Archive for the ‘2. Výjezdní zasedání’ Category
24 října, 2018 | 
Author: Nezmarské výzvy jsou stále vyšší, cíle náročnější a zejména místy až nebezpečná zvídavost je každému Nezmarovi dána. To vše nás vedlo k tomu, že jsme chtěli zkusit, zda už nám to jezdí stejně jako Jardovi Kulhavému, když je z formy. Kde jinde jej vyzvat, než na jeho domovském okruhu týden před pořádáním závodu světového poháru? Když jsem sehnal i průvodce po okruhu, který jinak není ve stráni nad Skihotelem vyznačen (aby si někteří nemysleli, že se jezdci prohání po okruzích příjemného flow), bylo rozhodnuto o místu, termínu i trasérovi.
Výběr ubytování by vydal na samostatnou reportáž, když byly poměřovány mnohé veličiny, aby se toho nakonec ujal Peťa Pokorný, který vybral Pension U Pasáčka, a dokonce v něm za příplatek zamluvil velikou bajkerskou snídani. Od té doby je pojem tzv. prasáčkova snídaně synonymem boje o kousek žvance (pravda, ti, kteří přišli na snídani o 5 minut později, zmeškali nejen žvanec, ale i boj, jako například poslední den Džony, který než tuto nadstandardní snídani za příplatek zaplatil, měl jen prázdný tác a zoufale se domáhal alespoň snídaně standardní. Nakonec jej zachránily Samíkovy klobásky, které nám obsluha váhavě vydala, neboť je úspěšně chránila před jejich zkázou – i vůči nám).
Část z nás vyrazila automobily ve čtvrtek, aby zajistila ubytování a aklimatizovala se tak, aby v pátek ráno mohla řádně vyrazit s průvodcem na okruh SP a okruhy v NMNM. Průvodce nám navrhoval jako ideální dobu na start na okruhu 8.00 nebo 9.00, což jsem vysvětloval, že jedeme z ČB a nestihneme to, že budeme večer v hospodě atd., což už bylo následně průvodcem pochopeno, doprovázejíc to větou: Aha, tak taková jste to skupina…. . Nicméně i přesto jsme jej dokázali ještě překvapit. Nutno dodat, že čtvrteční přesun byl jako vždy z ČB časově náročný, a proto první skupina, tj. já, Venca a Stanley, kteří chtěli koukat v NMNM v hospodě na hokej (teda až na Stanleyho, který se nezajímá ani o hokej, ani o pivo), museli zastavit na poslední třetinu ve Žďáru nad Sázavou, aby shlédli jak nás ve čtvrtfinále vyřadili, čímž nám naopak tým USA umožnil se plně věnovat o víkendu cyklistice. K Pasáčkovi jsme se trousili doslova jak švábi na pivo podle toho, jak která osádka dorazila, což obsluhu rozladilo natolik, že nám výčep po natočení piv do zásoby zavřela, a skupina se musela dorazit v místním nonstopu a někteří i v místním kebabu.
Okruh SP
Páteční ráno jsme tedy po nutných fotografiích teamu na náměstí, které pečlivě uschovává rodina Kocourkova, vyrazili na Novoměstské okruhy, přičemž s průvodcem jsme se dohodli, že s ním vyrazíme až ve 12 hod., což jsme mu museli následně několikrát vysvětlit, že by se mu to hodilo víc v 13 hod., pak že by se mu to hodilo víc v 13.30 a nakonec se mu to hodilo úplně nejvíc v 14.00, protože se předtím mohl najíst a převléci. Mezitím jsme totiž stihli mnoho věcí. Nejprve jsme si dali na rozjetí pohodové Novoměstské okruhy. Červený, následující ještě oranžovým a poté modrým, vše pěkně naráz, než se sjede pod stoupací trail, trvá to v tempíčku pěkně akorát hodinku. Nicméně už zde se ukázalo, že to nebude zas až tak jednoduché, protože už při stoupací pasáži v oranžovém sebou – spíš přes sebe – lehli Alešák a pak Ondra Míka. Dali jsme si poté před obědem ještě rychle červený okruh, kde jsem sebou švihnul pořádně zase já (od té chvíle jsem již nezařadil velkou placku a přední kolo mi spravil „Velký mechanik“ až v září). Po lehkém otřesu bylo zatroubeno k obědu, ale snad špatné postavení hvězd či nepřízeň mocných elementálů zapříčinila, že nám nebylo oběda přáno, naopak pádům přáno býti mělo. Oběd jsme tedy nakonec, jak už to v našem teamu bývá, realizovali jednotlivě či v malých skupinkách na jednom místě, tj. téměř celý team se sešel v NMNM na kebabu. Odtud v 13.27 vyrazil team zpět na sraz s průvodcem. Bystrý čtenář již tedy ví, proč se to průvodci hodilo ideálně až v 14.00. Ovšem v mezidobí ti největší nedočkavci, kteří se těšili víc z ježdění než z plných břich, objevili některé pasáže SP a jali se je zkoušet projíždět, což skončilo švihem do novoměstské nemocnice, která je moudře postavena hned u ústí cyklostezky z okruhů, a zašitým Honyho loktem, který tak chudák přišel o polovinu okruhu. K jeho cti je nutno dodat, že dojel zpět a zbytek s námi hrdinně objel (myslím, že to muselo bolet jako čert a já bych měl po ježdění).
Zatímco byl Hony podrobován lékařskému zákroku, tak průvodce s námi vyrazil na okruh. Již po první překážce se mu náš spolek nesmazatelně vryl do paměti, když klády jsme sjížděli tak, že někteří experti byli schopni sejmout hned 4 další Nezmary naráz. Průvodce s hlavou v dlaních nevěřícně doslova čuměl se slovy, tak to jsem ještě neviděl, a to tu byli různí mistři. Následně nás provedl celým okruhem se všemi slavnými překážkami (Rock n´roll, Mitas choice, Rock garden, Vertical drop a další), mně však nejvíc utkvělo v hlavě to, že to zejména nešlo vyjet. Mnohým z nás to nešlo sjet (celé to nesjel nikdo), to jsem předpokládal, ale že to ani nikdo nevyjede, to byl šok. Nicméně zajímavé bylo, když jsme pak o víkendu sledovali, jak to vyjíždí a sjíždí 11 letá děvčata. Způsobovalo to mezi námi rozpačité škrábání za ušima. Popravdě si myslím, že bych to po pár pokusech dřív sjel, než vyjel.
Po jednom okruhu jsme se s průvodcem rozloučili s takovým zvláštním pocitem a raději jsme se vydali mimo okruhy do volné přírody, kde se cítíme bezpečněji, což se potvrdilo, neboť pádů rapidně ubylo. Vyjeli jsme na Paseckou skálu (na tu jsme tedy vyšplhali) a poté krásnou kamenitou a těžkou cestou sjeli na Podmedlovský mlýn a k Medlovu, který jsme severně objeli a zpátky jsme se napojili na oranžový trailový okruh a poté modrý a pak každý jak uznal za vhodné do NMNM, přičemž pár skupinek si různě vybralo různé hospůdky, kde si daly se zapadajícím sluníčkem pivko, případně i večeři. Většina se pak sešla v Kozlovně, kde řádně zhodnotila kolem půlnoci při pivech a paňácích akci, a následně na kolech vyrazila teprve do cíle.
Cesta k hrobům
Na sobotu jsem připravil výlet kolem Dářka a po vrcholech Novoměstska s cílem ve Žďáru a návratem vlakem, jenže to by nebyli Nezmaři, aby plán nevytrolili s tím, že vlakem nejedou a nadto, že je v NMNM jejich oblíbená skupina, o kterém jsem sice nikdy neslyšel a dlouho jsem je podezíral, že je to jen žert (kdo by taky věřil historce, že se půjde na Kastról), ale Ondra Ludvík byl takový nadšenec tohoto rozkládačského plánu, že mi ukázal i plakát se skupinou Debustrol (nebo jak se to píše). Tedy došlo k rychlému přetrasování s tím, že jsem se snažil skloubit dva metalové požadavky dohromady, tedy metalový koncert a výlet k hrobu. Druhý požadavek mě lehce překvapil, nicméně vyloženě mě šokovalo Petrovo zdůvodnění, jedná se totiž o jeho hrob! Takže je nezbytné vědět, kde bude ležet a kam my budeme jezdit. Chápete, že ani s jedním se v původním plánu nedalo počítat, takže ač se provázání podle mého povedlo, stejně v průběhu cesty v jednom úseku bylo slyšet mrmlání na zbytečné šotolinové pasáže.
Nejprve jsme tedy nabrali výšku na stoupacím trailu a vyrazili objíždět cestou necestou oba rybníky Třech studní, tj. jak Medlovku (zde se přiznám, že jsem úplně netrefil myšlenou cestu, ale nově určená byla ještě lepší a ještě nezmarovatější, než původní), tak Medlov, kde jsme poskakovali po jeho kořenitém břehu, po pláži jej objeli a křížovou cestou se dostali zpět do Třech studní, odtud po bajkové modré na Fryšavský kopec a k památníku partyzánů a poté kolem skutečného pramene Svratky, který jsme však v nadšení z jízdy z kopce o 20 metrů minuli, abychom se nad Cikhájí s krávama fotili a za Cikhájem přes památník partyzánské brigády M. J. Husa přejeli (jsme přeci Jihočeši – někteří) a přes Škrdlovice dosáhli Velkého Dářka. Vyjeli jsme nahoru k Račínu a po žluté sjeli pěknou cestičkou zpět k Dářku. Tady se ozývali hlasy, že by bylo pěkné se stavit za chvíli v obci, kde točí výborné pivo a dobře vaří. Kocour mi dlouho nechtěl věřit, že i když s ním naprosto souhlasím, že tento minipivovárek, kam jinak rád jezdím, je v Račíně, z kterého jsme právě odjeli. Cestou kolem Dářka na dřevěných lávkách přes národní přírodní rezervaci Velké Dářko jsme se zastavili a botanicky zkoumali místní mokřady a jejich vzácnou flóru. Dokonce Ondra Ludvík, jsa nastávající novomanžel, pojal potřebu se pro svou milovanou Kláru vyfotit uprostřed mokřad čichajíc ke květině. Přestože byl fotograf rychlý jak pistolník na divokém západě, málem došlo k neštěstí, neboť nám začal klesat (Ondra). Poté jsme se po šotolině a krátkém asfaltovém úseku dostali do Krucemburku, kde má hrob malíř J. Zrzavý (po němž je v obci pojmenováno v podstatě všechno) a kde má tedy – jak již nyní víme – hrob i Petr Pokorný, po němž není v městě pojmenováno zatím nic, ani ten hrob jsme dobrých 20 minut nemohli najít, resp. Petr jej našel asi 10x, přičemž u poloviny z nich se nechal vyfotit, že je to on. Protože i zbytek mužstva byl po procházení hřbitovu poněkud rozladěn bezcílným blouděním, sehrál na nás Peťa přesvědčivou scénku, že hrob právě našel, že to má uloženo atd., čímž všechny potěšil, že jsme hrob našli a mohli jsme na oběd. Jen co jsme v hospodě sedli, dorazil Stanley, kterého jsme úspěšně setřásli před 3 hodinami. Po intenzivní rubačce jsme mu tedy nadělili 5 minut. Posilněni obědem jsme se vydali na náročnější cestu zpět, která vedla nejprve po asfaltu cestou brigády M. J. Husa do Vojnova Městce a poté cestou necestou k druhé straně Dářka, kde jsem lehce zakufroval – k nevoli Venci Krutiny, kterému jsem neprozřetelně dal plán cesty ráno do navigace. Následující poctivá 7 km kořenovka skutečně prověřila kola, nohy i ruce mužstva, neboť lehká nebyla a vedla po celém severním břehu Dářka. Za poznamenání stál Vítkův trialový přeskok 1,5 široké a 1,5 hluboké strouhy, průjezd nudapláží, na které nikdo nebyl a ani Ondra L. se nechtěl vykoupat a v závěru vysvlékání Ondry Míky. Výjezd po louce do Škrdlovic, kde jsme se napojili na červenou, abychom ji drželi přes Tisůvku (pořádnej kopec s kameny nahoře) na Žákovu horu (pořádnej kopec bez kamenů), pod nímž je turistický pramen Svratky (je hezčí a upravenější než skutečný, jak už to tak v realitě bývá). Zde se začalo mužstvo trhat. Po Kocourovi nás opustil Samík, aby jej po vystoupání na Devět skal následoval Ondra Ludvík a spol. s argumentací, že se musí připravit na koncert Debustrolu. Tolik k tomu, až bude v následujícím zbytku roku část mužstva plivající plíce či mokrá jako hastrman uvažovat o zkrácení cesty. Zbytek si tedy pod zataženou, ale stále nepršící oblohou sjel těžký kamenitý sjezd po žluté, aby se znovu vrátil na kopec a po červené pokračoval na Lisovskou skálu, poté na Malinskou skálu, snesl kolo dolů a pokračoval na Dráteničky a k monumentu Radka Jaroše, který – a to je zajímavé – vylezl tyto kopce bez použití kyslíkového přístroje. Na tomto jednom z nejmalebnějších výhledů Vysočiny jsme se chvíli kochali a poté po zelené sjeli do Kadova, kde jsme se občerstvili pivkem a po žluté dojeli opět na Medlov, abychom opět dali blátivý kořenitý břeh, kde se mi podařilo, že za mnou spadl mostek a tak překonávání desetimetrového blátivého úseku úspěšně vedlo k odpárání poloviny skupiny (tohle by měli vyučovat proficyklisty, kterým nejde odjet pelotonu). Pak jsme ještě prohlíželi místní sochy (Výr, Krbový mužík, Dlouhý, Široký a Bystrozraký) a zadem po zelené dojeli do NMNM. Zelená je také pěkná a rychlá a Eri na půjčeném skorofatbajku byl cestou neobyčejně hravý. Večer jsme zakončili většinově opět v Kozlovně a vyslechli si i chlapce, kteří byli za kulturou na zmíněném koncertě.
Bajkování za UNESCEM
Na neděli nám zůstala Santiniho Zelená hora, a protože většina Nezmarů je kulturně založená (někteří barbaři to však zabalili a jeli domů) a mně zbyla ještě krásná a rychlá flow cesta do Žďáru, bylo rozhodnuto. Za nejhezčího dne celého víkendu bylo svezení po zelené k Piláku opravdu parádní a pohled na nezmarské dresy letící přes 60 km/h po luční pěšině byl jak z reklamy na bajk. I pěšina ze Světnova podél rybníka Strž do Stržanova byla krásná a příjemné posezení na břehu Piláku s pivkem a burgrem vypadalo přímo idylicky. Samozřejmě ještě ve frontě na pivo nás dojel Stanley, kterého jsme nekolegiálně ve sjezdu trhli (jak ty to děláš kamaráde, takovej radar!). Na břehu jsme se ještě vyfotili na hranici zemí Českých a Moravských jak se lvem, tak orlicí. Po občerstvení jsme vyšlápli na Zelenou horu, prohlédli vnitřek a pěknou pěšinkou po modré vyjeli ze Žďáru, dojeli na Harusák a už lehce potrhaná skupina sjela ke Skihotelu. Já s Majklem, který hrdinně jako poslední neopustil trackmakera, jsme objeli ještě černý trail, abychom to měli komplet. Poté jsme se již jen po cyklostezce došmrdlali do NMNM k autům. Potlučení, ale pěkně vybajkovaní a spokojení jsme poznali mnohá zajímavá místa tohoto kraje na pomezí Moravy a Čech, kam se mnozí ještě vrátíme (viď Peťo).
Bivoj
Po velmi dlouhé době jsme se odhodlali odhlasovat termín podzimního výjezdního zasedání na brzký zářijový termín a hnedle naše touha po teploučku dostala facku 🙂 Jó, sluníčko a teploty odpo nad dvacet vypadaj jinak. Ale co, nejdůležitější to není (viz dále). Výlet byl tentokrát pod patronací Eriho, který zcela správně vyhodnotil, že trasa jednoho z nejlegendárnějšího MTB závodu v ČR – Rallye Sudety, by naší mord partě neměla zůstat utajena. Tak tedy Broumovský výběžek, Adršpach, Teplice nad Metují a okolí.
Pátek: V pátek jsme se věnovali výletu přírodou vstříc Trutnovským trailům. Hned od prvního šlápnutí bylo jasné, jak moc nejsme zvyklí z CB domoviny na kopce… Krajina Broumovska je prostě kurwa těžkej bajk. My už ale nejsme žádní vořežpruti a tak jsme celodenní porci 70 km při převýšení přes 2.000 vejškovejch metrů zvládli. Trutnov trails pak byly názornou ukázkou toho, že ne všichni jsme stejných tužeb (a přesto v harmonii SPOLU koexistujeme) – někdo by je oželel úplně, někdo bral jen jako časově omezené zpestření a někdo si postýskal, že je škoda, že na nich nemůže drandit celej víkend. A spokojení byli VŠICHNI. Někdo bez újmy přetrpěl, někdo se brzy nabažil a někdo zůstal jezdit až do odjezdu vlaku.
Sobota: Na sobotu si Eri připravil „pouze“ část dlouhé trasy Rallye Sudety a to tu nejkrásnější. Ano, ano, pouze část. Ano, ano, tu nejkrásnější. Ale žial bohu, nezávodní tempo s absencí možnosti občerstvení na občerstvovacích stanicích jako při závodě (na 110 km je jich v závodě hnedle devět) v kombinaci s čekáním skupiny zdatnějších na méně zdatné brzy ukázalo, že v patnáctičlenné kohortě plánovaný úsek nejsme schopni dojet a pro všechny skupiny vhodně jsme se výkonnostně rozdělili na ty, kteří objeli plán, ty, kteří trasu zkrátili cca o 15 km (což je v Broumovské realitě vskutku velmi významná zkratka) a ty, kteří od bodu „blížím se dolnímu limitu“ zvolili návrat po asfaltu. Všichni si hrábli, všem se to líbilo a jen takto si to i všichni budou pamatovat 🙂 Bajk to byl skvělej a SUPERtěžkej, SUPERtechnickej a v SUPERatraktivním prostředí. Prostřední výkonnostní skupina vytvořila 7 hodin v sedle, 2.400 vejškovejch na bratru ani ne 80 kilcích. Klasse gemacht, tolle parade (VŠICHNI).
Neděle: V neděli chudák Eri zjistil, že má píchnuté kolo od auta a tak se místo bajkingu musel v onom bohem zapomenutém kraji věnovat hledání autoservisu. Po úspěchu byl obsluhou ujištěn, že Alešovo šídlo tentokrát v akci nebylo 🙂 , ale že najel na nějaké šrouby. Pech. My ostatní jsme se rozhodli, že termín “dovolená” nám není cizí a že naše osvalené nohy o formu nepřijdou i když budem bajk trochu lajdat. Adršpašsko-teplické skály jsme si prostě nemohli nechat ujít a tak po rozhledně na hoře Čáp, jsme ponechali hlídacího Kocoura u kol a rozeběhli se SPOLU do skal obdivovat Teplické skalní městečko, lezce po pískovci a jitřit představivost při zkoumání popisků skalních útvarů (indián, krokodýlí kůže, sova, žába a tak podobně). I přes turistickou vložku jsme sfoukli asi 450 vejškovejch metrů, co leckdy dáme doma za úterek…
Závěrem chci podotknout, že jsem si celý víkend s uspokojením říkal, jak moc velkou cestu jsme za ty léta ušli. Jak moc jsme se zlepšili fyzickým výkonem, o technice sjezdu a výjezdu ani nemluvě. VŠICHNI. Myslím, že na Sudetech by naše partička před deseti lety působila spíše dojmem Comedy capers – to by bylo procházek z kopce, to by bylo procházek do kopce 🙂 Nezapomínejme na to, ale zároveň se i neošklíbejme, že ne všichni ušli cestu stejně dlouhou či stejně rychle, či dokonce nejdou úplně stejnou cestou. Prosím o tu samou nostalgickou shovívavost, jakou jistě model ERI2018 chová k modelu ERI2000 či model HONY2018 k modelu HONY2011.
Chci tím říct, že jako nejvyšší hodnotu nás všech (a mě určitě) vidím to, že spolu JSME a máme společné zážitky. Líbí se nám, že spolu jedem a snad je to pořád důležitější než to, kudy spolu jedem a jak rychle spolu jedem. To nejdůležitější ono slovo SPOLU. Tak si to nezkažme malichernostma a snažme se neudělat ze slova SPOLU malichernost.
O.
NO:
“Mocný ten, kdo přemůže ostatní, nejmocnější ten, který přemůže sám sebe.” Lao-c´
video1, video2, video3, video4
Tentokrát jsem chtěl něco dosud Nezmary neprobádaného a došel jsem k závěru, že se úspěšný model ze silničního zasedání – jízdu od domu k domu na prasáka – pokusím přenést i do bajkové sekce. Zároveň už je dávno nad slunce jasné, že nejatraktivnější bajky skousnutelné všemi jsou kolem řek a volba byla jasná: Berounka. Částečně jsme jí z plzeňského zasedání měli ozkoušenou a i jiné skvělé reference se odevšad jen hrnuly. Plačky škarohlídů nad konceptem s dotazy typu “kde teda přesně bude parkovat to auto, co nám poveze věci?” jsem za pomoci vostřáků Vítka, Peti Š. a Honyho odrazil a určil za jediný dopravní prostředek mimo kola vlak a bylo. Těmto fandům a hlídačům zad se však nakonec plán líbil až tolik, že ani jeden z nich nejel. Každý z jiného a objektivního důvodu, který jsme my ostatní shrnuli do hlášky “jsou prostě až moc vyloudaný” (modří už vědí). Nakonec nás i tak jelo deset! Report píšu z odstupem, tak v něm bude jen to, co ve mě nejsilněji uvízlo. GPS možná bude, Venda myslím pracoval na tom, aby byl pod neustálou kontrolou družic 😉
Pátek: Berounka mezi Plzní a Zvíkovcem je prostě extra třída. Super krásný technicky i fyzicky velmi těžký bajk, kterému nikdo nemůže vyčíst ani popel. Snad až na dvacetiminutový tlačící úsek naproti Rakoluskám. Ale i ten šel… Jednak jsme pod něj dojeli zvesela, dík Majkovo koupací vložce v jednom brodu a jednak jsme si v něm všichni názorně ujasnili, že na Loudání mentálně nastaveni nejsme a nebudem. Brody říčkou Javořice nás dovedli pod Krakovec (výklad o útočišti Jana Husa chlapce neminul) a už jsme viděli moc hezkou siluetu chemičky v Rakovníku. Originální panoramata 🙂 V místní putyce jsme po prvně zaštkali nad tím, že se v hospodách nekouří, neb když na to člověk není zvyklý a vidí nezakouřený lokál, zapluje i tam, kde by se kdys otočil jen ve dveřích. Zase si ale Eri s Bivojem dokázali, že když má člověk velkej hlad i zkažený a páchnoucí maso lze sníst (aspoň do půlky) 🙂
Sobota: Sobotní bajk začal sobeckostí kávičkářů – (rozuměj: kávička na pohodičku, nehoním se – jsem na dovolený, zatímco většina týmu sedí na lavičce na náměstí, čumí a čeká), způsobil Alešovo polodenní samotku (kávičkářská parta mu při mechanických problémech ujela, on neposlouchal kam se jede, ale zase na to umí lehnout a to by bylo, aby nás nedojel! No škoda jen toho špatného směru. Ale zastavili jsme ho ještě před Prahou…). Při telefonátu jsem si alespoň vyslechl, kdo za to všechno může. Po sjetí se se zbloudilým lokotraktorem barevný bajk na Křivoklátsku pokračoval a začal být pro některé poněkud dlouhý. Mrmlací hlasy, že jestli jako dojedem na ubytko zase někdy ve vosm, že to je pěkně dovolená na hovno, že koupání když jedem kolem řeky by bylo také moc hezké atp. a tak jsem vzdor “modelu Sirotek” popsal pravdivě plán – varianta horní: bajkerská, těžší, delší, bez koupání a pravdivě popsal alternativní plán – varianta dolní: cykloturistika, kratší, s koupáním a včasným příjezdem a dal na férovku hlasovat. Vox populi, vox dei. Kory zrovna v tu chvíli v nedohlednu přemýšlel o životě, tak nás bylo akorát 9 a pat byl vyloučen. Hlasování dopadlo 5:4 pro dolní variantu. Začalo se diskutovat, proč tu jako jsme, jestli kvůli kolu, či odpočinku a tak se Venouš snažil zbořit malou převahu dolní varianty a prohlásil, že koupání je taky sport a stav hlasování ustálil na 6:3 pro dolní, koupací variantu. Počalo se opět diskutovat, diskuze začala zabíhat do absurdní argumentace a tak jsme nasedli na kolo a jeli demokraticky 😉 horní variantu. Nezmarské hlasování v celé své kráse!
Neděle: Jestli to je někde ale extra nahoru dolů v krajině jak obrázek, tak to v Českém krasu. Tisíc vejškovejch na třiceti kilometrech samou krásou! V moc milém městečku Berouně, jsme si za Majkovo pětikačku vyzkoušeli jak fungují jejich automaty/babyboxy na úschovnu kol a pak projeli význačnou část zdejších krás. Na vyschlém Bubovickém potoce (debata o termínu “vádí”) Zdenál zafrajeřil a sjel horní část Bubovického vodopádu (bez vody), ačkoli i já bezmozek jsem ho odrazoval. No, dopadlo to bez zranění a mohli jsme pokračovat ke koupačce na Malé Americe, kde se nakonec koupali jen tři (jak typické…). Při návštěvě Tetína mou přednášku o Ludmile, Drahomíře, šátku, škrcení a ohavném mordu babičky patrona českého, někteří posměšky na mou osobu znevážili, ale výhled na Berounku ocenili všichni. Polospánek ve vlaku možná způsobily částečně nohy některých, které měly spíše zůstat v tretrách, blaženost ve tváři všech však dozajista způsobilo jediné: spokojenost.
Tak zas někdy, boys!
Tož to bylo tak, už před rokem někteří Nezmaři začli naznačovat, že by bylo jako vhodný je pomotat po Brníčku, když su votamtaď a předpokládá se tedy, že to tam znám. Jako správnej Brňák jsem samozřejmě to betelný město vychvaloval a sliboval, že se dá trailem dojet až do štatlu. Když jsem nějakým zázrakem přežil jarní a letní pokusy borců očesat peloton nadšenců zpátky na ryzí jádro 15 původních jezdců a vštípil si základní nezmarské pravidlo: “furt mimo asfalt, šotolinu a až na krev”, rozhodla rada starších (čti ti, kteří dojedou do hospody nejrychleji a nejdéle v ní vydrží), že ideální termín a místo bude někde v Brníčku blízko štatlu hned po veletrhu. Takže nějaký génius (ano, byl to Majk) vybral betelný místo, přesně 3 baráky vod mýho rodnýho bytu, což mělo tu výhodu, že alespoň já jsem věděl, kde sme a kam a jak se máme vrátit, a to i z hospy.
V pátek ráno tedy borci dovalili přes hophopstrasse na místo tak, že sme mohli přesně v 9:47 vyjet na předem naplánovanou a projetou trasu. Teda všichni až na Ondru Míků, kterej naprosto hrdinně jel později rovnó z hokny za nama a kromě toho, že si to kósek zkrátil, sehrál výraznou roli v záchraně výletu pro našeho silného Samíka. Rovněž je třeba na tomto místě osvětlit jednu podstatnou skutečnost, která měla vliv na průběh nejen tohoto dne, a to, že trasu jsem projížděl většinou na dvakrát a ve dnech teplejších a delších. A tak se stalo, že plán to byl řádně připravený tak, aby nezničitelní, ba přímo nezmarovští borci dostali pořádně do těla. Plán se mi podařilo s ohledem na výrazně nižší teplotu a výrazně kratší den výrazně překonat. Nicméně ráno do příjemných 4 stupňů rumplovala zoncna jak sviňa, takže jsem vod hotelu na Vodově ulici sjeli ke královopolskýmu klášteru a vlečku do Královopolských strojíren sme přejeli po lávce přes přivaděč na Svitavy a vydali se proti proudu Ponávky podél železnice po šotolince bývalé Tišnovky (žel. trať) směr Babí lom. Ve chvíli, kdy jsme konečně odbočili do terénu jsme zjistili, že Samík má kolo na pytel, protože pokud se nerozhodne jet velkej tác, tak prostě nepojede. Von teda jako pravej samec velkej tác jel – a jel to dobře, nicméně doktor kol PŠ situaci posoudil jako neudržitelnou a beznadějnou. Naštěstí jsme sebou neměli Ondru Míků, který se ještě nedomrcasil na start a tak mohl navštívit několik vobchodů se super hláškou, že prej kamarádovi shání dost vojetej řetěz, kterej by si vzal zadarmo. Museli na něj čumět s dost udiveným rypákem, ale moment překvapení zabral, někde to vzal a dokonce nás i našel. My jsme mezitím vyjeli sedlo na Babí lom, vyškrábali se na blízký Babylon (všimněte si prosím pozoruhodně blízké grafické podoby), sjeli z něj na druhou stranu prudkým hangem do potoka, vodtama vyjeli na vyhlídku u Ořešína, gde sme se pokochali pohledem na Brníčko, který stejně pro opar nebylo pořádně vidět, ale aspoň hotel a Špilas sme sgógli. Vyjeli sme do Útěchova, kde byl mnoho let místostarosta dr. Sládek (ano, ten mírumilovný strejda co vypadal jak mistr Bean) a vodcaď singlíkem nenáročně se projeli do Soběšic, kde jsme se snažili zahřát v místní samošce, zatímco Samíkovi byl vyměněn řetěz dovezený Ondrou M. Ti prozíravější se najedli, zatímco ti, kteří mi věřili mou hlášku, že za hodinku bude oběd v restauraci po dalších 4 hodinách dospěli nejen k hlaďáku, ale i k závěru, že su kokot. Po této polední pauze jsme se vydali na nejhezčí singletrail severně od Brna, který přestože vede po vrstevnici a vzdušnou čarou má asi 3 km (skutečná délka točité cestičky je 9 km) nám všem dal pořádně zabrat. Poté sme neznačenou a technicky těžkou pěšinou prudce spadli do Adamova, průmyslového města v krásném údolí, které by mělo být pro svou šerednost památkově chráněno. Byly asi 2 hodiny odpoledne a my už byli asi v 1/3 cesty, což bylo super, takže jsme raději bez zastavení pokračovali kolem jeskyní a Býčí skály do Křtin, kde při sjezdu kolem Santiniho kostela jsme někteří málem skončili v pohřebním vozu. Odsud byl už fakt kousek přes kopec do Jedovnic na traily, což byla polovina trasy, a protože byly jen 4 hodiny, přišlo mi to v oukeju, nicméně někteří borci začli vyloženě remcat, že toho maj plný kecky a že bez jídla už na to hází bobek. Došlo tedy na nevyhnutelné a zatímco rozumnější část se šla občerstvit do restauračního zařízení, zbytek si projel nejlehčí, ale i nejdelší, singltrailový úsek Jedovnic. Cesta zpátky byla již s ohledem na čas pojata jako silniční časovka se 7 kilometrovým kopcem uprostřed, který málem přiměl některé Nezmary, kterým v příjemném 4 stupňovém vánku lehce omrzly prsty, aby se vrátili vlakem. Nicméně jsme všici v pohodě potmě dojeli zpět do hotelu, kde sme asi po hodince v baru, pod peřinou či pod sprchou alespoň natolik rozmrzli, že sme mohli vyrazit do hospy na večeřu.
Na cestu si někteří kořeni schválně nastrkali slámu do bot a poté, co se všem po 15 minutách podařilo koupit lístek, snažili se sbalit místní koc sedící v trajfu na hlášku kontrola jízdenek a další neskutečný hlášky, který do ní pasři valili. Koc to vyhodnotila, že kdo uteče vyhraje, a proto jsme již došli do hospy U Dřeváka na Dřevařské v poho. Tam sme dali gáblík a většina se vydala pěšky dom, zatímco menší komando nezdolnejch kořeňů šlo vomrknout Joštovy gule, dát pivo na stojáka a poslat svejm kámošům pohledy. Po dosažení této mety metli už všici do betle.
V sobotu nás totiž čekala královská etapa, a to vokolo prýglu (levý břeh) a Bílý potok. Vyjeli sme přesně o 10 minut dřív než v pátek, a proto jsem dospěl k přesvědčení, že je to reálnej plán. Nejprve sme vyjeli na Medláneckej kopec, čumeli sme z něj, kde se motali včera a poté přes Babu (někteří byli nesví, že tu máme šecko po babách) krásným trailíkem sjeli do Kuřima (vono je to správně ženskýho rodu, ale to skoro žádnej brňák neví), odkud sme na start legendárního trailu kolem prýglu valili po bývalé Kuřimce (železnice Kuřim – Veverská Bítyška – historický železničář by měl z výpravy radost). Borci měli při jízdě augle navrch hlavy, jak cesta byla betelná, než nás zastavily záterasy závodu Vokolo Prýglu. Čučím na to jak bejk, plán pokračovat v pytli. Rychle lávkou přes prýgl měníme stranu prýglu a přes hrad Veveří míříme lesní cestičkou zpět do Bítýšky na oběd. Tady dáváme pivsona a bagrujeme nějaké gábl. Potom se stejnou cestou vracíme, zatímco Majk si u hradu vzpomíná, že tam nechal bágl. No nic, voláme té koc, že nám má bágl schovat, že se pro něj za 2 hoďky stavíme. Přejíždímě znova prýgl po lávce na místo, kde nás kvůli závodu odklonili a pokračujeme v cestě dál. Po krátké bitvě o pozice, kdo bude sjíždět první a bude tak všechny brzdit a komu jako 16. ujedeme vše zvládáme a dáváme se do sjezdu, aby nás v nejlepším úseku zastavili výletníci, takže z toho stejně nebylo nic. Slibuju ale repete, což někteří neberou vážně a někteří opakovaně tvrdí, že pojedeme jiné pasáže. Tvrdým výšlapem vyjíždíme opět nahoru, abychom oborou po lesní houpavé pěšině se dostali na konec křížové cesty, kterou pár technicky zdatných borců sjede a zbytek se bojí, že si při vedení kole zvrtne kotníky a zláme haksny. Sjedeme teda dolu, dojedeme pro Majklův batoh, občerstvíme se panáčkem, rozhodneme, že na Bílej potok hážem bobek a vracíme se do štatlu znova podél levé strany prýglu. Vočumujeme hráz, někteří hází augle na schody dolů, že by to celý zkusili sjet a pak vyjet a poté pokračujeme pěšinkou podél Svratky jen s občasným přenášením (je málo vody) doprovázené přednesem básní až pod Wilsoňák, kterej si vyšlápneme posilněni burčákem na Monteboo nebo Kraví horu. Dáváme škopek a já potkávám kámoše, s kterým jsem trasu plánoval a který si nešťastně týden předtím se mnou zlomil rám svýho kola. Jeho žena bikerka mi hlásí : tak to ti borci, českobudějovičáci? Já přitakávám a doplňuji, že se říkáme jen budějičáci. Ona jen nevěřícně vrtí hlavou řka: a jak je možný je pak odlišit od borců moravskobudějovičáků? Chvili jsme ještě debatovali o pravděpodobnosti výskytu českobudějičáka či moravobudějičáka v Brníčku, ale následně jsme to rychle sjeli dolů, abychom si dali ještě pivsona Na bláhovce, pověstné to hospodě, kde se točí vymazlená plznička, ale obsluha je přísná jak brněnské čas. Někteří kořeni jsou poněkud rozladěni způsobem, jakým jim obsluha naznačila, že se mají o půl kroku posunout, ale my znalí víme, že byla velmi dobře naladěna, neboť místo pár šťouchanců loktem pod žebra mohli taky dostat krýglem do drně. Poté se opět dělíme, neboť Majkl a s ním parta pijáků chtěla ještě navštívit Šelepku, která svého času byla legendární pajzl, avšak nyní je vystajlovaná hospa, kde i retich je křišťálově čisté. Protože tentokrát nepřijíždíme vycuclí jak krabičák vod bezdomáče, vyrážíme do štatlu na bahno. Poté se však skupina definitivně trhá a osudy jednotlivých borců se ztrácejí v reji města, potoku piva a kdovíkde.
Nedělní ráno je krušné. Všici však statečně trvají na Bílým potoku a vymýšlí vymazlenou variantu jak nezakalit na podchlazení a zápal plic, a to jízdu na začátek potoka, sjetí dolů suchou nohou a výjezd brodama nahoru, tj. cca do 2 hodin v autě od výsadku. Všechno jde jako po drátkách, prohlížíme krásnou Šmelcovnu a pouštíme se do prvního z 19 brodů. Poté, co projedu první brod, nastane něco, čemu doteď nemůžu uvěřit. Vítek to při pohledu na mé vytřeštěné oči nazval “demytizace” BKNezmar. Všichni borci se totiž způsobně seřadili do řady před kmenem přes potok a jali se pokoušet přenést kolo a sebe přes potok suchou nohou. To byl šok sám o sobě, nicméně způsob, kterým toto probíhalo si nezadalo ničím s nejlepšími hollywoodskými groteskami. Když cca po 20 minutách byla na druhé straně asi 1/3 Nezmarů, vzmužili se někteří stateční borci a s výkřikem, toho bohdá nebude, aby Nezmar terén objížděl, vrhli se do studených vlnek potoka (někteří technicky zdatní se ani nenamočili). Následné brody se tak rozdělili na skupinu, kterým dres BKNezmar dodal odvahu a jezdili brody a skupinu, která neskutečně zdržovala. Samozřejmě jak to tak bývá, celé objíždění a přelézání skončilo ve chvíli, kdy potok nebylo jak a kudy přelézt, takže po asi 1 hodině a cca 700metrech se namočit museli všichni. Ostatně, plán projíždět Bílý potok, který se jezdí jen a právě kvůli brodům, s plánem se nenamočit, je asi stejný, jako jít s kámošama na pivo do hospody s plánem se neopít, prostě to je nesmysl a ani to nejde zrealizovat. Každopádně jsme pak již v normálním tempu krásně brody dojeli až do Křoví, kde nám všem Vítek ukázal, jak nejezdit na kole U-rampu, a odkud sme najeli “nasilnicu” a po té až k autům, kde sme se u hřbitova všici převlíkli, taktně skryti před babičkama chodícíma na krchov, aby jim augle nevypadly.
Závěrem lze říci, že akce se vyvedla, počasí slunečné, terény byly krásné, prostě, teplo a rovinka, inu jižní Morava. A komu se to nelibí, ať si kolo políbí.
Bivoj
NZO: a okénko poesie citované přímo na břehu Svratky:
Na břehu řeky Svratky kvete rozrazil,
na břehu řeky Svratky roste nízká tráva,
rád chodil jsem tam denně, koupal se a snil,
na břehu řeky Svratky kvete rozrazil
a voda je tu těžká, chladná, kalná, tmavá.
I za slunného léta je zde zvláštní stín
jak v starém obraze, jenž u nás doma visí,
proč cítil jsem tu vonět kopr, česnek, kmín,
i za slunného léta je zde zvláštní stín
jak v jedné zahradě, kam chodíval jsem kdysi.
Jsou možná hezčí řeky, mají větší třpyt
než tento teskný břeh, než temná řeka Svratka,
a přece musil jsem tu každoročně žít,
jsou možná hezčí řeky, mají větší třpyt,
však nechodila k jejich břehům moje matka.
Jsou možná země, kde je voda modravá
a nebe modravé a hory modravější,
a přec mou zemí navždy bude Morava,
jsou možná země, kde je voda modravá,
a přec mi nejsou drahé jak ta země zdejší.
V zimě se začalo pátrat po destinaci výjezdního zasedání a vzhledem k tomu, že se nikdo k ničemu moc neměl, rozpracoval jsem variantu Orlická přehrada. Po mé několika hodinové práci provázené předchozím odsouhlasením se aktivoval Eri a řka, že chce jezdit pořádně v kopcích a ne v polích (sic!) bylo rozhodnuto o variantě Beskyd. A co si budeme zastírat, jestli mělo jít o kopce, plán vyšel dokonale!
Eri si vzal vše na starosti od ubytka, přes plánování tras, zajištění místního guida až po střežení morálky družstva, časového harmonogramu, za což bychom mu tímto chtěli vyjádřit velké díky, péče jak od tatínka. Za zmínku stojí, že Eri vždy stojí první v řadě za lobování pro ubytování, kde by se dala sehnat kultura, písnička či obdobné rozveselení, ale tentokrát mu zřejmě natolik záleželo na splnění fyzicky náročného plánu tras, že zabránil rozpadu družstva alkoholem a morálními poklesky izolací ubytování od zábavního průmyslu, děvčat a vůbec 🙂 Dík, také to vyšlo! A k tomu Tvé příkladné vstávání, zapřičiněné budíkem, nikoli zvykem vstávat v pět ráno, všechna čest.
Pátek: O páteční etapě Eri prohlásil, že jí naťukal do cykloserveru, ale zřejmě se jim tam pomotaly údaje o výškových metrech, a číslo blížící se 5 tisícům je asi nesprávné. Nebylo… I za hezkého počasí příliš velký koláč, který jaksi nabobtnal v nestravitelné sousto půl denním deštěm. Krpál na krpál, lesní práce s minimem výhledů po lesáckých cestách po traktoru v bahně neuchvátil ničím, mimo náročnosti. Dokonce byli někteří, kteří při čekání až přejde bouřka, hledali na meteoradaru zda by i na Orlíku pršelo 🙂 Nejvíce se na zadní postavilo zřejmě Alešovo podvědomí. Ještě si užil chůzi potokem s nesením kola na zádech (Vítkovo trik na rozveselení mysli) a pak ono martýrium bez oběda lehce před třetí ukončil pádem na kameny vystlanou cestu a ostrouhal si levou polovinu těla. Poté, co přestal po deseti minutách úpět, jsem konstatoval nutnost šití lokte a nutnost dozorového dohledu ke sjezdu na ubytko a společně s Peťou P. (a Alešem) jsme nuceně 😉 museli opustit mužstvo. Samík a Kory později přiznali, že si zbytek cesty vyčítali, že také nejeli dolů pohlídat Alešovo bezpečí… My doprovodili Aleše dolů, dali “oběd” a ještě zablbli v bajkparku, zatímco ostatní po “obědě” v pět měli před sebou ještě “mimořádnou mrdanici” (citace) zakončenou super trailem a návratem 20 kilometrů po asfaltu po rovině (rozuměj: mírně do kopce), aby v půl desáté dosáhli Velkých Karlovic.
https://www.endomondo.com/users/11862576/workouts/748617173
Sobota: Na sobotu objednaný guide s ním spojené projetí Marikovského traildoráda změnili téměř u všech stav mysli. Já, téměř otráven pátkem, musím přiznat, že jsem už dlouho nezažil hezčí den na kole, ale jedinci uzpůsobení spíše ke kousnutí se do řidítek na full gas než ke hrátkám s kořeny a kameny, vypouštěli věty typu: tohle se mi už moc nelíbí/já mám raději sklon svahu na opačnou stranu/co je hezkého na klepání řízků, když tím řízkem jsem já atp. A co teprv celotělově naražený Aleš s větou: “Drncání mě bolí a bojím se abych nespadl na ten zašitej loket…” Report píšu já, takže palce nahoru, hýkat nadšením jsem nemohl jen pro to, že jsem funěl, jak to bylo fyzicky i na hlavu náročné. Celý den jsem musel jen myslet na to, jak to projedu a s co nejmenší ztrátou na guida, který byl opravdu jinde než my na hadrtailech. Celodenní nekončící lesní pěšinečka – superparáda. Tu a tam pád, či šimpy vložka Aleše (pád z příkrého srázu se nekonal jen díky zachycení se větve jednou rukou – druhá prý pojídala banán), no prostě vše co k technickému trailu patří. Taky mě průvodce naučil termínu, kterým by Eri mohl nahradit svá kritická označení směřující občas k mým “drncavým rovinám” a sice “no flow trail”, muhehe.
https://www.endomondo.com/users/11862576/workouts/749090826
Neděle: Neděle měla rozhodnout o akci jako celku a tak bylo nutné udržet částečně klasicky nedělně demoralizované družstvo, které většinově netoužilo po další náloži, na uzdě. Věty: “třetí den už jsi zvyklej, tak ti ani nepřijde, že jedeš do kopce” úplně nezabíraly, ale podařilo se dosáhnout “vynucené shody” nad trasou, což byla ta nejlepší volba. Krásné věci po krásných výhledech, tak akorát dlouhé, s obědem v jednu. Po cestě jsme jeli kolem pomníku Charlotte Gariggue Masarykové, u které byla shromážděna asi 15 členná skupina zpívajících místních. Skupinka vypadala opravdu zvláštně a ti z nás, co nevěděli kolem čeho jedeme a zřejmě (doufám!) ani neslyšeli co místní zpívají, začali vést řeči o podivném zdejším sektářství. Tyto bludné spekulace jsem s pobavením utnul s vysvětlením, že písně “Ach synku, synku” a “Hej Slované!” (já slyšel co zpívají) na sektářství opravdu nevypadají. Snad mi bylo uvěřeno.
https://www.endomondo.com/users/11862576/workouts/749679585
Takže hoši, krása nesmírná i když ne vždy se vše může líbit všem. A tak tomu bude asi i na tom Orlíku (Es kommt der Tag!).
O.
P.s. Nejvíc výškových metrů měl stejně nakonec Větrák, nedrcalo mu to a ještě nás provokoval při mytí totálně zabahněných kol hláškama: Nemohli byste mi to taky umejt, mám trochu potu na rámu… Jó silnice 🙂
P.s A kolik my toho ze životních mouder probrali krčící se v dešti, upíjející pivo, šlapající do krpálů, NZO prostě musí přijít i do reportu z výjezdního zasedání!
Nacpávám dýmku volný a hrdý mezi kamarády
To oni se mnou vytáhnou do bitevního pole
To oni budou spát v dešti pod hvězdami
To oni se mnou vyjedou na koních za vítězstvím
To oni jako já rozkazy budou poslouchat
To oni fanfáry nádherné budou sledovat
To oni zemřou vedle mne jako já možná vedle nich
To oni jako já se budou v slunci péct a v zimě chvět
To oni jsou, co se mnou budou víno popíjet
To oni jako já zákony mužů poslouchají
To oni po cestách se za ženami točí
To oni po nich touží, leč já chci lásku větší
Co srdce ovládá i mysl i mou hlavu.
10.10.2015 se uskutečnil 2. ročník orientačního závodu dvojic na horském kole MTBO Novohradské hory. BK NEZMAR se v rámci podzimního výjezdního zasedání přepravil v pátek do Hojné vody z ČB kolmo, taktéž v neděli zpět.
Účast byla dobrá, na trať se vydalo 7 dvojic, kamaráda do nepohody si dopředu domluvili Láďa + Petr a Jarun + Snoopy. Nezmaři se nalosovali v pátek večer v hospodě, žádná karlovarská losovačka, vše transparentní, pak ale došlo k nepěknému kupčení a úplatkům … no, nakonec to bylo uznáno. Pár z nás se účastnilo 1. ročníku v roce 2013, takže někteří mohli čerpat ze zkušeností (což se úplně nepotvrdilo) a hlavně se lépe takticky připravit (což se potvrdilo :)).
Na trať jsme se postupně vydávali kolem 10 hodiny, cyklistické počasí – žádné vedro, ale ani zima, zataženo a hlavně bez deště. Tentokrát všichni zvolili stejný postup, po hřebeni směr Kamenec a pak se nějak dostat zpět. Úroveň byla vysoká, 6 ze sedmi dvojic objelo všechny vrcholy, takže i tentokrát musely rozhodnout hospody. Dojížděli jsme za mlhy a tmy v 18:30 a myslel jsem, že beznadějně poslední. Jaké bylo moje překvapení, když jsem zjistil, že mezi 18:23 a 18:30 dojely 4 dvojice, další 18:06 a 17:45. Jen jedni pospíchali a byli doma v 16:12.
7. Láďa+Petr, 440 bodů, čas na trase 7:55, po započítání bonusů 7:25
Hoši zaplatili nováčkovskou daň a taky se asi nechtěli úplně honit po silnicích. Ve vyrovnaném boji o poslední místo jim nakonec chyběli body za hospody Žofín a Baronův most, u kterých museli být blízko, naopak překvapili navštívením občerstvení v Leopoldově, i když bez konzumace – smutný povzdech „hospodský ujel traktorem“ (body uděleny, časový bonus ne). Dost jim uškodil přesun mezi Ulrichovem (kde jsme byli společně) a Jelením vrchem, kde byli za 1:16 a já s Honym jsme to měli za 28 minut.
6. Eri+Majkl, 468 bodů, čas na trase 8:16, po započítání bonusů 7:16
Dvojice úspěšných z minulého ročníku – členové stříbrné a bronzové hlídky. Nutno říct, že minule k trasování připuštěni nebyli, takže letos to pro ně byla trochu premiéra, minimálně s mapou :). Dobrý výkon, hospody byly, jen se trochu zdrželi a k obhajobě se tedy ani nepřiblížili. Myslím, že si to ale o to víc užili.
5. Jarun+Snoopy, 474 bodů, čas na trase 8:13, po započítání bonusů 7:13
Společně jeli i minule, letos ale zvolili jiný postup, Kraví horu na začátek ještě v plné síle a ne na konec unavení. Těžko říct co zvolí přístě, na rozjezd to také není úplně ono, Snoopy prý dovezl snídani jen do poloviny kopce :). S Erim a Majklem měli úplně shodný postup, hospody a i čas, rozhodly pouhé 3 minuty, o které udrželi vedení. Eri s Majklem je na silnici mezi Černým údolím a cílem předjížděli, a byl to prý zajímavý pohled – Snoopymu odešlo koleno, takže ho Jarun tlačil a Snoopy si při šlapání pomáhal stlačováním kolene rukou – jaké odhodlání a vůle! V úterý na vyjížďce padl dotaz, jestli už je Snoopy po operaci :). Jarun podle svých slov nezapomene dohledávku kontroly na Kolářově vrchu, z Tanků za 41 minut (pro srovnání já s Honym za 9 minut).
Dvojice na 5.-7. místě byly hodně vyrovnané. Všechny dvojice sehnaly dost bodů (610, 620, 620), ale přijely hodně po limitu (odečet 170, 152 a 146 bodů). Nakonec tedy v boji o červenou lucernu (Lanterne rouge, nebo-li Červená lucerna. Ten výraz pochází ze světa železnic, z dávných dob, kdy zřízenci ještě zavěšovali na poslední vagony vlaku takové červené lucerny, které pak výpravčím signalizovaly, že vlak odjíždí a uvolňuje kolej. Později toto označení převzala Tour de France a přidělila mužům, jimž patřila poslední příčka v pořadí) rozhodlo jen 34 bodů = 17 minut. Naproti tomu hlídka na 4. místě to měla úplně jinak. Tři stateční sehnaly „pouze“ 550 bodů, ale přijeli v limitu.
4. Ondra+Ondra+Samouš, 550 bodů, čas na trase 6:04, po započítání bonusů 5:49
Podle slov jich samých jeli na pohůdku, až se nám bude chtít tak si zajdeme do hospody na oběd a uvidíme. Shodou nešťastných náhod to prý bylo zase až po třetí hodině :). Tím, že přijeli v limitu, ale přeskočili 3 dvojice, dost vypovídá to, že byli v cíli o 2 hodiny dříve! Času ke sběru bodů měli dost, dokonce projeli kolem otevřených hospod, mohli mít daleko více bodů! Otázkou jsou 2 vrcholy, které nenavštívili. Kdyby je chtěli dát, tak by za ně měli sice 40 bodů, ale myslím, že by je to zdrželo víc než 31 minut (což je čas, za který by je museli objet, aby nedostali penalizaci – 11 minut jim zbylo a po dalších 20ti minutách by ze 40 bodů byla 0 a dále penalizace), takže chválím racionální orienťácké rozhodnutí :), i když vím, že Na Jelení vrch zapomněli (špatně poskládaná mapa) a na Kraví horu se vykašlali – Ondra se prý v cíli ptal, co ta Krví hora na závěr, odpověď „Jak to myslíš?“ vše vyřešila.
První 3 dvojice se popraly o vítězství, a co si budeme nalhávat, zase se to zvrhlo v hospodské a silniční peklo. V každé dvojici byl člen, který minule skončil mezi prvními třemi, všichni znalci Novohradský hor, chalupáři z podhůří. Už v pátek v hospodě se vášnivě diskutovalo, jasné bylo, že vyhraje ten, kdo objede nejvíc hospod. Vedle tradičních padali typy jako Malonty, Bělá, Janova Ves, nový penzion ukrytý v lesích (ani jsem si nezapamatoval, jak se jmenuje). Nakonec to bylo velmi vyrovnané, napínavé až do konce. Během setkání na trase běžela fantazie na plno a ve hlavách šrotovala taktika.
3. Venca+Petr P., 670 bodů, čas na trase 7:37, po započítání bonusů 5:37
Vrcholy samozřejmě všechny, v Leopoldově zavřeno (body uděleny), v Pohorské vsi hospoda Poslední šance zavřená, tak našli jinou, čímž získali nejen body ale i časový bonus! Při přejezdu do Benešova navštívili jako jediní občerstvení u Sýkorky v Lužnici (nikdo jiný nevěřil, že bude otevřeno) a hospodu v Kuří (o které jsem já ani nevěděl). V Benešově v hospodě jsme se 3 favorizované dvojice potkaly, pokecaly, druhé trochu vystrašily tím, kde jsme už byli a kam ještě pojedeme :). Samozřejmě jsme každý trochu mlžil, aby konkurenci psychicky odrovnal. Na Kruťákův vážně míněný dotaz „byli jste v Malontech?“ jsem s kamennou tváří přikývl :). Hoši nakonec najeli 670 bodů, což bylo loni 1. místo (jeli vlastně úplně to samé co loňský vítěz), letos to stačilo na obhajobu bronzu. Parádní výkon.
2. Vítek+Hony, 690 bodů, čas na trase 8:21, po započítání bonusů 5:51
Jako tvůrce závodu jsem se tentokrát chtěl jen vézt a netrasovat, když jsem ale zjistil, že Hony to chce dát bez mapníku s mapou v kapse, jsem se zhrozil a zapojil se do boje o mety nejvyšší. Tím, že jsme všichni vyrazili stejnou trasou a s malými časovými odstupy, jsme se na trase potkávali, s největšími konkurenty to bylo dost zajímavé. Střídali jsme se o vedení podle toho, jak kdo trefil nejrychlejší trasu mezi vrcholy. Ze startu jsme vyrazili předposlední, Přemek+Petr Š. sjížděli z Kraví hory, mi na ní stoupali, odjíždíme z Vysoké ve chvíli, kdy tam oni přijíždějí, stejné na Jelením hřbetu a Žofíně, na Jánský vrch stoupáme společně, na Myslivnu malinko odjedem, odtud vypálíme a bohužel mojí chybou se připravujeme o cca 10 minut (přejetá odbočka na Lovčí hřbet), čímž si myslím, že už to nedoženeme. Potkáváme je znovu na Baronově mostu, když zrovna odjíždějí (dost se divili, že jsme za nimi, Přemek nás dokonce podezíral, že jsme najeli něco, o čem oni nevědí). Bohužel se musím vyprázdnit, dalších 10 minut pryč a naděje na úspěch podle mě v čudu. Do závodu se nečekaně dostáváme Za tanky, kam přijíždíme, když oni odjíždí jako první, s Láďou a Petrem v zádech. Naopak na Kolářově vrchu první Láďa s Petrem, pak mi a nakonec Přemek s Petrem Š.. Jako správní orienťáci opouštíme Kolářův vrch každý jiným směrem. Na Ulrichově pro změnu mi poslední (nejdřív přes bažinu a pak moje chyba v navigaci), Láďa s Petrem nás informují, že Přemek a Petr Š. už jsou odtud pryč. Po třetí si myslím, že už nám definitivně pláchli a po třetí je sjíždíme na Jelením vrchu a už se jich držíme jako klíšťata. Hlavně proto jsme nakonec druzí, protože těžíme z Přemkovy přípravy a trasování hospod. Takže nejdřív nás zatáhne do Leopoldova, kde se na hospodského musíme dobouchat, ale nakonec nám natočí – bohužel Samson a to letošní poslední (naší objednávkou došel sud) – kvalita? Zlatej Zdenda :). S Honym jsme plánovali navštívit kozí farmu a na hranici sebeobětování urvat body za půllitr mlíka, ale Přemek nás vrátí do reality, že je zavřeno. V Pohorské vsi jsme před otvíračkou, v Černém údolí si dáváme čaj s rumem (je hrozná zima), já jdu zase na záchod (v bříšku nepěkně) a těším se, že to dojedeme do cíle a maximálně zajedeme na Dobrou vodu. Přemek ovšem jede na vítězství a parťák se tvářil tak smutně, že jsem se, i když jsem věděl, že to bude 30 km po silnici od hospody k hospodě, nechal přemluvit (i když mi bylo dost zle a při propočtech mi vycházelo, že to budeme mít jen tak tak s limitem). Vypálili jsme tedy směr Benešov, nejdříve ještě odbočka do Kuří na Bábel, pak Benešov (Becherovka na trávení), kde jsme potkali Vencu s Petrem P.. Trochu jsme se hecovali, ale nakonec odkryli karty, kolik hospod máme. Takže už bylo víceméně jasné, kolik budou Venca s Petrem mít bodů, i když riziko že lišácky mlží tam bylo 🙂 a kolik je ještě potřeba sehnat, abychom je předjeli. Přemek se však držel plánu totální destrukce, urvat všechny body co jdou, takže dále do Hartunkova a pivo od kámoše (nakonec jsem neuznal), Rychnov (jablíčka), Svébohy (zelená), Horní stropnice (jablíčka) a čekal nás brutální výjezd do cíle, s občerstvením na Dobré vodě (závěrečné pivo). Nakonec jsem skoro ani nevěděl, jak jsem se dostal do cíle, natož jestli jsme dali limit. Až teď po přepočítání jsem zjistil, že limit jsme stihli pouze o 9 minut. Najeli jsme 95 km a 2200 výškových metrů.
1. Přemek + Petr Š., 700 bodů, čas na trase 8:22, po započítání bonusů 5:37
Jakmile si Přemek, největší místní znalec, nalosoval Peťu Š., tak asi všichni začali tušit, jak to dopadne :). Fyzicky oba bez problémů, Přemek za celou cestu nevytáhnul mapu, jen jednou si prý na 5 vteřin přibrzdil na rozcestí, že si není úplně jistý! Taktika s hospodami bezchybná, jen občerstvení u Sýkorky v Lužnici bylo na dosah, ale nejeli tam, Přemek měl informaci, že bude zavřeno (nakonec nebylo, Venca+Petr P. tam byli). Já s Honym jsme se jich drželi, dokonce jsme měli i lepší čas na trati, jelikož jsme startovali po nich. Co tedy rozhodlo? Na Myslivně dostali frťana od turistů co tam měli piknik! Uznal jsem jim za to body i časový bonus, něco podobného předvedli na Kamenci, ale podle jejich slov to přímo frťan nebyl (tak co tedy?), takže za Kamenec nemají nic. Zasloužení vítězové závodu, asi v absolutním rekordu, jelikož jestli to někdy zopakujeme, tak nejspíš upravím pravidla, protože to už je o zdraví (psychické i fyzické :)).
http://www.sports-tracker.com/#/workout/premek/561a9628e4b0459474f972f2
Díky všem za účast, blahopřeji k dosaženým výkonům a snad se vám líbilo.
Letošní podzimní zasedání bylo opravdu výjezdní, jelikož jsme z ČB vyjeli po ose v pátek 9.10.2015 ráno. Pár se nás sešlo na předstartovním srazu v hotelu Budweis, kde jsme posnídali pivo, kávu, dortík, smažená vajíčka – podle vkusu každého soudruha. Letmý start byl poté na náměstí, kde jsem se ještě posilnili petkou ze Svachovy Lhotky. Počasí celkem dobré, sice mokro po dvoudenním dešti ve středu a ve čtvrtek, ale celkem teplo, beze srážek. Vyrazli jsme směr Mladé, odkalovačka, Hodějovice, přes les ke kolejím, po modré TZ k Žižkovi, Borovany, Borovanský mlýn, po červené TZ do Trhových Svinů. Tady došlo ke střetu názorů, zda už obědvat, pouze svačit, nebo jet dál a doufat v pozdní oběd. Ti co věděli, kam se jede, si alespoň koupili něco v masně a snědli to na stojáka u kol. Naučná stezka kolem Buškova Hamru (kde jsem při přejezdu lávky provedl klik v potoce, bohužel cyklistické tricáky mě neunesly a dále jsem pokračoval s mokrým pupíkem) a pak už jen červená do Slavče (zpestřená Ondrovým oblíbeným trikem frontflipnohand tentokrát s tím, že kolo zůstane stát na řídítkách “kola se točí dál, Ondra už práci vzdal …”) a hlavně výjezd do sedla Kohouta – prudký, mokré kořeny a kameny – velmi náročné. Ze sedla na Slepici, přechod hřebene, kochání na vyhlídce, sjezd do Klení a dál po žluté TZ na Žumberk. Tady byl konečně oběd, což kvitovali zejména ti, co v Trhových Svinech uvěřili, že když pojedeme dál, bude oběd za hodinu a půl. Skutečnost byla tři a půl :). Obával jsem se tmy, tak jsem peleton vyhnal ven před pátou a pokračovali jsme po modré TZ přes Rychnov, stoupání nad Konratice a dále po červené do Hojné Vody – tam jsme sedli do hospody a nevylezli, dokud nás nevyhnali. To bylo bohužel docela brzo, kolem 21 hod, ale byli nekompromisní. Na ubytku byl pro nás připraven soudek, tak jsme se dorazili. Na kole 75 km a 1600 výškových metrů.
V sobotu se uskutečnil 2. ročník MTBO Novohradské hory – komentář včetně vyhodnocení bude v jiné rubrice. Večer opět v místní hospodě, scénky se zavíračkou, zpestřené tím, že někteří radili paní, která 30 let dělala v Mastných krámech, jak se má provozovat hospoda a jak se připravuje o peníze, když nás vyhazuje :). Každopádně ve 22 hod už jsme zase byli u našeho sudu.
V neděli ráno byla pěkná kosa, pod Kuní horou jsem měl na tacháči 3°C, mlhavo po nočním dešti, naše klasické bikerské počasí. K domovu jsme vyrazili po červené TZ směr Benešov nad Černou, Cikánský+Zaječí vrch, to nejlepší bajkování co nám mohou NH nabídnout. V náročném terénu se nám skupinka roztrhala, tradičně jsme na vrcholcích čekali, ovšem tentokrát netradičně na Peťu Š.. Chvíli jsme si říkali, že snad tlačí, ale ne, on dokonce nesl – řetěz zasekl za kazetu tak dokonale, že se nám ho podařilo vyrvat až na pokraji zoufalství. Z Benešova stále po červené, Slepici jsme podjeli západně, přes sedlo na Kohout, sjezd stezičkami k Soběnovu a pak do Besednice. Tam jsme si dali oběd, nečekaně už kolem 13 hod, zdolali Sabošovku a přes Malče a Chlumskou horu jeli na Svatý Ján. Odtud sjezd po červené k přehradě a dále kolem Malše k domovu. Závěrečné zhodnocení v Kozlovně. Celkem 65 km a 1050 výškových metrů.
Výjezdní zasedání se blíží a zde jsou hlavní informace
Letos jsme zvolili domácí půdu, nejspíš asi hlavně proto, že se nikdo neujal organizace za hranicí okresu. Nicméně “naše” hory jsou perlou, takže je jedině dobře, že si je někteří oživí a jiní objeví.
Tak tedy … NOVOHRADSKÉ HORY
TERMÍN : 9.-11.října 2015
Itinerář :
!středa!: zabalení a předání proviantu Petrovi Šiklovi mezi 18-19hod, který vše odveze na Hojnou Vodu, kde bude ubytování v Penzionu Pod Kaštany
pátek:
Předstartovní snídaně – Hotel Budweis (kavárna) v 9:00 hod (káva, míchaná vajíčka, párečky, …)
Start na náměstí Přemysla Otakara II. v 10:00 hod
odjezd z ČB např. po trase Trhové Sviny, červená do sedla Kohouta, Kohout, Slepice, žlutá do Klení, Rychnov, modrá a už jsme tam
sobota: 2.ročník MTBO Novohradské hory, pravidla stejná jako při 1.ročníku: http://www.bknezmar.cz/?p=690, inspirace na webu v sekci Ostatní akce
neděle: v sedle směr ČB např. po trase červená do Benešova nad Černou, žlutá k přehradě, Kaplice, modrá podél Malše
pondělí, úterý: vyzvednutí věcí, které budou přivezeny autem zpět do ČB
Účast můžete potvrdit přímo na tomto odkazu : http://doodle.com/tsrxp2wqzua5g56t