Author Archive
12 prosince, 2018 | 
Author: Trasa: 36 km, Švábák, Mokré, lesem na Závraty, Vrábče Zastávka, vyhlídka nad Dívčákem a to samé zpět až do Kampusu JU.
Výškové metry: …..
Účast: Honza Mareš, Pavel Tíkal, Pavel Kosař, Venca
Vyjížďku nedokončil: Petr Šikl – lehká rýmička nebo smrtelná nemoc?
Pád: nikdo
Defekt: nikdo
Trackmaker: Pavel Kosař
Komentář: Znovu nás to táhne za sněhem! Kosa nás vede přes Vrábče k vyhlídce nad Dívčákem. Celé je to ale tak trochu jinak, není to ta stará známá klasika. Shrnout by se to dalo asi takhle:
Pěšina doprava, pěšina doleva, kořeny, půl metrové borůvčí???, bahno, singlík, šotolina, sníh, hele – Vrábče???, cesta, sníh, stoka, větve, lesní cesta, další cesta, křižovatka, další – stejná jako ta předtím, pěšina, no ty vado Dívčák???, točíme to domů! Končíme v Kampusu JU!!!
V Kampusu panuje kupodivu příjemná atmosféra, právě skončila cestovatelské přednáška, potkávám spolužáka ze základky, prohodíme pár slov, a pak už probíhá nezmarská debata o kvalitě 14° vánočního speciálu z produkce minipivovaru Čtyrák. Opakující se vada na kráse téhle hospody, dochází speciál, volně pokračujeme jedenáctkou a na závěr padá stopéčka višňového likéru.
Vím, že když napíšu, že se mi to líbilo, a to hodě, budete si myslet, stejně jako ostatní z této vyjížďky, že jsem už úplnej magor, ale já to teď tak mám.
Hony
Trasa: 33 km, podél Vltavy na Meťák, Včelná, kolem vodárny, kolem bývalých mohyl na Plav, loukou kolem Ameriky, Plavnice, Kameňák, zpět na Včelnou a kolem Vltavy zpět až do Juvelu.
Výškové metry: …..
Účast: Honza Mareš, Pavel Tíkal, Pavel Kosař, Venca, Stanley, Petr Šikl, Lojza Orgoň, Míra Doležel
Vyjížďku nedokončil:
Pád: Pavel Tíkal, Stanley, Petr Šikl
Defekt: nikdo
Trackmaker: Pavel Kosař
Komentář: Oproti minulému týdnu se výrazně oteplilo, rtuť teploměru se ještě v podvečer držela na plus čtyřech stupních Celsia. Tato skutečnost věštila jediné, bahno, bahno a znovu bahno! Zprvu tomu sice nic nenasvědčovalo, ale jen proto, že naše cesta vedla převážně po asfaltových chodníčcích. Bahenní nálož přišla v lokalitě výstavby nové dálnice. Pro překonání bývalých mohyl bylo chvilkami zapotřebí obrovské úsilí. Lepivé bahno obalilo pneumatiky tak, že se sotva vešli do rámů, kola ztěžkla, a i v mírném stoupání značně prokluzovala. Pak přišla motanice po lese s příznačným názvem Záduch, jde to lesík mezi Plavem a Plavnicí. Krásná lesní práce! Pokud tedy na to chceme nahlížet z optimistického úhlu pohledu. Les nad Včelnou přinesl uklidněnou jízdu a samotný závěr pak patřil silničnímu švihu až do Juvelu.
Hony
Trasa: 36 km, po stezce kolem Vltavy na Pražské předměstí, Husovou kolonií, kolem Škodovky, Rudolfov, zprava na hráz Mrhalu, zleva na hráz Mrhalu, Jivno, červená na Lišov přes Locus Perennis, po žluté na Libnič, Hůry, kolem Škodovky zpět až do Čéčovky.
Výškové metry: …..
Účast: Honza Mareš, Pavel Tíkal, Pavel Kosař, Venca, Banán, Stanley
Vyjížďku nedokončil: Petr Šikl – dokončil po vlastní ose, znovu noční béčko – RB osadil novým šaltrem, nicméně se něco nepovedlo a zase mu to střílelo
Pád: nikdo
Defekt: Pavel Tíkal – ulomená patka
Trackmaker: Pavel Kosař
Komentář: Vávro na Lišov zavelel Kosa, kola se dala pomalu do pohybu a komíhající se paprsky světel započaly prořezávat tmu. Mrazivým večerem stoupáme až k hrázi Mrhalu, odhodlání překonat výkop opravované hráze. Již to ale není jen výkop, je to jáma jako kráter sopky, na jejímž dně vypadá bagr jako dětská hračka. Tudy to pánové rozhodně nepůjde! Hráz oklikou podjíždíme a míříme dále k Lišovu, kde proběhne zvěčnění na důkaz naší přítomnosti. Cesta po žluté na Libnič je po těžbě plná ořezaných větví, které se zanedlouho staly pastí pro Peťu Tíkala. Trocha síly navíc, větev v šaltru a tenoučká patka se poroučí do věčných lovišť. Technické okénko, v podání mechanika Vendy bylo bleskové. Takhle rychle neměníme ani píchlou duši. Přichází odměna v podobě singlíku a pak už jen útrpně studená cesta do Čéčovky.
Hony
Trasa: 29 km, nádražní lávka, odkalovací nádrž, Staré Hodějovice, po červené na Novou Ves, Borovnici, Lomec, Komařice, po levém břehu Stropnice do Ostrolovského Újezdce, po zelené do Borovan a do Sýmalky.
Výškové metry: …..
Účast: Honza Mareš, Pavel Tíkal, Pavel Kosař, Venca, Vítek, Banán
Vyjížďku nedokončil: Petr Šikl – dokončil po vlastní ose, takový noční béčko – postavil si takové staronové RB, krapet mu to střílelo
Pád: nikdo
Defekt: nikdo
Trackmaker: Pavel Kosař
Komentář: Tentokrát okomentuji vyjížďku dvěma pohledy. Každý si může vybrat, jaká že ta vyjížďka vlastně byla.
Konečně napadl sníh.
Udeřila zima, nastal ten správný zimní nečas! Po dlouhé době padla teplota k bodu mrazu, krajinu pokryl bílý sníh, do něhož mohli být alespoň na krátkou chvíli vtisknuty naše klikaté stopy. Ve studeném větru, po kluzkých kořenech a za doprovodu sněhových vloček, tančila naše kola noční krajinou. Poháněni odvahou, bez sebemenšího zaváhání míříme do cíle, nic nás nemůže zastavit. Sýmalka má jako vždy své nezaměnitelné kouzlo, stejně tak jako cesta vlakem domů s rituálním sjezdem schodišť, tentokráte zakončený průjezdem garážemi. Nádherná vyjížďka to byla.
Hony
Zase napadl sníh.
Je zima jako prase, od pondělí leží na zemi zase ty bílý sračky a dneska do toho navíc ještě fouká. Míříme do Borovan, Kosa připravil trasu dopředu a data uložil na web. Venda má tedy trasu ve svém GPS přístroji a většinu cesty ho vidíme jen v dálce před námi. Peťa na svém staronovém RB končí nad odkalovačkou, střílí mu převody, otráven volí přímou cestu do cíle, jede sám jako béčko. Celou cestu to slušně klouže, kořeny a listí zapadané sněhem střídá bahno. Je s podivem, že se v tom nikdo nevyválel? Konečně jsme před hospodou, kde už čeká Peťan, jediné dvě holky, které v hospodě do této chvíle seděly, právě odchází??? Zahříváme se soupravou čaj-rum, následuje pivo a večeře, světlá to chvilka večera. Kosa se zvedá a jede po ose domů, ostatně jako pokaždé. Zapomenuté pivo v petkách z minulého roku již nemají, chybu neopakujeme a míříme včas na železniční zastávku. Ve vlaku tají zbytky sněhu na našich kolech, opadává z nich bahno, průvodčí to ale řeší s úsměvem. Schody v nádražní hale jsou naše, eskalátor v podchodu je mimo provoz, bereme to garážemi. Závěrečné pivo se nekoná, rozprcháváme se domů.
Honza
ESKALÁTOR GANG ZVE VŠECHNY BIKERY NA ÚTERNÍ NOČNÍ VYJÍŽĎKU
NIGHT RIDE SEZÓNY 2018-19
30.10.2018 v 17:30 hod – Dlouhý mostu u Hocha.
Neváhejte vzít lampy a vyrazit s námi.
Všichni jste samozřejmě srdečně zváni na posezení v Čéčovce od 20:00 hod.
EG
Trasa: 21 km, městem k nádražní lávce, okolo Dobrovodského potoka, kolem hřbitova, Obecním lesem kolem lomu, přes trailovou dráhu, sjezdovkou na Dubičák, po červené k Dubičnému potoku, výjezd k odvodňovacímu kanálu, kořenovkou podél kanálu na Hlincovku, hráz Mrhalu, dolů a nahoru roklí pod Mrhalem, Děkanský dvůr, Rudolfovem do Vráta a na kachnu do Lucie
Výškové metry: 420 m
Účast: Bivoj, Majkl, Přema, Hony, Pavel Tíkal, Aleš, Venca, Vítek, Míra Doležel, Eri, Tonda, Kory, Kocour, Petr Šikl, Zdeny, Vláďa, Víko, Venca Drbout, Stanley, Vráťa Plíhal, Honza D., Petr Podhola, Banán, Sudí, Vláďa Řehoř, Franta Kubík
Pád: po pravdě jsem to ani trochu nestihl sledovat, tedy toho, kdo se čestně přihlásí, doplním
Defekt: nikdo
Trackmaker: Petr Šikl
Komentář: Konec letní sezóny se neúprosně blíží a s ním přichází oblíbená vyjížďka zakončená kulinářským zážitkem v podobě dozlatova pečené kachny s knedlíky a zelím.
Odpolední shon pomalu utichá, město, ve kterém by chtěl žít každý na krátko vyruší projíždějící roj oranžovo černo bílých cyklistů. Je krásný podzimní večer, ve kterém dodávají sluneční paprsky zapadajícího slunce všudypřítomnému listí zlatavý nádech. Pod taktovkou pana profesora Šikla míříme vstříc dobrodružství, skrytého v příkrých stráních, kořenových pěšinách a tajemství vypuštěného rybníka Mrhal, jehož dno bylo možné spatřit znovu po 56 letech. Neudržitelnost celistvosti skupiny visí ve vzduch, zanedlouho křižují les osamocené skupinky Nezmarů, aby se posléze znovu šťastně shledali. Nechybí klukovská soupeřivost, radost nad zdoláním kopce z hlíny. Vše je, jak má být, přesně kvůli těmto okamžikům se společně scházíme.
Kachna už na sebe nenechá dlouho čekat, zanecháváme dovádění a míříme do hospůdky, která doslova oplývá mlékem a strdím. Stoly se prohýbají jídlem a pitím, ale tentokrát tu nesedím všichni bok po boku, někteří z Nezmarů tu nemohou být. Větráku, Ondro, kachnu si dám jindy znovu i s vámi!
Hony
NO: Cesta je spletitá, kořeny dlážděná, vyzkouší sílu tvou, víru, co v sobě máš, ale když vytrváš, nakonec dovede, Tebe i ostatní, do cíle, do nebe.
Je 9. září 2018, startuje cyklistický jednorázový závod na čas otevřený pro všechny příznivce jízdy do vrchu. Závod startuje za železničním přejezdem nádraží Českého Krumlova směrem na Vyšný. Asfaltová cesta se vine úbočím blanského lesa až k cíli u rozhledny Kleťi v délce 11 km s průměrným převýšením 5,1 %. O rekordech trati se nemá smysl dlouze rozepisovat, velmi se liší, opravdu záleží na tom, kdo na kole sedí, profík či amatér. Nezmarskou vhozenou rukavicí je ale čas pod 30 minut, k níž se předloni přiblížil Eri časem 0:30:23. Na startovní čáře stojí připraven Kory, Aleš, Ondra, Pokorňák a Hony, souboj s časem začíná.
V úterý před závodem: Ondra otvírá otázku, kdo se zúčastní letošní Jalky na Kleť. V nabídce je rodinná akce, tatínkové si vyšlápnou na kopec a maminky, přítelkyně s dětmi si vyrazí na prohlídku Krumlova a navštíví veletrh pravěké a středověké kultury KRUMBENOWE. Zní to přinejmenším zajímavě!
Čtvrtek před závodem: Nedá mi to a jedu vyzkoušet co si budu moct v kopci na Kleť dovolit. Nechce se mi ale jet až do Krumlova, vyrážím do boje s kopcem ze Zlatky, trať je podobně dlouhá, kopec má jiný profil, ale lepší než nic. U rozhledny zastavuji stopky na hodnotě, která mi vyráží dech, který už tak nemůžu popadnout. No ty vado! Oslovuje mne mladý pár s děckem v kočáru, jsou z Plzně a nemohli si nevšimnout stavu v jakém jsem na kopec dorazil. Jste si to asi dal v tempu co? Závodíte? Odpověď ze mne ale vypadla až po chvilce, hned to nešlo.
V pátek před závodem: Rozpoutává se debata o časech, kterých může naše mužstvo dosáhnout. Je pokořitelná hranice 30-ti minut? Mezi poloprofíky se to jezdí mezi 22:54 – 31:21 minutami. Průměrná rychlost do kopce 28 km/hod.
V sobotu před závodem: Ondra, Venca a já jsme domluveni na první otužovací ponor. Ráno v 7:30 svítí sluníčko a teplota letí nahoru k 16°C. Je jasné, že nepůjde o otužování, ale o takové ranní koupání s přáteli. Kolemjdoucí si musí myslet, že jsme nějací cvoci, co plavou proti proudu pod novou lávkou u Meťáku. Při plavání rozverně konverzujeme, bavíme zřejmě všechny okolo. Plavání se náhle mění v chůzi korytem řeky, otáčíme to a plaveme zpět ke schodům za lávkou. Po koupačce pokračuji v plánovaném běhu podél Malše směr Roudné a Heřmaň. V Roudném mi tak nějak dochází, že 18 km na Heřmaň a zpět nebude den před závodem to pravé, točím to zpět, ale tak jako tak končím na uběhnutých 13-ti kilometrech.
V den závodu: Ač proběhla dohoda o místě a času srazu, po Nezmarsku je vše jinak. Ani registrace všech Nezmarů za sebou neklapla dle představ, ale na zahřívací rozjížďku směr Vyšný se vydáváme společně. Panují ideální podmínky, sucho, slunečno, 20°C a bezvětří. Před startem potkáváme Honzu Mikoláše, Pepu Vláška, Míru Jiřičku a další známé tváře, napětí vzrůstá, postupně se dle registračních časů řadíme na start. Pět, čtyři, tři, dva, jedna, start, nacvakávám tretru do pedálu a zostra vyrážím do mírného stoupání za nádražím. Taktika, kterou jsem okoukal říká, že na rovinkách se musí jet na krev, v nejprudších pasážích lze lehce zvolnit, ale až když začnou brnět ruce. U Nového Dvora sjíždím Peťu, nabízí mi hák, zdvořile ho odmítám a zdravím. V zatáčce nad parkovištěm míjím Ondru, taktéž se zdvořilostně zdravíme. Tempo držím dle plánu, ale přichází to, čeho jsem se bál, následky včerejšího běhu, stehenní svaly o sobě dávají vědět. Obavy však maže postava přede mnou, Míra Jiřička a jeho víkendové tempo, místo pozdravu ze mne padá věta: “Ty voe Míro, jedeme ne!” Nechápu, ale vlévá mi to novou krev do žil. Sázím na Aleše, ten by mne mohl trochu popotáhnout, ne v háku, ale jako magnet, který mi ujíždí v dálce. Ale i tohle se nekoná a míjím ho někde před rozhlednou pod Granátníkem. Přichází rovinka a znovu podle plánu výkon na maximu. Mažu dalšího závodníka a stále nepřichází žádný, který by mne táhl dopředu. Rovinka za stoupáním od Modrého obrázku je očistec, mám strach, abych to nepřepálil, ruce ve spodním úchopu, zadek na špičce sedla, řetěz z velké placky nesmí dolů, jdu ze sedla. Brdek je za mou a teď mírný kopeček dolů k Plánským, je tam nejtěžší převod. Tak tohle byla ta lehčí část, teď začíná kopec a ukáže se, kolik jsem toho vlastně letos natrénoval. Atmosféra závodu dělá opravdu hodně, ale čas na tachometru neúprosně ubíhá. To, co jsem podcenil, je časový rozvrh, v jakou minutu mám být u Plánských, v kolik u vodárny? U té mi zbývá pět minut na půlhodinový limit. Netuším, zda mi to bude do cíle stačit. Přichází zmíněné brnění rukou, musím zvolnit, jedu na kyslíkový dluh, a to by nemuselo dobře dopadnout. Kašlu na tachometr, blížím se k vysílači, znovu velká placka a ta už dolů nepůjde. Stehna pálí jako čert a v závěrečném prďáku už řadit nechci, chtělo to o kolečko lehčí převod. Za cílovou čárou zastavuji tachometr na hodnotě 30:45 a málem nemám sílu vycvaknout nohy z pedálů. Vypadá to, že jsem limit ani nejlepší Nezmarský čas nepřekonal. Nicméně oficiální výsledek ukázal, že jsem trochu proměřil, dojel jsem v čase 0:30:19.2 na jedenáctém místě celkově, pátý v kategorii C, tedy v nejlepším dosavadním Nezamarském čase, ale nepřekonaném vysněném 30-ti minutovém limitu. Výzva do příštího roku zůstává a těším se, že si to s Erim a ostatními znovu rozdáme. Jak řekl Eri, příště těch 30 minut dáme! Plán zní jasně, potrénovat, nedělat chyby jako například běhat den před závodem a s Erim si střihnout, kdo pojede první a vytáhne toho druhého jako magnet nahoru. To je totiž přesně ta půl minuta rozestupu, co nám chybí na tu půlhodinu. Ale nejel jsem sám, do cíle dojeli i další Nezmaři a taktéž v super časech. Pořizujeme společné repre foto a pádíme dolů. Při sjezdu potkáváme dva borce, z nichž jeden předvádí dřepy s čtyřmetrovou kládou na ramenech, kam se hrabe Rambo.
Velkým překvapením byla akce KRUMBENOWE. Myslel jsem si, že půjde o lacinou, kýčovitou, kolotočářskou akci, ale opak byl pravdou. Takhle profi a prfektně dobově připravené předvedení pravěké a středověké doby, jsem ještě neviděl. Všem patří moje velká omluva, že jsem pochyboval a mají můj velký respekt. Všem, kdo neviděli, vřele doporučuji.
Znovu byla tahle celá akce naprosto parádní a příště budu stát jistě znovu na startovní čáře připraven atakovat 30-ti minutovou časovou hranici.
Hony
Trasa: 34 km, kolem golfového odpaliště pod Švábákem, loukou k zahrádkám U Hada, lesem na Mokré, Hradce, Cihlářskou cestou k vysílači u Kozího kamene, sjezd na Bohouškovice, Křemže, po žluté přes Křemežské louky až na vrchol Kleti, sjezd zelenou a po žluté úžasnou pěšinou na Vyšný, kolem lomu, znovu žlutou až do Krumlova na nádraží.
Výškové metry: 950 m
Účast: Bivoj, Hony, Tiky, Přema, Míra Doležel, Petr Pokorný, Vítek, Tonda, Vláďa, Stanley, Koubič, Honza A.
Pád: nikdo
Defekt: nikdo
Trackmaker: Hony
Komentář: Zkrácený pracovní týden dal značně prořídnout řadám Nezmarů na startu. Chyběli tradiční traseři, nikdo z přítomných členů se do trasování nehrnul, provokativně jsem tedy nadhodil téma Křemežských luk, Kleti, sjezdu do Třísova a červené kolem řeky. Silniční výjezdní zasedání klepe na dveře a každý delší švih, navíc do kopce, se hodí. Návrh byl s mírnou nervozitou přijat, nezbývalo tedy než vyrazit. Cestou k vysílači pod Klukem skupina postupně řídla. Stanley dostal instrukce kudy jet s nabídkou, zda by mu nevadilo, že na něj již nebudeme čekat – nevadilo. Ve stoupání po Babské na Kleť se otočil Koubič a vrchol Blanského lesa dobylo již jen sedm statečných. Později tedy i osmý – nejstatečnější. Na Kleti proběhlo malé spiknutí, které změnilo celý průběh vyjížďky. Na jízdu vlakem dost slyším a Vítkův návrh, sjezd do Krumlova po zelené mne okamžitě přesvědčil. V kamenitém sjezdu exceloval Přema na celobrku. Nevídaná pěšinka na Vyšné pak všechny doslova nadchla, pokračovali jsme v hledání a prozkoumávání všech dalších stezek vedoucích až na hranu místního lomu. Hospoda Slepá Kolej vedle nádraží nám poskytla tradiční azyl až do příjezdu vlaku. Zde jsme si vzpomněli na Stanleyho, telefonát odhalil jeho polohu – Dívčák. Vracet se mu nechtělo, a tak jako jediný dokončil smluvenou trasu. Je to opravdový Nezmar! Ač byl do vlakové soupravy vřazen dobytčák pro bicykly, my si kola doslova narvali přímo do vagónu. Byla to veselá cesta, zakončená sjezdem schodů a netradičně průjezdem garáží v Mercury (eskalátory nejely). Následoval závěrečný šnyt u Okna v Ratolesti a hajdy na kutě.
Po velmi dlouhé době jsme část vyjížďky jeli pouze v sedmi a všichni jsme si lebedili, jak to krásně odsýpá. Novinky v závěru vyjížďky mne přivedly na myšlenku uvedenou níže.
Hony
NO:
Výzva všem Nezmarům!
Hledáme nový singltrek dosažitelný po vlastní ose ze startu, návrat vlakem či busem možný.
Nezmare, trasu si najeď a vezmi nás na ni některé úterý s sebou!
