Archive for the ‘Přechody Šumavy’ Category
6 března, 2015 | 
Author: Ahoj všem, pro vzpomínku a třeba i trochu pobavení zveřejňuji své dojmy ve stylu Zápisky šílencovy
Etapa nultá, ekonomická
Dlouho před odjezdem, někdy v době, kdy jsem poprvé začal přemýšlet nad tím, proč jsem vlastně poslal Přemkovi tu zálohu na ubytko ve Stožci, mi došlo, že hustota naší železniční sítě způsobuje, že cesta do Železné Rudy z ČB je spojena s výletem do Plzně. Přibylo mnoho dalších důvodů, proč jsem se začal pídit po dopravě busem. Pro mě jasná volba. Nějaké možnosti jsem obstaral. Chladnější přijetí a nejistota sněhu konečné řešení dopravní otázky odložily na neurčito. Den před odjezdem mi však mailová schránka začala hlásit dotazy „jak je to s tím busem?“. V klinči příznivců a pochybovačů jsem přerušil práci na soustruhu, se Zdendou Gregorem dohodl bus a zhruba do hodiny se povedlo všechny účastníky přešikovat na druhý den ráno z nádraží v 6.05 na Dlouhou louku v 7.30. S časovým posunem způsobeným organizací jsem dokončil v pozdnějších hodinách nejnutnější práci a vděčen za odložený odjezd rozbalil doma balení. První hromadu jsem eliminoval na půlku, přesto původně zvažovaný baťůžek byl vyměněn za asi dvojnásobný. Další dramatické zúžení výběru už umožnilo vše do něj narvat, pochopitelně pouze s pomocí doplňkové ledvin(k)y zvící původně vybraného menšího batohu. Zvyklý, že i na víkendový pobyt u rodičů si na mé SUV montuji na střechu rakev, mě tato forma balení těšila i bavila zároveň. 3 sady(na 3 dny přeci..) funkčního prádla, spodní prádlo, patery ponožky, dvoje rukavice, 2 čepice, roláček, termobundička, šátek, trekové boty, kartáček, pasta, krém na ruce, krém opalovací, náplasti, desinfekce, prášky na smrt jako paralen, ibalgin atd., ortéza, nůž, čelovka, sirky, placatka se slivovicí, brýle proti slunci, 2 tatranky, 8 musli tyček, hroznový cukr, 2 banány, čokoláda, hovězí jerky, rohlík, domácí perník a maminkou tepelně upravený kančí hřbet byly těmi vítězi selekce. Nepočítám telefon, nabíječku, peněženku s doklady, oblečení, které jsem měl na sobě, ostatní lyžařskou výstroj(lyže, boty, hůlky) a samozřejmě sadu vosků, klistr, stěrku a korek. Za velmi chytrý tah, na který nikdo nepřijde, jsem považoval futrál na lyže, do kterého vtipně skryju nejméně boty, až začne pršet. Tipoval jsem dobře, nepřišel na to nikdo. Co se týče peněz s sebou, měl jsem to také vymyšleno chytře. V rámci organizace bus dopravy jsem si vzal s sebou přesně těch dohodnutých 5500 Kč, které odevzdám řidiči a odhodlán vybrat rovných 300 Kč na hlavu jsem spočítal, že by se mi vrátilo 6000 Kč. Co s přebytkem?Když už jsme vynechali tu Plzeň po cestě, tak si jí dáme aspoň v buse. Platíčko 24 plechovek přišlo na 700 Kč(díky, Vítku), takže by mi vlastně ještě pořád přebývala pěkně kulatá stokoruna. Jenže tyto mé kruhy zrušila nečekaná absence kamarádů Vítka Kořínka, takže můj businessplán hned od začátku kulhal o 600 Kč a o další červenou stovku jsem přišel vlastní chybou, když jsem někomu špatně vrátil. Výběr peněz a hlavně neustálé rozměňování a vracení půjčených bankovek připomínal skořápkáře či styl ala cibule/pistole. Takže jsem po nalodění na palubu busu měl místo 5500 Kč už jen 4600 Kč, ale co, špatný začátek, dobrý konec.
