Archive for the ‘Nordic skating’ Category
6 března, 2024 | 
Author: Letošní zima byla velmi podivná. Nechci jí nazvat nezimou, ale jen a právě proto, že zajistila mimořádné podmínky pro Nordic skating! Ještě nikdy se mi v životě nestalo, abych nabruslil za zimu více než najel na běžkách. Zároveň se svými 150 nabruslenými kilometry nejsem Nezmarským šampionem, kterým je (světe div se) Eri, který nabruslil úctyhodných 230 km (nejvíce mě pobavilo 40 km najetých opakovaným kroužením na Dvořišti v šeru a mrznoucím dešti. Pravá Eriovina 🙂 ). Sezóna ledu (pro Nezmary) trvala neuvěřitelných 19 dní 🙂 ! Od výletu na Dehtář 11.1. až do overturu na Lipně 30.1.
Takže co vše Nezmaři stihli? Mráz byl sice celkem dlouho, ale ne příliš třeskutý, takže nebylo možno jezdit nikde na tekoucí vodě, velké objemné přehrady (Orlík) na tom též byly špatně a pozornost jsme tedy zaměřili na rybníky, menší přehrady, či vybranou část Lipna. Dvojice, trojice, či (velice nesprávně!!!) sólo výlety odškrtli – všechny Vrbenské rybníky (Eri samozřejmě, já jen některé), Dehtář, Velký Tisý, Koclířov, Dvořiště a část Lipna, hromadné výpravy pak obbruslili Cep I, Staňkov se Špačkovem a Římovskou přehradu.
V průběhu let je vidět, že počáteční škarohlídství alá: “Na co si budu kupovat Nordicy, když je nepoužiju ani každou zimu” opadává a Nordicy jsou již dnes ve vlastnictví 7 Nezmarů a každý kdo koupi učinil, nikdy nelitoval. Samozřejmě že jsou a budou zimy, kdy je člověk nevytáhne, ale pohodlí bruslení v běžkařské botičce s praktičností rychlého zutí pouhým odepnutím běžkařského vázání a hlavně (!) s bonusem o dost rychlejší jízdy, skutečně klopýtání v nepohodlných kanadách odsouvá do kategorie přežitku. Po výletu na Římov však také všichni kanaďani slibovali, že už nebudou příští rok zdržovat a řeknou si Ježíškovi. Tak uvidíme 🙂
A co bylo letos highlightem? Bruslení na Cepu na skle s viditelností několik metrů do hloubky? Bruslení krajinou “norského typu” přímo po hranici na Staňkově? Romantika na Římově opepřená probořeným divočákem (neměl vyprošťovací bodce!), který následně v ledu zamrzl a přičinlivá zvířátka vše nad ledem zkonzumovala až na kosti? Nebo snad každej západ slunce a zlatá hodinka, kdy fotí každý jak na běžícím pásu? Těžko vybrat. Pokaždé je to nádhera a vždy o samotě, neb na ledu člověk davy vážně nepotká. A snad už i po opakovaných názorných ukázkách praktikování bezpečnostních zásad chování při bruslení a při popisování bezpečnostních pravidel kluci uvěřili, že se tento sport dá provozovat bezpečně! Zvlášť když jedu s odlepem před skupinou první, muhehe.
Tak snad zase příští rok, boys! Těším se na Ježíškovo nadílku.
O.
