Archive for the ‘Etapy 2015’ Category
26 srpna, 2015 | 
Author: Trasa: 39 km, Nemanice, Úsilné, Libnič, motanice za Libničí, před Lišov na trigonometrický bod na vrchu Větrník, na modrou a pod Vávru, mohyly na Vávře, Červený Újezd, po zelený nad Borek, k Ortům, Boreckou roklí dolů, Hrdějovice a domů
Výškové metry: 460
Účast: Ondra, Vítek, Venca, Eri, Aleš, Petr Pokorný, Majkl, Honza Mareš, Koubič, Přemek, Pavel Samec, Vláďa, Tonda, Roman Farka, Láďa Benhák, Sochy,
Pád: Ondra 2x
Defekt: ostružiní zapřičinilo poměrně četné krvavé stopy na družstvu (s výjimkou jednoho jedince ;-), který jásal, že ho rudá stigmatizace zatraktivní u samiček, nikdo nad krví nejásal), pro pláště však trny tentokrát byly milosrdné 🙂
Trackmaker: Ondra
Komentář: Nové zajímavosti minule vzbudily celkem ohlas a když se na Startu nikdo k ničemu pořádnému neměl, řekl jsem si, že je čas na realizaci další zajímavosti, kterou jsem měl od jara připravenou. Cestou za onou lahůdkou jsme si dali pár trnových zastaveníček, pár kořínků (já je mám prostě rád!) a už jsme tam byli! Místo skryté, obelisk přes svou velikost (betonový masivní jehlan čnící 7,5 metru nad terén) dobře a dlouho skrytý a tak byla skupina mým vábením “přihořívá” natolik zaujata, že na místě samém vylepenou cedulku si bez reptání nechali mým libozvočným hlasem přečíst všichni. Nevím jestli více zaujalo přemýšlení nad tím, jak je to vlastně v reálu možné, že se u Lišova změří výška nad mořem na centimetry (hoši, taky to nechápu), či proč zrovna rozmetání hnoje je v okolí místa zakázáno, každopádně text připojuji ještě jednou, kdyby se chtěl někdo doma o zajímavost také podělit. VĚTRNÍK Celkem v lážo-plážo tempu jsme pak dorazili pod Vávru, kde díky malé neplánované odbočce z trasy jeli kolem zdejších mohyl (také moc hezké, ale nikoli tak působivé jako minule), a při sjezdu nad Borek mi došlo, že ještě máme mnoho času a tak jsem se rozhodl zajet ještě k Ortům. Zde se do té doby nezasvěcení dozvěděli o našem plánu, jet na vyjížďce do Ortů. Hony po kouzelném dotazu: No ale kde necháme kola? byl zasazen tvrdě do reality: My na nich budem v Ortech jezdit!!! což přijal sice s podivem, ale s nadšením: Já, protřelý nightrider, s tím problém nemám. Takže boys, chystejte čelovky, někdy na podzim bude “důlní práce”. Nápad natolik kokotský, až jsem z něj nadšen! A od Ortů už jen začala prýštit radost, neb rokle dolekopcom je prostě joy & fun. Při návratu kolem Vltavy mě Víťa pobídl k jízdě po protipovodňové zdi, což je spíše psychicky než technicky obtížné, takže pořízené video asi nebude okupovat přední místa na youtube ve sledovanosti 🙁
O.
P.s. V KMPéčku se nám Eri svěřil, že je rozený pedagog. Jeníček prý při lekci jízdy na odrážedle vycítil, že kolo je Eriho srdcovka a “lekce” končila větou (dětský hlásek): “Táto, já už na kole NIKDY nepojedu” a následujícím (dospělá mužná paže) 10 metrovým vrhem odrážedla 🙂 Ámos.