Etapa prvá, na ocase
Cesta do Železné Rudy probíhala plynule, nám i panu řidiči, který jel tudy poprvé v životě. Několik prostatických zastávek a už jsme tam byli. Porovnáním mé zátěže s ostatními jsem ještě během cesty narychlo vnutil všem perník i maso a Přemkovi nakonec i nápad vystoupit na Gerlově Huti, což bylo sice dál, ale výš, takže vyšší záruka sněhu a méně stoupání. Že bylo sněhu celkem dost, potvrdil pan řidič zapadnutím do závěje, čímž nám zajistil zahřátí svalů. Do té doby tedy pěkná legrace. Tyhle SPOLEČNÉ akce mám rád. Pak to ale mělo začít. Než jsem stačil vyhodit odpadky ze všeho toho krmení kamarádů a „opsat mázu těch nejzkušenějších“, zbyl jsem na parkovišti SÁM. Smečka vyrazila. Sporý kontakt zajistilo pár servisních okének několika jedinců na CHVOSTU. Příjemná „drncavá rovinka“ na rozjezd mě ale i tak vlastně potěšila. Následné stoupání do kopce už začínalo v osamění prudit, aspoň ve dvou by se to lépe táhlo. Říkal jsem si jak moc by to asi bylo jiné, včetně toho kolik bych měl v peněžence, kdybych jel sám třeba do Krkonoš. Téma OCASU budilo ve vztahu k mým rádoby kamarádům mnohé asociace, a to nejen pro vzájemné pořadí ve stopě. Počasí ale bylo parádní, já se kochal všemi těmi Špičáky a Javory, nezlomil mě ani Polom. Namazat by si lyže zasloužily, ale to se mi už nějak nechtělo, tak jsem v rámci mazání vyndal alespoň opalovací krém a tu placatku. O mezicíli (jezero Laka) jsem věděl a valil na něj. V prudší levé jsem spatřil odbočovat červenou turistickou a u ní pár stop od lyží. To musí být „naši“. Stopovačka s drobným zakufrováním mě dovedla na jezero. Sice z druhé strany, ale zase o něco dřív než zbytek pole. Tak jsem je nakonec sjel. Od Vítka jsem si pamatoval, že z Polomu je to do Prášil už jen s kopce, mazací okénko u jezera jsem tedy považoval za zbytečnost, ale ze slušnosti jsem tam toho tedy taky trochu naplácnul. Ke skromnému dotazu mi znalci sdělili, že to ještě kousek trochu do kopce je. Od té doby vím, že kousek měří 1,5km a trochu znamená 120 výškových metrů. Takže mi zase ujeli. V lokalitě Gsendet je zmatený nejen název, ale i značení, takže jsem si to střihnul po cyklostezce, jejíž přechod do letní podoby mě zastavil a vrátil zpět. Později jsem se dozvěděl, že se zde Standa(díky) snažil vydržet, abych se neztratil. Nevydržel. Sjezd na Frantův most je lahůdka, která stojí, zejména na zmrzlém povrchu, za to. V teple a bezpečí hospody jsme o tomto místě a vylepšení levé zatáčky rozváděli různé fantazie. Pak jsem podél Prášilského potoka doprášil do Prášil, kde jsem na prašné cestě potkal Standu. V prášilské hospodě jsme potkali nadrženou skupinu A(včetně infiltrovaného pana Agnes-klobouček! a filmového Quasimoda), která mávajíc prachama končila oběd. A už zase ujeli. Mazání pro výstup na Poledník už jsem nehodlal podcenit. Varianta fialový a na něj červený(jiné jsem vlastně ani neměl) vosk(bude se ochlazovat a červený se ojede) v kombinaci s Ondry Míků záhadně hnědým klisterem byla ten dokonalý chemický koktejl. Kdyby přede mnou snad stála zeď, tak bych po ní kolmo vyšel. Užíval jsem si běžkařský skialpinismus, tentokrát už vcelku skupinově, a to až na Předěl. Mezi našimi udýchanými pozdravy se od Poledníku hodlali prohnat 2 největší chrti(Eri, Honza). Bylo mi jasné, že dali všem fóra a hodlají je kosit jako zralé klasy. Proto jsem taky jejich poznámku, že nahoře je ještě Anča bral jako dost blbý vtípek. Ti dva zmizeli tak, jak rychle přijeli a i ostatní ze „stoupací partičky“ byli v tu ránu v tahu. Měl jsem ale v záloze fígl. Krabička s vosky totiž obsahovala i smývač a hadr a protože teď už to bude opravdu jen s kopce, je třeba, aby to jelo. Tento servis vzal nějaký čas a znamenalo to opět jízdu „na samotce“ a jak jsem si myslel i na OCASE, ale to nebyla ten den situace nějak nezvyklá. A to mě nezviklá. Zapadající slunce rozeznívalo duši, endorfin se rozléval do žil a stopa poklesem teplot pěkně tuhla. Paráda. 16.35 jsem míjel fotopoint pod Rybárnou. Zde mě dojel Eda a utvrdil, že ani on není poslední. Takže o Ančovi nekecali. Záhy mě uvítal pivovar a dokonce i cedule Pivovar jakožto zneužití dopravní značky. Zdá se, že na Modravě, což je stát ve státě, může být i obec v obci. Pivovar a nás všechny opouštěl mj.Samík, kterému jsem chytře! přibalil svůj obal na běžky a několik dalších svršků vyhodnocených jako zbytné. Pivo bylo výborné, následné ubytko mírně horší (kdejaký dělník tím opovrhne), ale poměr cena výkon skvělý, jídlo, pití taktéž. Kilokalorií jsme doplnili požehnaně.