NO: K tématu bezpečnosti bruslení se vrátím příslovím z míst, kde led neznají 🙂
Nedívej se, kam jsi spadl, podívej se, kde jsi uklouzl. Africké přísloví
V průběhu zimy se mě hodně lidí s ironií v hlase ptalo, zda už jsem letos vytáhl nordicy a já v této sezóně plné bruslařské beznaděje musel přiznat že… jo. Na stadiónu v Telči 🙂 Příroda je však mocná čarodějka a svůj ledový dech nechala až na přelom února března. Předpověď hlásala týdenní holomrazy a já vše sledoval netrpělivě jak prvnička. Už po dvou dnech jsem v neděli objížděl Vrbenské rybníky a nakonec s Honym, Vítekm a Peťou vzal děti na Bagr, kde bylo max. 5 cm ledu, ale zase jen po kolena vody a my si, krom bruslení s dětmi, mohli názorně ukázat, jak se dá bruslit na ledě, který skutečně dost praská a holí Gandalfa bílého ho prorazíš na jeden pokus. V úterý jsem cestou z práce otestoval led a už to bylo ono. Lidi se ještě báli a tak jsem byl na úseku Jiráskův most – Slavie první a sám, ale odměnou mi bylo panenské zrcadélko a nechápavé pohledy ze břehu (Hůl Gandalfa bílého věděla však více, než nechápavé pohledy). Středeční poprašek mi sice notně zkazil náladu, ale ukázalo se, že celý týden bude dost foukat a zároveň dost mrznout a tak sníh na ledě byl dost odfoukaný a kde ne, bruslení moc nevadil. Ve středu jsem jen procvičil skluz s dětma na soutoku, ve čtvrtek v rámci oběda sklouznul v úseku Purkarec – AMU Poněšice a v pátek si vzal dovolenou!
Pátek: na dopolední romantiku jsme vyrazili jen ve dvou a Lužnice – Nová řeka byla taková pohůdečka. Zasněžená líná řeka, 14 km v pustém kraji bez živáčka a má premiéra na Lužnici. Skončila však dříve než jsem plánoval, za jezem v Hamru byla tekoucí voda co oko dohlédne a tak jsme až na Nežárku, jak jsem původně plánoval, nedobruslili. Výlet byl nádherný, ale nohy mě stále nevybitostí svrběly a tak jsem zavolal Erimu a v 15.10 jsme už frčeli směr Hluboká. Led byl čupr a bylo jen potřeba stanovit priority: Já: „Chceš si povídat a kochat se nebo na to lehnem?“ Eri: „Lehnem“. 🙂 Za hoďku a půl jsme probruslili celé Hněvkovice – tj. úsek od místa kde se ze silnice podél řeky odbočuje na Dobřejice až po hráz (a zpět). A k vidění bylo vše – tekoucí voda, zrcadlo, skály i lodě, čekajíc na “své” období. 28 km a já byl s finálním účtem 42 km v pět doma maximálně spokojen.
Sobota: V sobotu rodinný program půjčil mé a Eriho nordicky hochům, co vzali děti a vyrazili si do Purkarce užívat. Provianťák Banán přivezl lavice, gril a tak už se jen grilovalo, popíjelo, hrál se hokej a v mezidobí si jednotliví tatínci odskočili mrknout na skalní útvary kolem AMU. Den se prý přenáramně povedl.
