Author Archive
6 ledna, 2017 | 
Author: Při prvním setkání v nové sezóně jsme se ze zkušenějších sešli já, Hony a Ondra. Bohužel jsme postrádali našeho gurua, Peťo koukej se doléčit a chodit pilovat techniku, ať ti náhodou neujede vlak 🙂 Zase jsme ale uvítali 2 nové tváře, a tak to má byť. Pavel si vedl opravdu dobře – i výjezd na 3 palety dával bez zaváhání. Stenly do toho šel srdcem – bez nášlapů je to sice ten pravý trial, ale v našem podání je to jak s koulí na noze. Bivoj dorazil přes les, pro něj první vyjížďka po tmě. Dvě premiéry najednou bylo moc, tak si palety nechal na příště. Příležitost, stejně jako další, má v pondělí 9.1.2017 v 19:30.
Zdar V.
video ZDE
Ať nám to jezdí! Já už se těším na ty naše společné jarní cyklovýlety 🙂
TY VÍŠ CO je extrémní nonstop cyklistický závod pořádaný partou nadšenců ze Slaného. V červnu 2016 jsme se ho účastnili i my – Petr Š., Jarun a já. Trochu nás musím pochválit. Úspěšně jsme ho dokončili, i když náš mimořádný, epický, dechberoucí výkon století se někteří škarohlídi (z řad zkušených Loudalů) snažili uvést do reality tím, že uplynulý 9. ročník byl zatím nejlehčí jaký jeli. Nevím jaký je standard TY VÍŠ ČEHO, ale i tak mi 650 km za 4 dny v bahně a dešti přišlo, jako docela náročná vyjížďka http://www.bknezmar.cz/?p=8064 .
Někteří tvrdí, že TY VÍŠ CO je životní pohled na svět. Nevím, každopádně je to celoroční akce. Vždyť na začátku listopadu se přihlašujete, na konci listopadu a v prosinci objíždíte kvalifikaci, na začátku ledna se dozvíte, jestli máte právo se postavit na start a pokud ano tak máte 5 měsíců na to se připravit, v červnu to objedete, o prázdninách se hojíte, opravujete kolo, regenerujete a snažíte se zapomenout na útrapy, v září a říjnu se už těšíte na další ročník, na začátku listopadu se přihlašujete, … Do tohoto kolotoče jsme se letos opět rozhodli naskočit i my – Petr Š., Jarun, já a nově i Hony.
Příští ročník bude jubilejní. Pořadatelé se snaží nalákat zájemce tím, že ročník 2017 „… bude už 10. ročníkem … prvního takto extrémního závodu široko daleko …a tak bude i nejdelší ve své historii … % zkušených a úspěšných loudalů bude nejvyšší v historii“. Slíbena je trasa dlouhá 1000 km. Startovat má tradičně právo 20 nejúspěšnějších v historickém pořadí (celkem se TY VÍŠ ČEHO zúčastnilo v celé jeho historii za 9 ročníků 149 bikerů) a nově a jen pro 10. ročník mají právo startu, po řádné registraci, všichni Loudalové, kteří závod v minulosti minimálně 3x úspěšně dokončili a letos se registrovali. To je celkem 40 zkušených Loudalů, mezi které jsme jednou účastí pouze nesměle nakoukli, takže nám nezbývá, než se na akci vetřít jiným způsobem. Možnosti jsou letos tyto:
– ONLINE registrace – být mezi 5 nejrychleji přihlášenými v internetové ONLINE registraci po čase 11h11m11s dne 11.11.2016.
– KEŠKY – být nejrychlejším nálezcem jedné ze 2 zveřejněných kešek.
– VRCHOLY – být mezi 10-ti s nejlepším výsledkem v kopcovité disciplíně.
– LOS – být mezi 3 šťastlivci ze všech registrovaných, kteří budou vylosováni začátkem ledna 2017.
– DIVOČÁCI – pořadatelé udělují divoké karty, tzv, “Divočáky” – „zpravidla lidem, kteří nějak výrazněji pomohli projektu TY VÍŠ ČEHO, poslednímu vítězovi či jiné osoby, kterou uznáme, jako TY VÍŠ ČEHO (v)hodné ;-)“
– NÁHRADNÍCI – v případě odstoupení někoho z již přihlášených, nenaplnění počtu 10-ti v sekci VRCHOLY či nenalezení kešky do výše zmíněné uzávěrky, posunují se na jejich místo zájemci dle pořadí zaslání registrace.
Jak jsme se s tím poprali?
– ONLINE registrace
Každý doufá, že to trefí. Někdo to přeci být musí, ale zájemců je mnoho. Letos jsem se to snažil přesně trefit i já, jistojistě správný čas na internetu jsem si zkalibroval s časovým znamením v rádiu a odečetl 1 vteřinku (než to z ČB doběhne do Slaného). Kliknul jsem tedy 2 vteřiny před časem na internetu a napjatě čekal na zveřejnění výsledků. První info pořadatelů: „v minutě 11h11M se přihlásilo 125 lidí, 39 ve správné 11sekundě“. Nejlépe z nás dopadl Petr Š. 11m14s = 45 místo, pak Jarun 11m15s = 47 místo, dále Hony 11m16s = 50 místo. Já byl nakonec nejblíže správnému okamžiku, ale bohužel o chloupek dříve – čas 11m10s, první z těch co byly moc brzo. Po penalizaci 56 místo. Sen, že pro start stačí pohnout pouze jedním prstíčkem se rozplynul.
– KEŠKY
Loni jsme je úplně ignorovali. Souřadnice první kešky byly odtajněny v úterý 22.11.2016 po půlnoci formou videa na youtube. Byla umístěna v Praze kousek od Jarunova bydliště, takže se do toho pustil. Tady je jeho reportáž z hledání po Praze:
„Jaké to bylo? Magořina, ale to se tak nějak dalo čekat… Pokus o odlovení kešky jsem neplánoval, jen jsem rutinně zkontroloval web TY VÍŠ ČEHO před tím, než půjdu spát a hle, chystá se keš a možná už brzy po půlnoci. Tak jsem to o 15 minut protáhnul a pak už jsem seděl na Mapy.cz a hledal ptačí rybník na Praze 4. Ani ve snu mě nenapadlo, že bych mohl mít keš tak u nosu. Následovalo krátké dilema na téma jet/nejet; rozhodnul fakt, že v 00:15 shlédlo video s nápovědou jen 10 lidí. Tak jsem vyrazil (autem, kolo do kufru). Průběh byl zhruba tento – Krč, transport k Sýkorce, brodění na ostrůvek (3,5°C) pro další nápovědu, transport autem do Hlubočep, 8km přejezdu v mlze a bahně k další nápovědě (3.NP ve vybydleném baráku se šplhací vložkou kolem chybějící části schodiště), příslib vytoužené kešky na rozcestníku “Šance” u Točné, zklamání a dilema jestli pokračovat když jsem zjistil že na Šancích finále není (v tu chvíli jsem to měl do postele fakt blízko), přesun autem do Chuchle a výjezd na kostelík + slaňování bahnem na vyhlídku, nový příslib finální kešky na Barrandově, další přesun autem na adresu Skalní 21.
Tam proběhlo vskutku grande finale 🙂 Kolem 04:10 dorážím na místo a nacházím tam auto Štěpána, organizátora tohohle hecu. Hurá, tohle už opravdu bude poslední stage! Štěpán mě vítá, jsem šťastnej jak blecha, abych se obratem dozvěděl, že na místě už cca. 45 minut bezvýsledně hledá soupeř co jsem ho potkal hned na začátku v Krči (byli tam 2 bez kol tak jsme si nebyl jistý jestli jedou proti mně, nebo pomáhají organizovat, tak teď už to bylo jasný). Takže adrenalin opět na doraz a hurá do hledání, šance žije! Nápověda byla: na místě zbouranýho domu zbyla kamenná zídka, keška je schovaná v ní (nebo tak nějak). Bylo mi jasný, že když to tam Mohy hledá už 45 min tak to bude schovaný fakt pořádně. Následoval maraton zoufalého oblézání zídky, prohrabávání všech spár, listí atd. Zídka byla nad zhruba 20m srázem, takže rubová strana byla vskutku na hraně. Prostě mňamka … Kolem 5:30 ohlašuje Štěpán, že nám při rozednění dá nějakou nápovědu. Hledáme dál. 6:00 hledání pokračuje, frustrace a zoufalství stoupají – kompletně od bahna (inu budoucí staveniště, že), mokří od mlhy a rosy, utahaní, fakt síla. Nacházím v batohu corny z léta a dělím se o ni s Mohym. Celkem nás to nastartovalo. V 6:30 přesvědčuji Štěpána, ať nám dá nápovědu dřív, jinak nestihnu práci a rozhodně nechci prohrát kontumačně kvůli kontrolnímu dni! Nápověda je dost obecná – hledáme na správné zdi, máme hledat krabičku od filmu (to byla úleva, já měl strach, že ta poslední keš bude něco ještě menšího), keš je v místě, kde jsme oba již několikrát hledali (to bylo jasné, jen to potvrdilo naše zoufalství). Následuje mocný finiš za nastupujícího denního světla. A právě denní světlo pro mě znamenalo rozhodující faktor, keš byla fakt na místě, kde jsem byl za ty 3 hodiny minimálně 5x, ale pod ostrým světlem Aurory mi splynula s kameny. Pocit úlevy, radost z nálezu a otupělost z nevyspání – zvláštní směs. Pár fotek, poděkování, rozloučení a pokus o nastoupení do auta aby interiér doznal co nejmenší úhony. Fofrem domů, vykydat auto, svlíkám se na chodbě před bytem (smrdím jak houmles), hadry a boty na balkon, člověk do sprchy, namazat chleba na cestu, 2x Red Bull do batohu a hurá do práce. Mám to na doraz na KD, který skončí někdy po 18:00. Super start do nového dne 🙂 Více ústně někdy u piva. Jarun V.
PS: Je zajímavé, jak dlouho dokážou hřát suché nohy, které byly předtím 7 hodin promočené z vody kolem 5°C. Prostě zajímavá zkušenost.“
Druhá keška byla umístěna 3.12.2016 v Beskydech, takže do jejího hledání jsme se taky nezapojili.
Jarun to dokázal, místo na startu má jisté! Blahopřejeme mu a trochu i závidíme, na nás čeká delší cesta.
– VRCHOLY
Letos pořadatelé zveřejnili seznam 50 vrcholů bodovaných od 1 do 5 bodů. Celkem je možné nasbírat 153 bodů. Nejméně, abys byl zařazen do kvalifikace, musíš mít 20 bodů. Oproti loňskému hledání v mapách a na netu rozhodně jednodušší. Body jsou po republice ale rozmístěny zajímavě, takže plánovat je co – kam jet, jak to bude časově, kde přespat, kolik nám bude stačit bodů? Hodně bodů je v Jeseníkách, Beskydech, Krkonoších, relativně hodně bodů kolem Brna. Nám na jihu bylo dopřáno slušných 20 bodů, ale třeba západní Čechy, Krušné hory nic moc. Zajímavé a málo času. Seznam byl zveřejněn až 22.11.2016, takže první víkend, který jsem myslel, že tomu věnujeme byl hned pryč. Zima se blíží, neradi bychom se zase někde prali s běžkaři o stopu, navíc nás již volá vánoční nálada. Zvolili jsme strategii jako loni, jednodenní výjezdy + jeden víkend. Co nejblíž pod kopec zajet autem. Zbyli jsme si 3 z ČB, Jarunovi stačilo formu vyležet, ale má srdce Loudala, takže se také částečně přidal.
27.11.2016 neděle. Jako nejvhodnější na celodenní akci jsme zvolili směr východ. Ráno v šest autem směr Brno, za ním 3 kopce poblíž sebe – U Slepice, Hradisko, Brdo. Počasí nám přeje, teplota kolem nuly, jen cestou na Brdo hodně bahna. Neplánovaně jsme se rozhodli zajet na vrch Skalky, kde jsme slušně promrzli. Sice kousek na kole, ale sněhová přeháňka nás prověřila. Přes Brno jsme to vzali směr Pálava, cestou výjezd na Výhon a pak už Děvín – nádherný výjezd, nahoře jsme byli těsně před západem slunce. Opravdu parádní panoramata, velká odměna dnešního dne stráveného v autě. Dále přejezd směr Mrákotín a od Pařezitého rybníka výjezd na Javořici – dnešní poslední vrchol. Na něm se nám ale od začátku nedařilo. Při parkování jsem ve tmě vjel předním kolem do příkopu a už nevyjel. Auto sedělo na spodku, pravé přední a levé zadní kolo ve vzduchu, vyjet nešlo. Po chvíli marných pokusů auto vytlačit jsme nakonec já s Peťanem vzadu v kufru vyvažovali jak na sajdkáře a Hony přední kolo vypodkládával kameny. To naštěstí vyšlo, navíc nás to malinko zahřálo a definitivně pak výjezd nahoru. Při sjezdu jsme minuly správnou odbočku a na rozcestí (které bylo cca 200 m od auta) jsme se intuitivně dali doleva. Po půl kilometru jsme poznali, že jedeme špatně a vrátili se na rozcestí, kde jsme se dali zase doleva a pěkně svižně z kopce. Jakmile je cesta z kopce, tak se zdá, že je to ta pravá. Bohužel to opět nebylo správně a přišli jsme na to až tak po dvou kilometrech. Zpět pěknej kopec a konečně správné odbočení na správnou cestu (poslední možnou) a po minutě jsme byli u auta. Vyprošťováním auta a blouděním jsme strávili tak hodinu navíc. Nakonec jsme se v pořádku dostali domů kolem 21 hod, 700 km autem, 15 hod času, 22 bodů.
29.11.2016 úterý. S Peťanem jsme po práci vyrazili směr Plechý a Libín. Hony už je oba má, dal je v pátek za extrémních podmínek na extrémním testovacím kole. Výjezd na Plechý je dlouhý, velké převýšení, ale už víme kudy a vyjedeme přes Rakousko skoro až nahoru, Je velká kosa (‑10°C), takže cestou dolů několikrát stavíme a snažíme se zahřát. Taková zima mě snad nikdy nebyla, myslím, že dodnes mám omrzliny na vnitřní straně stehen. Libín byl oproti tomu už ňamka.
2.12.2016 pátek. Původně jsme naplánovali brutal-loudal-rallye od Jeseníků do Orlických hor, Krkonoš, Jizerských hor až po Milešovku. Nejvyšší hory – Praděd s přespáním, Smrk v Rychlebských horách, Kralický Sněžník, Deštná, Sněžka, Jizerskohorský Smrk, Ralsko, … za hodně bodů, nádherná místa. Stalo se ale to, čeho jsme se obávali. Ve čtvrtek na severu hodně sněžilo, okolo Liberce, Jablonce a v Jeseníkách 30-40 cm. Doprava kolabovala, ve sněhu budou vrcholky na kolech nedostupné a ještě je budou bránit nedočkaví běžkaři. Přehodnotili jsme plán a vyrazili od východu. Pojedeme po nižších vrcholech, kam až to půjde a až nás sníh nepustí dál tak to otočíme domů. Cestou jsme zajeli na Radeč u Plzně (kterou už Peťan měl spolu s Čerchovem v rámci pracovní cesty). Dále na Louštín u Krušovic (už po tmě) a Říp – tam se k nám přidal Jarun, přeci jen si to taky chtěl objezdit. Po telefonu jsme našli ubytování v Lovosicích, kde jsme se kolem 20 hod nahlásili a vyrazili ještě na Milešovku. Nahoře bylo nádherně, jasno, hvězdné nebe a výhled na svítící vesničky pod námi. No ale moc jsme se nekochali a jeli zpět do Lovosic. Náhodně jsme trefili super přespání. Název „Ubytování-sauna“ moc nelákal, ale pan domácí točil Budvar, i něco k jídlu bylo a navíc to byl skalní cyklista. Vytáhnul fotky ze začátku 90-tých let, kdy s partou objížděli se starými Škodovkami na silničkách Giro. Na fotkách byl s Pantanim, Ediem Merxem (aspoň si to tedy myslíme). Moc pěkně jsme to s ním probrali. Na pokojíčku jsme si ještě připili hruškovicí „přes překážky ke slávě“ na úspěch a dost pozdě šli spát.
3.12.2016 sobota. Ještě za tmy a mrazu jsme vyrazili směr Dubí dobít Salesiovu výšinu, nádherné místo nad Osekem, vychutnali jsme si východ slunce mezi skalami a bizarními stromy. Na Děčínský Sněžník už jsme stoupali po cestě pokryté ledem a sněhem, místy, hlavně při sjezdu, dost nebezpečné. Po přejezdu do Lužických hor výjezd na Luž – komplet po sněhu, svítí sluníčko, mrazík, zimní pohádka. Kdo někdy viděl Ralsko, ví, že to je ostrý kopec s velkým převýšením. Při příjezdu k němu jsem si pomyslel jan „au“. Nakonec to nebylo tak hrozné, moc pěkné nahoru i dolů beze sněhu. Dále jsme pokračovali směr Liberec na Prosečský hřeben – cesta tam byla jednak po uzavřené rozestavěné zasněžené silnici (přece se potřebujeme dostat co nejblíž, tak nás to nemůže zastavit) a dále ledovatý výjezd k rozhledně (přeci si nezlámeme kosti na kole, raději to vyjedeme autem). Návrat autem byl opravdu jen tak tak, neřiditelné sáně v prudkém svahu v zatáčce, ale Peťan vše bravurně zvládnul. Dále vrch Sokol u malé skály, dost sněhu, už se smrákalo a byl nádherný výhled – který si užil i Jarun, který se s námi rozloučil po Ralsku, ale na Sokol se ještě připojil, prostě držák :). Tím jsme si dnešek splnili, ani jsme nečekali, že to zvládneme tak dobře. Navíc máme ještě čas na přejezd na Malou Úpu a dostat se na horskou chatu Jelenka – naši základnu pro ranní útok na Sněžku. Na Jelenku už to bylo hodně zimní, celou cestu jsme tlačili v hlubokém rozšlapaném sněhu, ale kolem 20 hod jsme tam byli. Místní pivo Trautenberk nám zachutnalo, prostředí výborné, kuchyně lahodná.
4.12.2016 neděle. Ráno opět brzké vstávání, tlačení úzkou cestičkou mezi klečí směr Svorová hora. Místy šlo i jet, hlavně na vyfoukaných místech a v závěru na dlážděné cestě. Východ slunce nás zastihl ještě před vrcholem a bylo to nádherné. Mráz – 10°C, inverze, všude kolem výhledy – i ten Praděd jsme nakonec viděli. Hony nahoru kolo vytlačil s defektem a u poštovny měnil duši, opravdový rekord! Čerstvější vzduch v pneumatikách až v domácích terénech nesežene, ať mu tam dlouho vydrží :). Kochání, focení a servis za námi, takže nám nezbývalo nic jiného než jet zpátky. Cestou nahoru jsem našel jeden zmrzlý měsíček mandarinky a poctivě se s Peťou rozdělil, i Trautenberk na vrcholku byl super, ale už jsme se všichni těšili na Jelenku na snídani. Plán je zajet na Královecký Špičák a poté se vrátit do Jizerských hor na Smrk – k oboum kopcům je z Malé Úpy kupodivu nejlepší cesta přes Polsko. Dále na východ sice leží hodně bodované kopce, ale je to už moc daleko, časově by to nevyšlo a odhadujeme, že tam je moc sněhu – na kole nejetelné nahoru i dolů. To se nám potvrdilo na Královeckém Špičáku, tlačení už odspoda, dolů taky nic moc. Po 2-3 metrech jízdy se smekne přední kolo a šance to vybrat je malá, biker si odšlápne a zkusí jet dál. Skoro je lepší tlačit i dolů. Polskem přejíždíme do Jizerek, z té roviny vypadají hřebeny Krkonoš impozantně, i ten Smrk je hroznej kopec. Moc se nám tam nechce, začínám špekulovat jestli ta lanovka z Polské strany nakreslená v mapě jezdí, jestli za české jelikož zloté nemáme, jestli bere v zimě kola. Ano, ano, ano! Cesta nahoru ze 620 do 1060 mnm uběhla rychle a odtud už jen po sněhu. Uzoučká prošlapaná cestička, jakmile z ní sjede kolo tak se zaboří a nejede. Střídáme tlačení a zběsilé úsilí ujet pár metrů. Sám jsem se při tlačení natáhnu, řídítko si zarazil do stehna a myslel, že už nevstanu. Z rozhledny na Smrku je parádní výhled, taková hezká tečka za tím naším výletem. Dolu je to dlouhý mrazivý sjezd, silnice pod ledem, už se smrákalo, rychle do auta směr jih. Ještědem za pouhý 1 bod jsme pohrdli (Peťan ho nakonec získal později, a prý jsme pitomci, že sme do toho nešli) a hurá domů. Vysbírali jsme vše v okolí, moc úspěšný víkend, celkem 41 bodů.
9.12.2016 pátek. Honyho vyzvedávám po práci v Kaplici a jedeme na Kamenec a Kohout. Sníh co napadl už potál, takže je to zase jiné, tající břečka. Nahoře je ale opět krásně, oba vrcholy zvládáme. Z Kohoutu mě to táhne na chatu, zajet tam a posedět s pivkem u krbu. Bohužel na to není čas a nikdo nám tam nezatopil.
13.12.2016 úterý. Za podpory kamarádů zdoláváme poslední Jihočeský vrchol v rámci Night ride http://www.bknezmar.cz/?p=10666.
Pro mě je to vše. Na víc už nebude čas. Chybějící bodované vrcholky jsou v Beskydech a v Jeseníkách. To je zase na celý víkend, navíc už tam je dost sněhu. Nebo jet směr Mariánské lázně, což je hrozně daleko a za málo bodů. Nasbíral jsem 83 bodů a nezbývá, než doufat, že to bude stačit. Aby mě to nelákalo, ještě se někam hnát, jsem už pro jistotu svoji kvalifikaci poslal pořadatelům. Peťan má zatím o 4 body víc za Čerchov a Ještěd a třeba ještě něco dá. Hony má zatím 83 bodů a ještě se mu také plaší řídítka, přeci jen nevíme, jak vážně to vzala konkurence. Cestou po severu jsme pár lidí na kolech potkali, poznávací heslo bylo TY VÍŠ CO, tak jsme trochu pokecali. Zdálo se, že budou mít spíš míň něž my, že jsou ze severu a objíždí jenom vrcholy poblíž.
Obava, že na nás něco prozradím konkurenci, mě taky donutila psát jak v Bradavicích. Přeci jen NASA a GOOGLE nespí a Loudalové jen málo. Nedej bože aby si někdo přečetl, kolik mám bodů a do silvestrovské uzávěrky mě o bod předhonil.
– LOS
Los je malinká šance, pro ty, co se nedostanou přes VRCHOLY. Na začátku ledna budou vylosování 3 štastlivci z 94 d(z)oufajících. Pravděpodobnost 3,2 % ale zase není tak špatná :).
– DIVOČÁCI
V historii Ty víš čeho jsme se moc nezviditelnili, takže šance, že někomu z nás dají pořadatelé divočáka je nulová.
– NÁHRADNÍCI
Trochu počítání – celkem se přihlásilo 137 lidí. Z toho 36 zkušených Loudalů, 5 online, 2 kešky, 3 losy. Zbývá 14 míst na vrcholy a 91 zájemců. Úplně poslední možnost podívat se na start je čekat na to, kolik lidí se vydrolí (odhlásí). Každoročně bývá vydroleno cca 10 lidí, takže teoreticky by se na start mělo dostat 15-25 lidí v pořadí, jak uspěli v kopcovité disciplíně.
Jak to dopadne? Dozvíme se prvního ledna. Urputně se snažíme dostat někam, kde to bude bolet a bude to nepříjemné. Moc se mi líbí slogan jednoho Loudala: „tenhle závod mě vždycky spolehlivě postaví na … kolena“. Ani nevíte, jak si přeju být 7.6.2017 na startu :).
Zdar V.
Hlásím, že dílna je vyklizena, palety naklizeny. Dokonce by se dalo jít třeba už mezi svátky ve středu 28.12.2016. Loni jsme chodili pondělky, mě by vyhovovali opět. První týden v lednu bych to ale viděl na středu 4.1.2017 ve 20 hod. V pondělí 2.1.2017 budeme mít někteří z nás přeci jen ještě poraněné centrum rovnováhy, které by se do středy mohlo doléčit.
Zdar V.
Že se dějí špatné věci víme všichni, bohužel i na kole a okolo kol. Pokud nejde o zdraví, tak to není nic zásadního, ale zamrzí to. V červenci mi nějaký šikula ukradl kola ze sklepa – nové RB a zánovní CUBE (a další dvě sousedům). Šikula to byl. Kola byla ve společné kolárně s ocelovými dveřmi a bezpečnostním zámkem. Dovnitř vlezl okýnkem z uzavřeného dvora velkým 44×44 cm, uhlopříčka 63 cm. Pro představu, když dáte vedle sebe 2 listy papíru A4, tak to je dohromady 42 cm. Z rámů sundal kola, která nám zůstala protože se oknem neprotáhla. Aby prošly rámy, tak musel sundat řídítka, vidlice a kliky s převodníky. To vše na čtyřech kolech odmontovat, vyndat na dvůr, vynosit přes plot k sousedům a přes jejich dům na ulici. Kolo jsem oplakal a už jezdím na novém CANYON, Alici jsme pořídili SPEŠLA. Pro zajímavost, pojišťovna nám nedala nic. Kola byla ve společných prostorech a zloděj nepřekonal překážku (???). Lepší nechávat kolo za 30 tisích zamknuté na ulici, to by zaplatili.
Petr Šikl přišel o své RB cestou z dokolné na začátku listopadu. Stavil se ještě na jedno, kolo zamčené před hospodou. Seděl vedle něj za prosklenou stěnou, chvilka nepozornosti, přestřihlý zámek a kulo fuč. Objednal si nový rám (opět RB) a nakoupil na něj cajky.
RB není moc obvyklé kolo, vlastně jsem na něm neviděl nikoho jiného kromě mě a Petra. Následující řádky jsem psal ještě v šoku, pár minut potom, co jsem ve středu po obědě prožil podivuhodné dobrodružství:
“Startuju auto u hospody na Zahrádce, projede okolo mě kolo RB, bílé sedlo a bovdeny, to je snad Peti Šikla. Nevěřím vlastním očím. Krátké pronásledování kolem výstaviště, vyskakuju z auta u vjezdu do výstaviště, on ale přejede na druhou stranu a přes přechod na Dlouhý most (nevěděl o mě, neujížděl). Naštěstí se mi podařilo přejet přes semafory a most první a drapnul jsem ho na rohu za mostem. Krátká diskuze, že ho má od kámoše, s policií že to moc řešit nechce, že mi ho nechá, ať prověřím, jestli je to opravdu ono. Největší starost měl, že si tam dával svoje řídítka a pedály, že mi večer zavolá a že by si aspoň tyhle svoje věci vzal. Takže kolo mám v autě a na kluka telefon. Navíc ten kluk povídá, že už jedno RB měl, stejný jen s černýma nápisama (kurva snad dokonce moje!!!!), že ho zastavili policajti a sebrali mu ho, že je kradený. Byl moc smutnej že o něj přišel, protože se mu RB moc líbí, a moc dobře se mu na něm jezdilo, tak mu prej kamarád sehnal jiný. No a nakonec řek, jestli nepojedu kolem pošty, že tam jel a teď se mu nechce pěšky!!!! No a volal jsem na policii a řekli mi, že moje kolo opravdu mají, že se mi ozvou. Nevím jestli se mi to všechno jenom nezdá …”.