Etapa druhá, démonická
Večerní dohoda o ranním startu v 9.30 se zdála být nerozbitná. Příjezd kamaráda, z jehož auta vyskočila fenka Dakota, vypadly nepřipravené běžky a následně v smart casual dress kodu její majitel předpovídal zpoždění startu. Další informace o tom, že ostatní jsou na nákupech v místní sámošce, to jen potvrzovala. Navrhl jsem panu Ančovi, že bysme mohli jít jakože trochu napřed. Souhlasil. Dokonce i šel, ale přesto se mi ztratil. Do stopy jsem nastupoval s Erim, který se tam někde nějak zjevil. Čas asi 9.20. Nasadil jsem vyšší střední tempo a tipoval, kdy mě ten plnokrevník předstihne. Nic. Nic?Otáčím se. Nikdo, nic. Zvolňuji, ale přesto se blížím k pletené čepici, pod níž nafukující se šusťákovina postavy osazené v jedné z prvních sériových běžek značky Artis avizuje veterána ve stopě. Postarší dáma si dokonce něco povídá sama pro sebe. Možná to byl otčenáš. Na první odbočce(Modravský potok-most) si dávám pauzičku, pitíčko, svačinku a přimáznu lyže. Od loňska vím, že mě čeká stoupačka. Projedou kolem 2 pěkné slečny. Taková Shelly Johnsonová a Audrey Hornová, říkám si. Svět mě baví o trochu víc, zapomenu na hoře(zase jedu sám) a jdu vstříc hoře. Máza opět trefena, jde to skvěle, ale nikam nespěchám, vždyť jsem přece první a všichni za mnou. Akorát ten Eri. Kde je, sakra?Aha, on si zas určitě přidává a nyní pobíhá kolem Březníku. Blázen. Proti mně frčí zas nějaká slečna. Zase pěkná. Taková Laura Palmerová. Dokonce se otáčí a vrací se za mnou. Blíží se. Trochu přidám. Hmm, tak nic. Pěkná a ještě namakaná. Míjí mě podobně tak rychle, jako jela dolu. Ještě jednou to zopakuje. Kráva. Já přece nikam nespěchám, všichni jsou za mnou. Před Ptačí nádrží mě chytá první pochybnost. Přemýšlím si, proč je ta nádrž vlastně ptačí. Taková blbost. Vzpomenu si na ty holky(ne že by to souviselo s předchozí myšlenkou na ptáky) a vybaví se mi ten ptáček jako ústřední motiv z Twin Peaks. Sakra, kde jsou ti kamarádi?Twin Peaks.Kam že to jedu?Na Černou horu..a pak ?…Stráž..dvě stejně velké hory, dvojčata, twins. I ta holka mě předjela schválně dvakrát. Dala mi „twin“. Přepadá mě úzkost. Kamarádi, kde jste?Promítám si zpětně pár minulých okamžiků. Promítání přeskočí na film Hra. Jsem součástí nějakého divného scénáře,hry?Ta bába-neměla v ruce poleno?Kam zmizely ty holky?Jméno té nádrže a navíc ty dvě hory přede mnou – začíná to dávat smysl. Ano, tady je opravdové Twin Peaks!Dějí se tu divné věci. Asi proto zřídili na Modravě Policii a mají tolik případů, že to vydá na seriál…Nebo ne?Blbnu. Otřepu se a nastupuji do stopy, zvedám hlavu kopci vstříc a v tu chvíli.. to snad ne.. projíždí kolem mě slepec! S vodičem. S vlasatým vodičem. S Lelandem. Je to jasné. Ještě mi tu chybí Cooper. Agent Cooper. Kdo by to mohl být? Není to ten kamarád, co „ráno přijel do městečka“? A proč tu nejsou ostatní kamarádi? Zmizeli v nádrži?Nebo v té sámošce?V sámošce..v COOPu!to je ono!Kdo má COOP?Přece COOPer. Už je nikdy neuvidím. Není na co čekat, zvyšuji obrátky a nabírám výškové metry. Z transu mě vytrhává skřípání sněhu. Bojím se otočit, vzpomínám na Ondru jak říkal, že otáčet se na běžkách je nebezpečné. Jak to myslel?On ví něco víc?Skřípání mě dohání, vlastně dojíždí. Další divnej týpek. V zimě na kole. Na sněhu. Fat bike. Vypadá jak James Hurley z Twin Peaks. Jo, to je on, co jezdil na tom Harley fatboyi. Dává se do řeči, odkývám mu cokoliv. Už se blíží vrchol. Prý, že mě nechá jet, protože budu dole rychleji. Co to je zase za dvojsmysl?Sděluji mu ať jede, že čekám na kamarády. Posměšně se ušklíbne. Ale jede. Uf. Opravdu čekám, studený pot co mě poléval blbě schne a já začínám mrznout. Vdechnu sušenku a s obavami sjíždím do sedla a pak ostražitě na Stráž. Rychle na Bučinu. Kamarádi?Kašlu na ně. Vydupu poslední kopeček a konečně potkávám normální lidi. Zdá se mi. Páreček. Pán se ptá, jaké je to na Černé Hoře. I přes prosebný výraz v očích jeho partnerky odtuším, že skvělé. Sám mám na srdci i rtech spoustu proseb a otázek. Dávám nějaké dohromady v celkem slušně rozvité české souvětí a jako na zavolanou se z mlhy vyloupne trojice sympatických padesátníků. Vychrlím to na ně. Vyslechnou mě a praví „Jaja, zupa, grysdych“. No, to mi pomohli. Jsem ještě v Čechách?Mlha houstne. Vynoří se ostnatý drát a strážní věž. Jaký je rok?To už ale doklopýtávám k bufetu. Beru za kliku a čekám(trochu jako z filmu Hra) režiséra Davida Lynche. Není tam David Lynch, není tam soudce Lynch, ale je tam soudce Majkl. Hurá!Postupně dorazí separát účastníků a o ostatních se dozvídám, že nebyli za mnou, ale dávno přede mnou. Protože když se domluví pevně start 9.30, tak je prostě nezbytné v 9.10 být nejméně za první zatáčkou a nikomu to neříct. Asi důsledek dobře myšleného hesla: „nás nic nezastaví“. Po polévce a pod „soudní ochranou“ pak už přes Knížecí Pláně plynně a plynatí plyneme ke Strážnému. Tu mě pobavilo, že jsem ráno dal Majklovi číslo na autobusáka. Pro jistotu. Kdyby mu bylo třeba zavolat, ať to má někdo, kdo bude zcela jistě mezi ostatními. Na benzinku jsme šli spolu, sami. Vtipné také bylo, že jsme z dálky viděli kluky, jak jsou na té pumpě. Když se k nim přiblížíme tak na 100m, Majkl říká, kolik vsadíš, že nám ujedou. Odvětím: „myslíš, než si dáme kafe?“ „Ne, než k nim dojdem..“ Neutekli, ale ani nepočkali:-) a také zde ještě maličko ti démoni z horských dvojčat zahrozili-samotný fakt, že na běžkařské stopě stojí benzinová stanice je mysteriozní, a pak se přidá za benzin neplatící Kunden(zákazníci), policií vyšetřované K..(jedno staré řemeslo), divné osazenstvo bistra hledající ztracenou Heimat nebo lepší budoucnost a v neposlední řadě podjezd pod silnicí, který je úplně normální(jen bez sněhu), ale pro Šiklovic šváru se stává tím, čím byl brod pro Ondru Míku na Islandu. Akorát že Ondra se brodil ledovou tříští(prý), zatímco švára použitými prezervativy. Zato stejně hluboko. Dojezd do Nového údolí bolel spíš psychicky, když snad dvacetinásobné sundavání a nandavání běžek dávalo zabrat. Celkově trochu smutný kraj, asi jizvy minulosti a také pár neklidných bloudících duší, jak jsme probrali v hospodě(nejméně jmenujme bratra „krále“ Šumavy). Nějaký ten chmelový izotonický nápoj nás dostal v nádražce do nálady a České dráhy do Stožce. Ubytko přiměřené pokročilému stadiu rozkladu našich zpocených trikotů. Majitel investici do pokojů zjevně před pár dekádami odložil a investoval přednostně do elektronické registrační a dotykové kasy. Do ní nás sličná obsluha(k zamilování jako Annie Blackburn pro Dale Coopera) zavedla podle čísel pokojů, takže toho večera znělo od Pstruha nejčastěji desítku na šestnáctku, jedenáctku na třináctku, dvanáctku na dvacetdvojku atp. Tato obsluha, na rozdíl od penzionu Zlatá Stezka na Modravě, určitě nebude mít problém s přechodem na Babišovu online evidenci tržeb, ale zase jí určitě dřív hrábne :). Pokud jí někdo včas třeba neunese. Démon alkohol provedl pár pokusů učinit právě z nás Windoma Earla, ale odolali jsme. Vedly se ale i jiné řeči, takže se dohodly snad všechny akce na 5 let dopředu včetně příjezdu do Národního na kajaku, koupě mého kola(už zase), akce čisté ruce, čistý sport a čisté trubky.