Neděle: Neděle byla už zase vyhrazena výkonu a byl naplánován Orlík. Ráno jsem vstal, kouknul na zprávy a zjistil, že v sobotu bruslení neskončilo na Orlíku zrovna šťastně, ale o svůj poznatek z úmrtí v místech, kam míříme, jsem se doma raději nepoděloval. Ondra s Honzou mojí taktiku drželi též, jenže nakonec se to doma stejně všichni dozvěděli ještě než jsme tam dojeli, neb to média troubila o sto šest. My však víme co je to pasivní i aktivní bezpečnost na bruslích. POZORNĚ koukám a vím co mám sledovat (co mám sledovat je na delší článek nad rámec reportu), testuji mocnost ledu holí, abych měl jistotu, zda je led bezpečný a i kdybych vše porušil (z nedbalosti a lehkomyslnosti), jsem připravený se sám z vody dostat, neb mám na krku vyprošťovací bodce, které umím použít. Navíc nebruslím sám a mám sebou i házečku, kdyby jo kor náhodou… Teplé náhradní oblečení už mám sebou jen pro případný následný komfort (i kluci oba měli v igeliťáčcích zabalené teplé svršky, čímž mě dost příjemně překvapili). Bez zanedbané bezpečnosti vstupujeme ze Zvíkovského mostu přes Otavu na led a jdem na to. Orlík je prostě TOP. Nabruslit se dá spoustu kilometrů, bariérových zlomů je výrazně méně než na Lipně, oproti Lipnu je lidí zanedbatelně a téměř všude je skalnatý romantický kaňon. První foto zastávka byl Zvíkovský hrad z Otavské strany, následně jsme utvořili vláček v čele s Honzou a začali trénovat jízdu v háku na bruslích. Na kole to na klíšťáka umím o poznání lépe, ale postupem času se i můj počáteční total mimotakt s Honzovým skluzem začal lepšit. Kolem umíracího místa kde stále probíhaly hledací práce těla jsme jeli bezpečnou zónou, druhá zastávka na focení u Žďákovkého mostu a hnedle jsme byli u zámku Orlík, který jsme si s Ondrou dali na fotoromantiku (za Honzovo skřípání zubů). Mezi zámkem Orlík a Pukňovem bylo total zrcadlo, opět se fotíme a já přicházím s nápadem zkusit rychlou jízdu. Rozjíždíme vlak na 34 km/hod a po pár stech metrech zjišťujeme, že toto není pro nikoho trvale udržitelná rychlost 😉 a vracíme se do módu 20 km/hod, při které lze i stručně komunikovat… Po návratu na soutok míříme do vltavské části přehrady a vzhledem k super času a ujeté vzdálenosti více fotíme. Tu ledopád, tu přimrzlá myška, tam přimrzlý netopýr. Nádherný úsek s nádherným ledem šperkujeme foto sérií na stromech, co rostly na břehu ještě když přehrada nestála a za normálního stavu řeky jsou pod vodou. Cestu zastavuje nepřekonatelná bariérová prasklina pod železničním mostem u Červené, Honza odmítá „kurvit boty“ na kamenech a tak jí neoblézáme po břehu a k mé nelibosti se vracíme. Hochy aspoň přemluvím dobruslit v Otavské části na konec vzdutí Lomnice, což se ukazuje jako dobrá volba a najednou je zapomenuto přehradní bruslení a my se po příbřežních náledích a občas skrz ledopeřeje prodíráme až k zurčící vodě, kde už to dál opravdu nejde. Opět skvělá ukázka jak moc hůl Gandalfa bílého pomůže při hledání bezpečné cesty. Na závěr si ještě oráchám nohy při výstupu na břeh 🙁 , neb led u břehu praskl a přelitá voda mě vytrestala – kluci se mi smějou a vylézají jinudy. Pěkný počin – 63 nabruslených kilometrů nás naplňuje spokojeností a vyrážíme dom.
Honza konečně uznal, že si přestane nordicky půjčovat a tak už máme/budeme mít v klubu 4 páry. Doufám, že nezůstane jen u nich, na kanadách dá tohle jen Eri v nejlepší formě 🙂 A ano, pořádně expedičně se dá bruslit tak jednou za rok, ale kolik těch roků ještě před sebou máme!!!
O.
Hoši, hoši. Původně jsem ani report psát nechtěl, ale pak jsem si řekl, že bude dobré, když v zimě na našich stránkách nebude překolováno, neb i jinými aktivitami je živ Nezmar. Definitivní rozhodnutí padlo při zjištění, že poslední bruslařský report je z roku 2014 (viz sekce Nordic skating). Jo nordic skating, je vskutku disciplína vyžadující VELMI specifické podmínky. Celý dnešní výlet o tom mudroval Honza. “Musí bejt zima a to jako dlouho, ale zase nesmí sněžit, což se se v zimě dá dost těžko skloubit.” Ano, je to tak, ale i když zážitky přichází ve větších intervalech než je obvyklé, jsou jedny z nejkrásnějších a nejoriginálnějších a investice do nordických bruslí se prostě vyplatí. Je to na celý život a “chleba nejí”.