Takže ano, zázraky se dějí. Peťa na svém RB už zase skáče přes kaluže – musel jsem se mu omluvit, že bude dál jezdit na tý vodjebaný plečce místo na novém. Ale takhle dobře vycvičený kolo se nemění. Kupoval ho od původního majite, kterému ho kdysi taky ukradli a vrátilo se k němu, stejně jako teď k Peťovi. Ke mě se snad milované kolečko taky vrátí, a doufejme i s osazením co tam bylo. Nedej bože aby PČR vypátrala i CUBE, to bysme se do kolárny už nevešli.
Později jsem se dozvěděl, že Stenly (nová tvář z night ride) viděl Peťovo kolo ve středu ráno, poznal ho podle popisu, ale nestihnul nic udělat. Nakonec ty čorkaři nejsou tak mazaný (nebo sou líný a maj to u pr….), čekal jsem, že na kole všechno vymění a prodají ho v jiném městě. A vono ne. Kolo nechají jak je a klidně si na něm jezdí po Budějkách. Nebo, pokud mu budeme věřit, si týpek kupuje kola, o kterých ví, že jsou kradený a nebojí se na nich jezdit. Můžeme jen doufat, nebo spíš snít o tom, že mu někdo promluví do duše (u soudu), on se napraví (v lochu, i když na to toho asi provedl málo, co?) a zapojí se do společnosti vytvářet hodnoty. My zatím buďme ve střehu!
Zdar V.
Trasa: 54 km panelka, Závraty, Vrábče zastávka, Kluk, dolu, na hřeben, dolu, na hřeben, Švelhán, dolu, pramen s paní, Chmelná, Račí potok, Křemže, Holubov, Dívčák, červená domů
Výškové metry: 1039m (měřeno Endomondem)
Účast: Aleš, Víťa Sirotek, Bivoj, Pavel Tíkal, Eri, Venca, zelený kolo s nosičem na sedlovce (omlouvám se, neznám jméno) – dohledáno Pavel Dolejší, Přema, Kocour, Vráťa, … ještě někdo v týmu B? doplněn Vláďa
Pád: Bivoj 2x, ostatní se nepřiznali
Defekt: nikdo
Trackmaker: Eri
GPS: Endomondo
Komentář: Už na startu nás bylo málo, trasérství vzal na sebe Eri . Měl připraveno pár variant – od návštěvy Hněvkovické přehrady naštěstí upustil, tak jsme vyrazili směr Kluk s úmyslem možná někde bokem objet Kleť. Meteoradar věštil příchod mraku, který byl po obědě přes celé Bavorsko a putoval k nám. Už u střelnice měla čelní skupinka pouze 4 členy, další 3 se ještě dotáhli na panelce. Postupně začalo pršet, a to už 3. vyjížďku za sebou. Prší jenom v úterý, nebo je deštivé léto? Takže jsme se zůstali motat na Kluku, nahoru od Vrábče zastávka novou pěšinkou (myslím že nejen pro mě) a pak po zelené do sedla Kluka, kolmák dolů, zpátky na hřeben, po hřebenu, stkání s týmem B, trejlík dolů, zpátky na hřeben opět novou pěšinkou (alespoň pro mě). Od Bohouškovické myslivny nás bylo jen 5. Aleš dokázal nemožné a skrz tretru si zapíchnul klacek do chodidla. Všichni víme, že je tvrďák, ale se slovy „je to malinko hlubší a trochu mi v tom cuká“ se vydal zpátky. V intenzivním dešti jsme jeli dál po hřebeni přes Švehlán ke Svatováclavskému prameni, přes Chmelnou směr Chlumecká hora. U trempské osady Račí potok si slabší chvilku vybral Bivoj, 2 sebou praštil o zem, v Křemži řekl, že mu to stačí a odpojil se. Zbytek (4 kusy) už to dojel pospolu podél Křemežského potoka na Dívčák, odtud klasika po červené. Po deštích a v dešti dost bahna, pár vyvrácených stromů, uklouzané kořeny a kameny. Rozmýšleli jsme o hospodě, Venca řek, že nejde, tak jsme já, Eri a Pavel T. zkusili meťák. Sednou si jsme si vzhledem k obahnění netroufali, tak jsme dali 2 nastojáka venku. Při placení přišel Bivoj, je vidět, že Rožnov má zmáklej, vyhmát nás napoprvé. Bohužel už byla zavíračka, tak jsme to rozpustili.
V.
P.S. Krásná vyjížďka, navíc jsem měl půjčenýho fula 29 a otestoval jsem ho dokonale. Na začátek časovka po panelce a přes Závraty – podle očekávání jsem nestíhal, ale to hardtailu taky ne. Krvavý výjezd po zelené na Kluka, dal jsem, ale takhle už jsem dlouho nebojoval (kila navíc jsou znát). Hřeben Kluka, kořenovka, trejlík – to tohle kolo opravdu umí a moc jsem si to užil. Sjezdy bez problémů daleko rychlejší. Co z toho plyne? Půjdu tímto směrem, na šotolinách a asfaltu se budu ještě víc propadat a v terénu to snad doženu.
Před koncem roku 2015 se nám (Petrovi Š., Jardovi V. a mě) podařilo nominovat na extrémní nonstop cyklistický závod Loudání 2016. Jeho trasa je do poslední chvíle tajná, vede především terénem, často velmi těžkým, nesjízdným. Vzkaz pořadatelů pro odvážlivce, kteří se rozhodnou závodu účastnit je tento: „Délka Loudání bývá mezi 600-800 km, buď tedy připraven tlačit nebo nést kolo 600-800 km. Změna je ale vyhrazena, překvapení je v genech Loudání“.
Přípravě jsme se snažili věnovat jak to jen šlo. V zimě jsme poctivě lítali okolo ČB v rámci Nightride, na jaře jsme se snažili najezdit nějaké delší km. Až mě to kazilo radost z jízdy, kolikrát jsem se musel trochu nutit a jet na kolo ne za zábavou, ale že musím něco najezdit. Naštěstí mě začalo pobolívat koleno, tak jsem se 2 měsíce před startem raději šetřil :). Do Loudání jsem najel 1290 km, 24.344 výškovým metrů, 86,5 hod (+noční, které jsem jezdil bez tachometru). Mocně jsme plánovali a přemýšleli o výbavě. Co všechno budeme potřebovat? Co je zbytečné vozit? Jak zabalit a do čeho? Pojedeme v noci? Jaká mít sebou světla? Bude možnost si někde dobíjet telefony, světla, GPS logery? Budeme muset vézt jídlo, nebo bude možné koupit cestou? Jaký mapník? Spacák sebou nebo spát po penzionech? Vydrží nám kola? Co sebou za nářadí a náhradní díly? Jaké oblečení? Těžko se plánuje, když se neví, kam se pojede, dokonce ani kde je start a cíl a vlastně ani jak dlouhá trasa nás čeká. A jaké bude počasí? Byl jsem z toho dost nervózní. Dobrý test bylo na začátku května objetí VKJČ nonstop – naštěstí bylo dost hnusně, takže jsme zocelili tělo i ducha, vyzkoušeli vybavení a hlavně se uklidnili, že tenhle druh cyklistiky jsme schopní vydržet. Kamarád Lojza nás vybavil výrobky jedné nejmenované firmy (ORGOŇ), které se moc osvědčily. Celé Loudání zvládly bez problému, krásně drží na kole, jsou praktické. Chválíme a doporučujeme, jen nesmíme dělat reklamu. Už má moc zakázek a nestíhá kvůli tomu jezdit na kole a běhat!
Týden před startem jsem snad 10 x denně kontroloval předpověď počasí. O víkendu se Čechami prohnaly přívalové lijáky a kroupy. Výhled také nic moc, nakonec bylo jasné, že zmokneme určitě. Sice mělo být teplo (přes den 20-25°C, v noci 10-15°C), ale přeháňky a bouřky každý den. Konečně tu byl start. Středa 1.6.2016. Ještě trochu nervozity při balení (dopolední nákup pláštěnky), navěšení kola a hurá na nádraží. Alice se se mnou přišla rozloučit ke vlaku, dostal jsem energy tyčinky, ale opalovací krém jsem odmítnul z pověrčivosti. Věřil jsem, že když si ho vezmu, tak bude pršet, když ho mít nebudu, tak bude hezky. Nakonec to moc nevyšlo. Nervozitu jsme s Petrem ještě v ČB v nádražce zahnali dvěma pivkama, jedním ve vlaku a pak jedním na oslavu setkání s Jarunem na nádraží v Praze. Jeli jsme do Kladna a odtud už kolmo do Slaného (asi 12 km na rozjetí) na místo srazu ve 20 hod v hospodě na zimáku.
Když jsme přijeli, bylo už na místě živo, startuje 60 bajkerů. Mezi nimi známé tváře, legendy Martin Vít, Milan Silný, Honza Vlasák, … nálada uvolněná, pivka, večeře. Přehnala se bouřka, mokro bude, to jsme čekali. Krátká instruktáž, rozdání GPS logerů a už konečně odtajnění trasy – rozdání 38 kusů map tištěných na formátu A4. Mapa Shocart turistická, měřítko asi 1:50.000, zapomněli jsme se zeptat. Jarun dokonce přišel s teorií, že ve směru východ západ se mu jede lépe, než ve směru jih-sever :). Trasa je v mapě vytečkovaná, po stranách je text, který trasu komentuje a upozorňuje na záludnosti. Na webu Loudání pořadatelé během května poskytovali indicie o trase. Nejvyšší místo trasy je skoro přesně o 125 m nižší než nejvyšší vrchol Čech za protektorátu (Javorník na Šumavě 1.066-125=940 m. n.m. snad Dyleň? Na trase je místo, kde když se dáte na severovýchod, tak se ocitnete na západě – snad někde mezi Karlovarským a Plzeňským krajem? Nakonec i odtajnění cíle ve Slaném, délky trasy 645 km a převýšení 12.400 výškových metrů. To ukazovalo na papírově lehčí ročník, než byly některé v minulosti. Taky to mohlo být mlžení, ale naštěstí nebylo. Horečnaté listování, ano je to tak. Ze Slaného na západ, Cheb, Aš, Slavkovský les, líznout Krušné hory a zpět. Většina po turistických trasách, přejezdy po cyklostezkách a opuštěných silničkách. Smysl Loudání pěkně vystihnul jeden biker blízký pořadatelům: „tradice Loudání je jet po ČR a v bahnolese. Alpské parkové terénky nechť vychytá jiný druh závodu, a my nechť dál odplevelujeme zapomenuté trasy KČT“.
Setmělo se a jdeme na to. Středa 22 hod. Start. Čelo vyrazilo, jak kdyby se jelo 2 x kolem bloku. Věřili jsme si, po tmě jezdíme, světla máme vychytaná, výkonné čelovky. S mapou to umíme, jezdíme orieňťáky. Nejezdíme ale podle mapy a po značkách v noci, takže mě čekalo nemilé překvapení. Posvítím si na mapník, folie mi odrazí světlo do očí, nic nevidím, snažím se něco vykoukat v mapě, kouknu do tmy, nic nevidím, jedu poslepu, trochu se rozkoukám, posvítím si do mapy, folie mi odrazí světlo do očí, … hrůza. Navíc jak je všude voda, bahno, vlhko, tak se mi mapník mlží, každou chvíli ho otírám. Chtěl jsem jet svoje tempo a nevybláznit se hned na začátku, ale vlaju za ostatníma a snažím se udržet, jet podle nich. Do mapy moc nekoukám, je to zbytečné. Po pár desítkách kilometrech se ustálila skupinka – já, Peťan + 4 další. Docela jsme jeli vpředu, na checkpointu 02 jsme byli na 12.-17. místě. Z checkpointů se posílali kontrolní SMS, obratem jsme dostali SMS kolik máme ztrátu na prvního a kolik na jezdce před sebou. V posílaných SMS se účastníci mohli vyjádřit, jak se jim jede a v jakém jsou stavu. Hlavně ke konci trasy je to zajímavé počtení. Sám jsem z toho začal veršovat, taky na co pořád myslet celej den, něčím se člověk zabavit musí :). Kdo na Loudání závodí, nesmí spát. Obzvlášť první noc, to se musí jet nonstop. My spát chceme, náš hlavní cíl je dojet. Za Krakovcem to trochu znám, podél Javornice samé bahno a desítky brodů, tak jsme se rozhodli si to nechat na ráno za světla. Krásná autobusová čekárna je naše, uléháme asi hodinu po půlnoci, po 50 kilometrech. Posílám SMS Jarunovi, kolem druhé doráží a uléhá k nám.
Ráno vstáváme brzy, budík máme na šestou, dáváme si rohlík z domova a v půl sedmé už jsme na trase. Je mlhavo, vlhko, louže bahno, přes brody dojíždíme až k Berounce do Zvíkovce, odtud stoupáme po silnici, zastavujeme na rychlou snídani u asijské sámošky. Dál po lesních cestách, které jsou hodně vymleté od silných dešťů, všude koryta, nánosy bahna, louže, pěšinky rozryté od stáda bajkerů před námi. V Plasích je při vjezdu do města brána, projeli jsme a začalo pršet. Jako zázrakem je tam také sámoška. Teplá sekaná a vaječný chlebíček nám zvedá náladu. Ještě potřebujeme něco, což nacházíme na druhé straně města na nádraží. Já si v pokladně poctivě kupuji jízdenku na WC, Peťan jede na černo. V Plasech je checkpoint 03, jsme na 45. místě, opravdu většina borců nespala a jela nonstop. Ne že by na umístění záleželo, hlavní cíl pro mě byl dojet, ale sledovat jak se posouváme bylo zábavné. Ráno jsme byli hodně vzadu jelikož nás předjeli ti, co spali míň nebo vůbec. My je během dne sjížděli, večer jsme se v pořadí dost posunuli a šli spát. Ráno opět pokles v pořadí. Začíná svítit sluníčko, cestou do Stříbra Jarunovi trochu odjíždíme. U oběda se vyhříváme a sušíme věci. Dál jedeme podél Mže, místy je to na tlačení, nošení, chvílemi i slaňování. Opět přichází bouřka, schováváme se na verandě pěkné chajdy. Není tu signál, takže nevíme, za jak dlouho se to přežene. Riskneme to a ještě za mírného deště vyrážíme do prvního většího kopce. Další sámoška, sušenky, kobliha, kola, voda – klasický nákup od asijského prodavače, bude nás to čekat ještě mockrát. Jak se blíží večer, tak postupně sjíždíme bajkery, co jeli nonstop a o některé se i bojíme. Únava jim kouká z očí, nemluví, na pozdrav nereagují, neusmějí se. Zkoušíme to dotáhnout na CHP05 Krasíkov a daří se, od startu ujeto 217 km, dnes nějakých 170 km. Úplně nahoře na Krasíkově je překvapivě vodovod, teplá sice neteče, ale přesto umýváme bláto z kol a ze sebe – alespoň z toho, co nám čouhá z drezů. Většinu nočních jezdců jsme dojeli, pod Krasíkovem spí spousta lidí, početná skupinka v penzionu Dvůr Krasíkov. Také to zvažujeme, ale nakonec chceme být přírodňáci, to vnímáme jako pravé Loudání. Až později se dovídám, že Dvůr Krasíkov patří bývalé kolegyni Alice z práce, dokonce jí Alice posílal SMS ať se o nás postará. Až druhý den ji odpovídala, že tam spalo spoustu loudalů, ale dva odpovídající popisu konstatovali, že je to na ně moc luxusní a zmizli, takže je jí jasné, že jsme to byli my. Jedeme kus z trasy do Kokašic, hledáme hospodu, bohužel je zavřená. Z mapy víme, že je tam benzínka, tak plni naděje jedeme k ní, ale je taky zavřená. Takže klasika, fotbalové hřiště, ubytováváme se ve 21 hod. Poslední rohlík z domova k večeři a spát. Posílám SMS Jarunovi, zkusí nás dojet. Před spaním zapínáme data a kontrolujeme mobily. Vyráží nám dech, jaká diskuze se o nás vede na viberu, jakou máme podporu od kamarádů spolubikerů, kteří nás sledují z domova. GPS logery fungují bezvadně, kontrolují náš pohyb na on-line mapě. Bez přehánění jsem dojatý a mám skoro slzy v očích. Po půlnoci volá Jarun, že je v Kokašicích a hledá nás. Vysvětluji mu to, ale oba jsme dost unavení, i mentálně, takže napoprvé se to nedaří. V dalším telefonátu si ujasňujeme, kam je do kopce a z kopce, vlevo a vpravo, a nakonec se shledáváme. Jarun dotáhnul loudala Dana, kterého potkal cestou, chudák jel nonstop, moc nemluví.
Ráno bohužel prší. Na meteoradaru to vypadá, že by déšť měl postupně přestávat. Přejíždíme na benzínku, dáváme si bagetu ke snídani a pán nám dokonce uvařil čaj. Stále prší, ale vyjíždíme v sedm hodin s nadějí, že to jednou přestane a snad to bude brzy. Čeká nás terénní část, pěšinka lesem a dál kolem Kosího potoka, hodně bahna. Začíná mě zlobit malý převodník, namotává se na něj řetěz. Snažím se to omývat a mazat, ale nevydrží to dlouho. Co nevyjedu na velkýho, to tlačím. Byl jsem z toho dost špatnej, kdyby to tak bylo pořád, tak by to bylo peklo. V Plané zastavujeme na gyros, až je mi pána líto, jak mu tam okapáváme. Dan jel pořád s náma, docela jsme pokecali, vypadal v pohodě. Když jsme chtěli vyrazit dál, tak tam najednou nebyl, chvíli jsme čekali a pak jeli dál bez něj. Mysleli jsme, že odjel dřív, ale nakonec asi jel ještě něco koupit a jel za námi. Už jsme ho neviděli, později vzdal. Okolo Kosího potoka dělala trasa smyčky, na dvou místech se přibližovala až na pár stovek metrů, takže bylo možné v dáli zahlédnout někoho, kdo byl desítky kilometrů před vámi nebo za vámi. V cíli jsme se dozvěděli, že jeden borec, s kterým jsme se cestou dost potkávali, minul odbočku a vynechal smyčku. Náhodou se tak dostal na čelo závodu a zrovna těsně před prvního, který když ho před sebou uviděl, tak prý z toho měl málem infarkt! Přestalo pršet a v Mariánských lázních u fontány dokonce svítilo sluníčko, nálada se zlepšila. Jarun měl z nás nejvíc naloženo, tak u pošty přebalil bágly a nepotřebné věci poslal domů balíkem. Geniální tah, zkušenosti jsou znát :). My s Petrem jsme naopak jeli dost nalehko, co nejmíň věcí, být co nejlehčí. Na večer mi vlastně zbylo jen jedno moirové triko, ponožky a trenýrky na spaní. Všechno ostatní jsem měl na sobě mokré. Ještě jsme doplnili zásoby v sámošce a vyrazili směr Dyleň, na nejvyšší bod trasy. Cesta přes střed Evropy byla totálně rozježděná od lesáků, ještě jsme navíc s Jarunem přejeli odbočku, Peťan byl před námi. Naštěstí jsme potkali kolegy, co už se vraceli, jinak bychom bloudili víc. Slíbil jsem jim za to, že nám ukázali cestu pivo, až se někde uvidíme, ale už na to nedošlo. Na Dyleni začalo pro změnu pršet, v blátivém sjezdu jsem si ustlal, naštěstí bez následků. Začali jsme kopírovat hranice po starých vojenských cestách, signálkách. Vojáci se s tím tehdy moc nemazali, hodily pravítko na mapu a bylo vyprojektováno. Nekonečné úseky bez zatáček, ostře nahoru, ostře dolů po staré asfaltce. Sice to ubíhalo, ale nic moc zábava. Někde v lese jsme překonali polovinu trasy, psychologická meta, teď už jsme měli víc ujeto, než nám zbývalo. Na dalším checkpointu v Pomezí nad Ohří další SMS, další asijská večerka. Až do Aše se nám nechtělo, v obci Libá to vypadalo na hospody, tak jsme si řekli, že popojedeme alespoň tam. Před námi bouřka, naštěstí odešla, jeli jsme těsně za ní. Lesní cesta vypadala jak potok. Nahoře proti proudu, dolu po proudu. V obci Libá jsme našli penzion s hospodou. Pro dnešek končíme, je asi 19 hodin, dnes jsme ujeli 120 km, promočení, zabahnění. Nejdřív jsme se osprchovali u pumpy, komplet boty, návleky, promočení už jsme byli, tak to bylo jedno. Ještě jsme přemýšleli o spaní venku, navíc pan domácí má prý na ubytování plno. V hospodě seděli další dva loudalové, pokecali jsme, že prý spí ve stejné vesnici kousek vedle. Po telefonu jsme se tam taky objednali. Jak to pán slyšel, tak prej že to tam není úplně dobrý, přeorganizoval ubytování a nakonec na nás zbyl pokojík. Nám už se ven taky nechtělo, tak jsme rádi zůstali. Vtipný bylo, že pán si myslel, že tam spí i ti dva před náma, když platili a loučili se, tak se dost divil. Dali jsme pár piv, večeři, sprchu, vyprali si zabahněné oblečení a šli ještě na dvě, aby se nám lépe usínalo. Šli jsme jen v ponožkách ve zbytcích suchého oblečení, domácí když nás viděl, tak nám dokonce půjčil pantofle. Dorazila k nám zpráva, že Loudání už má vítěze. Neskutečný. Mavit ujel trasu za 46 hodin beze spánku. Cestou si jen jednou lehnul do krmelce, ale nemohl usnout, protože se bál, že usne moc tvrdě a bude spát zbytečně dlouho. Tak raději po půl hodině jel dál. Paní z kuchyně nám vyprávěla, že včera před zavíračkou přijel cyklista a ptal se, jak dlouho bude čekat na polívku. Nestačilo mu, když řekla, že moc ne, ale když slíbila, že bude hned tak si dal hned dvojitou a pak ještě jednu. Zaplatil a vyjel do tmy. Podle času a popisu si myslíme, že to byl druhý v cíli Štěpán. I my jsme nechtěli zbytečně ztrácet čas, snídaně by na nás byla pozdě, pán byl ale kreativní a nic pro něj nebyl problém – dostali jsme večer na cestu 2 řízky mezi krajíce chleba. Parádně se o nás postarali, vyspali se v teple v měkké posteli a ráno jsme se oblékali částečně do suchého. Příjemná změna. Přes noc jsme také dobili všechny elektronické cajky. Po tmě jsme nejezdily, takže jsme za celé Loudání ani nepotřebovali dobíjet z powebanky, které jsme pro jistotu vezli.
Ráno budík na 5:30, ještě jsme se pořádně nerozjeli a Peťan měl defekt. V Aši u sámošky nás dojel chlapík v oranžovém dresu. Dali jsme se do řeči, cestou se nás lidi ptali, že někdo v oranžovém dresu urval hned na začátku kliku, jestli jsme to nebyli my. Byl to on, prý se mu to stalo asi 20 km po startu. Šel pěšky 17 km do Rakovníka, že tam přespí a ráno mu to tam snad někde opraví. Lehnul si, ale nemohl usnout – před startem si dal 5 redbullů aby se mu nechtělo spát a mohl jet celou noc. Povedlo se, v Rakovníku byl vzhůru celou noc. Ráno skutečně kliku opravil a v Aši nás dojel. Jaké odhodlání! V sobotu jsme se hodně potkávali, vždycky prohodil pár slov, pohodář. Bohužel do cíle nedojel, později v Lokti se mu rozbila zadní brzda, a to už opravit nešlo. Dojeli nás další lidi, tak nás bylo celkem asi 7. V terénu na nejzápadnější bod ČR jsme jim s Peťou foukli, na trojstátí jsem měl defekt, tak nás zase předjeli. V Hranicích opět asijský obchůdek. Obecně mapoval Peťan a musím ho pochválit, pár přejetí odboček, s postupující únavou častěji, jelikož jsme byli stále méně ostražití. Naštěstí jsme žádné zásadní bloudění nevytvořili. Kolikrát jsme stáli, koukali do mapy a nevěděli. Když si teď doma procházím mapu, tak to je úplně jasné, jak jsme to nemohli vidět? Únava dělá svoje, ani vám to nemyslí. Když jsem se dostal dopředu, tak jsem na modré podél hranic zabloudil 2 x na dvou kilometrech. Díky tomu se přes nás přehnalo pár lidí, ale ve výjezdu v terénu podél hranic jsme je zase předjeli. Naštěstí jsem vepředu moc často nebyl :). Zajímalo by mě, jak by to Peťan dal, kdyby jel v závodním tempu. Myslím, že by byl hodně vysoko. Zajímavý byl průjezd golfovým hřištěm, rozjařeně jsem golfisty zdravil, ale moc mě nechápali. Před čínským obchůdkem (kde jinde) ve Skalné se nás sešlo 9 od 33. místa. Vyrazili jsme první, v Lubech se spustil ceďák, zrovna jsme jeli okolo benzínky, tak jsme to tam přečkali. Za půl hodiny, co jsme tam byli, tam přijela pouze německá auta, na stojanu měli cenu jen v eurech. Dál to byl docela záhul, dlouhý výjezd. Nahoře krásný lesní palouk, pásly se tam kozy. Jedna mě zvědavě okukovala a dokonce mi ochutnala zadní blatník. Po houpavé lesní cestě to frčelo, v prudkém sjezdu mě pak překvapila dost hluboká svodnice, na poslední chvíli jsem jí přeskočil. Následoval nejetelný kopec do Rotavy, další sámoška. Jarun píše SMS, že mění drát v zadním kole (asi stejná svodnice). Je to šikula, vyměnil a jel dál. S Petrem jsme jeli napřed přes vrchol Javorník, krásně jsme si užili tlačení přes louky a pak dlouhý sjezd do Nejdku. Dali jsme si rádlera v hospodě, koukli na mapu, uvažovali o kempu v Lokti nebo v Březové za Karlovými Vary. Rozloučili jsme se s ostatními Loudaly, co jsme tam potkali (dávali si večeři) a jeli dál. Krásná pěšinka kolem kolejí byla skoro to nejpříjemnější, co jsme zažili. Pak další chuťovka. Jestli někdo nemá rád naši panelku okolo letiště v Plané, tak ať si zajede na panelku u letiště před Loktem a bude ji milovat. Tahle je tak stejně dlouhá a má převýšení jak kráva, dole jsem nevěřil, že to vyjedu. Nohy docela dobrý, ale otlačený zadek už moc bolel, půlku jsem jel ve stoje. Navíc mě začalo pobolívat koleno. Kluci si stěžovali na rozmáčená palčivá chodidla, nikdy by mi nenapadlo, že tohle může být problém. Z Lokte to podél řeky jelo rychle, v Doubí u KV jsme před další čínskou večerkou udělali plán, že pojedeme dál. Jestli chceme být zítra v cíli, tak to musíme dnes natáhnout. Když to půjde tak dojedeme až na CHP 11 do Bochova. Když ne tak si lehneme někde cestou. Pro jistotu jsem koupil k večeři párečky (6 párků ve slevě za 16 Kč) a rohlíky. Nakonec jsme to dojeli, ve 22 hod jsme byli v Bochově, aktuální 26. místo, dnes 180 km, jsme na 523 km, do cíle zbývá 121 km. Na hlavním silničním tahu Praha-KV jsem si vysnil nonstop motel, ale byla tam jen benzínka. Na náměstí byly 3 hospody, všechny otevřené a všechny bez jídla. V jedné jsme vyžebrali aspoň polívku. Dorazili ještě dva Loudalové, dali jsme pivka, brambůrky, pokecali. Spaní klasika, všichni fotbalové hřiště. Jeden z tech borců nevezl spacák, jen deku a ALU folii. Jarun dorazil rovnou na hřiště asi o půlnoci, zrovna jsme se ukládali. Z hospody jsme mu přivezli lahváče, dostal párečky a rohlíky z Doubí, tak se i navečeřel :). Únava odpovídala ujetým kilometrům, ale pořád se dalo jet. Pro mě bylo hlavní jet hlavou. Na lehké převody, ve větších stoupání raději tlačit, šetřit síly a nechat odpočinout sedací části a bolavé koleno. Průběžně jsme se cestou promazávali, ale trochu odřené pozadí a třísla jsem měl. Kdyby se pavián s vlkem rozjeli, tak by to bylo na odstoupení. Jak nám říkali na vojně, důstojník musí dohlížet na hygienu mužstva, vlhká zapářka dokáže demoralizovat celé pluky. Jak dnes bylo lepší počasí, tak už mě nezlobil malý převodník. Pro změnu jsem ale měl chvílemi furtšlap. Když jsem nešlapal, tak se kazeta otočila někdy sama a popotáhla řetěz. Nepříjemné, ale dalo se jet. Bordel v ořechu, povídal Petr. Oprava sborkou-rozborkou cestou by byla problematická, pokud by se to kousalo víc, tak by byl velký problém. Snad to do cíle vydrží.
Kolegové vstali ve 4 hodiny a odjeli. My klasika v 5:30, prvně jsme zajeli na benzínku na snídani: menu bageta, kobliha, čaj, záchod. Benzínka je jistota, po pár minutách přijeli další a další, zase nás byla parta asi šesti statečných. Prožité útrapy na nás zanechali stopy. Estetické, ale hlavně pachové. Smrděl jsem dokonce i sám sobě, když nás bylo víc pohromadě, tak mě slzely oči. Včera večer jsme se snažili z mapy vyčíst, co nás čeká. Hodně silnice nebo cyklostezka, pár terénních vložek, to už by mělo jít, kde ale nastoupáme 2.500 výškových metrů, které zbývají do slibovaných 12,4 km? Říkali jsme si, že to nakonec bude asi méně, tachometry už nám pár dnů nefungovaly, tak jsme úplně neměli přehled. Myslel jsem, že tachometru nedělá dobře vlhko, ale doma sem zjistil, že se o brašnu na řídítkách prodřela kabeláž. Na začátku dne jsem trpěl, opuštěné silničky sice moc krásným krajem, ale pořád nahoru dolů na větru. Už mě bylo jasné, že se na celkové převýšení doškrábeme. Navíc mě už dost bolí koleno, je oteklé, zkouším brufen. Vjíždíme do terénu, žlutá značka ale uhýbá na druhou stranu než je zakreslená v mapě. Podle pokynů pořadatelů máme jet podle mapy, tak se vydáváme po staré trase. Starou trasu mám i v mobilu. Už víme, proč byla přeznačená. Zemědělci zrobili ohrady, chvíli tlačíme podél ohradníku křovím, pak už ho přelézáme a jedeme po louce. Dál v lese se překřižovala trasa staré a nově přeznačené značky. Špatně jsme odbočili, takže jsme jeli po nové žluté v protisměru. Totálně jsme se v tom zamotali, podle GPS v mobilu jsme to nakonec přes pole a přes les trefili na modrou, kde se mělo jet. Velká ztráta času, sil fyzických i psychických. Dále po modré to bylo drsné stoupání až na Kružínský vrch, bláto nalepené všude, kolo o 3 kila těžší. Jarun má krizi, jedeme s Petrem napřed. Sjezd a před námi další kopec. Značka je zase jinudy, ale domorodci nás varují, že po staré to nejde projet, že jsou tam obory. Tak to vzdáváme a objíždíme kopec z boku. Pořadatelé ještě budou analyzovat záznamy z GPS logerů a vyhodnocovat, jak kdo držel trasu. Kdo si to někde zkrátil, dostane penalizaci. Jsem zvědav jak to zrovna tady dopadne. Čeká nás delší přejezd po silničkách, ubývá to rychleji než v terénu, ale trpím, vítr proti. Je na mě také už moc horko, sluníčko praží, opalovací krém by se nakonec hodil. Na dalším checkpointu navštěvujeme pro tento závod poslední asijský obchůdek. Ani nedokážu spočítat, kolik jich celkem bylo. Neskutečných 55 km do cíle, už se tam vidíme. Ještě kus silnice a pak vsuvka v terénu přes vrchovinu Džbán. Neznalým místních poměrů nám to nedochází, ale čeká nás peklo. Jak píše Jarda „mapový list 34 zůstane navždy otištěn na moje sítnice“. Nejdříve velký výjezd na Výrov, pak tlačení po uklouzané jílové cestě na zříceninu Pravda (později se v cíli od místních dozvídám, že je vžitý slogan „Pravda je jen jedna“), prudký sjezd a s kolem na zádech (tlačit už nešlo) ke hradišti Rovina – ta nahoře skutečně byla, ale pro mě nejstrašnější výstup celého Loudání. Doslova jsem naplnil slogan organizátorů „Co nejde vyjet, to jde vytlačit. Co nejde vytlačit, to jde vynést. Když to nejde ani vynést, tak teprve v ten moment jsi na Loudání“. Následuje krásný sjezd, silnička mezi chmelnicemi, poslední výraznější stoupání z Třeboce. Tam potkáváme jednoho z organizátorů Libču, na kole nám jel naproti. Chvíli jede s námi, probíráme život a tak. Následuje krásný jezdivý úsek po suché lesní cestě, teď už to dáme! Už je to jen po silnici, ještě ve Slaném trefit cíl. V centru koukáme do mapy, rozjíždím se, řetěz se kousá a sukuje se mi do přesmykače. Nejde vyrvat. Bezmocně na to koukám, to se mi snad zdá. Pár stovek metrů před cílem. Nakonec pomohlo odmontování přesmykače. Projíždíme městem a už nacházíme tenisové kurty. Neděle 16 hodin. CÍL. Jsme tu z účastníků zatím sami, všichni, co dojeli před námi už jsou pryč. Poslední dojeli 6 hodin před námi, jeli nonstop posledních 28 hodin. Když jsme přijeli do Bochova, tak byli před námi 2,5 hodiny, my tam spali, odjížděli jsme 12 hodin po nich, v cíli jsme byli 6 hodin po nich. Dostáváme do ruky pivo, myjeme kola, dáváme si teplou sprchu, pereme oblečení. Krásně svítí sluníčko, vše uschne a na cestu domů budeme voňaví. Až na boty – to je fakt síla. Ve vlaku domů si od nás odsedají lidi a paní průvodčí za sebou nezavírá dveře a nahlas to komentuje. U piva probíráme zážitky s pořadateli a ostatními, kteří dojíždí postupně po nás. Doráží i Jarun. Cílový guláš bohužel zkysnul (o důvod víc být příště rychlejší :)), tak jsme si zašli na jídlo vedle do hospody. Borci z Vysočiny si dali sprchu a pak si šli koupit kraťasy a trička do Lidlu. Na žádnou večerní párty to nevypadá, všichni jsou unavení a míří domů. Stíháme vlak ve 20 hod do Prahy a pak dál do ČB, kde jsme 01:20. Jsem šťastný, ale únava dělá svoje, spíš je to taková apatie. Pivka co jsme od Jaruna dostali do vlaku na rozloučenou ani všechna nevypijeme. S odstupem pár dní jsem moc rád, že jsem to jel a ujel a za to moc děkuji parťákům Jarunovi a Petrovi. Bez nich bych to nikdy nedal, a vlastně ani nepomyslel na to, že jsem schopný to ujet.
Díky klukům pořadatelům, moc hezká akce, taková pro kámoše. Podle jejich slov punková, odmítají sponzory a publicitu, nějaký článek prý vyjde ve VELU, jehož redaktor taky jel, ale spíš jsou z toho rozpačití, než aby byli rádi. Každý si může vybrat, jak Loudání pojede. Neskuteční borci to prolétli. My se snažili jet bez zbytečných zastávek, ale jen od slunka do slunka. Vyhodnotili jsme, že po tmě bychom byli pomalí, raději jsme si přes noc odpočinuli. Před startem jsem snil a doufal, že v pondělí bychom to mohli dojet. Dokonce se nám to povedlo o den dříve. Byli ale také loudalové, kteří si to opravdu užívali. Zastavili u každé zahrádky (kde mi jen smutně projeli kolem), stihli si taky něco vyfotit, prohlídnout. V cíli byli sice až ve středu, ale takový způsob mi je moc blízký. Uvidíme co příště :).
Ještě trochu statistiky. Údaje pořadatelů, tachometry nevydržely: ujeto 645 km, 12.400 výškových metrů. Hrubý čas jízdy 90 hodin, zajímal by mě čistý čas jízdy. Průměrnou rychlost jízdy jsme měli mezi 12 a 16 km/hod. Možná něco vypadne z GPS záznamu, jestli se k nám dostane. 3 x spaní venku ve spacáku, 1 x penzion. Jeden oběd a jedna večeře v hospodě, jedna polívka večer v hospodě, jinak sváči po sámoškách. Před a po návratu jsem vážil stejně 92,5 kg. Oblečený s batohem 97 kg. Batoh vážil 4 kg. Komplet s kolem, na kterém byla přední brašna 114 kg. Kolo váží asi 13 kg, navěšeno na něm bylo tedy 4 kg (+ voda v lahvích). Peťan mi po návratu vyčistil zadní nábu a kolo je zas v cajku. Odnesla to kabeláž na tacháči a napůl je prodřený bovden od řazení – obojí od přední brašny, to by pro příště chtělo nějak ochránit. Nic mi nakonec nechybělo, ale je to spíš tím, že jsem se nedostal do nějaké nečekané situace. Ani jsem neměl nic navíc, všechno jsem použil.
Letos byla opět vypsána akce Vrchařská koruna Jižních Čech, již 2. ročník – legendmtbclub VKJČ2016
Po loňském dobrodružství s jízdou na těžko a přespáním venku jsem pojal myšlenku objet vypsané vrcholy nonstop. Začal jsem lákat bikery, v dubnu už s konkrétním plánem a trasou emailem:
“Ahoj, V rámci zocelení těla i ducha bych rád objel Vrchařskou korunu Jižních Čech na jeden zátah se 2 noclehy pod širákem. Start v pátek po práci, noční jízda dokud zemdlelý neulehnu, sobota celý den, ještě jedna noc, v neděli dojet. Takhle vypadá trasa v cykloserveru, 400 km, 10.000 výškových metrů. Termín (jediný pro mě možný a já jedu určitě): 13.-15.5.2016, byl bych moc rád, kdyby jste se někdo přidal. Zdar V.”
Zpětně jsem byl upozorněn, že to moc motivační nebylo, že se zveřejňováním takto pravdivých informací o vyjížďce si kamarády nenajdu. Pár se jich přece chytlo, ale z různých, rodino zdravotních důvodů jsme si zase zbyli dva, Petr a já, takže obsazení hry „uženeme posledního“ bylo od začátku jasné :).
Ještě týden před startem to vypadalo, že by mohlo být pěkně, docela teplo. To se bohužel nenaplnilo, pranostika o ledových mužích se vyplnila. Celý čtvrtek a v pátek do oběda pršelo, tlaková níže přicházela od východu. Zdálo se, že západně od ČB to bude lepší než jižně. Proto jsme hodinu před odjezdem přehodnotili plány a vyrazili na trasu proti směru hodinových ručiček s tím, že Kleť vynecháme a snad na ní zbyde dost času a sil v neděli. Start v pátek ve 12 hod, po dešti, 13°C (rekord vyjížďky). Přesun po silnici do Netolic, dále terénem přes Svodobné hory, nikdy jsem tam nebyl a moc se mi tam líbilo. Při sjezdu k Vodňanům zahřmělo a začal ceďák, 14:30. Hospoda v obci Pražák byla zavřená, schovali jsme se ve vlakové čekárně, což bylo takticky jedinečně zvládnuté. Za půl hodiny přijel vlak a mi se svezli jednu zastávku do Vodňan, sedli do hospody, pili pivo, koukali na hokej a sledovali srážky na radaru. Takhle nám to vydrželo až do 18 hod, kdy jsme si museli přiznat, že už se nedá utajit, že venku přestalo pršet a vydali se dál. Všude potoky vody, cesty blátivé, výjezd na Hrad, hřeben z Helfenburku, po silnici do Vodňan. Ve večerce jsme doplnili pití, nasadili čelovky a potmě vyrazili po cyklostezce směr Vacov. Na přemýšlení o původu místních názvů bylo času dost, Nahořany jsou asi jasné. Před Vacovem jsme si dali terénní vložku na kluzkých kořenech v promoklém temném lese, z Vacova už nám zbývalo jen se vyškrábat na Javorník a doufat v otevřenou hospodu. Byly jsme tam ve 23 hod, všude zavřeno, tak jsme obydleli vybydlený hotel. Noc byla studená, ale nebylo to tak hrozné, myslím kolem 6°C. Celkem za pátek 105 km, 2.230 výškových metrů.
Největším zážitkem rána bylo oblékání se do mokrého oblečení a bot, naštěstí jsme se zahřáli výjezdem na Javorník. Těšili jsme se na snídani někde cestou, ves Nicov nezklamala, název si zaslouží. Až na Churáňově nás pohltil bufet u stadionu. Venku zuřil start Vltava run, my si dávali polívku, párečky, koláčky. Do Kubovy hutě je to takové pěkné Šumavské bajkování, zpestřovali nám to běžci, naše trasy se různě křižovaly, chvíli jsme jeli stejně, chvíli proti, chvíli jsme je předjížděli, co mě ale dostalo, že mě jeden předběhnul cestou do kopce po asfaltu! Celý Vltava run prý měřil cca 350 km a nejrychlejší štafeta ho měla za 23 hod – průměrná rychlost 15,2 km/hod. O tom se nám ani nezdálo, když jsme to v sobotu dotáhli na 13,5 km/hod, tak jsme byli šťastní. Dlouhý sjezd do Zátoně a pak vypuklo peklo, výjezd na Bobík, odpočinek s obědem ve Volarech, Sněžná, Knížecí stolec. I „sjezd“ do Horní plané byl nečekaně dost do kopce. Cestou se kolem nás honily mraky, ale vyhnuli se nám. Na přívoz jsme si počkali v hospodě. Optimistický plán byl objet vrcholy u Svatého Tomáše a ještě jet potmě směr Medvědí hora a Hvězdná a přespat někde u Studánek. Vyškrábali jsme se na Vítkův kámen a začalo pršet. Zvoli jsme únik do Přední Výtoně, v dešti jsme tam ještě hledali nějaký přístřešek na přespání a pak zapadli do hospody. Vidina, že VKJČ dokončíme se nám tím vzdalovala, na neděli toho ještě zbylo moc. Penzion byl i s ubytováním, jít ven už jsme se nepřemluvili a bylo to to nejlepší, co jsme mohli udělat. Teplá sprcha, postýlka, věci nám do rána docela uschly. Pršelo s přestávkami celou noc, zima, nevím nevím, jak by se nám ráno chtělo někam jet. Za sobotu 121 km, 3.130 výškovým metrů.
Ráno jsme byli svěží a s úsměvem na rtech , venku sice zima, ale sluníčko, vydatná snídaně připravená. Na zahřátí výjezd na Medvědí horu a Hvězdnou. Poté nekonečný mrazivý sjezd do Studánek (název bude zřejmě od slova studený), teplota 3°C, cestou sněžilo. V Horním Dvořišti (název také odpovídá, dokonce se tam jede přes obec Drkolná) jsme po konzultaci s mapou zvolili cestu přes Rakousko. Nevím jestli to bylo kratší nebo menšími kopci, myslím asi nakonec na stejno, ale asi rychlejší, samá silnice. Na Rakouské straně Novohradských hor jsem ještě nebyl, průjezd okolo nejvyšší hory Viehbergu a výjezd na Kamenec ze Sandlu mě lákal. Výjezd do Sandlu z Windhaagu mě nelákal, jelikož jsem o něm nevěděl, ale už nikdy na něj nezapomenu. Zpět do republiky jsme se málem nedostali, na hranicích byl plot (ještě? nebo zase?), už už jsme se chtěli protáhnou dírou, ale nakonec jsme na něm našli českou turistickou cedulku, nápadně nápisem z druhé strany, našli vrátka a dobyli Kamenec. Až na Žofín to bylo docela z kopce, rozhodli jsme se, že ještě popojedeme, na rotě v Černém Údolí zavřeno. Jebačka přes Jindřichov ze mě vysála poslední zbytky sil, tlačení přes Cikánský vrch a první! odpočinek na 90 km v 15 hod v Benešově – u číňanů nákup koly a dojedení chlebů, co jsme si vezli z domova! Myslím, že i Džony by nás pochválil! Kohout a předposlední Todeňská hora. Už jsme tušili, že nás Kleť nemine. Najeto 110 km, 16:45, musíme to dát! Jako Frodo a Sam završíme naše potování k hoře osudu, dokážeme to! Přes Zlatou korunu plíživě po asfaltu. Nahoře jsem ani neměl sílu se radovat, navíc mi zimou kleknul foťák a poslední fotku mi odmítnul udělat. Rychle k domovu. Po 12 hodinách jízdy (čistá jízda 10,5 hod) jsme se zastavili (ve 20 hod) na krátké zhodnocení v Litvínovicích v picérce. Za neděli 166 km, 3.440 výškovým metrů.
Celkem tedy 392 km, 8.800 výškových metrů. Skoro přesně to odpovídá tomu, co změřil cykloserver (natrasováno je to tam podle původního plánu po směru hodinových ručiček,my jeli obráceně) VKJČ trasa. Hodně náročné, terénu dost, kopce, zima, déšť. Sice jsme to místy brali cestou nejmenšího odporu (začíná ze mě být milovník lesních asfaltů), ale v tom počasí a zimě se to za víkend jinak stihnout nedalo. Sám tomu nevěřím, že sem to dokázal. Díky Petře, tohle budeme jednou vyprávět vnoučatům :).