Etapa závěrečná, barevná
Ráno bylo ve znamení váhání o brzkém ukončení a odjezdu domů, neb sněhové podmínky měly k ideálu daleko a informace z tras připadajících v úvahu zaručené také nebyly. Logistickou lušťovku vyřešil telefonát pana Damaška, který nám krátce před 9h sdělil, že jeho mikrobus pro 14 osob je nám k dispozici. Hlavní stoupání ze Stožce jsme zvládli bez vosků(protože bez lyží), do stopy jsme nastoupili na kraji lesa. Geomorfologický profil ruky Páně Přírody byl v této části moldanubika k běžkaři shovívavější a tak se nemuselo mazat ani později. S vidinou malé kilometrové nálože šlo tím pádem o to více naložit si do stoupání ke Schwarzenberskému kanálu. Dosažení této koty/mety (nečti komety) slibovalo v podstatě (vodo) rovný brusling, event. klasický cross countring, bez waxing. Koneckonců, cokoli ze skluznice stejně spolehlivě a rychle sundaly větvičky, jehličí či jiný neřád ve stopě i mimo ní. Poklidnou jízdou, tempem, které umožnilo verbální komunikaci bez zadýchání jsem, ve dvojici s Ondrou, strávil hezký kousek cesty, probrali jsme vše možné a před sjezdem na Říjiště potkali Honyho a Majkla zodpovědně se šikující do pluhu. Ondra je však následoval zhurta ledovou stopou cedíc cosi o přizdisráčích. V dojezdové rovince jsem si vyslechl pěkný příběh o šikovnosti jedněch při uskakování rozjetému vlaku a druhých(druhého) když se jeví brzdění nebezpečnější než pokus trefit 10 cm proužek neodtátého zbytku sněhu. Následovala občerstvovací zastávka, jejíž opodstatnění i kvalita byla mezi lyžníky sporná. Celkem prudce se však rozesněžilo i rozfoukalo, tak přišla vhod (skoro) všem. Jak se přechozí večer odvíjel v číslech, tato zastávka měla být ve stylu barev. Zatímco nám obsluha stůl plnila černým čajem, světlým pivem, tmavou kofolou či modrou fidorkou, Ondra se vydal do bílé tmy zkoumat všechny hůlky. Vítězem mikrosoutěže Ondra vyhlásil hůlky zelené a jal se pídit po jejich vlastníkovi. Když všichni zapírali jako Fučík, začlo se mi zdát, že vidí rudě. Dotčen z nejapných vtípků, případně z naší neschopnosti zapamatovat si jak vypadají vlastní hůlky, rozhodl se předmět doličný dotáhnout nám před oči(ať už jakkoliv barevné). V rychlosti jsme se dohodli, že majitele nepřiznáme, i kdyby náhodou zelené byly. Ony však nebyly, což spontánně spustilo vlnu smíchu. K Ondrovo cti však slouží, že jsme se stejně nedohodli, protože ty hůlky byly podle mě béžové, pro jiného okrové, a kdoví zda ne i oranžové :). Nějak jsme se rozseděli a konci zábavy udělala přítrž pokročilá doba a také příjezd pana Anči, který si chudák ani zde nic nedal, protože setkáním s námi mu bylo vysvětleno, že by ten bus stihnout mohl. Což byla zákeřná rána, neboť, jak už dnes víme, on to vlastně stihnout nechtěl. To ostatně naposledy zkusil v závěrečném stoupání, čímž unikl ze záběrů hromadné fotky. Příjezd do Láze u Nové Pece pak už jen vše završil, a to skoro na minutu přesně, ač volba trasy byla místy individuální.