Ale popořádku.
Po několikadenních mrazech na přelomu roku a následném vydatném sněžení jsem myslel, že je s bruslařskou sezónou ámen, ale ono to chce prostě jen líp hledat. A to místo se letos jmenuje Týn nad Vltavou. V době sněžení tam ještě “ohřátá” voda z Hněvkovický přehrady nebyla zamrzlá a zatuhly jí až další dlouhodobé mrazy. Dal jsem chlapcům echo a k mé radosti jsme v pěti obsadili auto. Zřejmě už polevuje nedůvěra k bezpečnosti tohoto sportu a jak jsem dnes četl chlapcům z příbalového letáku k vyprošťovacím bodcům: “Dospělý, opatrný a zdravý bruslař se nemusí nedobrovolné koupele bát. Pokud je připraven, vyvázne snadno a s dobrodružným zážitkem”. 🙂 A my připraveni jsme. Testovací hůl Gandalfa bílého vozíme stále s sebou, víme co a jak se má testovat a vždy opravdu jdeme jen tam, kde víme, že nás to unese. Vyprošťovací bodce máme všichni bez výjimky na krku, házecí lano a suché oblečení v igelitu v batohu. Až na Aleše – batoh nevozí, občerstvuje se od ostatních a zmrznout ví, že ho nenecháme. Velký pokrok učinil aspoň bodcích – už chce mít bodce vlastní a ne si je, až když je ve vodě, půjčovat (viz: http://www.bknezmar.cz/?p=1521 ). Takže opravdu nejsme žádní hazardéři a náruč pro další náruživce je otevřená.
Od Silvestra roku 2013 se změnilo to, že se nyní koupeme v ledu rádi a dobrovolně, takže jsem si s sebou do batůžku přibalil plavky a sekerku. Dírečku jsem si udělal hned na začátku, aby jsem se následujícím bruslením zahřál. A také bych klukům neupřel radost se do mě a mých tělesných proporcí trefovat a radit mi, že až “s cigárem v hubě by to teprve byly ty pravý pohodový fotky” atp. 🙂 Po koupeli (škoda že není z fotek moc poznat, že dírka byla jen malá, a tělo je vidět skrz led) jsme se do toho na nordikách tempově obuli a hošani na kanadách brzy poznali, jak moc to na nich jede pomalu. Dlouho jsme však tempo nehrotili a za občasného focení, projíždění přítokových potoků, jsme dojeli až k hrázi Kořenska (vyrovnávačka k Hněvkovické přehradě), kde po důkladném testování holí Gandalfa bílého přibruslili skoro až ke koruně hráze, což byl opravdu překrásný pohled. Na zpáteční cestě jsme se “my zvířátka” na soutoku Vltavy a Lužnice “dohodli”, že dojedem až do Kolodějí nad Lužnicí a to i přesto, že Lužnice byla celá pod sněhem. Přibruslovali jsme na náledí u břehu, slovo expedice začalo nabývat právého významu a slovo bruslení lehounce ustupovalo do pozadí. Nicméně přes menší nechuť kanaďanů jsme cíl dobyli a nakonec si zpestření bruslením mezi vrbičkami u břehu užili.
Nazpátek jsme do toho zase šlápli, tentokrát v pravém cyklistickém háku, ve kterém se mi Hony i malinko přidržoval za zadulku, aby se skupina, pro kanaďany neakceptovatelným tempem, nerozpadla. V cíli jsme měli 24 km pohodového výletečku, který jinde než na bruslích opravdu nezažiješ.
GPS: http://www.movescount.com/cs/moves/move140291481
O.
P.s. Jestli si letos klucka ještě sklouznem nevím 🙁 počkejme co přinese příštích pět dní.
V sobotu nám Lipno dalo opět poznat další svou tvář a brusení nabylo zase jiné dimenze. Ráno odřekl účast Džony dík nočním horečkám a tak se musel Honza chtě nechtě vydat na mnou půjčených kanadách. Svoje nemá a tak jsem mu půjčil moje. Větu při půjčení: “Já už kanady, když už mám nordiky, moc používat nebudu”, jsem ale vyslovovat neměl… V Černé jsem po výstupu z auta zjistili, že je dost mlha, ale nevěřili jsme jak moc to bude hrát roli 🙂 Vypadali jsme asi zkušeně a tak jsme na sebe nabalili ještě jednu paní z Prahy, která nám řekla, že by se sama bála 😮 Vidět bylo asi na 3 metry a byl to opravdu zvláští pocit, bruslit v bílé tmě. Chtěli jsme jet na Horní Planou, takže jsme namířili z Hůrky +/- doprava na Tajvan a jedem. Tu fotka, tam fotka, tu hledání vhodného místa k překonání praskliny a najednou se z ničeho nic před náma objevil břeh. Jenže z opačné strany než měl bejt. Dotaz na Ondru, zda jedem správně na severozápad byl zodpovězen odpovědí: Na jih. Vůbec jsme nevěděli, kde jsme a vytáhla nás až mapa s polohou na Onrovo chytrém (!!!) telefonu. Kousek od Dolní Vltavice jsme obrátili a poslušně kolem břehu začali jet kam jsme původně chtěli… To, že bylo lehké se ztratit, dokazují zážitky ice-plachetnic – při pouhém přejíždění ze startu zrušeného závodu do přístavu se závodníci poztráceli a ještě po západu slunce byli 3 pohřešovaní – ano a opravdu tehdy byla skutečně potřebná pomoc PČR, hasičů a vodní záchrané služby 😉 (vice o tomto “bezpečném” sportu a sobotní taškařici v článku: Drama na Lipně http://www.iregata.cz/news/dn-drama-na-lipne/ ). Mlha se rozpustila jen na pár okamžiků před polednem a tak jsme udělali pár fotek zrcadlově mramorového ledu a zamrzlé srnky (chudák, zřejmě neměla “švédské bodce”) a dojeli do Planý k přívozu. Tehdy jsem si uvědomil, co je to za svobodu, mít půjčenou věc. Honza vyhodnotil přezouvání (boty měl!!! v baťohu) jako zbytečnou věc a jal se k mým bruslím chovat jako k univerzální obuvi na všechny povrchy. Za Planou byl sněholed dost na pikaču, my s Ondrou jsme dík nordikům obstojně bruslili, Honza jen šel/popobíhal, válel se a nadával. Ani srandu jsme si z něj raději nedělali. Po doražení do Pece jsem měl plán vyjet vltavským luhem až do Černého Kříže a byla se mnou řeč asi tak, jak když máš dostat Vítka s bajkem na silnici… Chlapci ale byli celkem odolní a expedice, která zvolna ztrácela přídomek „bruslařská“, se jim líbila. Bruslení na zamrzlých okrajích řeky bylo čím dál tím méně a museli jsme často přecházet (Honza už možnost přezouvání úplně vyřadil z úvah) a byla to celkem prča. Pochoďáček za sluníčka a tepla, které nám i rukavice sundalo, sem tam sklouznutí a obdivování krás 1. zóny Národního parku. Honzovi zřejmě bruslení chybělo, takže dával i kreace na zamrzlém sněholedu na dvorku jedné chaty, v kdejaké tůňce a my jen se sundanýma bruslema s úsměvem přihlíželi. Poté, co bylo jasné, že ledu nepřibude a propad jsem se i já (nohou, po kotník!), jsme se rozhodli, že přeťapkáme 200 metrů luhem ke slepému rameni Vltavy, po kterém se vrátíme dom. Jaké bylo ale zjištění, že na slepém rameni není nejen led, ale ani voda. Tak jsme pokračovali korytem řeky, až se voda objevila 🙂 Za častého prolejzání křovin (slepé rameno byla spíše soustava nepropojených tůní) a přeskakování bahnitých úseků dokončili „bruslařskou“ expedici zdárně zpět do Pece. Honza se už v úseku Pec – Planá nechtěl projít 🙁 na rozbředlém ledu tak jsme v Marlinu počkali na vlak, který nás dovezl do Černé. A v kontextu celého dne jediným možným vyústěním půjčovací anabáze bylo, že Honza ve vlaku brusle zapoměl a na ztrátách na nálezech se neobjevili… Dík bro, slovy Ondry: Nejlepším teréňákem je jakékoli služební auto!
O.
Po pravdivé a nic nezamlčující reportáži o Silvestrovském výletě, se pravda, přihlášky na sobotní bruslení zrovna nehrnuly ;-), ale nakonec dva (Eri s Honzou), kteří uvěřili že pravdu mám já a ne poplašné zprávy neznalců v televizi, v rádiu a na iHeute, myslím nelitovali. Vlastně to bylo ve výsledku nejlepší i pro samotný výlet, neb i Honza si půjčil nordicy od Ondry Míků a nikdo na kanadách naše tempo nebrzdil. Klucka byli zpočátku celkem vyplašený a dalo by se říci i přenérvózní (hlavně Honza: “Solo per esperti! Solo per esperti!”), ale když si poněkolikáté empiricky ověřili správnost tezí, co je a není nebezpečné a na co si dát pozor, výlet už probíhal v radosti a euforii. Obleva mocnosti ledu neubrala ani o píď (opět pravidelně testováno testovací holí a stabilně s mocností nad 10 cm) a slabounká vrstvička vody jízdu jen zrychlila a zkvalitnila (voda “maže”). Zrcadlo na úseku Frymburk – Horní Planá občas měnilo barvu od černé až po bílé “Pamukale” a bylo přerušováno jen občasnou bariérovou prasklinou, kterou jsme překonávali krokem či na efekt skokem. V Horní Plané jsme se ještě necítili na bruslení po vodě (mělo však ještě přijít) a tak jsme dali přednost přívozu a pěšky přešli do části Lipna k Nové Peci kde byl led o poznání horší a na kanadách problematicky bruslitelný. Nordicy to však zvládly v pohodě a za Novou Pecí nás příroda nechala nakouknout ještě na začátek Vltavského luhu (1. zóna národního parku), kde to bylo vedle tekoucí vody poněkud jiné pobrusleníčko. Při zpáteční cestě nám chvilkový deštíček 🙂 dal vzpomenout na Ježíše, neb naposledy to byl právě on, kdo chodil po vodě! Romantika zrcadlového odlesku realitynabídla mnoho úchvatného: zapadající slunko, sledování závodů ice-plachetnic, Eri dvakrát, Honza dvakrát… Nevšední zážitek, který ani silný protivítr na posledních deseti kilometrech nedokázal přebít. Celkem jsme ujeli 60 kilometrů, ve Frymbáči jsme byli ve dvě a ještě si dali před zpáteční cestou pivko na spláchnutí zážitků.
O.
Na Silvestra jsme s Džonym shromáždili dostatek spolehlivých informací o tom, že je Lipno bruslitelné, což vzhledem k teplotám bylo poněkud překvapivé zjištění, a tak jsme ještě nalákali Aleše a v 8.30 jsme se sešli na Hůrce. Džony přivez druhé nordické brusle, které půjčil Alešovi, takže nikdo na kanadách nás nezdržoval a mohli jsme vyrazit. Před startem jsem pověsil Džonymu na krk své druhé vyprošťovací bodce, což se záhy ukázalo jako správné rozhodnutí. Led jsme důkladně prozkoumali a jeho tloušťka byla až překvapující – na žádném místě jsme led holí Gandalfa bílého ani na opakovaný pokus neprorazili (tj více než 10 cm) a kvalita ledu mohla místy soupeřit se zrcadlem. Opojeni rychostí, slunéčkem a romantikou jsme vesele fotili ledové krásy, bariérové zlomy, zajeli se kouknout do zátoky na potůček a zurčící vodu, trénovali jízdu ve vláčku za sebou a hýkali radostí nad povedeným výletem, vzdor některým pochybovačným škarohlídům. Po 17 km bezproblémového bruslení, ale má pozornost sledování břehu (vtok potoků) polevila a ve spojení se smůlou smůlovatou výběru trasy jsme najeli těsně ke břehu u Frýdavy naproti Frymburku, kde se vlévá do Lipna potok, což nám připravilo menší překvapení. Má první myšlenka poté, co mé oči koukali na sluníčko skrz zelenou vodu, byla: “Ty vole, dyť já jsem ve vodě a plavu!” Vůbec jsem to nečekal a pár okamžiků ani nechápal. Pak se však nastartovala automatika a jako robot jsem začal konat: 1) obrátit se a mrožit se do míst odkud jsem přijel (tam je jisté, že bude led co mě udržel) – splněno. 2) vytáhnout bodce seknout je do ledu a přitáhnout se – splněno 3) vzepřít se na loktech – splněno, leč led je příliš tenký a prolamuje se 4) opakovat akci s bodcema – splněno a už jsem byl půl tělem na ledě. V ten okamžik byla automatika vypnuta a opět se ve mě probudila od přírody veselá a laškovná povaha a začal jsem hulákat na Džonyho: “Tak to kurwa aspoň foť, ať z toho něco mám :-)” Džonyho a Aleše jsem totiž neviděl. Když už jsem byl na ledě, tak slyším za mnou hluk – otočím se a k mému překvapení se Aleš mroží také. Jenže bez bodců mu pacinky na ledě jaksi klouzají a tak Džony místo toho aby fotil (sic!), se ne zrovna vhodným způsobem (po čtyřech), přibližuje k Alešovi a podává mu bodce. Alešovo úkon s bodcema trvá jen málo sekund – a je na ledě též. Přibíhají hasiči a potápěči, kteří měli ve Frymburku ledové cvičení, v hospodě ve Frymburku nám dávají čaj a teplé deky, doktor který je přítomen na cvičení, mi lepí o led rozříznutej rypák a sděluje mi, že to je na šití. Pak nás s Alešem odvezou do Černý (Džony si to dobruslí) a my odjíždíme do CB, kde navštěvuji traumačku a dva stehy s výsměchem ošetřujícího lékaře historku končí.
Poučení z krizového vývoje: 1) Bez bodců ani ránu (lze však nahradit i provázekm spojenýma šroubovákama)
2) !!!! Je nutno prostudovat předem mapu, kde jsou potoky a těmto místem se vyhnout. !!!!
3) obecně je bezpečnější jezdit veprostřed než u břehu (úsměvné, leč pravdivé)
O.
P. s. Foto záznam je zde: https://www.dropbox.com/sc/fwoa2356ndzhbvo/7cmN0dcJ49
Záznam trasy je zde: http://connect.garmin.com/activity/422223431
Důkaz že jsme se dostali i do historek na bruslařských stránkách, je zde: http://brusleni.e-zpravy.cz/diskuse_article.php?id=437
P.s. Když jsem se ptal Aleše na to, co byla jeho první myšlenka po proboření, tak mi odpověděl, že si sobě řek: “Jo tak takhle to končí…” Tomu jsme se v autě s chutí zasmáli.
P.s. Ať je to tak nebo tak, Lipno je zamrzlé bezpečně celé, o víkendu se tam chystám znova, takže začínám přijímat přihlášky a Džony vzkazuje: “Když spadneš na kole, tak na něm taky přece nepřestaneš jezdit” (byl tam na Novej rok na bruslích s tatíkem mu ukázat, jaké zažil dobrodružství)
S několika denním odstupem ještě připojuji midiálné odlesk celé záležitosti: