku od přehazovačky. Po provizorní opravě sice pokračoval, ale na jeden převod nestačil tempu skupiny A, odpojil se a Bětu sice minul, ale zato se zařadil do skupiny B, která byla v pivovaru první. Druhá do pivovaru dorazila odbojová skupinka, která to vzala z Běty nejkratší cestou – s vidinou pěkné bajkové pěšinky. Tu jsme nakonec (po pěkné procházce po nejetelném suťovém poli) našli a i dál šotolinové a asfaltové cesty jen kolmo přejížděli a do Chrášťan sjeli po nádherné louce. Pak se dostavilo pár zbloudilců a na závěr hlavní pole bajkerů, kterým trasér ještě ukázal vrch Buglata. Vyprahlí a hladoví jsme byli všichni, takže docházelo k takové lavině objednávek, že paní výčepní se k nám bála chodit bez lístečku na poznámky. Ani ten ale nevyřeší vše, takže Peťa P. se objednaného hermelínu nedočkal, ale zato si pochutnal na polévce, paštice a utopenci. Nic z toho si sice neobjednal, ale když plné talíře tak nějak zbyly na stole a nikdo se o ně nehlásil, tak si je dal :). Pan Damašek na nás svědomitě čekal už od půl deváté, ale citové vydírání na nás neplatilo a nastoupili jsme až po desáté. O zábavu v busíku bylo postaráno, hlavně nás zaměstnalo hledání 2 černých pasažérů, kteří neplatili. Schylovalo se i k fintě, teď na chvíli zhasneme a když opozdilci zaplatí tak to nebudeme řešit. Báli jsme se ale, že by nám po rozsvícení nemuselo zbýt ani to, co už se vybralo. Koneckonců jsme i tak měli přeplatek, který se rozplynul u okýnka v Plzence, tak na útrpné právo nedošlo. Pro příště ale výběrčí bude dělat křížek na čelo!
V.
NO: Včerejšímu večeru poměrně překvapivě nedominovalo žádné spodně kvašené pivo (jó, dvanáctička…), ale APA a tak nebude od věci si rozšířit obzor, co že vlastně APA je 🙂
Další ročník Vrchařské koruny Jižních Čech jsme se opět rozhodli objet na jeden zátah. I tentokrát jsou vrcholy po celém kraji a jelikož jsme zvolili druhý prodloužený květnový víkend, tak na to máme s pondělní dovolenou a úterním svátkem 4 dny. Podle toho jsme naplánovali dojezd vlakem na start do Nové Pece, cestu po vrcholech po směru hodinových ručiček s cílem v Loučovicích a domu zase vlakem. Taky se tím vyhneme neoblíbenému přejezdu kolem Lipna. I tak to dá podle cykloserveru 515 km a 10.826 výškových metrů.
Pátek 4.5.2018 jsme vyrazili, nakonec jen ve dvou, Hony a já. Kdo letos byl s Honym na vyjížďce, tak asi ví, jak mi bylo. Naštěstí jsem se nenechal vyprovokovat a pečlivě držel loudací tempo. Co Hony vyjel, já vytlačil, ale lepší mít zraněné ego než nohy :). Po období sucha a brutální pylové sezóně, kdy se na vyjížďkách práší, že ani není vidět, celý čtvrtek prší. Což je dobrá zpráva, sice bude asi místy bahno, ale nebude se prášit! Ve čtvrtek se taky u Mříče srazili vlaky, takže nebylo jasné, jestli do Nové Pece vůbec něco pojede. Nakonec jsme se v pořádku dostali na start a v 18:15 vyrazili. Na rozjezd jsme si dali nekonečné stoupání na Třístoličník, převýšení 600 metrů. Na první Jihočeský vrchol jedeme stylově přes Rakousko a Německo a až na krátký úsek to celé vyjedeme po šotolinách. Sjezd volíme po asfaltu, blíží se večer a červená do Nového údolí bude asi hezká, ale určitě ne celá jetelná. Pod Stožeckou skálu dojedeme, ale ke kapli a dál na vrchol tlačíme a neseme na zádech. Výhled se soumrakem je parádní, celý hřeben Plechého a Třístoličníku jak na dlani. Nasadíme čelovky a jedem do Dobré. Odchylujeme se sice z trasy, ale máme zásadní důvod, míříme k Němečkovi! Příjemnější hospůdku asi neznám. A to ubytování … vzpomínky se vynořují :). Peřinami v loveckém apartmá nepohrdneme, takže spacáky dnes nevybalíme. Ujeli jsme asi 40 km.