Trasa: 56 km, po pravém břehu Vltavy Hluboká, volnočasovým parkem u řeky v Zámostí k pumptracku, poježdění na pumptracku, Majklovým sjezdem tentokrát nahoru k Poněšické oboře, kolem obory do Chotýčan, po žluté kořenovce k oboře, mohylové pohřebiště na vrchu Baba, ukázka pozůstatků po Drahotěšickém křemenném valu, zelená do Vlkova, Poněšice, k řece, Jelení skok, Zámostí, opětovně hrátky na pumptracku, po pravém břehu domů
Výškové metry: 545
Účast: Ondra, Vítek, Venca, Eri, Aleš, Petr Pokorný, Majkl, Kocour, Honza Mareš, Koubič, Přemek, Pavel Samec, Kory, Vláďa, Tonda, Honza Mikolášek, Roman Farka, Láďa Benhák, Venca Drbout
Pád: nikdo
Defekt: Koubič povolená řidítka
Trackmaker: Ondra
Komentář: Dlouhodobě miluju oblast Poněšické obory, jenže mi při návrzích na výlet v tu stranu vždy přispěchali škarohlídi s poznámkama o předlouhém nudném úseku příjezdu Ševětínskýma rovinama a nudným asfaltem od Poněšic na Hlubokou, tak jsem si řek, že pokud jedno z toho dokážu vynechat a přidám pár zajímavostí, MUSÍ se to líbit prostě každému. A proč chodit z rozřešením kolem horké kaše – podařilo se mi vynechat roviny před Ševětínem a plán jsem tak zcela splnil a líbilo se to bezezbytku všem 🙂 Na počátek cesty jsem zvolil “Majklův sjezd” k Poněšické oboře, ale abychom zaměnili hrozící krev za o mnoho přijatelnější pot, zvolil jsem směr horekopcom. Po přejezdu k Chotýčanskému nádraží už začala pravá nefalšovaná krása žluté turistické kořenovky, pěkně oslizlé po proběhlých deštích, ze které zářily oči úplně všem (jen těm co cestu označili za “anální výprask” zářili asi z jiného důvodu). Poté jsem to novinkou nasměřoval k Vitínu a věděl, jak vše objet po polňačkách, ale vidouc krátce střižené strniště, a představujíc si ty protáhlý huby při jízdě po poli, jsem zavelel do pole a Eri cedíc skrz zuby: “Nevím kolik let tohle ještě vydržím”, mě spolu s ostatními následoval. Po polní onanii jsme dorazili k prvnímu bodu zájmu: mohylovému pohřebišti (opravuji mnou podanou informaci o době vzniku: jedná se o slovanské mohylníky z raného středověku (8. až 9. století) po 50 až 80 mohylách, uspořádaných do západovýchodních řad, když největší mohyly mají 4 – 5 metrů v průměru a 2 metry na výšku a panuje domněnka, že sloužily k pohřbívání nemajetného venkovského obyvatelsta). Více např. na stránkách dalšího člověka, kterého toto místo uhranulo: MOHYLY VITÍN Po kratičkém úseku přišla další “zajímavost”: bývalý Drahotěšický křemenný val, což byl křemenný val, který dosahoval na délku 3 kilometry a měl mocnost okolo 10 metrů. Vytvořil se z druhotného brekciovitého křemene. Významnou dominantu pro celý kraj představoval ještě na počátku 20. století, ale v období mezi světovými válkami došlo k intenzivní těžbě. Proto se dnes proměnil jen v koryto s vystupujícimi skalkami a to, co jsem ukazoval, byla vlastně strouha v zemi vinoucí se lesem 🙂 Samozřejmě že jsem po svém výkladu zase dostal pár výtek, neboť křemen přece nemůže vyvřít na povrch “jen tak”, to by se přece rozlil, ale může vyvřít jen do pukliny pevného okolí, které časem zvětrá a obnaží již zatuhlý křemen… Díky za veškeré info a opravy pánové, my budem dík vyjížďkám tak chytří! Každý známe něco a každý se chce o znalosti podělit 🙂 Po projetí kolem zbylé části obory jsme se dostali k třetí a poslední zajímavosti Jelenímu skoku, kde jsme se společně vyfotili (škarohlídům o mé informaci, že skála slouží k lezení připojuji následující foto: JELENÍ SKOK a upalovali dom – tentokrát byla snaha o udržení formace i ve zvlněném terénu celkem (až na některá individua) úspěšná. Že by?
O.
P.s. U Nezmara se toho probralo mnoho ale víceméně vše je nepublikovatelné, tak jen po mnohých výtkách opravuji svůj blud ze silničního zasedání – traktor má obsah motoru více než litr (od 3,5 litru vejš) což je sice na tu sílu co má stále poměrně málo, ale vše je možné díky vysokému krouťáku, který způsobuje nízkou kadenci otáček, jak nadšeně po čas vyjížďky Roman předváděl: (velmi p.o.m.a.l.u. vyslovováno) BAF, BAF, BAF, BAF. Po názorné ukázce to bylo už všem jasné 🙂
Trasa: 52 km, Meťák, Roudný, Vidov, Plav, Doudleby, Římov, a po modré podél Malše Sedlce, Pořešín, Kaplice, Louzek a po žluté do Bujanova
Výškové metry: 840
Účast: Ondra, Vítek, Venca, Eri, Petr Šikl, Aleš, Petr Pokorný, Majkl, Duby, Kocour, Ondra Míků, Honza Mareš, Koubič, Jirka Habrda, Sláva, Venca Píša
Pád: Petr Pokorný
Defekt: Ondra Míka
Trackmaker: Petr Pokorný
GPS: www.endomondo.com
Komentář: Další z vyjížděk “za zajímavostmi”, aneb když cesta je cíl, i když cíl je jinde než doma a sám cíl je dost zajímavý (jak jsem na ten Bujanov přišel, co? 😉 ). Na Startu přítomných 18 ks udělalo trochu vrásky ohledně dopravy (max 16 míst), ale osud to měl vyřešit sám. Kohortou jsem byl zvolen trackmakerem (když jsem si to na mapě vymyslel), ačkoliv jsem na většině trasy patřil k prvničkám (a že nás moc nebylo). Chrtům PŠ a VS jsem reálné vedení na větší části přenechal a stal se spíš ovčákem, jenž uzavíral stádo svěřených oveček v jedné stopě. Svoji one-man show jsem, kromě zařízení hospody, odvozu domu a sepsání reportu, vyšperkoval i pádem – tam jak jsme si nebyli jisti “rozcestníkem” na betonovém sloupku (šipky na obě strany). Do rozjezdu jsem nackvaknutý dal celou sílu, přední kolo však zmizelo v díře ukryté polehlou travou a já pro pobavení okolí (ale hlavně pro zápis do TGC) předvedl front flip full gas no speed 🙂 Ale k cestě samotné – oslabený Hony se vydal silničkou silnicí, my ostatní off-road. Imperativ zněl modrá značka „ultimative“ a tak si nás její magnetizace přitáhla na chvilku u Vidova a pak pevněji hned pod hradištěm v Doudlebech. Až na podjetí Římova po naučné stezce jsme se pak definitivně přimkli modré na Kladinách a drželi se jí co cajk snese. Prý mám být stručnější (ale copak to jde při tolika zážitcích?), takže heslovitě (vysvětlivky čte jen kdo chce): lávky1, mostky, brody, klády v cestě2, schody, skály, (ne)jetelná stoupání/klesání (při brave heart3), ostrá zatáčka4, vstupy na soukromé pozemky5, žebrání o vodu6, sruby7, štola8, studánka9, plavení koní, vorvanění a lachtani10, ferrata11, znásilnění12, tma na konci tunelu13 a kořeny, kořeny a kořeny14. Tímto způsobem jsme se dostali (bohužel už jen v osmi) až na Louzek15, což je krásné místo (snad mě nedojalo jen tím západem slunce a že už se blížil konec-cesty i sil) Usilovnou snahu části jinde zmíněné „sedmy“ o dojetí v tomto magickém počtu Majkl důrazně odmítl, takže se za soumraku loukami 8 statečných blížilo k Bujanovskému intravilánu. Kde přesně je hospoda jsme nevěděli a doufali, že to není ta barabizna u trati, na jejímž štítě zbyl z nápisu jen „..janov“. Vynecháním a přeskupením jiných písmen ve správném názvu obce bychom mohli popsat přednosti mladých dam tak vřele nás vítajících hned o pár metrů dále – toť úžasná vstřícnost, ochota a bleskurychlost obsluhy zdejšího hostince. Navíc nás tu vítali i kamarádi, kteří zvolili jinou trasu či stroj. A taky pár (štam?)hostů, u nichž jsme hádali zda jde o běžence nebo jen jiný fototyp. Po pár malinovkách občas proložených pivkem (nebo naopak) se podávala perla lokální kuchyně-přes noc tažená hovězí loupaná plec marinovaná v kameninovém lůžku s kypřeným vídeňským bramborovým knedlíčkem (pro někoho nokem) a omáčkou demi-glace. Sladkou tečkou byla jablka v lineckém županu s italskou zmrzlinou mit Schlagsahne. S kafem. Fajnšmekři ovšem s ristrettem, případně espressem i lungoem. Pan Mrkáček přijel tak akorát a v pachu nafty (z jeho cest), svíček (u cesty E55), prachu (z našich cest) dohnal svůj dravej mikrobus na Dlouhou louku, kde jsme si řekli jak to byl pěkný výlet (pochvaly čekám v komentářích 😉 ) a Adieu!
P.
P.S. jeden by řekl lehký výlet kolem vody, ale těch nemálo nastoupaných metrů svědčí o tom, že nebyl fakt (bohužel) čas ani fotit, dokonce ani pustit GPS záznam, natož se třeba vykoupat, jak jsem naivně plánoval. Ale místo se nám zalíbilo, takže kraj navštívíme nejméně ještě jednou, tentokráte přes Polušku.
Vysvětlivky:
1 třeba nová betonová lávka v Doudlebech, ale spousta jiných typově od Maxe Biaggiho až po pár klád
2 když klády naopak neslouží lidem, resp. slouží těm zlomyslným
3 Ondrovo hecířská hesla, nejetelná část dala tentokrát zabrat i rukám! A vtipná byla poznámka Eriho k ironickému dotazu – tak co, dal´s to bez šlápnutí? “já si šlápl jen dvakrát – na kole..” 🙂
4 je “ta” zatáčka horší cestou do kopce nebo opačně?
5 i přes přísný nápis byla ta paní ale hodná, co?
6 mělo nám dojít, když pán z chaty v pustině omlouval kvalitu vody co není pramenitá, ale “chlorovaná”, že to není omluva, ale sdělení, že si jí taky odněkud přivezl, kde by se tam vzal řad…
7 aneb edukační okénko o nákladech a ceně takové (novo)stavby
8 aneb edukační okénko o průzkumné štole k římovské přehradě
9 aneb edukační okénko o tom, že každá voda je (jednou) pitná
10 aneb způsoby koupání se lidí co jsme míjeli, zatímco oni nás asi moc nechápali
11 jedna ruka pevně drží řetěz, druhá kolo a tretry kloužou po kamenech-olé!
12 aneb opíchání od vosy bodavý (Ondra), od ostružin (Majkl) a asi všichni od kopřiv
13 prořezávka mladým lesem akorát tak na šířku kola a výšku postavy, při stmívání magické! Real twilight!:-)
14 oblíbený neuralgický bod některých tvrďáků, ale celobrko si nekoupí..;-)
15 nejen Louzek ale i romantika Pořešína stála za to, ostatně cesta po hradech a hradištích byla jedním z mott vyjížďky.. a vůbec, víte o Zemské stezce po hradech a zámcích od Malše k Dunaji?
P.S. od Ondry
Já můžu psát do reportu, já mám oprávnění! 🙂 Za mě musím říct, že ačkoli jsem měl po 3 dnech na silnici trochu necyklistickou náladu, právě typ tohoto výletu mi ji zachránil. Já mám rád kořeny (i na hardtailu!) nošení mi nevadí a posekaný ruce od trnů a kopřiv zvyšují mou atraktivitu u žen 😉
A již v Bujanově jsem si notoval:
Servírka co tu točí není vůbec líná, ze zvyku jí čumím do klína
jí to vůbec nevadí a mě chytá slina, tak se mi zdá že tu dneska bude ještě psina!
P.S. od Honyho
Trochu o mém sólo silničním švihu.
Pro letošní rok mi zřejmě nebylo přáno, osud mi nadělil těsně před Silničním výjezdním zasedáním nefalšovanou angínku, s léčbou pomocí ATB. V úterý ráno jsem nabyl dojmu, že i přes probíhající léčbu jsem schopen dojet na start a nejspíše v kategorii “C” vyjížďku dát. Odpolední horko a slabost v nohu mne ale zlomila, situaci jsem přehodnotil a jako správnou volbu zařadil test klasicky lepených zbrusu nových galusek na svém silničním oři. Cíl zněl jasně, lehoulince protáhnout nohy, nezapotit se, vyhnout se přímému slunci a v cíli odolat nadměrné konzumaci alkoholu. Především ale potěšit srdce bikera. Opotil jsem se už při oblékání dresu, na startu mne pak málem probodl káravým pohledem “doctore” Eri a výstražným slovem pokáral, v užívání ATB zkušený Ondra. Kluci, vím, nebylo to z mé strany zrovna nejzodpovědnější rozhodnutí riskovat zdraví, ale pevně jsem věřil, že to mám pod kontrolu, jsem však potěšen vaším zájmem. Eliminovat pobyt na přímém slunci, tak s tím jsem snad ani nepočítal, zato držet konstantní výkon, nezadýchat se a v závěru se odměnit jen malým pivem jsem téměř dodržel. Cestu jsem zvolil v duchu kopírování modré jak jen to půjde, tedy: Roudné, Plav, Doudleby, Římov, Branišovice, Mokrý Lom, Ločenice, Svatý Ján, Chlum, Malče, Smrhov, Bída, Přísečno, Blansko, Kaplice, Omlenice, Bujanov. Pro první větší stoupání v Plavu jsem zařadil (34 x 28) a ukázkovým šlapáním do kruhu vystoupal bez jediné kapky potu v tváři nad Doudleby. To samé jsem aplikoval po zbytek vyjížďky do všech stoupání. Bylo to sice psychické utrpení, můj útlý plnokrevník BMC na Zipech 202 se zbrusu novými galdami, o váze těsně přesahující 6 kg, jakoby říkal: “Hony, máme na víc, neflákej se, šlápni do toho, poletíme jako vítr”. Ne, ne, nepodlehl jsem tomu a raději se kochal ubíhající krajinou. Průměr 19 km/hod mi umožnil dokonale shlédnout otevírající se výhledy přede mnou, které jinak zůstávají bikerům v balíku zapovězeny. Těsně přech Chlumem, kde se modrá sbíhá s asfaltem jsem vyčkával na MTB peloton, ale marně. Znenadání se z lesa vynořil Ondra Míka, kterého defekt definitivně připravil o možnost dojet ve skupině. Po krátké debatě, že chce stihnout pivo v hospodě a pojede tudíž již jen po asfaltu, jsem ho přesvědčil, že by byla věčná škoda nedojet po modré alespoň do Kaplice. Já sám bych to tak jistě učinil. Ondra odbočil na modrou a já pokračoval dál po asfaltu. Nádherný západ slunce a vlahý větřík mne provázel až do cíle. V hospodě, jsem pak zaznamenal několik dalších káravých pohledů, kam že jsem to svého kamaráda vyslal, šeří se a on tu ještě není. Naštěstí dorazil se ztrátou deseti minut na hlavní peloton. Nakonec i já natočil 53 km a musím přiznat, že ač ve značně pomalém tempu, je to s ATB veliký zápřah. Byl jsem vážně rád, že to mám za sebou. Naštěstí kvalita občerstvení a obsluhy okamžitě vymazala pochyby nad správností předešlých rozhodnutí.
Byl to krásný výlet. Peťo, dobře jsi to zorganizoval. O zážitky je dobré se dělit, o délce a formě sdělení není třeba polemizovat.
Hony
(fotky se servírkou v rámci vřelého loučení myslím existují, jen je sem NĚKDO zřejmě nechce dát) – Neboj, všechno bude, loudím fotky od Eriho.
Trasa: 36 km, Švábák, tašky, Závraty, Vrábče, tři brody, červená na Dívčák, Staré časy, Třísov, kamenné mohyly, masivem Kletě na parkoviště, Holubov a do hospody Vrábče – zastávka.
Výškové metry: 950
Účast: Přema, Honza Mareš, Vítek, Venca, Petr Šikl, Aleš, Petr Pokorný, Koubič, Vláďa, Láďa Benhák, Duby, Kocour, Sochy, Eri
Pád: Vítek (hrdinný pád při překonávání potoka u Starých časů)
Defekt: Duby
Trackmaker: Petr Šikl
Komentář: Horký den trasérsky výborně rozlouskl Šiklín a vybral cestu na Kleť. Zdá se to jako paradox, taky řada jezdců mrmlala, ztrácela psychické síly (Venca Drbout díky tomu nemá ani účast) a šla do mrákot (Hony později doslova), nicméně cesta v krytu lesa, kolem vod stojatých i tekoucích a dobytí Kletě (na vrcholu byla skoro až zima) z východu byla, i přes nastoupaný kilometr, skvělým únikem před spalujícím sluncem. Ekipa nasadila od začátku svižné tempo a peloton se roztrhal už na (někým proklínaných) taškách. V Hradcích nahlásil Venca „psychický defekt“ a zmizel. Založil tak novou statistickou kategorii, i když zlí jazykové trousí, že psychický defekt je samotná podstata každého Nezmara… 😉 Koneckonců psýché je duše, což se k cyklistice hodí 🙂 Takže Venco, pro příště – to není důvod rezignovat, naopak, to je tvůj motor! Z Vrábče následoval oblíbený trailík lesní pěšinkou po zelené alias Tři brody, když před prvním procvaknul duši (gumovou) Duby. Skupinka se sjela u Cáby, kde došlo i na první společnější focení, ke kterému jsem se častěji chystal, než konal, protože vrtošivá duše Nezmara nedovolí čekat. Výživné stoupání od Třísovského hamru (před nímž došel plyn Sochymu) s napojením na žlutou vedoucí od Plešovic dalo zabrat tělu i technice. Symbolická kontrolka došlého paliva se rozsvítila i Honymu, a to na mýtince nějakých 300 výškových metrů pod vrcholem. Důsledek špatného výživového programu (naposledy snídal). Štastnější dojeli na vrchol těsně před zavíračkou, jiní už po. Poučeni minulými příhodami s patkou apod. jsme si bez defektu užili sjezdíček tak nějak pod lanovkou. Někdo si na parkovišti všiml, že je vyschlý pramen studánky, Petr Šikl si všiml náznaku alternativní cesty do lesa. Na jeho otázku, zda to někam vede, jsem jako svého času znalec toho místa odvětil že nevede a jel po asfaltu. Skupinka nezmarných Nezmarů se pak vyřítila zleva na louku z hustého lesního podrostu, vedená Šiklínem, který mi po sjetí šeptl do ouška – „nevede“ 🙂 . Kochání se panoramaty zapadajícího slunce nad masivy Blanského lesa nás svedlo k myšlence na hospodu ve Vrábči. Jak řekli, tak udělali, i když cestou pár kusů poztráceli. O temných zákoutích duše (Nezmara) bylo dnes napsáno už dost, tak snad jen za zmínku stojí shyby s nacvaknutým kolem, dýško vnucené paní průvodčí, marné hledání zastávky Adamov v trafikonu (Alešovo přání) a několik přestupků v rámci oživlého Eskalátorgangu, které ukončil obr Koloděj alias svalnatá ochranka suterénu Mercury centra. Hromotluk to zkusil verbálně s argumentem, že se někomu něco stane, což podpořil příhodou jak nějaká stará babička přišla nedávno na tom samém eskalátoru ke zranění. Oponentura, že ona ale určitě šla pěšky a nejela po eskalátoru bezpečně na kole, nevyšel a tak došlo i na drobné násilí – lomcování s Honyho sedlovkou (asi ve snaze mu přivodit podobné zranění stařenky) a výjezd zbylých pod dozorem, kdy nás skoro držel za uši 🙂 Spanilá jízda pokračovala Lannovkou s drobným zaváháním u Vatíku a dohodou nad Palubou, kam někteří dorazili později s kebabem (zavřená kuchyně ve Vrábči). Den byl tak do poslední minuty využit pro pestrou mozaiku zážitků, jež vyšperkoval Venca opakovaným (ve Vrábči a nakonec i na Palubě) zapomenutím batohu, který, jak sám uznal, vezl úplně zbytečně 🙂 Pěkný to byl den. Carpe Diem.
P.
P.S. Samostatnou poznámku zaslouží Vítkovo vábení na poněkud delší vyjížďku – do Itálie, kam se rodinná rada rozhodla vyrazit (kromě Vítka všichni autem). Podnětné nápady ostatních, jak jím vymyšlenou cestu zkrátit nejméně o den zavrhl s tím, že kriteriem není co nejdříve být s rodinou, ale co nejvíce se vyhnout válení se na pláži 🙂
V 17. etapě se skončila pouť dvou z posledních třech Sedmi statečných stoprocentních – mě a Eriho. Jak už to tak bývá na světě lidském, odešli jsme bez povšimnutí a jediného řádku rozloučení v reportu z etapy, ale mě to přeci jen nedá a příběh (i když ze záhrobí) musí mít i tu (předposlední?) kapitolu. Parafrází klasika: píši tento report a nevím, zda jsem živ…
Snad to byl jenom sen, ve kterém se mi zdála
maminka s tatínkem, domov a oba bratři,
snad to byl jenom sen, ve kterém člověk spatří
sám sebe ve vodě, pod koly v rybníce,
snad to byl jenom sen, zrcadlo měsíce,
neměl se mi však zdát, když jsem se neprobudil,
neměl mne zanechat v plameni, který studil!
Ve filmu 3 přežili, tedy není zde vodítko, jak rozdělit role. Z úcty k jedinému přeživšímu Vencovi se stoprocentní účastí, mi logika velí mu přiřknout roli hlavního kladňáka – holohlavého Chrise (první zleva) a uvidíme, jestli přibude tento rok ještě jeden epitaf. A ač nevolky, s logikou věku, jsem dorozdělil mezi nás s Erim role Vina (druhý zleva) pro Eriho a zelenáč Chico (třetí zleva) jsem holt já 🙂
http://hetediksor.hu/wp-content/uploads/2015/02/The-Magnificent-Seven-001.jpg
Ale chlapci, i když příběh o stoprocentní účasti (s jedinou výjjimkou) skončil, dobojováno není a kdo jednou stál, nemusí stát na konci cesty opodál 😉
O.
P.s.
Ach, odkud vyvěrá to, čím tu odtékáme?
Čí noci probdělé se položily na mé
a rozšířily se, že místo nestačí?
Nalezl jsem svůj pád. A na čem? Na pláči!
Trasa: 68 km, Špačkárna, po pravém břehu Vidov, Nedabyle, Nová Ves, po červený Lomec, údolí Želno, Komařice, Sedlo, Todeňská hora, Něchov, Nesměň, Malče, modrá po pravém břehu Malše až do Sedlce, Římova, Doudleb, přes rechle a Plav domů
Výškové metry: 872
Účast: Ondra, Přema, Vítek, Venca, Petr Šikl, Aleš, Kory, Pavel Samec, Petr Pokorný, Venca Drbout, Koubič, Roman Farka, Sochy, Duby, Tonda, Vláďa, Míra Dvořák
Pád: Ondra, Kory, Sochy
Defekt: Koubič – tentokrát byla bombička použita správně a moc jsme nečekali, Pavel Samec – prasknutí pláště (kluci z Kanady to maj s tima kolama fakt nějak podezřele nevychytaný…)
Trackmaker: Vítek
Kulturní vložka: Prudký let rorýsúv skulil slunečný kotouč za Todeňskou horu, která se mění před našima očima v černý hřbet mnohohlavé saně, z mlhy nad potokem jako zrak védmin hledí voda a za nahou lunou krade se po mezi Klekánice, má dávná známá z dětských let. Rosa tiše padá, arniky se hořce rozvoněly, chlad bažin sahá po nohou. Šero modravě omítlo zdi osamělého dvorce, jehož náspy ovívá metlice vánku, topol ukazuje k výšinám, do hlubin míří táhlo studně. Ztiš dech, neboť andělská křídla tohoto dne naposled šumí nad krajinou, která od této chvíle náleží mocnostem náměsíčným. Což nevidíš, kterak strom v lukách mává rukama a luna podává všem věcem škrabošky stínů? K jakému reji, k jakým proměnám? Jaká tajemství prozradí tato krajina, čím překvapí duši, jež je svěřena jenom zjitřené stráži smyslů…?Tvář jurodivá se zjevuje mému očekávání a mužičky se klaní až po pás. Za ní vychází bílý kůň, neosedlaný, bez ohlávky. Ne, nikdo mne nepřesvědčí, že to nebyl bílý kůň Svatovítův, připravený k obvyklé noční jízdě. Ostatně nikoho nebylo v celém stavení a úzké okénko mezi tmavými stěnami svítilo oslnivou září svatojanských broučků…(Ladislav Stehlík:Krajina mýtu; Země zamyšlená)
Komentář: Jedna z posledních delších vyjížděk a pan Vít prostě plán už uplatnit musel! Takže odolal škarohlídství, že plán je příliš předimenzovaný, v sedm večer když jsme stále mířili směrem od Budějc ustál ataky vyzývající ke zkrácení a nakonec plán celý realizoval a ode mě má pochvalu – i já jsem mumlal a i já jsem rád, že mě zkrotil na lísavého poníka 🙂 Co se týče výletu samotného, přeznačená červená před Komařicema nás zavedla do údolí Želno, kde jsme ještě nikdy nebyli a které bývalo zároveň velmi oblíbeným poutním místem. Bohužel většinu zajímá více debata o kole, než prohlídka kapličky Sv. Bartoloměje (někteří jí jen minuli, můj výklad byl jen pro pár co se zajímají) a u pramene a studánky s léčivou vodou na oči se zastavilo jen proto, že Koubič píchnul… A jen já jsem dva prsty smočil a oči otřel 🙂 A přitom je to TAK krásný kus země. Někdy tam pojedem na jaře, jsou tam bledulové lány a jestli ty někoho nedostanou, tak už nevím 🙂 Po zajímavosti jsme v poměrně velkém počtu v sedle zdolali Todeňskou horu, na vyhlídce byl vyfocen Váš král (Král Nezmarů), všichni se mu poklonili a jelo se k Malši. Modrá z Pořešína je fakt bajkersky pěkná a prověřila technickou zdatnost skupiny – Sochyho triky chytání se stromu co pět metrů (ale nešláp si!) mě pobavily moc. Dodržování pitného režimu bylo tentokrát vyřízeno na Koháči, kde jsme mj. probrali výlet do Bujanova, čekejte v tomto směru email.
O.
P.S. Při podlézání elektroohradníku Aleš vyzkoušel, zda elektrický výboj do 3. bederního obratle může spustit ejakulaci, ale nepovedlo se to 🙂 Zato se však bál, zda neochrne a neskončí na spinální jednotce. Když jsem se s ním loučil, nohy se mu stále hýbaly, tak good luck.
Trasa: 46 km, směr Švábák okolo golfového hřiště k Hadovi, lesní pěšinky na Hakláče, Křenovice, Vráže, sjezdařská dráha, okolo Vrážského Mlýna, mezi rybníky, přes kopec do Jankova, okolo Borovky do Holašovic, polní cestou a po červené na Skalku a Švelhán, Bohouškovická myslivna, kořenovka na Haberský vrch, dolů na sáňkařskou dráhu, přes Dehtářský potok na Lipí, na tašky, Švábák a do KMP.
Výškové metry: 730
Účast: Honza Mareš, Venca, Petr Šikl, Aleš, Kory, Pepa Vlášek, Pavel Samec, Roman Farka, Bivoj, Tonda, Víčko, Petr Jiřička, Petr Pokorný
Pád: Víčko, Aleš
Defekt: Honza Mareš, Pavel Samec, Aleš – 2x (nové kolo s vadnou krycí páskou v ráfku, Samík by mohl vyprávět)
Trackmaker: Petr Šikl
Komentář: Teplotní rekordy opět padají, 33°C, jasno. Přímo ideální teplota na vyjížďku, ovšem minimalistické bidony některých nevěští nic dobrého. Horko nutí ujížděť hovadům(hmyz, nikoliv účastníci vyjížďky). A hned v úvodu rozpáral peloton přejezd stoky u Hada. Po průjezdu lesíkem a pravotočivém manévru na asfalt se lehce opozdil Samík, který provedl úhybný manévr vlevo. Pokoušel se sice všem volat, ale jasné Ondrovo školení z minulých vyjížděk, že telefony se neberou (ne, vážně jsme nikdo Samíkovo volání o pomoc neslyšeli), způsobilo, že jsme si Samíkovo nepřítomnosti povšimli až na hrázi rybníka Beranov pod sjezdem z Vráže. Aleš to byl, kdo si všiml, že chybí náš kluk z plakátu. Možná je teď pojí silnější pouto, když mají na chlup stejná kola s javorovým listem ve znaku ( a se stejnými sklony k defektům 🙂 ). Nastal čas na použití mobilní techniky a Samík byl znovu na světě. Řešení mého a zanedlouho Alešovo defektu zadního kola poskytlo Samíkovi potřebný čas na sjetí skupiny. Do Holašovic jsme dojížděli se Samíkem, ale bohužel už bez Tondy, který se odpojil ve chvatu domů. Zde někteří doplnili tekutiny v místní hospůdce. Pod tíhou vedra a předchozího pádu se Víčko nechal slyšet, že zůstává na jedno orošené a dál již nepokračoval. Na Skalku a Švelhán dorazila již prořídlá a mírně reptající skupina jedenácti bikerů. Docházela voda, síly i morál, vůkol vedro a vířící prach. Výjezd po červené a následná kořenovka po hřebeni až na Haberský vrch byla v tomto vedru opravdu výživná. Jestliže v první části Peťa volil alternativy k tradičním trasám nejspíš po inspiraci na rybářském svazu, druhý díl byl tak trochu výtažkem s časopisu Lesnická práce. Při sjezdu lesem za kamenem číslo 27 a 28 pořídil Samík zhruba centimetrovou trhlinu pláště s dvojitou penetrací duše. Plášť jsme bravurně zacelili pomocí fleku a igelitového pytlíku. Následovalo předvedení nafukování kola CO2 bombičkou, které již tak bravurní nebylo. Po vypotřebování dvou bombiček došlo i na pumpičku. Skupinu, která se trhla a vyrazila dopředu směrem domů, jsme sjeli až na panelce u letiště. Zde potkal Aleše druhý defekt zapříčiněný nekvalitní a chybně nainstalovanou krycí páskou v ráfku. Mimochodem, stejná věc potrápila po zakoupení kola i Samíka. Zřejmě někde udělali kluci z Kanady chybu, pokud to tedy nebyli rovnou kluci z Číny nebo Tajvanu. Nakonec jsme zaprášené plíce a vůbec vše, co nás ten den potkalo, spláchli ne jedním kalíškem zlatavého moku v KMP.
Hony
Trasa: 44 km, Meťák, Boršov kemp, červená kolem řeky do Plešovic, Letná, na Granátník, Modrý obrázek, U Plánských, Vyšný, Vyšenské kopce, Krumlovská nádražka a vlakem domů
Výškové metry: 937
Účast: Ondra, Přema, Eri, Honza Mareš, Vítek, Venca, Majkl, Petr Šikl, Aleš, Kory, Pepa Vlášek, Pavel Samec, Koubič, Roman Farka, Bivoj, Tonda, Kocour
Pád: Majkl, Venca
Defekt: Honza Mareš – z celé vyjížďky pršelo intenzivně asi 10 minut a to byla ta pravá chvíle na defekt! 🙂
Trackmaker: Ondra
Komentář: Na Startu jsme, tento rok po prvně, drobet uhýbali očima při debatě o destinaci, ale bylo to jen tím, že jsme nevěděli jakou libůstku zvolit 🙂 Nakonec padla volba na Granátník a Vyšenské kopce s předpokládaným vlakem domů, což byla první akce vlakem bez ohlášení předem – a ne všichni způsob dopravy domů akceptovali… Po klasice po červený kolem řeky a lesem pod Granátník nastal ve vrcholových úsecích Granátníku opět okamžik, kdy některým svítí oči blahem a rozkoší a někteří mají v očích prázdno, blesky či otazníky. Skupina svítící počkala jako vždy na skupinu temna v očích u Modrého obrázku. Ona druhá skupina dík méně obratnému prostupu terénem 😉 nemohla slyšet mé zaujaté vyprávění proč vlastně v onom místě Modrý obrázek na stromě visí. Tak vězte, že ani zhoršená technika jízdy Vás o informaci nepřipraví! Modrý obrázek je zde v upomínku mordu schwarzenberského hajného léta páně 1887, kterého rozlícení pytláci za to, že jim zabraňoval ve výkonu “svobodné myslivosti” zabili a po mordu ještě pro výstrahu pověsili na strom hlavou dolů do mraveniště! 🙂 Po projetí Vyšenských kopců jsme zaparkovali v krumlovské nádražce a vláčkem svezli naše znavená těla domů.
O.
P.s. Ve vlaku Aleš nejprve neuspěl s požadavkem: “Do Adamova!” a další neúspěch zaznamenal, když se snažil po dobrém i po zlém vnutit panu průvodčímu dýško ve výši 54,- Kč. Pan průvodčí ani po strkanici s Alešem a tisknutí mincí do dlaně nepovolil a Aleše uchlácholil až výzvou k propití částky na jeho zdraví. Jestli došlo k realizaci však nevím, neb jsem způsobně vystoupil na Jižní zastávce a dokonce jsem si ušetřil i trik souběžné jízdy s vlakem s pokusem pádu pod vlak do kolejiště jako kdysi. Asi jsem dospěl? 🙂
P.s. Můj (a Eriho) čas je pouhopouhé prozatím… Když Vám příště bude znít v uších smrtelný murmur a chropot, tak ten je náš (a Hložka, Kotvalda a Zagorky)