Doprava busem s exkurzí pod Kleť byla příjemná, svižná a svorná nálada způsobila dohodu nad Kozlovnou, kde se zážitky dozažily a naše nabyté umění jsme teleportovali Lukáši Bauerovi, který v ten čas v televizi, tedy přesněji ve Falunu, bojoval jak (pravý český) lev, což mu vyneslo (hlavně naší zásluhou) krásnou stříbrnou medaili. Vysíleni fanděním a trochu i víkendem jsme doplnili kolagen prorostlou krkovičkou na grilu(byla vynikající a mě kromě toho vytanula zase reminiscence na Twin Peaks:ohni, se mnou pojď) a vyšli vstříc realitám vlastním i nevlastním (pokud někdo třeba bydlí v nájmu;)
Pěkný, moc pěkný výlet. Mám tyhle SPOLEČNÉ akce rád 😉
Trasa: ±106 km
Pátek : Gerlova Huť-Polom-jezero Laka-Frantův most-Prášily-Předěl-(někteří Poledník-Předěl)-Javoří Pila-Modrava
Sobota: Modrava-Ptačí nádrž-Černá Hora-(někdo Bučina)-Knížecí Pláně-Strážný-Mlaka-Krásná Hora-Stožec(někdo Nové Údolí, někteří i přes Deutschland..)
Neděle: Stožec-Šumavskou magistrálou kolem Schwarzenberského kanálu na Hučinu-pod Plešné Jezero(Eri na něj) – Říjiště-Láz(Nová Pec)
Účast: Ondra, Honza Mareš, Přemek, Vítek, Majkl, Petr Pokorný, Eri, Aleš, Petr Šikl, jeho švagr, Pavel Samec, Víčko, Ondra Míka, Vítek Kořínek, Honza Ludvík, Standa Tabery, Filip Toul, Eda, Tomáš Dvořák, Tomáš Veselý, Kolie Dakota
GPS: Pátek
Sobota (startovalo se z Modravy, takže to bylo delší cca o 2 km)
Komentář:
Další ročník zavedené akce byl opět plný hlubokých zážitků, ale co si budeme namlouvat – největší běžkařskou euforii jsme zažili až v neděli kolem půl páté v Kozlovně na Husovce. Nebudu ale předbíhat a vezmu to hezky od začátku:
Čtvrtek: Pár týdnů před odjezdem Peťa P. rozvířil diskuzi k dopravě do Železné rudy. Tím to skončilo a už to vypadalo, že pojedeme klasicky vláčkem. Nakonec ale došlo k přeorganizování – mezi 9 a 12 hod den před odjezdem! Mimořádný organizační výkon, dodnes se divím, že nikdo nečekal v 5:45 na vlakáči a že v 7:45 jsme odjížděli objednaným busem. Dobrá volba vzhledem k tomu, že jsme si přispali a na místo dorazili dříve.
Pátek: Doprava busem klapla, vstupenka na palubu za 300 Kč, pivko v ceně. Využili jsme toho, že nás bus vyhodí kde chceme a vystoupili na Gerlově Huti. Celý den bylo krásné počasí, svítilo sluníčko, teplota nad nulou. S mazáním a nemazáním si každý poradil po svém, peleton byl nervózní a na nikoho se nečeká, takže k roztrhání pole došlo už na startu. Na Polomu k tomu proběhla diskuze, ale po slovech “tak snad počkáme né?” se půlka lidí rozjela a bylo po společné vyjížďce, ve skupinkách jsme jeli různě a sešli se na oběd v Prášilech. Výjezd na Poledník v rozbředlém sněhu byl náročný, nejlepší to vybruslili, třeba já šel s běžkami v ruce. Sjezd excelentní, kolem Rybárny pár vytátých míst, pár objížděk loukami. Opravdu všichni jsme se sešli v pivovaru Lyer odkud jsme se individuálně přesunuli na Zlatou stezku, tradiční ubytování.
Sobota: Snídaně, mazání. Domluvený start 9:30 nedočkavci ulili o 20 minut, takže mě dost pobavilo líčení Petra P., který vyrazil v 9:25 s tím, že si trošku poodjede a ostatní ho dojedou. Ještě na Černé hoře si myslel, že je první, tou dobou už ale první skupinka byla skoro na Knížecích pláních! Takže postup opět ve skupinkách, s někým jsem se viděl u snídaně a pak až u večeře. V sobotu bylo zataženo, teplota lehce pod nulou, startovní pole prořídlo o pár odpadlíků. Cestou se skupinky občerstvovaly na tradičních místech – Alpská vyhlídka na Bučině, Knížecí Pláně, Strážný hospoda, Strážný benzínka. Za zmínku stojí postup bratří L. kteří si střihli cestu na Polku a směrem na Strážný probloudili netradičně přes nějakou obůrku. Za Strážným začali trable se sněhem, vytátých míst bylo hodně, někdo to obcházel, někdo přecházel, někdo zouval, podle toho jak si kdo vážil materiálu. Postupně jsme se sešli v hospodě v Novém Údolí, a to i s Áčkem, které to opět vzalo z Bučiny do Nového Údolí přes Německo (jsem zvědav koho Eri přemluví příště, zdá se mi, že kdo to jel už nechce a zbytek na to nemá 🙂 ). Dorazil dokonce Honza L., který jel rovnou do Stožce a do Nového Údolí si zaběhnul – a zpět taky. Ostatní to do Stožce vzali vlakem, ubytování a večírek u Pstruha. Klasické hospodské řeči, plánování dalších akcí, diagnóza Víťova nemocného kolena, … plodná byla i diskuze o zítřejším postupu, rozptyl byl obrovský – od seru na to a jedu vlakem ze Stožce až po jedu vlakem z Nové Pece v 16 hod.
Neděle: Víťa K. koleno nerozchodil a šel v doprovodu ošetřujícího lékaře na vlak 🙂 , ostatní se vydali směr Nová Pec, kde byl na 12:15 domluvený odvoz autobusem, domluvený v neděli ráno! Trochu sprint, ale pozdější doprava nebyla možná, až v 16 hod vlak z nové Pece. Počasí jako v sobotu, zataženo, lehce pod nulou. Se sněhem kolem kanálu to bylo horší, pár vytátých míst, také sjezd k Říjišti byl místy beze sněhu. Na Říjišti jsme se občerstvili a začalo sněžit, takže jsme dojížděli na čerstvém sněhu (7,5 mm) – nicméně na loukách už skoro nic nebylo, ještě že nás bus vyzvednul na Lázy. V 13:30 jsme vystupovali u výstaviště a ti, kterým bylo líto přijít domu tak brzo, když mají propustku až do večera, šli do Kozlovny na pivo. Nečekaně jsme tam s běžkařskými botami na nohou a s lyžemi v ruce zapadli, jelikož se na mistrovství světa zrovna jel mužský závod na 50 km. Zhodnotili jsme styl, nasazení, frekvenci, šlo jim to skoro jako nám. Lukáš Bauer skoro celý závod na čele a ten závěr – stříbrná medajle!!! Lepší závěr běžkařského víkendu jsme si nemohli přát.
Skol V.S.
Special thanks : Zdenda Gregor & his bus company, České dráhy a Damašek transport family
P.S. Čest všem, kteří dojeli do cíle-viz foto. A díky Přemkovi za organizaci etc. BK NEZMAR: Nic nás nezastaví!
Již třetí rok po sobě byl uspořádán běžkařský přejezd Šumavy, který ač zařazen do sekce běžkařské, dopadl běžkařsky nevalně. Dík známým rozmarům počasí a nedostatku sněhu jsme akci jako “přechod” úplně zrušili a nechali si jen jednu noc na předem zaplaceném ubytování v Hotelu České Žleby. Běžkařský prapor však nespočinul v prachu u cesty, ale grupa 12 Nezmarů vyrazila alespoň na den na Modravu, kde bylo běžkaření prý poměrně příznivé. Natočili něco přes 30 km a večer přejeli do Žlebů na ubytko. Druhý den jeli už jen v počtu devíti lyžovat do Finsterau, kde to prý bylo o poznání horší a ke slovu přišla i dovednost “opakované sundavání a nandavání lyží” 🙂 3 kusy zvolili v neděli již pěší výlet na Třístoličník a jedna část Nezmarů (4 v sobotu, 5 v neděli) zvolila kolo jako celoprogram. Jelikož jsem se nacházel v kolo skupině, musím říct, že prosluněný sobotní výlet byl moc, moc pěkný (Horní Planá, Nová Pec, Jelení Vrchy, Černý Kříž, Dobrá, Soumarák, Žleby). Bylo nakonec jen a jen dobře, že skupina nebyla početnější, neb žlutá turistická mezi Ovesnou a Jeleními vrchy, není úplně jen o kole 😉 O to více však poskytuje skalní romantiky a vícero chlapců bylo večer rádo za tip na romantický výlet s partnerkou k oživení skomírajícího vztahu… Neděle byla už o kole o dost víc (Husinec, Lhenice, Kuklov, Kleť, Holubov, vlak), jen všichni řešili problém s teplotou, neb bylo na to, jak jsme se oblékli opravdu horko. Já navíc řešil i mrákoty z nedostatku tréningu a rozmasakrovanou zadulu z nedostatku osezení, takže jsem už z Brloha pálil po silnici domů a celou dobu myslel na Víťu Sirotků, jak moc mě to na asfaltu nebavilo. Společným průsmykem skupin byl večírek ve Žlebech, kterému předcházela buzí Bob pátry bez plavek v sauně, vířivce a bazénu a končila 5 kačenama. Dvě se stihly do hajzlu a tři na kobereci se přikryly do rána ručníkem 🙂 a na recepci se vyřešily pětibábou za “mimořádný úklid”. Holt následek oslavy Peťovo “dvacátin”. Jméno “Hrdiny okamžiků” prozrazovat nebudu. Takže akce se povedla, no ne?
O.
BIKE SEKCE
Sobota – GPS: http://www.sports-tracker.com/#/workout/honymari/eal5tnid4971jak2
Neděle – GPS: http://www.sports-tracker.com/#/workout/honymari/3d03j6p377i7ci4i
Galerie:
Nápad Víti Sirotků se ve skupině dočkal velkého ohlasu a již první ročník byl velmi pěkně obsazen. Připojil se k nám též Majklovo dětský přítel pan Anča, který nám všem ukázal, že ke zdolání cíle není důležitá dobrá a drahá výbava (Hillary taky vylez na Everest ve vaťáku…) či fyzická zdatnost, ale jen a jen vůle a odhodlání. Prkénka r.v. 1984, o 30 cm kratší než potřeba, totálně prošláplá a bez mazání zapříčinila, že jsme se viděli s panem Ančou jen na snídani a při jeho příchodu za úplné tmy, ale dal to!!! Dokonce i se sobotním neplánovaným opuštěním značené stopy a přeskočením na turistickou značku z Knížecích Plání do Strážného… My ostatní jsme měli síly na konstatování, že se počasí příliš nevyvedlo, na Poledníku mlha s viditelností 1 metr, sobota totální nejedoucí “písek” (Přemovo termín), ale mohlo být i hůř. Na sobotní lágr do Dobré dorazily za Hegym i tři čičinky z Prahy, které způsobily mezi polovinou samečků v propocených věcech, s cibulí od tlačenky v žaloudku ;-), pravé pozdvižení. Opět přišla ke slovu Samíkovo strategie: “Koukni se na tyhle ruce a řekni co dělám” – slečna s vyděšeným výrazem: “???” – “Něco jako doktor, ale ne přes lidi” – vyděšený výraz nepolevuje:”???what the hell?” No sranda, děvčata vzpomínala prý ještě dlouho. A my věděli, že jsme založili zimní tradici.
O.
Druhý rok opětovně pod vedením organizátorů Vítek, Hony, Přema již přilákal více než dvacet lidí a je vidět, že dobré zboží se chválí samo. Tento rok se počasí vyvedlo o mnoho lépe (prosluněný pátek s výhledy na každém kroku), i když závěr soboty se nesl ve znamení velkých problémů s mazáním (jenom mistr maže klistr) což mnohé DOST otrávilo a neděle byla na mazání tragédií podobnou. Vynechali jsme protentokrát “kvalitní” ubytování v Dobré (zaplaťpánbu) a Přemek zajistil moc pěkné ubytko přímo ve Stožci, kde polovina družstva své oběti opět našla 🙂 Poslední nebohou srnečku, která nebyla s to se ubránit zatažení na ubytko, vyhodila asi ve tři ráno paní domácí se slovy (ráno nám popisovala): Kdyby měli dole kalhoty, tak bych je nechala, to by brzo skončilo, ale vzhledem k tomu, že byli na ní ještě dva a kalhoty měli na sobě, věděla jsem, že tu budou ještě hodně dlouho tak akorát hulákat a tak jsem slečnu vyprovodila… No nic vzhůru do dalších ročníků, to by v tom byl čert, abychom si tu sněhovou vánici nezažili 🙂
O.
P.s. Záznam páteční a sobotní etapy je zde: