Archive for the ‘Nezařazené’ Category
12 srpna, 2023 | 
Author: Dnes se stal 13 letý Matyáš Kettner z Č.Budějovic vítězem mistrovství Rakouska v bike trialu. K tomuto úspěch blahopřejeme a budeme držet palce na mistrovství Evropy, které bude příští týden ve Francii.
Je 9. září 2018, startuje cyklistický jednorázový závod na čas otevřený pro všechny příznivce jízdy do vrchu. Závod startuje za železničním přejezdem nádraží Českého Krumlova směrem na Vyšný. Asfaltová cesta se vine úbočím blanského lesa až k cíli u rozhledny Kleťi v délce 11 km s průměrným převýšením 5,1 %. O rekordech trati se nemá smysl dlouze rozepisovat, velmi se liší, opravdu záleží na tom, kdo na kole sedí, profík či amatér. Nezmarskou vhozenou rukavicí je ale čas pod 30 minut, k níž se předloni přiblížil Eri časem 0:30:23. Na startovní čáře stojí připraven Kory, Aleš, Ondra, Pokorňák a Hony, souboj s časem začíná.
V úterý před závodem: Ondra otvírá otázku, kdo se zúčastní letošní Jalky na Kleť. V nabídce je rodinná akce, tatínkové si vyšlápnou na kopec a maminky, přítelkyně s dětmi si vyrazí na prohlídku Krumlova a navštíví veletrh pravěké a středověké kultury KRUMBENOWE. Zní to přinejmenším zajímavě!
Čtvrtek před závodem: Nedá mi to a jedu vyzkoušet co si budu moct v kopci na Kleť dovolit. Nechce se mi ale jet až do Krumlova, vyrážím do boje s kopcem ze Zlatky, trať je podobně dlouhá, kopec má jiný profil, ale lepší než nic. U rozhledny zastavuji stopky na hodnotě, která mi vyráží dech, který už tak nemůžu popadnout. No ty vado! Oslovuje mne mladý pár s děckem v kočáru, jsou z Plzně a nemohli si nevšimnout stavu v jakém jsem na kopec dorazil. Jste si to asi dal v tempu co? Závodíte? Odpověď ze mne ale vypadla až po chvilce, hned to nešlo.
V pátek před závodem: Rozpoutává se debata o časech, kterých může naše mužstvo dosáhnout. Je pokořitelná hranice 30-ti minut? Mezi poloprofíky se to jezdí mezi 22:54 – 31:21 minutami. Průměrná rychlost do kopce 28 km/hod.
V sobotu před závodem: Ondra, Venca a já jsme domluveni na první otužovací ponor. Ráno v 7:30 svítí sluníčko a teplota letí nahoru k 16°C. Je jasné, že nepůjde o otužování, ale o takové ranní koupání s přáteli. Kolemjdoucí si musí myslet, že jsme nějací cvoci, co plavou proti proudu pod novou lávkou u Meťáku. Při plavání rozverně konverzujeme, bavíme zřejmě všechny okolo. Plavání se náhle mění v chůzi korytem řeky, otáčíme to a plaveme zpět ke schodům za lávkou. Po koupačce pokračuji v plánovaném běhu podél Malše směr Roudné a Heřmaň. V Roudném mi tak nějak dochází, že 18 km na Heřmaň a zpět nebude den před závodem to pravé, točím to zpět, ale tak jako tak končím na uběhnutých 13-ti kilometrech.
V den závodu: Ač proběhla dohoda o místě a času srazu, po Nezmarsku je vše jinak. Ani registrace všech Nezmarů za sebou neklapla dle představ, ale na zahřívací rozjížďku směr Vyšný se vydáváme společně. Panují ideální podmínky, sucho, slunečno, 20°C a bezvětří. Před startem potkáváme Honzu Mikoláše, Pepu Vláška, Míru Jiřičku a další známé tváře, napětí vzrůstá, postupně se dle registračních časů řadíme na start. Pět, čtyři, tři, dva, jedna, start, nacvakávám tretru do pedálu a zostra vyrážím do mírného stoupání za nádražím. Taktika, kterou jsem okoukal říká, že na rovinkách se musí jet na krev, v nejprudších pasážích lze lehce zvolnit, ale až když začnou brnět ruce. U Nového Dvora sjíždím Peťu, nabízí mi hák, zdvořile ho odmítám a zdravím. V zatáčce nad parkovištěm míjím Ondru, taktéž se zdvořilostně zdravíme. Tempo držím dle plánu, ale přichází to, čeho jsem se bál, následky včerejšího běhu, stehenní svaly o sobě dávají vědět. Obavy však maže postava přede mnou, Míra Jiřička a jeho víkendové tempo, místo pozdravu ze mne padá věta: “Ty voe Míro, jedeme ne!” Nechápu, ale vlévá mi to novou krev do žil. Sázím na Aleše, ten by mne mohl trochu popotáhnout, ne v háku, ale jako magnet, který mi ujíždí v dálce. Ale i tohle se nekoná a míjím ho někde před rozhlednou pod Granátníkem. Přichází rovinka a znovu podle plánu výkon na maximu. Mažu dalšího závodníka a stále nepřichází žádný, který by mne táhl dopředu. Rovinka za stoupáním od Modrého obrázku je očistec, mám strach, abych to nepřepálil, ruce ve spodním úchopu, zadek na špičce sedla, řetěz z velké placky nesmí dolů, jdu ze sedla. Brdek je za mou a teď mírný kopeček dolů k Plánským, je tam nejtěžší převod. Tak tohle byla ta lehčí část, teď začíná kopec a ukáže se, kolik jsem toho vlastně letos natrénoval. Atmosféra závodu dělá opravdu hodně, ale čas na tachometru neúprosně ubíhá. To, co jsem podcenil, je časový rozvrh, v jakou minutu mám být u Plánských, v kolik u vodárny? U té mi zbývá pět minut na půlhodinový limit. Netuším, zda mi to bude do cíle stačit. Přichází zmíněné brnění rukou, musím zvolnit, jedu na kyslíkový dluh, a to by nemuselo dobře dopadnout. Kašlu na tachometr, blížím se k vysílači, znovu velká placka a ta už dolů nepůjde. Stehna pálí jako čert a v závěrečném prďáku už řadit nechci, chtělo to o kolečko lehčí převod. Za cílovou čárou zastavuji tachometr na hodnotě 30:45 a málem nemám sílu vycvaknout nohy z pedálů. Vypadá to, že jsem limit ani nejlepší Nezmarský čas nepřekonal. Nicméně oficiální výsledek ukázal, že jsem trochu proměřil, dojel jsem v čase 0:30:19.2 na jedenáctém místě celkově, pátý v kategorii C, tedy v nejlepším dosavadním Nezamarském čase, ale nepřekonaném vysněném 30-ti minutovém limitu. Výzva do příštího roku zůstává a těším se, že si to s Erim a ostatními znovu rozdáme. Jak řekl Eri, příště těch 30 minut dáme! Plán zní jasně, potrénovat, nedělat chyby jako například běhat den před závodem a s Erim si střihnout, kdo pojede první a vytáhne toho druhého jako magnet nahoru. To je totiž přesně ta půl minuta rozestupu, co nám chybí na tu půlhodinu. Ale nejel jsem sám, do cíle dojeli i další Nezmaři a taktéž v super časech. Pořizujeme společné repre foto a pádíme dolů. Při sjezdu potkáváme dva borce, z nichž jeden předvádí dřepy s čtyřmetrovou kládou na ramenech, kam se hrabe Rambo.
Velkým překvapením byla akce KRUMBENOWE. Myslel jsem si, že půjde o lacinou, kýčovitou, kolotočářskou akci, ale opak byl pravdou. Takhle profi a prfektně dobově připravené předvedení pravěké a středověké doby, jsem ještě neviděl. Všem patří moje velká omluva, že jsem pochyboval a mají můj velký respekt. Všem, kdo neviděli, vřele doporučuji.
Znovu byla tahle celá akce naprosto parádní a příště budu stát jistě znovu na startovní čáře připraven atakovat 30-ti minutovou časovou hranici.
Hony
V hospodě nás napadlo nechat udělat operátory nabídku pro BK Nezmar.
Logika zní : čím více čísel a dat, tím pro ně zajímavější a pro nás výhodnější.
Zde je formulář, tak to prosím vyplňte, kdo má zájem
https://goo.gl/forms/PpC7yeHRBVZZjoQS2
Podotýkám, že to bude spíš pro ty, kteří nepodnikají, i když to není zcelapřesné, protože sice nejde rozdělit faktura, ale to neplatí pro neomezený tarif, tam to lze. Takže to třeba může vyplnit i Aleš za sebe. A samozřejmě to platí pro všechny rodinné příslušníky apod.
Také letos jsme původně hojnou Nezmaří účastí chtěli číselně porovnat již končící (letní 😉 ) sezónu, Viber skupina jela na plné obrátky a za ten čas co někteří proviberovali by snad i na Kleť vyjeli, jenže… Strach z deště (který se nekonal), výmluvy na nemocné děti atp. přihrály na start jen mě a Alešáka. Líbila se nám taktika, kterou nám přes Viber ostatní chytráci předepsali: začátek napálit, na svážnici přidat a závěrečné úseky u vodárny vyspurtovat a šli na to. Já po řádné přípravě těla rozehřívajícím švihem od parkoviště v Krumlově na nádraží (v sedle cca 3 minuty) přijel k Alešákovi, kterej se svěřil, že čas na rozjíždění strávil na bobečku v lese, skrytý před zraky ostatních cyklistů 😉 a tak už jsme jen pokecali s Mírou Jiřičků, který si ze servisního vozu vyndal magnetickej ergometr a se slovy: “Pomáhá mi, když si půl hodiny před začátkem rozjíždím nohy” začal točit. Usmáli jsem se na sebe, zkritizovali Mírovi šlapání do čtverce a popošli čekat na start s posteskem: škoda že to není o měsíc dříve, kdy jsme byli zatáhlý se silničního zasedání. Od silničního zasedání na to sednem jen v úterý a Aleš navíc i přibral dvě kila 🙂 Pak jsme na sekundu přesně vpadli do startovního pokynu (Jeď!) a inferno začalo 🙂 Krom předjíždění žen, jednoho babodědka a spastika na tříkolce, jsme jen počítali čísla, která se kolem nás mihla. Tohle prostě není Kolo pro život a jiné podobné hobby závody, tady jsou všichni do kola udělaný fakt fest a hobby cyklista se najde vždy tak jeden, max. dva – jedou náhodou kolem. Mě se ze začátku jelo dobře a říkal jsem si, že bych moh překonat svůj nejlepší čas (na tomhle závodě už dávno závodím jen sám se sebou), ale po Plánskejch mi to uřízlo nohy a přešel jsem do módu “dojet” a výsledek tomu odpovídal. Má klasika mezi 36 a 37 minutama. Dali jsme nealko Samson na půl (také dost obdivuhodný výkon…) a s konstatováním, že je to opravdu moc hezká akce a měli bychom se tu příští rok sejít ve větším počtu, jeli dolů. Cestou dolů jsme vedli debatu o tom, o kolik by mi srazilo čas lepší kolo a došli jsme k tomu, že určitě ani ne o minutu, což by byl ve včerejších číslech posun z 61. místa na 54. místo… No a za tento výsledkový megaskok ty desítky tisíc zdá se ještě nějaký čas neobětuju. Takže příští rok budu na mety svých limitů útočit zdá se opět s Cubíkem!
http://stopnuto.cz/vysledky-zavodu/klet-casovka-do-vrchu/jihoceska-amaterska-liga-2017
O.
P.s. Alešáček mi psal jak je s výkonem nespokojen, že má horší čas o 3:30 než před 4 rokama, ale zanotoval jsem mu písničku: “Čas otupí i ostrý břit…” a shodli jsme se na tom, že je dobře, že jsme rekreační cyklisté, co se na kole vozí pro radost a pro zdraví a jen v té míře, aby netrpěla rodina. 🙂
NOC: “Malé ryby, taky ryby.” České přísloví
Trasa: cca 160km, Kluk, Švelhán, Skalka, Vysoká Běta, Kozí kámen, Husinecká přehrada, Bobík, Volary, Libín, Ktiš , Březovík, Chvalšiny, Kleť, Boršov.
Výškové metry: cca 4500 m
Účast za Nezmary : Vítek, Eri, Hony, Petr Šikl, Petr Pokorný, Stanley
Pád: nikdo
Defekt: nikdo
Trackmaker: Lojza 😉
GPS: cykloserver
Komentář: V rámci krize středního věku a dokazování si, jak jsem stále dobrý, jsem přijal výzvu kamaráda Lojzy, který pořádá závod označovaný jako Ultra 100 mil. Že má cca 100 mil je jasné, ultra je to asi proto, že to je kapánek do kopce. Nezbytně posunutý start na kuropění byl zážitek sám o sobě. Dresy Nezmarů sjíždějící se na náměstí ke kašně (start) si klestily cestu společensky unavenými skupinkami těch, co nás mají živit, až my nebudem jezdit ani na kole 🙂 Po startu podobně u plovky, kde nebylo trávy vidět pro hromady odpadků a kelímků. Nejsme ale žádní moralisté, ostatně i kdosi z nás prohlásil, že asi vidí své nedopité pivo 🙂 Pak už nastala krása přírody, tnuli jsme pruhy povalující se mlhy a tretrama stírali rosu podél kolejí našich bajků. Tempo si nezadalo s běžnou úterní vyjížďkou, takže šlo jen o to, zda se roztrhají dříve mlhy nebo naše skupinka. Došlo každopádně na oboje. Od Kluka jsem kluky někdy viděl, někdy spíš tušil kdesi lehce přede mnou. Dokonalost mého “textového mapníku” (viz foto galerie) utrpěla v Třešňovém Újezdci, kde nějaký šikula přeznačil modrou, takže jsem navštívil neplánovaně i VPR Vodice. Lojza říkal cosi o tom, že ve Lhenicích je kontrola. Projel jsem náměstí, ale nikoho neviděl, ještě nebylo 8 hod, tak jsem si říkal, že asi ještě kontrola spí 🙂 , vyjel jsem nad Lhenice, na nejvyšším bodě usedl na klády a jal se svačit/snídat. Když jsem se zase rozjel, čekal mě asi po 200 m veliký transparent, natažený mezi stromy, který označoval kontrolu, na níž všichni snídali… 🙂 Chalupa Majerových má genius loci, kamarádské majitele a k tomu geniální gulášek, nealko pivo, excelentní zákusek s banánovou pěnou. I přes incident na kládách se nedalo odolat, snídaně #2. Pokračovali jsme dál ve skupince, ale louka nad Mičovicemi mě zas poslala na samotku. Frantoly a zelená údolím Zlatého potoka na Vitějovice jsou démonický kraj, hezké vyhlídky na Prachatice a šup do Husince. Tam jsem zas potkal na námíku kámíky. Vietnamec nás napojil a doplnil zásoby a honem směr přehrada. Zas pár kilců ve skupince, ale stoupání na Bobík nemá cenu přepálit, takový nevinný název a taková potvora kopec. Navíc nahoře fakt nic neni. Před oborou Boubín mi dochází voda a já mám skoro problém vyrvat kolo po tom žebříku do obory. Ve Volarech zas potkávám kluky, ale ti jsou již občerstveni (opět večerka,tentorát prý česká), prý jestli jedu s nimi. No tak to teda ne, to už fakt ne, taky trochu kultury! Bylo lehce po poledni. Dosedl jsem v hospodě U potůčku a zjistil, že jsem pekelně unaven, je mi blbě a už se mi nikam nechce. Zpětně vím, že to byla hlavně dehydratace. Výhoda celopéra je, že tě nebolí záda a zadek, ale nedáš tam druhou flašku…Hospoda skvělá, kofola, pivo, polívka, znojemská mi udělaly nakonec trochu nečekaně i dobře, v samošce jsem ještě koupil minerálku a dal do Lojzabagu (thank you, master tailor!). Od té doby už nastalo pravé kochání, slíbená selfíčka 🙂 Chrti byli přede mnou nejméně 1,5 hodiny, zadní skupinku jsem tušil (a rád) v zádech. Dokonce jsem jim psal sms, že bysme se mohli spojit. Na Libíně mi paní v kiosku potvrdila, že už skupinku bláznů mého typu obsloužila a zeptala se, zda si koupím vstupenku na rozhlednu. Nezabil jsem jí a poručil kofolu a vodu. Ona: “takže stejná objednávka jako ti před vámi”. Modrá dolu byla trochu zrádná, párkrát jsem se vracel a ztrácel, ale žádný velký drámo. Do Ktiše to byl i kus asfalt, krásný ktišský rybník nabídl pohledy nejen na třpytící se hladinu, ale i oblé tvary krás okolní přírody. Lojza za mnou měl dokonce to štěstí, že prý i bez podprsenky. Asi aby se to vyvážilo (nebo doplnilo?), tak následující zelená byla trochu prcačka, padlé stromy, křoviska, klacky. V Březovíku vím o myslivecké hospodě, poprosil jsem jen vodu, ale pán mi i roztočil, bylo mi to blbý, tak jsem si sednul a popovídal s místními. Nabídli mi i domácí perník s čokopolevou, ňam. Štamgast, z něhož se vyklubal mistr republiky ve volejbale (70.léta) mi vyprávěl, jak jezdili taky na kole-silnička, každého 1.ledna na Kleť. Prý hlavně dolu to bývala zábava. A uklidnil mě, že v Boršově určitě budu za světla. Tak když to říká i on? Mám moc rád Provázkovou louku u Borové, je taková magická. Trochu jsem z ní ale hledal cestu do Chvalšin, nakonec se povedlo. Dávám energotyčku před Kletí, ale buď je zkažená nebo ta voda z hospody nebo něco jiného, ale je mi blbě od (jinak kachního) žaludku. Červená na Kleť to nezlepšila a ten prďola co (ne)čepuje pivo na Kleti už vůbec ne. Jak mě namích se zavíračkou, nechal jsem tam na zídce bidon a ještě cestou dolu ztratil brýle. Náladu mi trochu zlepšily výhledy z Třísova a hlavně becherovka v kiosku u trati 🙂 To už bylo celkem jasné, že dojedu, nestane-li se něco nečekaného. Dokonce jsem v té euforii měl pocit, že bych mohl jet snad klidně dalších 100 km. No, podobný pocit jsem měl za Volarama a myslím, že nejpozději na Dolní Sněžné mě to zas pustilo 🙂 . U Dívčáku proplétání mezi skauty a pak proti mě, pod skálou na červené – moped! a na něm nějaký metrosexuál z metropole velikosti Křemže. Cestou kolem řeky jsem ještě dostal neskutečnou chuť na opečený špekáček, protože všude kolem voněly právě rozdělané ohně chatařů. Na Poslední štaci jsem se opět shledal s kamarády a dokonce nečekaně i se Stanleym..je to pravý Nezmar, u Husince si přivodil trochu necyklistické zranění-vymknul kotník, ale přesto sám dojel do Volar, odtud vlakem do ČB a následně zas na kole do Boršova..brave heart! Krátce po mě dojel i zbytek, všichni v čase, super! Můj celkový čas 15:26, což je mimochodem přesně čas plavce Venclovského. Tak si společně s “Frantou Kanálem” mohu říct : “Ja su tak šťastné…! 😉
Čas vítěze 12:29, čas Peti Šikla 12:31 stačil na 3.místo, gratuluji všem!
NOC: toto není skrytá reklama, ale můj lehce upravený song dne proti trudomyslnosti. Druhé místo obsadil Pavel Bobek: “Veď mě dál, cesto má…”
„Já dělám točky točky, já nožičky mám hezoučký, kdo nemá kly je nula, já bulím – bolí noha, já taneční mám vlohy, já pískám na chaluhy, já mizím, jak je známo, MĚ SVÍTÍ ZUBY KÁMO! i like to MOVE IT ! 🙂
P.S. Velký dík patří Lojzovi, který to vše skvěle organizoval a ještě i jel. Vivat http://www.orgonbags.cz/
After all, it’s got to be a little bit stupid in order to be fun.
Rozhodl jsem se po uplynutí minulého roku trochu si zabilancovat a vzhledem k tomu, že existují statistiky z cyklo sezony, tak se chci s Vámi ve stručnější podobě podělit i s tím, co se dělo v teniskách.
Nejprve tedy čísla
Za minulý rok jsem naběhal 2605 km, dělených mezi silnici (2076 km), kopcovité traily (476 km) a závěrem roku i dráhu (53 km).
Měsíčně jsem nejvíc naběhal v říjnu, při přípravě na maraton a to 343 km. Nejméně pak v srpnu 173 km. Letní počasí a dovolená mě sváděly k jiným činnostem :-). Týdenní maximum bylo 94 km.
Absolvoval jsem celkem 45 závodů, z toho 13 v rámci Jihočeského běžeckého poháru a dalších 22 mimo pohár. V rámci těchto závodů jsem poznal krásné a někdy i dost zapomenuté oblasti naší republiky. Tajný tip je třeba Pacovsko a to myslím i na silničce, vzhledem překvapivě kopcovité krajině a celkem ucházejícím silnicím i těch nižších kategorií.
Nejdelší závodem byla Jizerská 50, které měřila nečekaně 50 km a nejkratším závodem byl Běh kolem Sokolského ostrova s délkou 3 km (10:21 tj. 3:27 m/km). Vedle toho jsem běžel ještě dva maratony a to tradiční v Linci a v San Sebastianu.
A jak se mi podařilo proslavit náš klub BK Nezmar? Na podium jsem se letos podíval celkem jedenáctkrát.
Vyhrál jsem celkově 4 závody a to ve Veselí nad Lužnicí s poetickým názvem Běh Klobásnou (to je ten les za nádražím) a SINOP běhy v Bohouškovicích, Jivně a Zlivi.
Dvakrát jsem byl druhý v kategorii v JBP a to na Velešínském půlmaratonu a na Mikulášském běhu na Včelné a další dvě druhá místa jsem posbíral na dalších závodech.
A konečně jsem symbolicky skončil i třikrát třetí, z toho jednou v JBP (Svatováclavský běh ve Vodňanech).
Letos jsem si také zlepšil dva osobní rekordy a to na půl i celý maraton. Ve Velešíně jsem zaběhl za 1:23:36 a v San Sebastianu za 3:06:02.
Hodnocení uplynulého roku
Vzhledem k tomu, že se mi letos podařilo zlepšit osobní rekord na zmíněných dvou základních distancích, můžu být z tohoto úhlu pohledu se sezonou spokojený. Na druhou stranu se mi nepodařilo nikam posunout svůj čas na desítce a z toho jsem trochu zklamaný. Závody, které jsem běžel, mi ale asi nesedly nebo jsem nebyl úplně fit.
Zajímavým zážitkem byla Jizerská 50, kterou jsem původně ani běžet nechtěl a běžel jsem ji až jako náhradník za zraněného kamaráda, který si vykloubil rameno při pádu na kole J. Proto jsem na ni nijak speciálně netrénoval a na trať se pustil s velkou zvědavostí, jak bude tělo reagovat. Trasa závodu není překvapivě moc kopcovitá a na trati jsou vlastně jen dvě větší stoupání. První na začátku, kdy se musí vyběhnout na hřeben Jizerských hor a druhé asi na 30 km, kdy se vybíhá ke Knajpě. Držel jsem si od počátku pohodové tempo s nízkými tepy a až do toho druhého stoupání se mi běželo vcelku lehce. Kopec mi ubral trochu sil, ale ničeho jsem se nebál, protože dál už to měla být jen rovina nebo z kopce. To byla samozřejmě pravda, jenže kolem 40 km se ozvala moje stará bolístka a sice křeče v nohách, resp. v lýtkách. Když jsem ještě dřív, závodil na kole (ano je to už dávno), tak jsem na to celkem trpěl a bral jsem si pak vždy nějaké anticramp tablety s hořčíkem, což celkem pomáhalo. V průběhu let jsem na to již zapomněl, a i když mi kamarádi nějaké hořčíkové tablety ráno při snídani nabízeli, žádné jsem si nevzal. Teď jsem tedy s hořkostí zalitoval, že sebou nic nemám a zbylých tak 8 km do cíle jsem se celkem protrápil. Resp. musel jsem co chvíli zastavovat a protahovat si lýtka, abych křeč odvrátil a mohl se dostat do cíle. V Bedřichově na stadionu, po proběhnutí cílem, jsem už křečový holky do nohou pustil a válel se pár minut s bolestivou grimasou po trávě. Můj celkový čas byl 4:20:46, s čímž jsem vlastně nakonec spokojený a tento čas je v zásadě s mými mlhavými odhady na startu. Průměrné tempo 5:12 na km je taky celkem ok a bez těch protahovacích zastávek to ale mohlo být i lepší.
Plánovaným vrcholem sezony pak byl maraton ve španělském, vlastně pardon – baskickém, městě San Sebastian. Původně se mnou měla jet a běžet i Lenka, ale to bohužel neklaplo. Na startu jsem tedy stál se smíšenými pocity. Jinak příprava probíhala podle plánu, dařilo se mi plus mínus odběhat to co jsem chtěl, včetně dlouhých běhů. Několikrát jsem se podíval i na dráhu a zkoušel pilovat rychlost J Ano i ta je při maratonu důležitá. Jediným zádrhelem přípravy byl předposlední týden, kdy jsem místo nabíhání posledních objemů a pilování formy, lezl na chalupě po krovu a dělal novou střechu. S pomocí bratra a některých Nezmarů, modří už vědí 😉 se i tento úkol povedl. Ještě jednou díky chlapci!! You know, who you are.
Po celodenních šichtách v oblacích jsem nebyl ve stavu, kdy bych se šel s radostí proběhnout a i když jsem to párkrát zkusil, trénink za nic nestál a na dlouhé běhy už nebyl čas vůbec. No nic, takový už je život, na druhou stranu mám radost, že je chalupa pod střechou a letošní sněhovou nadílku nová střecha v pohodě unese.
Ale zpátky do Baskicka. V 9:30 ráno na startu bylo ideální počasí, kolem 10°C, vycházelo sluníčko a nefoukal vítr. I když je okolí San Sebastianu dost kopcovité, tak závod sám se běží ve městě po rovině a čtyřikrát se dokonce běží přímo po pobřeží Atlantiku, což je fakt pecka. Po startu jsem si hlídal tepy a běžel v pohodě s vodičem na tři hodiny. Dva dny před startem umřel Fidel a tak mě v balíku závodníků překvapovali běžci, kteří měli na tričku ručně, na poslední chvíli dopsané, tributy na počest zemřelého a kubánské revoluce. Asi holt fousáče vnímají trochu jinak. Kilometry ubíhaly a já se cítil stále v pohodě. V té skupině co jsem běžel, panovala atmosféra sounáležitosti a spolupráce. Nemohu vlastně ostatní závodníky ani nazvat soupeři. Na občerstvovačkách, když někdo nestihl občerstvit a vzít si láhev s vodou, vždy se našel někdo, kdo mu podal zbytek svojí. I já jsem se několikrát rozdělil a naopak jsem vodu dostal. Takto družně se naše skupiny dostala, až někam na 32 km, ale pak už jsem si musel pozvolna „vystoupit“. V tom je maraton nádherný a spravedlivý, že Tě pustí přesně tam, kam máš natrénováno, žádné zázraky a štěstíčka se nedějí. Posledních 10 km jsem tedy běžel spíše srdcem, v osamocení a výrazně pomalejším tempem, ale stále běžel a nakonec se dostal do cíle, který byl na místním fotbalovém stadionu klubu Real Sociedad de Fútbol. Teprve pozdě večer, když jsme popíjeli v baru ve městě, jsem zjistil, že tam ten den hrála i Barca a mohli jsme tedy pobyt zakončit návštěvou La Ligy a shlédnutím legendární barcelonské trojice. Mimochodem San Sebastian uhrál remízu 1:1. Za domácí dal gól José a za hosty jakýsi Messi J Tak třeba příště.
Mezi povedené závody loňské sezony musím určitě také zařadit i Mikulášský běh na Včelné, kde jsem letos v mrazivém počasí (to já rád) a mlze doběhl celkově 8.(2. v kategorii 40+), což je mé nejlepší umístnění v rámci JBP. Těžil jsem asi ještě z maratonské přípravy.
Pak už se mi ale moc běhat nechtělo, z kombinace různých důvodů, a na poslední závod sezony Klekluli, který se konal 30.12., jsem se vypravil bez jakéhokoliv tréninku kopců, uběhnout ho jak se říká jen z podstaty. Bylo nasněženo, tak jsem běžel opatrně, prožil si tradiční krizi po seběhu z Kletě, než se mi podařilo zase rozhýbat nohy, ale nakonec jsem se oproti loňsku zlepšil skoro o dvě minuty. Na tenhle typ kopcovitého závodu by bylo ale třeba jinak trénovat.
Do příštího roku se dívám s nadějí, ale zatím bez velkých plánů a spíš přemýšlím na co sezonu zaměřit. V první části roku bych si chtěl konečně zlepšit svůj osobák na těch prokletých deset kilometrů a v další části se uvidí. Buďto se zaměřím opět na maraton, pokud najdu nějaké hezké město, kde bych chtěl běžet (Španělsko je opět velký favorit) nebo uteču do lesů a kopců a vrhnu se na ultra. Mám od běžeckých kamarádů nabídku na zářijová závod SAAR Challenge ve Žďárských vrších s parametry 63 km a 1350 v.m. Přípravu na tenhle závod bych pak mohl zužitkovat na Klekluli a stlačit výrazně dolů svůj čas. Zkrátka uvidíme, hlavní zůstává pořád zdraví J
A konečně mým posledním cílem a slibem i závazkem je dostat se i vícekrát než jednou na úterní vyjížďku s Vámi.
BK NEZMAR SIEMPRE!! CICLISMO O MUERTE!!!
H.
P.S. Běh je španělsky corrida ale výkřik: „Corrida o muerte!“ by mohl mít nečekané a nezamýšlené konotace, tak jsem se ho raději vyvaroval.
Že se dějí špatné věci víme všichni, bohužel i na kole a okolo kol. Pokud nejde o zdraví, tak to není nic zásadního, ale zamrzí to. V červenci mi nějaký šikula ukradl kola ze sklepa – nové RB a zánovní CUBE (a další dvě sousedům). Šikula to byl. Kola byla ve společné kolárně s ocelovými dveřmi a bezpečnostním zámkem. Dovnitř vlezl okýnkem z uzavřeného dvora velkým 44×44 cm, uhlopříčka 63 cm. Pro představu, když dáte vedle sebe 2 listy papíru A4, tak to je dohromady 42 cm. Z rámů sundal kola, která nám zůstala protože se oknem neprotáhla. Aby prošly rámy, tak musel sundat řídítka, vidlice a kliky s převodníky. To vše na čtyřech kolech odmontovat, vyndat na dvůr, vynosit přes plot k sousedům a přes jejich dům na ulici. Kolo jsem oplakal a už jezdím na novém CANYON, Alici jsme pořídili SPEŠLA. Pro zajímavost, pojišťovna nám nedala nic. Kola byla ve společných prostorech a zloděj nepřekonal překážku (???). Lepší nechávat kolo za 30 tisích zamknuté na ulici, to by zaplatili.
Petr Šikl přišel o své RB cestou z dokolné na začátku listopadu. Stavil se ještě na jedno, kolo zamčené před hospodou. Seděl vedle něj za prosklenou stěnou, chvilka nepozornosti, přestřihlý zámek a kulo fuč. Objednal si nový rám (opět RB) a nakoupil na něj cajky.
RB není moc obvyklé kolo, vlastně jsem na něm neviděl nikoho jiného kromě mě a Petra. Následující řádky jsem psal ještě v šoku, pár minut potom, co jsem ve středu po obědě prožil podivuhodné dobrodružství:
“Startuju auto u hospody na Zahrádce, projede okolo mě kolo RB, bílé sedlo a bovdeny, to je snad Peti Šikla. Nevěřím vlastním očím. Krátké pronásledování kolem výstaviště, vyskakuju z auta u vjezdu do výstaviště, on ale přejede na druhou stranu a přes přechod na Dlouhý most (nevěděl o mě, neujížděl). Naštěstí se mi podařilo přejet přes semafory a most první a drapnul jsem ho na rohu za mostem. Krátká diskuze, že ho má od kámoše, s policií že to moc řešit nechce, že mi ho nechá, ať prověřím, jestli je to opravdu ono. Největší starost měl, že si tam dával svoje řídítka a pedály, že mi večer zavolá a že by si aspoň tyhle svoje věci vzal. Takže kolo mám v autě a na kluka telefon. Navíc ten kluk povídá, že už jedno RB měl, stejný jen s černýma nápisama (kurva snad dokonce moje!!!!), že ho zastavili policajti a sebrali mu ho, že je kradený. Byl moc smutnej že o něj přišel, protože se mu RB moc líbí, a moc dobře se mu na něm jezdilo, tak mu prej kamarád sehnal jiný. No a nakonec řek, jestli nepojedu kolem pošty, že tam jel a teď se mu nechce pěšky!!!! No a volal jsem na policii a řekli mi, že moje kolo opravdu mají, že se mi ozvou. Nevím jestli se mi to všechno jenom nezdá …”.
Takže ano, zázraky se dějí. Peťa na svém RB už zase skáče přes kaluže – musel jsem se mu omluvit, že bude dál jezdit na tý vodjebaný plečce místo na novém. Ale takhle dobře vycvičený kolo se nemění. Kupoval ho od původního majite, kterému ho kdysi taky ukradli a vrátilo se k němu, stejně jako teď k Peťovi. Ke mě se snad milované kolečko taky vrátí, a doufejme i s osazením co tam bylo. Nedej bože aby PČR vypátrala i CUBE, to bysme se do kolárny už nevešli.
Později jsem se dozvěděl, že Stenly (nová tvář z night ride) viděl Peťovo kolo ve středu ráno, poznal ho podle popisu, ale nestihnul nic udělat. Nakonec ty čorkaři nejsou tak mazaný (nebo sou líný a maj to u pr….), čekal jsem, že na kole všechno vymění a prodají ho v jiném městě. A vono ne. Kolo nechají jak je a klidně si na něm jezdí po Budějkách. Nebo, pokud mu budeme věřit, si týpek kupuje kola, o kterých ví, že jsou kradený a nebojí se na nich jezdit. Můžeme jen doufat, nebo spíš snít o tom, že mu někdo promluví do duše (u soudu), on se napraví (v lochu, i když na to toho asi provedl málo, co?) a zapojí se do společnosti vytvářet hodnoty. My zatím buďme ve střehu!
Zdar V.
Byť jsme, podle názvu, bikový klub, někteří si troufnou i na další sportovní disciplíny. Přijal jsem pozvání a zúčastnil se Vrhačského trojboje v Humpolci dne 1. 10. 2016, pod hlavičkou našeho spolku. Jednalo se o open závod i pro neregistrované atlety, myslím, že má dorostenecká registrace je dávno a dávno skartována. 😉 Mítink započal hodem diskem, následoval vrh koulí a hod oštěpem. Pouze pro upřesnění hmotnosti atletických náčiní: disk 2 kg, koule 7.26 kg (byla těžká, do kruhu jsem ji nesl v levé ruce, abych se nevysílil), oštěp 800 gramů. Výsledky byly odpovídající mé nepřípravě, skutečně jsem dvacet let, možná více, žádnou atletickou disciplínu nedělal, samozřejmě pro mě malé alibi: takže koule 7.84 m (myslel jsem tajně na deset metrů, ale síla nebyla….), disk 20,52 m a oštěp 31.35 m – to byla v podstatě jediná disciplína, kdy jsem byl jakoby spokojený, i když do Honzy Železného je to daleko… Pouze pro orientaci, v oštěpu první borec hodil přes 58 metrů, na to už se dalo koukat. Výkony se bodovaly podle ofiko desetibojařských tabulek, výsledný součet 1130 bodů, mezi veterány (přece nejsem stár… 😮 ) to byla bramborová placka…..
Takže, kdo by v sobě chtěl objevit lehkoatletické vlohy a chuť, příští rok na podzim se může přidat..
Fotogalerie zde : http://humpik46.rajce.idnes.cz/Vrhacsky_trojboj_2016/
Výsledky zde : http://www.atletikahumpolec.cz/doku/Xl0000033.pdf