Sobota 5.5.2018. Ráno vstáváme brzy a míříme do Volar, kde snídáme na benzínce. Na Sněžnou jedeme po trase 100 mil, přes Arnoštov a Boletický vojenský prostor směr Miletínky. Cestou se, bohužel ne naposledy, vracím pro zapomenuté sluneční brýle. Stráže a Osule nás prověří, ale docela nám to jede, Husinec mineme, oběd u sámošky dáváme až ve Vlachově Březí. Žlutá dál na terén nevypadá a jede kolem silnice, tak se rozhodneme jet rovnou po silnici. Pro mě je to utrpení, nekonečný kopec, ale trochu nás to zrychlí. Při odbočení směr Věnec uděláme chybu a sjíždíme jinou cestou. Navíc jsou na ní polomy a při objíždění totálně zabloudíme v hustém lese, kde se prodíráme roštím. Místy ani nevíme kudy se vydat a světýlko na konci tunelu nikde. Nakonec natrefíme cestu pod Věncem, ale dlouho si neodpočineme, následuje Keltská cesta (Celtic Path) – takto vzletně někdo pojmenoval brutál výškrab přes kameny po stráni kam paří slunce. No alespoň sjezd si užijeme. Ze Čkyně jedeme po zelené přímo do Čestic, v cykloserveru zelená značka není, ale zdá se nám lepší. Těžko říct, přes kopec je to stejně. Kolem Hoslovického mlýna vyjedeme k rozhledně a tím máme podhůří Šumavy za sebou. Do Strakonic je to super dlouhý sjezd, krásné pěšinky borovým lesem. Ve Strakonicích potkáme podobně na těžko naložený pár, vlídně nás oslovují, ale s vidinou blížícího se večera (a piva) jim jen letmo odpovíme na pozdrav a jedeme dál. Zpětně mě to mrzí, byly to spřízněné duše, možná dokonce objížděly to, co my. Spaní naplánujeme kus dál v Sedlicích, kde tušíme hospodu. Najdeme dokonce dvě a naštěstí v jedné vaří. Dojídáme se za celý den, koukáme na hokej a lemtáme pivo. Na spaní dojedeme kus za ves do lesa. Spíme cca na 165 km trasy. Držíme se plánu 120 km na den.
Neděle 6.5.2018. Po ránu je to nádhera. Nebe bez mráčku, krajina osvětlená ranními paprsky a navíc to pěkně jede. Mužetický vrch a Hrad přejedeme raz dva a v Miroticích hledáme kde se občerstvit. Jediná možnost takhle v neděli po ránu je opět benzínka. Dál ke Zvíkovskému podhradí je to krásná cestička podél potoka. Trochu se obáváme červené značky okolo Vltavy. Tušíme, že to bude technicky náročné, zarostlé, těžko jetelné, ale srdnatě se do toho pouštíme. Do obce Vůsí to jde dobře, ale pak to začíná. Dost hledáme značku a když už ji najdeme tak je to podle očekávání roštím a dolů nejetelné nebo vokoule, nahoru tlačit nebo nést. Trochu zaváháme na prudkém srázu, ale plni optimismu důsledně držíme značku. Alespoň dokud nepřehlédneme, že odbočuje. Zjistíme to sice hned, ale vyškrábat se 20 metrů zpět stojí za to. Dál už správně, po kamenech, kde se nedá ani jít, sklesáme až k hladině Vltavy. Tak snad už to pojede … až opravíme defekt. S novu duší se to hned tlačí líp, ale radost nám kazí páreček, co jde proti nám. Že prý jestli víme, kam jdeme a jak to tam vypadá, upřímně nás litují. Nově nejde značka pěšinkami lesem, ale podél plotu nové obory, který jde rovně přes údolíčka potoků. Nejdříve opravíme znovu defekt a pak jdeme na to. Jízda po rovině, vo držku sklouzat dolů, s největším vypětím se vyškrábat nahoru, jízda po rovině, vo držku dolů …. takhle asi 5 krát až do totálního vyčerpání. Hrůza a pár kilometrů se plahočíme 2 hodiny. U Červené natrefíme 2 podobné bikery, stejně naložené (vybavené firmou Orgoň!!!), na podobném výletě, ve stejném psychickém a fyzickém stavu, co jdou proti. Setkání pojmeme jako skupinovou terapii a navzájem se vypovídáváme, co máme za sebou a co ty druhé ještě čeká. Optimistické to není. Doškrábeme se k Podolsku, kde se na benzínce občerstvujeme a naplánujeme zkratku po silnici. Ztratit další hodiny na podobném úseku se nám nechce a abychom stíhali spaní za Táborem, tak musíme zrychlit. Na trasu se napojujeme před vrchem Tábor, to už se i svezeme, dál přes rozhlednu u Radětic (s výhledem na obří kopice hnoje, kterou zemědělci navezli přímo pod ní) až k Lužnici. Na úsek až do Tábora se těším, a opravdu je to paráda. Technická pěšinka, takový singlík v délce 25 km. Sice je to dost náročné, pomalé, ale potěší to. Nakonec dojedeme podle plánu až do kempu u Knížecího rybníka u Zárybničné Lhoty. Jako už tradičně dojíždíme k večeru, takže z posezení na zahrádce (kterých celý den míjíme bez zastavení dost a dost … a dost se těšíme, že nás to večer taky čeká) není nic. Ale uvnitř máme vše, co potřebujeme. Hlad má velké oči, takže marinovaná žebra oba sníme tak z poloviny a zbytek si zabalíme na zítra. Spíme cca na 283 km, takže zase úplně přesně držíme plán 120 km na den. Po tom, co jsme zažili u Vltavy je to zázrak.
Pondělí 7.5.2018. Spíme v lese za kempem, ale ráno se tam vracíme, přece jen něco je příjemnější v lese a něco v civilizaci. Ráno je docela zima, tak si kousek popojedem na louku a na sluníčku se vyhříváme a snídáme žebírka od večeře. To se to pojede! Stoupáme směr Homole a Větrák a pak si užíváme sjezd do Chýnova. Tam si dáváme sváču v parku. Místní ZŠ, tak 2-3 třída, tam má v rámci tělocviku závody kolem náměstíčka. Sázíme na vítěze, docela je to příjemné. Sedíme, jíme, pijeme a koukáme, jak se pro změnu snaží někdo jiný. Přes les jedeme směr Choustník, pořád z kopce do kopce. V lese je tam tak kilometr dlouhá kořenová pěšinka plná klacků, tohle být delší, tak tam necháme nejen všechny síly, ale taky vyklepané součástky a výbavu. Ještě za Deštnou je přejezd většího kopce, potom se vyškrábeme na Čertův Kámen a míříme do rovin na Třeboňsko. U Holné vystoupáme na Jezevčí vrch, U Jemčiny se občerstvíme a před Stráží si na delší dobu užijeme poslední trejlík, sice kurz, aber sehr schon. Ze Stráže je to klasická jihočeská drncavá rovina a pak v lese asfalt. Kněžská skála stojí za to, krásné místo, ohniště připraveno, jen vybalit spacáky, buřty a lahváče. Na to ale nejsme připraveni a chceme Třeboňskými rovinami přejet co nejdál, abychom si na poslední den udělali náskok. Tak to drtíme sice po turistických značkách, ale všechno lesní zpevněné cesty nebo asfalty. Dnešní cíl je penzion Kamínek. Dokonce dorážíme když ještě svítí sluníčko, tak se chvilku vyhříváme s pivkem na zahrádce. Pojíme, popijem a dokonce i bohatou snídaní dostaneme v pytlíčku na cestu a vyspat nás nechají na zahrádce pod stromem. Dnes jsme si opravdu trochu najeli, za den cca 140 km, na trase jsme na 424 km. Zítra nás čeká cca 90 km, ale náročných.
Úterý 8.5.2018. Ráno si přivstaneme, budík na 6 hod. Dnes to asi bude bolet. Obzvášť, když jsem nám zabalil málo bobulí proti bolesti. Když se jede ve 2 a mají se brát 2 a to 2x denně, tak je těch dvojek nějak moc. Takže pro příště x 2 to mělo bejt. Z Novohradek máme respekt, pak kopcovatý přejezd k Lipnu a tam na závěr Luč. Po 2 kilometrech je před námi trochu bahna. V týdnu tady asi pršelo dost a voda splavila bahno z polí. Vypadá nenápadně, tak do toho vjedeme. Je to tak 15-ti metrový úsek. Velká chyba. Skoro se to ani nedá projet a příšerně se nám to nabalí na kola. Nejdříve seškrabáváme bahno klacíčky, pak se jako dobrý způsob ukáže kroužit v trávě mokré od rosy. Najezdíme tam více kiláků než od Kamínku sem. Dojedeme do Nakolic a tam kola čistíme v rybníčku. Jediné bahno za celou výpravu nás vyřadí snad na hodinu. Dojedeme ještě kus na hranici, tam si vybalíme pytlíčky a posnídáme. Čeká nás výšlap na Mandelstein, který byl adoptován do Jihočeských vrcholů. Když chceme vyrazit, tak zjistím že zas nemám sluneční brýle. Tuším, že mi museli spadnout někde při mytí kola. Vracím se, u rybníčku nejsou, ale naštěstí je najdu v trávě u bahna. Opětovné překročení hranic dáváme v 8:30, takže 5 kilometrů z Kamínku jedeme 2 a půl hodiny. To je teda začátek. Na Madelstein je to padádní cesta, furt kurva kopec, ale jetelné (alespoň teda pro někoho). Na vrcholu je to moc pěkné. Skály, výhledy, sem tu poprvé a jsem nadšenej. Zpátky se vracíme přes Šejby, kolem pralesa na Hojnou vodu a hurá na Kuní. Tlačím, nebo spíš nesu na pokraji sil. Dolu tuším to bude stejné, ale natrefíme tam cestu, kterou sjedeme směr Staré hutě. V Pohorské vsi dojídáme snídaně a ve Dvořišti jsme hned, stavíme zase na benzínce. Přejezd do Studánek bere hodně sil, pořád nahoru dolů po šotolinách. Už vidíme na konec, ale začínají se sbírat mraky na bouřku. Podle radaru to přijde a budeme to mít s chlupem. Maria Rast am Stein je zase moc hezké místo. Koukám do mapy a přes Vyklestiku se mi moc nechce. Hledám únik přes Vyšák, ale nakonec jedeme podle mapy a kupodivu to docela jde. V Loučovicích jsme hned. Tak už jen Luč. Taky to docela jde jet, bejt čerstvej, tak si to i užiju. Cestou nahoru se blížím ke skupince, za kterou to už zdálky moc hezky voní. Výlet si zpříjemňují lehkými drogami. Naštěstí v cíli, na posledním vrcholu, nečeká dopingová kontrola, takže nám to snad Lojza uzná. Už nás čeká jen samá odměna. Sjezd z Luče je parádní. V Loučovicích máme hodinu čas, hospoda je hned u nádraží. K jídlu sice jen křupky a brambůrky, ale zásoby bereme i do vlaku, takže nám cesta krásně utíká. Navíc pršet začalo až když jsme nastoupili.
Kopce bolely, sedřenej zadek k tomu už tak nějak patří, ale jinak všechno OK. Za celou cestu jsme nezmokli, louže nebyly, bahno taky ne – až na těch smolnejch 15 metrů. Vyhnuly se nám i technické problémy, měli jsme jen 2 defekty. Samá pozitiva a krásné vzpomínky. Díky parťákovi a už se těším na další společné kilometry.
Bajku zdar V.
O prodlouženém víkendu, od pátku 4.5. do úterý 8.5., se někteří Nezmaři zúčastní pokusu objet Vrchařskou korunu Jižních Čech 2018. Nonstop, spaní venku, jídlo v hospodách. Přidá se někdo?
Náš plán je v pátek po práci vyrazit vlakem 16:13 směr Nová Pec. Do tmy přejezd Třístoličníku a Stožecké skály, spaní v Grandhotelu Němeček v Dobré. Pokud by se někdo chtěl přidat v sobotu ráno tak ideálně Volary. Další spaní (a body střetu pro případné účastníky) na neděli cca Strakonice, na pondělí cca Sezimovo Ústí, na úterý cca Staňkov. Pokud vše vyjde tak v úterý večer budeme končit v Loučovicích a odtud vlakem do ČB.
Plán trasy 1/2
Plán trasy 2/2
Vrcholy a další info od organizátora Lojzy najdete zde: VKJČ 2018
zdar V.
Trasa: 30 km, Borek, Mojský les, podél dálnice do Chotýčan, podél železnice zpátky, Hosín, Hrdějovice, Juvel.
Výškové metry: ??? m
Účast: Honza Mareš, Petr Šikl, Pavel Tíkal, Stanley, Vítek Sirotek, Pavel Kosař
Pád: Honza Mareš, Pavel Tíkal, Pavel Kosař
Defekt: nikdo
Trackmaker: Pavel Kosař, Petr Šikl … a trekmejkři prominou … náhoda
Komentář: Od úterního rána sněžilo, teplota se pohybovala kolem nuly. Nečekaně se tedy po minulé nejstudenější vyjížďce schylovalo k vyjížďce nejzasněženější. Ještě na startu sněžilo (Stanley opět dorazil v podkolenkách) a v Budějicích z toho byla rozježděná mokrá břečka. Jakmile jsme ale opustili město, tak jsme se ocitli v zimní pohádce. Všechno čerstvě zasněžené, na zmrzlém podkladu 5 cm (místy 10 cm) čerstvého sněhu. Našel se i prašánek, ale spíš to bylo tak na sněhuláka – vlhký lepivý sníh. Každopádně konečně došlo na to, co na zimních vyjížďkách oceňujeme nejvíc. Podmínky nám na tvářích vykouzlily úsměvy a na kolech nečekané úpravy – aerodynamické praporky na rámech a vidlicích, kolečka na kladkách zvětšila svůj průměr do neuvěřitelných velikostí, z převodníků byly hladké placky, z kazet se staly kusy ledu.
Na funkci to vliv mělo. Přesmykač jsem celou vyjížďku ani neviděl, natož aby fungoval. Na kazetě šlo jet jen na pár pastorků, ostatní byly uvězněny v ledu. Řetěz měl co dělat, aby se dostal k zubům!
Na jízdu to vliv taky mělo. Celkově to bylo výborné cvičení na rovnováhu, v jednom kopečku, kde byl pod sněhem led, to jelo spíš dozadu než dopředu. Pár cenťáků sněhu a co to udělá! Slézali jsme, kde bych to nečekal. Našlápnout potom do espédéček se povedlo jen někdy a když už, tak znovu přišel úsek, kde to opět chtělo pár kroků pěšky a boj začal na novo. Překvapila mě zásadní podobnost s běžkama – když první projede stopu, tak za ním už to jede mnohem líp :).
A bílá krajina měla asi vliv i na orientační smysl. Zabloudili jsme už v Mojským lese! a nedokázali trefit do Červeného Újezdce. Místo toho jsme se ocitli na staveništi dálnice, kde se ale jelo celkem dobře až do Chotýčan. Odtud jsme chtěli jet podél obory k Vltavě, ale ani to jsme netrefili, když jsme za kolejemi zahnuli vlevo místo vpravo. Já na to přišel až po pár kilometrech, trochu smutný, že obora nebude, ale nakonec to i tam bylo super. Perlou byl průchod železničním viaduktem, kde byl nádherně zamrzlý potok, led jak sklo. V cyklistických tretrách se po ledu chodí dost špatně, natož, když je to do kopce. Škrábali jsme se, jak kdo uměl, opírat se o kolo nešlo, protože okamžitě odklouzlo do strany. K vidění byl i pokus rozložit rovnováhu na všechny čtyři končetiny, což se ale také neosvědčilo :).
V Hosíně Peťa připravil občerstvení do jedné i do druhé nohy, v Nemanicích ještě do třetí a před Juvelem jsme tu flašku dopili. Vyšlo to úplně přesně – Peťa tmářsky obětoval jeden kalíšek na schody chrámu (ale co, jestli budeme zdraví a bude nám to jezdit) a jeden kalíšek zbyl pro Ondru, který nás přišel podpořit (za vyjížďku na válcích mu ale čárku nepíšeme). Nám čárky přibývaly a i další kalíšky byly. Ještě jednou Peťane díky a hodně dalších kilometrů, třeba i pár společně!
Trasa: 22 km, přes nádražní lávku, kolem odkalovací nádrže, Švajce, pod Třebotovice, zadem na Dubičák, ztraceni v polích a rychle do Juvelu.
Výškové metry: ??? m
Účast: Honza Mareš, Petr Šikl, Vítek Sirotek, Stanley, Zub, Venca Krutina
Pád: nikdo
Defekt: nikdo
Trackmaker: Petr Šikl
Komentář: Dalším “NEJ” se stane zápis teploty z této vyjížďky, s nejnižší naměřenou hodnotou -10°C. Tohle už je mráz, do kterého se každému jen tak nechce, přesto této výzvě čelila šestice vytrvalých. Jen malá poznámka, Stanley vyrazil do mrazivé noci s dlouhými zimními cyklistickými kalhotami! Konečně je dost zima i na něho.
Samotná délka vyjížďky se svými 22 kilometry již o mnohém vypovídá. Jedná se zatím o nejkratší švih a asi tomu tak zůstane až do konce této noční sezóny. Není se ale čemu divit, již po chvíli jízdy všem mrzly prsty u rukou a nohou, někomu možná i další údy. Pokusy zahřát se ve stoupáních sice zafungovaly, o to horší však byly následné sjezdy. Nejspíše vinou těchto nízkých teplot došlo k zakufrování po sjezdu z Dubičáku, následovalo tak křižování polí mezi Dobrou Vodou a Hlinskem. V budoucnu zde povede dálnice, a tak to bylo možná naposledy, co jsme tu mohly svobodně projíždět.
Závěr vyjížďky patřil rychlému přesunu do oblíbeného Juvelu, kde jsme notnou chvíli v bolestech rozmrzali. Osvědčená souprava černý čaj, velký rum byla dnes opravdovým lékem a vřelá slova dorazivších kamarádů v péřových bundách taktéž.
Hony
