Archive for the ‘Vyjížďky se spacákem’ Category

     Stanley, vyzván k podílení se na obsahu našeho webového občasníku, zaslal nám jeho zápisky z cyklodobrodružství, které podnikl.

Zde jsou v plném znění 😉 :

V pondělí 24.8. ve 22.21 jsem odstartoval z nejsevernějšího místa moravy. Popojel jsem do Bílé vody a přespal v krásném přístřešku vedle psychiatrické nemocnice spolu s dalšími nocležníky, které jsem tam nečekal.

     V úterý jsem vyrazil s myšlenkou, že dojedu na Praděd a přespím někde tam. Trať byla ovšem těžší, neź jsem předpokládal, a tak jsem nocoval před Karlovou studánkou na útulném mysliveckém posedu.

     Ve středu jsem ráno projel Karlovu studánku a pak jsem stoupal 6 km po asfaltu na Ovčárnu, kde jsem se posilnil a pokračoval na Praděd, odtud na Dlouhé stráně, napřed dolní a potom horní nádrž. Při stoupání na horní nádrž jsem potkal několik členů brněnského lyžařského družstva na letním soustředění. Poté jsem se cestou necestou dostal na sovinec a odtud na koupaliště ve Šternberku, kde jsem přespal.

     Ve čtvrtek jsem odstartoval scílem dojet do Moravskéhokrasu. Dopolední cestado Olomouce byla docela rychlá, tak jsem se v klidu naobědval a vyrazil dál. Ale po obědě mi to moc nejelo, naštěstí po průjezdu vojenským prostorem Březina už jsem byl kousek od cíle, tak jsem po tmě dojel za Macochu a tam u jedné chaty přespal.

     V pátek ráno byla hrozná kosa, tak se mi ze spacáku moc nechtělo. Cesta byla dobrá, na sluníčku bylo teplo a po motanici kolem Adamova a brněnské podkově jsem dojel k vodnínádrži pod hrádkem, kde jsem si dal v kiosku limču a pokecal s místními cyklisty. Při stoupání kolem mariánských trailů jsem si je chtel vyfotit a zjišťuji, že nemám čím, telefon zůstal v kiosku. Otáčím to a spěchám zpět. Telefon byl na stole a pán od vedlejšího stolu to okomentoval: “Jste tu zapomněl telefon? Ani jsem si ho nevšiml” Tak otočka a zpět na traily, následoval krásný výhled na Brno, prohlídka města a pozdější oběd v restauraci u Kaštanu. Po obědě mi to opět nejelo, ale za Moravským Krumlovem se to celkem rozjelo, tak jsem to dotáhl na v.n. Nové Mlýny, kde jsem přespal v kempu.

     V sobotu jsem si přivstal, věděl jsem, že mi chybí 85km a vlak mi jede v 16:45 z Břeclavi, což je dalších 15 km, takže musím mít průměr 10 km/hod, abych to stihl. Ráno byly ještě nějakéstoupání až do Mikulova, kde se mi přetrhlo lanko přehazovačky. Vozím sice náhradní, ale vyměnit ho neumím ☺. Hledám servis, ale jeste není ani 8, tak sedám na kolo a se dvěma převody pokračuji do Valtic. Cestou potkávám reklamu na cykloservis, volám a domlovám se s paní majitelkou na půjčení nářadí, manžel-mechanik nebude přítomen. Ve Valticích jsem před 9.00, v obchodě dokupuji zásoby, snídám a v 9 jsem u cykloservisu. Za pomoci půjčeného nářádí a návodu z YouTube se pouštím do opravy. Bohužel lanko je roztřepené a nejde protlačit bovdenem, tak ho stříhám, bohužel hned u bovdenu, takže ho nemám jak postrčit dál. Naštěstí manžel-mechanik je přítomen a tak nechávám výměnu na něm. Bovden vedený vnitřkem rámu byl ale ucpaný, tak musel udělat bypass a já vyrazil k cíli. Průměrná rychlost klesla na 11,2 km/h, takže pohoda. Následoval Lednicko valtický areál a luxusní šotolinka, kterou vystřídal asfalt na finální 15km rovince lužními lesy a loukami v okolí soutoku,nakterý jsem dorazil ve 12:25.

1 etapa 1,47 km 41 vm

2 etapa 135,71 km 3823 vm

3 etapa 127,36 km 2801 vm

4 etapa 161,69 km 2134 vm

5 etapa 180,78 km 2844 vm

6 etapa 88,12 km     847 vm

Start pondělí 22:21, cíl sobota 12:25

Celkový čas 4 dny, 14 hodin 4 minuty

[Show slideshow]

Byl jsem několika Nezmary osloven o sepsání příspěvku k závodu 1000 miles adventures, kterého jsem se letos zúčastnil . Otázky jsem se snažil poznamenat  a níže jsou na ně mé odpovědi. Chtěl jsem závod hodnotit s odstupem. Pokud by to někoho zaujalo dnes je ten správný den pro přihlášení viz. http://www.1000miles.cz/prihlasovani    

Co je to 1000 miles adventure?

1000 miles adventures je jeden z nejdelších a nejtěžších mtb závodů v Evropě. Jeho autorem je Honza Kopka. Myslím, že toto jméno není nutné blíže představovat, jeho jméno je zárukou toho slůvka “adventure = dobrodružství” v celé své škále významů. Trať se nemusí jet na kole, ale třeba na koloběžce nebo běžet, jít. Definice zní, zdolat trať vlastní silou.   Délka závodu v letošním roce byla 1629 km. Trasa závodu je, od jeho prvního startu 3.července 2011 více či méně, neměnná. Start v letošním roce 2019 byl v obci Nová Sedlica a cíl v obci Skalná. Každý lichý rok se závod jede takto. V sudé roky je start v obci Hranice v Ašském výběžku a cíl je v Nové Sedlici.   

Proč jsem se na závod přihlásil?

Přihlásil jsem se právě kvůli tomu slůvku dobrodružství v celé svojí šíři. Doplnil bych, chtěl jsem vyzkoušet co je ještě mé padesátileté tělo schopné vydržet, poznat nové kraje, lidi kteří se těmto aktivitám  věnují. Myslím, že v mém životě to byl další krok dále, který musel zákonitě přijít. V mládí jsem závodně běhal, po zranění a nemocech mi cyklistika “zbyla” a naplňuje mě.     

Jak jsem se na závod přihlásil?

Moje odhodlání přihlásit se, bylo naplněno někdy na podzim 2017. K závodu se lze přihlásit dvěma způsoby. Buďto vždy na Silvestra, mně se to na přelomu roku 17/18 nepodařilo. Nebo existovala druhá cesta, jako člen pořadatelské týmu jsem měl právo se na afterparty přihlásit. To vyšlo. Oslovil jsem pořadatele a byl jsem přijat. Týden jsem pracoval pro potřeby závodu na startu v Hranicích v roce 2018 a poté na CP1 v Jizerských horách . Myslím,že to byla skvělá průprava k mému budoucímu startu. Dělal  jsem různé věci, ale většina se jich točila kolem technických záležitostí. Na startu jsem především nahrával data do GPSek, na CP1 se moje činnost točila kolem techniky kol. 

Jak je trať značená?

Týden před zahájením závodu obdržel každý závodník přesnou trasu v gpx formátu. To je přesná trasa, kterou musí každý účastník dodržet. V gpx záznamu jsou vyznačeny zakázané zóny, místa kde se nesmí jezdit na kole nebo místa národních parků kde je v určitém časovém období zakázán pohyb turistů, v tomto případě závodníků, kvůli výskytu medvědů. Tyto zákazy nebyly liché.  Já osobně jsem mědvěda neviděl, ale bylo dost případů kdy se závodník s medvědem potkal. Pro závod jsou doporučené i papírové mapy. Měl jsem je připravené po sektorech a dávali mi spíše globální představu, kde jsem a co mě čeká z hlediska nocování, dodáním energie (jídlo a pití) příprava na to kde budu stoupat a kde budu klesat. Pokud pojedu příště podobný závod určitě si připravím podrobný profil trati tj. kilometráž v určitých segmentech  a nadmořská výška. Trasa 1000 mil je navigačně rozdělená dle gpx do 4 etap do CP1, CP2,CP3 a cíle.  

Jaká předstartovní příprava?

Na závod jsem jsem se připravoval systematicky od začátku listopadu. Neměl jsem předepsáno co kdy budu dělat, byl to pocitový trénink. V této oblasti existují dva přístupy. Jeden je najezdit velké objemy, odpočinout si a jít do závodu. Druhý trénink je metoda postupného zvětšování zátěže směrem k závodu. Je to vytrvalostní závod,momentální rychlost není důležitá, velmi důležité jsou průměrné hodnoty na delších časových úsecích. 

Čas od času jsem si to porovnání udělal.  Počátkem dubna bylo soustředění se silničářema kolem bráchů Jiřičkových v Toskánsku. Tam počasí nevyšlo optimálně, ale účel to splnilo. Mnoho najetých kilometrů, pro milovníky čísel v mém případě  přes 1 tis. km a hlavně výborná parta. I tyhle kluky jsem měl potom v hlavě na své osamocené pouti. Tady odbočím. Asi nejčastější otázka, kterou dostávám je kolik km jsem najel. A popravdě odpovím “já nevím”. Mnohokrát jsem sebou neměl počítač. Nedávno jsem v putice odpověděl Nezmarům, že určitě přes 3000km (Itálie, 1000mil, mtb VZ Nezmarů a pak několik mých privátních výjezdů)  Pro mě neznámá realita bude o dost vyšší. Nejdůležitější je pro mě výkon a jakou dobu. A na to km nemají zase takovej vliv. Starší tělo hůře, regeneruje je dost zásadní pocitový faktor. Na to mi nejvíce pomáhá ledová voda. Za to patří největší dík propagátorovi otužování mezi nezmarskou obcí Ondrovi L. Pravidelností u mě obecně 6x do týdne a vytrvalostí se člověk dostane do formy.  

14 dnů před závodem jsem měl v úmyslu jezdit jen krátké vyjížďky a ve vysokých teplotách se nevyčerpávat a nabírat sílu. Bohužel se mi blokla krční páteř, nemohl jsem se podívat přes pravé rameno, když jsem chtěl, musel jsem otočit celé tělo, což jde na kole těžko. Takže jsem ježdění vypouštěl a masíroval jsem krk.  Navíc si můj devítiletý syn Martin zlomil nohu při fotbale. To byl nápor na psychiku, chvíli jsem váhal jestli to nezabalím.  

Jaká byla technická příprava? 

Na počátku roku jsem pořídil nové celoodpružené kolo Specialized Epic. Nikdy jsem neměl zadní aktivní odpružení a vkládal jsem do něj dvě naděje lepší prostupnost terénem a větší ochrana těla. Obojí se později potvrdilo.   Po spolupráci s fyzioterapeutem p. Hebíkem jsem měnil posez i nastavení kola. Byl proveden BG FIT od firmy Specialized. Musím říct, že mě i jako hobíka to posunulo. Šokovalo mě jak se jen nastavením zámků na botách zklidnilo šlapání, jednou nohou jsem dělal smyčku do boku.  Oproti BG FITu jsem udělal dvě úpravy podle sebe,jedna dopadla blbě a jedna dobře. Dal jsem si o 1 cm delší představec to bylo blbě, dlouholeté zažité stereotypy dělají divy, vyhodil jsem speciální vložky do bot, to bylo dobře. I tak to bylo málo, nejsem přesvědčený, jestli závodní tretry jsou vhodné na takovýhle závod. Na závod jsem měl připravené dvě kola pevné kolo Scott Scale a výše zmíněného EPICa. Chtěl jsem se rozhodnout dle počasí a čemu jsem věřil dle spolehlivosti. Do bláta bych vzal spolehlivějšího a lehčího Scotta. Letos bláto nebylo tak volba padla na celopéro. Další odbočka, hodně závodníků volí vybavení na poslední chvíli, dle počasí. Dnes je poměrně přesná předpověď  na 3-4dny a podle toho se volí co sebou. Ve strategii lidé počítají s možností zaslat balík na CP2, na CP1 a CP3 lze zaslat jen náhradní baterie. 

V minulosti jsem velkou pozornost věnoval spaní v přírodě a co k tomu potřebuju.  Myslím, že to mám zmáklé dobře a celé moje spaní se vejde do poměrně malého 800g balíku, kde je alumatka, ždárá k(membrána) a pěřový spacák. Co jsem viděl kolegy na trati, s daleko těžší výbavou se nevyspali. Dle regulí závodu je povinná výbava a pak je na každém co kdo vezme na kolo nebo i ve formě tuku na těle 🙂 .  Každej je jinej a prioritu přikládá jiným věcem.     

Doprava na závod?

Zvolil jsem dopravu vlakem a autobusem nabízenou organizátorem. Lehátkovým  vlakem se jelo přes noc. Bohužel jsem chytnul místo v lehátkovým neklimatizovaným kupé, kde kolegové nechtěli moc větrat a v příšerném vedru jsem spal max. 30min,  To byla dost zásadní chyba, asi jsem si měl dopravu zajistit sám a vyspat se na místě startu v Nové Sedlici. Čas jsem na to měl. Na každém negativním hledej něco pozitivního, zase jsem mohl být s kamarády pohromadě o den déle a vyměňovat si zkušenosti…..   

Jaký byl závod? 

Na tomto linku je dokumentováno celé moje počínání tj záznam mojí trasy včetně časů

https://drive.google.com/file/d/11UK2UeNjDKjtqKzbvsBPEiBiNXGPJLCK/view?usp=sharing

Zde se pokusím rozebrat dění v závodě z mého pohledu. Nastupoval jsem na start v Nové Sedlici 30.6.2015 v 15:00 hod. Byl jsem po cestě hodně unavenej a poměrně asi dost dehydrovanej. I když jsem se snažil hodně pít vedro bylo ukrutný. Cíl první etapy byl poměrně jasnej cca. 170 km vzdálená chata Hriešná,  začátek druhé zakázané zóny. Chtěl jsem první etapu jed na pohodu, ale díky již zmíněnému vedru a dopravě se mi to nepodařilo. Bylo to na krev, někde v půlce etapy mě začaly brát křeče tak, že jsem slezl z kola, napral do sebe hořčík a čekal až to zabere. Takhle jsem si začátek nepředstavoval, po zas ani ne tak dlouhý době, první problém. Začal jsem se koncentrovat na pozitivnější věci, krční páteř nebolela a občas jsem se dokázal i podívat za sebe a hlavně na úžasnou krajinu, kterou jsem začal velmi silně vnímat. Hodně mi pomohlo určovat si vlastní tempo. Na horskou chatu jsem dojel 2:30 hod. Jelo se mi dobře, ale tušil jsem, že jakmile si lehnu bude to zlé, ráno se v 6:00 hod otevírala zakázaná zóna. Nenařídil jsem budíka, buď vstanu a nebo doplním energii po předchozí probdělé noci. 

Vstal jsem později a vjížděl jsem do zakázané zóny o hodinu později. Ten den se udělalo neskutečný vedro, bylo mi jasný, že se toho dne za 4 zakázanou zónu nedostanu, snažil jsem se pomalu, ale jistě, zdolávat trasu v Nízkých Tatrách, odpoledne se mi začaly otevírat krásné výhledy na Vysoké Tatry, využil jsem koupání v horský bystřině. Odpoledne jsem naplánoval skoro 1,5 hod přestávku v obci Teplička. Velký horka mi nedělají dobře. K večeru jsem se blížil před zónu 4  a začal jsem řešit spaní, v lese se mi moc spát nechtělo kvůli medvědům. S několika bikery jsem navštívil místní pizzerii a na radu jednoho z nich, jsme zabivakovali na dětském hřišti. I když se mi celý den kvůli teplu nejelo dobře, po večeři jsem byl ok. Nařídil jsem budíka, ráno vstal v pět, tak abych do zóny vjížděl kolem šesté. Zadařilo se a dá se říct, že třetí den jsem měl výbornej, krize přicházeli, ale dokázal jsem s nima bojovat. Můj svět se začal zužovat na základní elementární věci. Dobře trasovat, jíst a odpočívat. Třetí den jsem vypnul podněty z vnějšího světa. Odsejpalo to. Chtěl jsem se dostat mezi 6 a 7 zónu za nejvyšším bodem na trase Krížná 1574 m.n m. a spát na chatě Kráĺova studňa. Při tlačení kola na tuto horu, jsem se setkal s několika spolujezdci a ti mě přesvědčili, že se to dá stihnout za zónu 7. Nejsem dobrej sjezdař, ale zde jsem ze sebe vyndal asi to nejlepší co jsem ve sjezdu letos předvedl. Na konec zakázané zóny 7  jsem dojel asi deset minut před jejím uzavřením. Volně jsem se přesunul do Turčianských teplic, dal si velkou večeři v tureckým občerstvení. Oblékl jsem se, nasadil světla a měl jsem v plánu doputovat před 8 zónu a tam nocovat. Po chvíli mě dojela skupinka čtyř jezdcú a začali jsme se točit ve vláčku. Asi všichni jsme si mysleli, že to bude snadná záležitost. Nebyla, za chvíli mi volal na telefon ředitel soutěže, že za obcí Budiš byl v lese na trase spatřen velkej medvěd. V dané chvíli jsem se nacházel cca 2-3 km před obcí Budíš. Celá skupinka, v které jsem jel, spala na autoodpočívadle za obcí Budiš. Do toho lesa jsem na vlastní nebezpečí mohl, ale před závodem jsem si řekl, že v tomto riskovat nebudu. Vím o jezdcích, kteří jeli kousek před náma i kousek za náma a ten zalesněný hřeben projeli. Mluvil jsem s jezdcem, který medvěda potkal a myslím že není o co stát…. 

Čtvrtý den jsem měl  byl budíček v 5 hod. a věděl jsem, pokud vše půjde hladce, dostanu se do Čech. Na CP2 u řeky Váh, jsem doplnil zásoby, ale Strážovské vrchy předtím, mi ve velkém vedru daly pořádně zabrat. Někdy mě docela deptalo, že kopce které běžne jezdím teď tlačím. Atrakce v podobě brodění řeky Váh je na mílích velmi  známá. Vody bylo málo a počasí tropický, šlo to. I když si moc nedokážu představit brodit to při vyšším stavu řeky….. 

Hranice se překračovala pod kopcem Čerešienky. Nespěchal jsem, sušil jsem tretry, které jsem měl na nohách při brození řeky Váh. Byl jsem odhodlaný, že pojedu do té  doby dokud mi nedojdou síly. Ty mi došly cca kolem 23 hod před Vizovicema v obci Vysoké pole. Spal jsem v nějakém místním amfiteátru. Celkově tento den hodnotím vysoko.  

Pátý den jsem vstával lehce po 4 hod ranní. Byl jsem bez zásob jídla a pití, to jsem doplnil na benzínové  pumpě ve Vizovicích., dobrá snídaně, ale Hostínské vrchy se nezdají, docela jsem se tam zlikvidoval. Ten den jsem končil ve 22:30 hod . Ujel jsem jen chabejch 144 km s nastoupáno  cca 3300. Při západu slunce jsem měl první defekt v závodě, dlouhá výměna duše, v důsledku horší ovladatelnosti rukou, mě asi demoralizovala, že jsem šel spát 🙂 . 

    Šestý den byl ve znamení toho, že bych měl projet CP2.  Ten byl ve vzdálenosti cca. 100km a převýšení 2500m. Co si vybavuju, začal jsem mít problém se zásobováním jídlem,  byl svátek a nedalo se optimálně doplňovat. Občerstvoval jsem dost netakticky. Při stoupání na Dlouhé stráně jsem měl takovou krizi, že jsem asi 15min spal vedle cesty.  CP2 mě velmi hnala ,čeká mě tam jídlo, oblečení servis ….. Dost jsem se předtím vytrápil, o to zajímavější bylo opravdu velké nabití a novej impuls. Moc děkuju. Po delší zastávce, jsem pokračoval dál a nocoval jsem u Návrší se skupinou dalších turistů. 

Spal jsem cca. 6 hod a nabral síly do druhé půlky cesty. Sedmý  den jsem projížděl Orlické hory a tento den jsem podvědomě šetřil síly do Krkonoš. Noc byla , jako všechny doposud, pod širákem. Kempoval jsem cca. 5 km před hranicí. Kousali komáři i když jsem repelent stříkal co se dalo :).  

Osmý den ráno, bylo chladno, v tom zápřahu jsem zapomněl dostatečně pít. Píšu o tom, protože jsem odpoledne za to měl zaplatit. Jako rozcvička před Krkonošema byla částečně trasa Sudet. Odpoledne mi totálně došlo, sice jsem už pil, ale nebyl schopnej před Malou Úpou ani tlačit kolo. Seděl jsem u cesty tekla mi z nosu krev,  jeden mílař za druhým mě míjel, fyzické i psychické dno. Ten den jsem to chtěl zabalit. Jediné co mi zbývalo dostat se někam odkud bych se dopravil domů. Setrvačností jsem se dostal do Pece pod Sněžkou. Sedl jsem do hotelu Krokus, objednal dvě večeře a pokoj. Konzultoval jsem se svými blízkými svůj stav. Během těchto hovorů a psaní jsem dospěl k tomu že VZDÁT MÚŽEŠ ZÍTRA.    Majitel hotelu je spřízněná duše mílařů a dokonce mi připravil balíček na ráno, kdybych náhodou chtěl pokračovat. S čím na mýlích není problém to je usínání. Měl jsem pocit, že jsem spal než jsem dolehl.    

Devátý den jsem se probral bez budíku poměrně brzo. Řekl jsem si, že to minimálně zkusím.  Vytlačil jsem kolo na Výrovku. Tam z boudy, kde spal, vylezl Tilo Arnhold. Tento známý závodník patří již k legendám tohoto závodu. Společně jsme absolvovali sjezd do Špindlerova Mlýna a rovněž společnou snídani v místní samoobsluze. Následovaly další    

další výjezdy a výšlapy. Pravidelně jsem občerstvoval a pozdě odpoledne jsem doputoval do CP3, kde to důvěrně znám. Loni jsem tam jako pořadatel pomáhal. Občerstvení, doplnění baterií a více méně jsem byl šéfkou cépéčka Vlastou vykázán na trať, abych se tam nerozležel .  Kilometry poměrně rychle přibývaly, ale opět jsem píchnul. Byla to opravdu prekérka. V prstech jsem už neměl opravdu žádnej cit. Měnil jsem to asi hodinu. Dojel mě Ivan Nový s kterým jsme se na trati potkávali od Križný a se Zdeňkem Kekenem. Najížděli jsme do Šluknovského výběžku. Z tohoto dne jsem měl dobrý pocit. Rozdýchal jsem opravdu těžkou krizi z Krkonoš .

Desátý den je ve  znamení kořenovek Šluknovského výběžku a Českého Švýcarska. Ten den se opravdu povedl. Snídaně opět s Tilem v pekárně v Krásné Lípě, výborný oběd na rozhledně Tanečnice a rovněž skvělá večeře v Děčíně. Nocoval jsem kus pod Děčínským Sněžníkem. 

  Poslední den jsem absolvoval Krušné hory non-stop s 1 hodinou spánku . Na jeden zátah cca. 250 km a nastoupáno cca 4900 m.  

Jsem velmi šťastný, že jsem závod napoprvé dokončil.  

Kolikátej jsem skončil?

 Byl jsem 26 absolutně a 10 v kategorii viz. http://www.1000miles.cz/vysledky-2019 

Závěrem bych chtěl poděkovat lidem, 

Radkovi Poulovi, agentura NEBE http://www.nebe.eu/,  – mapové podklady, 

Lojzovi Orgoňovi, Orgoň Bags http://www.orgonbags.cz/  – bágly přesně na míru, 

Pepa Jiřička a Roman Kápar https://www.cyklojiricka.cz/  – kolo a BG Fit. 

Moc děkuji Honzovi Kopkovi za to,  že existuje tento závod. Bylo mi velkou ctí, že jsem se tohoto závodu mohl účastnit a poznal lidi, kteří smýšlejí podobně jako já a získal výborné kamarády. 

Děkuju za morální podporu všem, kteří mě na cestě zdolání 1000 mil  podporovali. 

Všem Nezmarům přeju v novém roce štěstí a zdraví. 

MLH

Vašek Krutina

https://photos.app.goo.gl/abPRBXfnqSEeKP9z9

https://www.ceskatelevize.cz/porady/12865554304-vzdat-muzes-zitra/

Pokus o objezd vrcholů Vrchařské koruny Jižních Čech se uskuteční 15.-18.8.2019 se startem 14.8.2019 po práci.

Jízda podle mapy, jídlo v hospodách, spaní pod širákem za hospodou, v čekárně, na peróně, na tribuně apod.

Plánovaná trasa  pár vrcholů kolem Písku vynechává, ale celé by to asi na 4 dny bylo moc.

Přidá se někdo?

zdar V.

Tak jsme se po roce zase odhodlali a na podzim 2018 jsme se zaregistrovali na Loudání. Trefit se přihlásit přesně 11.11. v 11 hodin 11 minut 11 vteřin a být mezi třemi nejrychlejšími se nám zase nepovedlo. Takže jsme se zase pustili do kvalifikace. Byla stejná jako loni. Zase bylo úkolem najít v maximálně 10-ti krajích po dvou rozcestnících KČT s nadmořskými výškami co nejblíž určeným, pro každý kraj jinými. Za každý metr odchylky byl jeden trestný bod. Loni nám stačilo 672 trestných bodů, tak jsme dumali, kolik toho budeme muset objet letos. Na netu jsme hledali jako diví a plánovali a plánovali. Nakoukli jsme mezi mladé a vše sdíleny v klaudu! Zase jsme tomu chtěli věnovat pokud možno co nejmíň času, tak jsme vymysleli geniální ďábelský plán. Objet deset krajů za jeden víkend a mít klid. Moc jsme nehleděli na přesnost, jen aby to bylo pokud možno lehce dosažitelné a ideálně obě kóty u sebe na jedno vysednutí z auta. Ambiciózní plán byl vyrazit v sobotu ráno, ale nakonec jsme vyrazili už v pátek. Já, Hony a Petr. Jihočeské kóty poblíž Kubovy hutě a pak směr Plzeň. Tam jsme měli domluveno ubytování na vysokoškolských kolejích a hospodu s místním průvodcem. Chtěli jsme ještě večer objet plzeňské kóty u Mýta, ale zase jsme trefili víkend s nejhorším počasím. Od pátku kalamita v Karlovarském kraji, nikdo ať tam nejezdí. My jinou možnost neměli. Už ze Šumavy až do Plzně sněžilo a silnice klouzaly, tak jsme to nechali na ráno. A pak hurá na západ, kde byly silnice komplet pod ledem. Naštěstí jsme se tam dostali v pořádku. Krásenský vrch byla ledová hora, na kole se nedalo a skoro ani pěšky. Odtud jsme jeli do Ústeckého kraje k Milešovce, pak k Unhošti ve Středočeském kraji a nakonec za Jarunem do Prahy. Tam jsem ještě objeli Pražské cedulky a pak se nakvartýrovali k Jarunovi. Večer jsme ještě probírali ty naše věci u piva a brzy ráno vstali, nabrali Stenlyho, co přijel vlakem, a vyrazili do Orlických hor pro Královehradecké kóty, pak u Orlice Pardubické a u Žďáru kóty Vysočiny. Ve Žďáru jsme Jaruna vysadili na vlak a jeli do Znojma. To už zase bylo hnusně. Teploty kolem nuly a srážky postupovaly s námi, takže teď byla kalamita pro změnu v Jihomoravském kraji. Bylo -3°C a pršelo. Na silnice klouzačka, ale nakonec jsme to ve zdraví zvládli. Za víkend najeto 1200 km, silnice nesjízdné a většinou mlha, že sme ani nic neviděli. No ale dalo to 70 trestných bodů a za víkend byla kvalifikace za námi. Jarun si něco objel se Stenlym a něco sám a měl dokonce 45 trestných bodů. Všichni jsme se nakonec s jistotou kvalifikovali. Bojovalo nás celkem 55 odvážných a první pod čarou měl pouhých 167 trestných bodů! Konkurence jde nahoru!

Nejpestřejší kvalifikaci měl tradičně Stenly. Na první 4 kóty zajel s Jarunem ještě před naším velkým výjezdem, s námi potom dal 5 krajů. Na výjezd s námi mohl až v neděli, jelikož v sobotu dal přednost oslavě narozenin přítelkyně (někdo ještě má srovnáno, co je v životě důležité 🙂  ), takže mu některé kraje chyběly. Měl plán objet plzeňské a středočeské najednou a pak ještě ústecký, aby měl také všechny kraje. Dopadlo to tako: „byl jsem v mýtě na hradu odbočka a radeč západ, pak jsem jel do vlakem do Berouna, kde jsem měl naplánovaný přesun po ose do Kladna, cestou bych vyzobl muňavu a bylo by 9 krajů. Jenže za berounem jsem si uvědomil, že nestačí jen fotka s kolem u cedulky, jako u vrchařské koruny, ale musíš mít cedulku L69, takže jsem se vrátil do Berouna, nasel papírnictví, koupil čtvrtku a fix na cedulku a vyrazil směr Kladno.“  Mě by asi trefilo, ale Stenlyho to myslím jen málo rozrušilo 🙂 . V půlce prosince měl 446 bodů za 8 krajů a později se ukázalo, že tohle by nestačilo. Ovšem 7.12. byla zveřejněna keška poblíž Soběslavi a 11.12. ji Stenly odlovil! Pěkně dojel vlakem, došel pěšky, protože na trati byla výluka a kola nebrali. Ve sněhu marně propátrával místní krmelec a až při odchodu juknul vedle pod pařez, kde ji našel! Takže už 11.12. byl na startu dřív než my! Po silvestru jsme ho doplnili, opět se podařilo kvalifikovat pěti Nezmarům. To je zázrak.

Postupné indície k trase Loudání mě postupně zarmucovali.

…už dříve bylo zveřejněno, že cíl ani start nebude ve Slaném: hurá, podíváme se někam, kde jsme ještě nebyli

…Jitušku neojedem  – neojedeme ani Petrušku –  Romanka to schytá: našel jsem jednu u Kolína, to by šlo (později druhou v Polských Beskydech, když už byla trasa venku)

…Kryštůfek Robin může kamaráda potkat: tak snad Beskydský medvídek? To bude asi bolet

…letošní Loudání Českou krajinou pouze z 52%: Sakra, že by Slovensko?!

…trasa má 828km: trochu víc než minule, o den víc by se dalo, v pondělí končit

…převýšení 37.988 m: myslí to pořadatelé vážně? To snad ani nejde natrasovat. To je průměrné převýšení 4,58%. Pro srovnání minulá Loudání byla kolem 2%. Taky jsem si v zoufalství vyhledal, že legendární Kopřivnický drtič, co sem kdysi jel v Beskydech má 2,65%. Jihočeských 100 mil s převýšením 4.200 metrů = 2,63%, Kopkovo 1000 mil s převýšením 48.058 m = 3,17%. V jihočeských poměrech by se dala jet 51 x tato trasa: výjezd od Dívčáku na Kleť a sjezd zpět 16,2km, převýšení 650m = průměrné převýšení 4,0%.  Myslel jsem si, že si pořadatelé dělají srandu. Nedokázal jsem si představit „smysluplnou“ trasu, která to udrží na 830 kilometrech.

Dále pořadatelé zveřejnili slepou trasu a další vodítko, že start a cíl jsou vzdušnou trasou vzdáleny 75 km.

Zkoušel jsem to zasadit do mapy, ale moc úspěšný jsem nebyl. I řada Loudalů zveřejňovala svoje pokusy, ale nic moc, ve hře bylo stranové převrácení a podobné fígle. Zato Loudal Joska umístil geniálně:

O velikonocích jsem si dal práci a jeho trasu naklikal do cykloserveru. Trasa sedí po značkách do nejmenších detailů. Nemusí to být úplně přesné, pořadatelé umí překvapit, ale asi to bude celkem sedět. Převýšení vypočítal cykloserver výrazně přívětivější, ale export do mapy.cz sedí přesně – délka i převýšení. I export do Garmina to potvrdil. Takže to je od pořadatelů žert, ale dost krutý. Trasa přes Oderské vrchy, Moravskoslezké Beskydy, Beskid Śląski, Oravské Beskydy, Beskid Žiwiecki zpět přes hřeben Moravskoslezkých Beskyd do Vizovic. Trasa samou divočinou, kde je málo možností koupit jídlo, vodu, dobít telofony, logery, případně spát někde v suchu. Výjezdy nemožné vyjet, sjezdy nemožné sjet. Při nepřízni počasí snad ani neprůchodné.  Letos to bude opravdu tvrdé.

Byly jsme si tedy jistí, že start je ve Velké Polomi u Ostravy. Začali jsme shánět rezervace na lístky na vlak, pěkně v předstihu, než pořadatelé zveřejní start oficiálně a míst do vlaku s kolem směr Ostrava bude nedostatek. V této chvíli ale nezbývalo než si to přiznat. Tohle nemám šanci ujet dřív než za 10 dní = sice jen 80 km denně, ale se 4000 metry převýšení. A deset dní je moc. Nemám na to čas (dovolenou) a nejspíš ani dost fyzických a asi ani psychických sil. Prostě na to nemám. Takže o velikonocích jsem se rozhodnul, že letošní Loudání bude beze mě. Po mě se vydrolil i Petr a Hony. A nevyměkli jsme jen my. Postupně se vydrolilo tolik lidí, že nyní jsou na startu všichni z kvalifikace a i další, co kvalifikaci vůbec nejeli. A i přesto není naplněn počet 60-ti startujících 🙂 . Jsem, zvědav kolik odvážných nakonec pojede a hlavně kolik dojede. Jsem pyšný, že jezdím na bajku se dvěma z nich, kteří se do tohohle dobrodružství vrhnou, a můžu jim držet palce. Jarun a Stenly startují ve středu 5.6.2019 ve 22 hod. On-line přenos bude ke zhlédnutí na loudani.cz . Borci, držím palce !!

Bajku zdar V.

[Show slideshow]

Autor: Stanly

Den 0. (6. 6. 2018):

Fotka a start! Je to tady! Už to jede!

Rozjezd byl pozvolný, dbalo se pokynů organizátorů, aby se jelo opatrně. Během chvilky už do toho dupu jako v úterý, akorát kolo mám poněkud těžší. Jedeme z Jabloňova po modré TZ, je to po asfaltu, takže pohoda. Následuje polňačka kolem řeky Oslavy a vjezd na hlavní, která nás dovede do Velkého Meziříčí. Před vjezdem na hlavní prudce brzdíme, Vítek zařval: „MAPA“! …Přehazujeme mapu a pokračujeme. Celá akce od zastavení, přehození mapy a znovu-rozjetí netrvala snad ani vteřinu, takže s novou mapou jsem získal i pěknou ztrátu, kterou jsem s jazykem na vestě dohnal.

Ve Velkém Meziříčí jsme na místním náměstí neunikli pozornosti Městské policie. Nevím, co jim vadilo na cca šedesáti velmi dobře osvětlených cyklistech, ale se zapnutým majákem se nás snažili zastavit. Nás marně, unikli jsme jim v městských uličkách značených modrou TZ a po pochybném přejetí mostíku a následném navrácení na trasu opouštíme město kolem potoka Balinka.

Po chvilce jízdy polní cestou vjíždíme do lesíka, kde nás čeká první technická pasáž. Cestička je úzká, kamenitá a na mě strmá. Brzdím, slézám, sbíhám, naskakuji, pokračuji. Pořád se jede ve vysokém tempu, přichází kamenitá polňačka a mně docházejí síly. Ubírám z tempa, nechávám se v kopci předjíždět a během chvilky jsem sám. Koukám na hodiny, je půl dvanácté. Kluci jedou do půlnoci a pak ulehají ke spánku. Pokračuji svým tempem, a v místě, kde přes cestu leží spadlé větve, mě dojíždí další loudal. Slézáme, přenášíme kola a on si pochvaluje situaci slovy: „No konečně loudání!“ a mizí ve tmě.

Já kontroluji pozici na GPS, koukám na mapu a zjišťuji, že zmizel špatným směrem. Já ale pokračuji po lesní pěšince (po modré TZ), až se dostávám na rozcestí, které nemám v mapě. „Sakra! Sjel jsem z cesty? Ale kde? Poslední rozcestí souhlasilo, pak to bylo po modré, tak kde je chyba?“… Stojím, koukám na GPS, na mapu, na GPS, na mapu, na GPS, na mapu, ale na mapě se prostě nevidím. Naštěstí jsem se našel na dalším mapovém listě, takže směle pokračuji po žluté. Jezdím pouze s předním světlem na kole, bez čelovky, takže na mapu nevidím. Jedu tak, že si na mapu posvítím, zapamatuji barvu značky a jedu podle GPS.

Je deset minut po půlnoci, začínám se dívat vlevo vpravo, jestli neuvidím kluky. Jedu po široké lesní cestě, rozhlížím se, a najednou vlevo vidím zelené světýlko. Je to světluška, nebo Solarstorm? Volám: „Kluci?“, ozve se: „No?“. Paráda! Našel jsem je! Přicházím k nim, načež mě Vítek pokáral, že výraz „kluci“ není nejvhodnější oslovení. Že mám příště zařvat: „Nezmar!“. OK, tak jsem je našel. Co teď? Vytahuji alumatku a doufám, že místo, kam si chci lehnout, je jakž takž rovné. Vytahuji spacák, převlékám se a ulehám. Obávaná noční jízda je zamnou! Dobrou noc.

(39,8 km; 549 v. m. výstup; 400 v. m. sestup).

Den 1. (7. 6. 2018):

Ráno se budíme po páté hodině. Kolem nás projíždí holka s klukem, přejeme si dobré ráno a já vstávám. Čistím si zuby, oblékám se, balím věci a připravuji si mapy. Mapy mají velikost A4, přičemž mapník má rozměr 23 x 26 cm, tudíž musím mapy různě ohýbat, aby se do něj vůbec vešly. Mezitím jsou již Nezmaři připraveni a odjíždějí. V 6:00 jsem připraven i já, zapínám GPS a vyrážím.

Jedu po pohodlné lesní cestě. U rozcestí váhám, jestli se nemám vydat na vrchol Velký Javor. V mapě je to nejisté. Nakonec to prohlašuji za zbytečné a pokračuji dále do Třebíče na snídani. Vítá mne Billa, parkuji kolo a jdu nakupovat salám, sýr, housky, Corny tyčinky a vodu. Posnídám, připravím si sváču a vyrážím po červené TZ kolem říčky Jihlavy. V Čichově přecházím na modrou TZ, která mne vede do kopce k rekreačnímu zařízení Jalovec, kde si dávám točenou Vineu a popisuji paní hostinské Loudání.

Pokračuji dál a v Brtnici opět potkávám holku s klukem. Kluk spravuje kolo, tak se ptám, jestli nepotřebují pomoci. Prý ne, už je to spravené a já že jedu špatně, ať jedu s nimi. S radostí nabídku přijímám a pokračujeme ve třech. Ze začátku nemůžeme najít značku, ale nakonec ji nacházíme a Brtnici opouštíme po modré TZ. Mám trochu obavy, zda jim budu stačit, ale vypadá to, že máme stejné tempo.

Kolem říčky Brtnice nebývá příliš používaná cesta, ale po projetí asi padesáti loudalů je to slušný průsek ve více než metrové trávě. Z mých nových přátel se vyklubali zkušení loudalové. Monika je v top 20 a Chema je také pravidelným účastníkem. Ve 13:00 přijíždíme do Luk nad Jihlavou a shodujeme se, že je čas oběda. Usedáme do restaurace a objednáváme si jídlo a pití. Jdu volat přítelkyni, která mne vítá se slovy: „Kdo je Monika?!“ J … Nojo, záznamové zařízení nelže J… Obědváme, povídáme si a najednou jsou tři hodiny odpoledne. A tak vyrážíme dál. Cestou necestou, polem nepolem, lesními cestami a pěšinkami. Přijíždíme do Třeště, kde od sochy pana Tau odesíláme informační sms.

V 18:00 pořadatelé zasílají sms od Aleše Linharta: „Pozor u Leského mlýna, pokousal mě tam vlkodav!“. Koukáme do map a zjišťujeme, že tudy zítra pojedeme. A debata je na světě: Projet či objet? Názory na situaci se různí. Přece jen od incidentu uběhne nějaký čas, opuštění trasy se trestá, ale vlkodav je přece jen pořádný kus zvířete.

Za Dolní Cerekví odbočujeme na zelenou TZ a stoupáme na rozcestí se žlutou TZ. Ta nás dovede až k turistické chatě Čeřínek, kde se ubytováváme. Teplá sprcha a spánek v posteli přišel vhod.
(111 km; 1 931 v. m. výstup; 1 834 v. m. sestup).

Den 2. (8. 6. 2018):

Ráno v 5:00 nám zvoní budík. Vstáváme, oblékáme se a v 6:00 usedáme na kola a vyrážíme. Je docela teplo, takže mi stačí tričko, kraťasy a návleky na kolena. Jedeme lesní cestou po červené TZ na skalní útvar Čertův hrádek. Dále pokračujeme po červené TZ a pak po modré TZ do Nového Rychnova, přes Křemešník do Proseče pod Křemešníkem, velkým obloukem míjíme Pelhřimov a z Kojčic jedeme po červené TZ kolem říčky Želivky. Je to nádherný a i pohodlný trailík.

Přijíždíme do města Želiv, je 13:08 a tak si v místním minipivovaru u Kláštera premonstrátů dáváme oběd. Dávám si hovězí vývar a karbanátek s kaší. Tentokrát nám na oběd stačí hodinka. Posíláme informační sms, že se máme dobře a spokojeně městečko opouštíme.

Jedeme po zelené TZ a před Speřicemi poprvé křižujeme D1. Před Vojslavicemi D1 přejíždíme zpět a za Vojslavicemi ji podjíždíme po původním mostě Prvorepublikové dálnice. Jedeme po zelené TZ a blížíme se k Leskému mlýnu. Nemám vodu. Naštěstí je cestou stavení, kde mi pán ochotně tankuje můj camelbak. Ptá se na Loudání, ukazuji mu mapy a hned se ptám na Leský mlýn. Pán říká, že se těm místům sám vyhýbá, prý jsou tam divní lidé a mají tam na volno puštěné psy. Ukazuje nám, kudy to máme objet a debata o tom, zda se tam vydat, je vyřešena. Po objetí Leského mlýna vyrážíme dále do Keblova, kde nás čeká Čépova zajebávka (7,7 km tam a po stejné trase zpět) a jedeme směr zatopené mosty již zmiňované Prvorepublikové dálnice. Většina cesty je po asfaltě, až posledních 500m je úzká a zarostlá pěšinka, po níž se prodíráme skrz křoví až na písečnou pláž.

Vracíme se zpět do Keblova, kde si v místní hospodě dáváme pauzu na pivo a limču a potkáváme se s dalším loudalem Lumírem (chlapíkem kolem šedesáti let s trekingovým – tuším Authorem – vybaveným pro strýčka příhodu), který si povídá s místními. Prohodíme s nimi pár slov. V 19:48 dopíjíme a vyrážíme do Vlašimi, odkud již skoro za tmy odesíláme informační sms.

Z Vlašimi jedeme dále do Kondrace, kde Chema našel ubytování. Tam přijíždíme ve 22:11, ještě si připravuji mapy na další den, dávám si sprchu a po 23:00 ulehám do postele.

(140 km; 2 239 v. m. výstup; 2 543 v. m. sestup)

Den 3. (9. 6. 2018):

Ráno v 5:00 zvoní budík, vstáváme, v 6:00 sedáme na kola a opouštíme Kondrac.

Jedeme po červené TZ směr Blaník. Při tlačení na vrchol nepotkáváme žádné rytíře, ale opět Lumíra. Musel si pořádně přivstat, že nás předjel. Na vrcholu Blaníku mě zaujala kopie základního kamene Národního divadla. Když si vezmu, co mě stálo sil vytlačit kolo nahoru, tak obdivuji tu silnou vůli lidí, kteří se rozhodli odsud dopravit kamenný kvádr až do Prahy. Je 7:00, fotím Lumíra s jeho strojem u místní dřevěné rozhledny.

Po červené TZ sjíždíme do Louňovic pod Blaníkem, kde bereme útokem místní sámošku. Kupuji si housky, salám, sýr na svačinu a párky k snídani. A Bepanthen. Kdyby náhodou. Zadek vás může bolet, ale nesmí štípat. Včera jsme neměli večeři, a tak si jdu pro další párek a rohlík. Před sámoškou také potkáváme starší paní, která na nás volá: „Jé, vy jedete Loudání, jako můj syn Aleš!“. Zatím netušíme, že Aleše ještě potkáme. Je skoro půl deváté, tak vyrážíme po cyklostezce 112 směr vysílač Mezivrata (další místo, kam vjedete a pak se stejnou cestou vracíte zpět).

Po červené TZ jedeme směr Miličín, projíždíme přes křížovou cestu Kalvárie. Východně pokračujeme po silnici do Ješetic, kde se dáváme na modrou TZ, která nás zavede do Prčic. Tam obědváme v minipivovaru Vítka z Prčice. Je to restaurace, jejichž heslo zní, že ve středověku byly velké porce. A tak se jídlo skoro nevejde na talíř. Dávám si zelnou polévku a rissoto a poprvé dobíjím logger. Jen pro jistotu. Každou chvíli totiž chodí sms, aby si jej ten či onen závodník dobil.

Z Prčic vyrážíme po žluté TZ do Jetřichovic a odtud se po zelené TZ šplháme přes bike park Pepy Dresslera na Monínec. Je to krpál, je vedro, břicha plná, nejede se mi nejlépe. Na vrcholku pokračujeme po zelené TZ na Ounuz a odtud po červené TZ na Javorovou skálu. Javorovou skálu jsme měli předloni ve Vrchařské koruně a upřímně nevím, co si o ní mám myslet. Tady je totiž člověk na náhorní plošině, takže k ní dojedete po rovině. Navíc je tam vysílač pro veřejnost uzavřený, tak nevím, co tam hledat zajímavého … Vracíme se k rozcestí Ounuz a po žluté jedeme do Cunkova. Poté po červené TZ do Jistebnice, odkud posíláme informační sms a dáváme si sváču u místních Vietnamců. U mne vyhrál nanuk a malý přezrálý ananas.

Pokračujeme po červené TZ do Padeřova, kde po neznačené cestě jedeme do Olší a odtud do Blažejovic – nádraží, kde nám mapa hlásí polovinu trasy. Vydáváme se po červené TZ do Sepekova a z něj dále do Milevska, kde usedáme do restaurace V Klubu. Je 18:07 a jsem hotovej. Dáváme si k večeři těstoviny a přemýšlíme, co dál. Chema volá na benzinu u Podolského mostu. Mají tam nonstop a poskytují i ubytování. Naštěstí tam mají plno, protože cesta tam je ještě docela štreka. Dívám se do GPS a nacházím ubytování u fotbalového stadionu. Chema tam volá. Naštěstí mají volno a kola nejsou problém. Přesouváme se tam. Pod ubytovnou je hospoda, tak si dáváme ještě pití na dobrou noc a potkáváme dalšího loudala – Sašu Krška (organizátora Jesenického Surovce). Jsem rád, že už nikam nepokračujeme. Příjemně si povídáme a před desátou uleháme do postele. Během vteřiny usínám i přesto, že mi vedle hlavy bliká Chemova diskotéka v podobě podomácku vyrobené nabíječky baterií do jeho Holuxu.

(89 km; 1 705 v. m. výstup; 1 635 v. m. sestup)

Den 4. (10. 6. 2018):

Dnes jsem se dobře vyspal. Ranní scénář je pořád stejný: v 5:00 budíček, v 6:00 v sedle a jede se. Červená TZ nás z Milevska dovedla až k dřevěnému plotu s cedulkou: „Pozor, ve stádě je plemenný býk!“. Nu což, přehazujeme kola do ohrady a pokračujeme v cestě. Několikahlavé stádo vidíme v dálce na obzoru. Držíme se podél plotu a jdeme. Louka je podmáčená a je na ní vysoká tráva, takže mám během chvilky promočené boty. O kousek dál nacházím alumatku Sea to Summit. Je hezká, s pěnovou izolací, tak ji beru. Zatím vím, že nechat ji tu nehodlám. Pastvinu jsme prošli a projeli, aniž by si nás zvířata všimla. Přes Jetětice pokračujeme dále směr přehrada Orlík.
Modrá TZ před a kolem přehrady je úzká pěšinka nahoru a dolu, ale postupujeme bez problémů. V Podolsku se škrábeme na most a zajíždíme k nonstop benzínce. Je 7:38 a my usedáme dovnitř. Interiér nás přenesl do zlatých devadesátek. Dostáváme jídelní lístek. Objednávám si hovězí vývar, míchaná vajíčka a džus s vodou. Po skvělé snídani dokupujeme vodu a Corny tyčinky na benzínce. Chema s Monikou pár energy drinků. Přes Podolský most míříme do Temešváru, odkud odesíláme informační sms.

Pokračujeme po modré TZ až do Oslova. Zde začíná další zajebávka. Kousek po červené TZ na Lučné, pak na zelenou TZ až ke Svaté Anně a odtud dolů k přehradě a zpět. Zelená TZ je dost prudká (jak dolů tak nahoru), takže tlačíme. Tejpy mi už pár dní drží achilovky (a musím říct, že spolehlivě). Bez nich mi v achilovkách prokřupávalo – nic moc pocit. Před přehradou je kostelík Svaté Anny, dole u přehrady jsou zaparkované dvě lodě, jinak tu nic moc zajímavého není. Vracíme se do Oslova, odkud pokračujeme kousek po silnici a dále po zelené TZ k plynové lávce přes Otavu. V chatové kolonii nacházíme pohostinství, tak stavíme na pivko a limču. Dojíždí nás Saša Krško, který si zde dává oběd. My dopíjíme a vyrážíme dále přes plynovou lávku. Ta je v rekonstrukci, ale my přes ni přesto přecházíme. Jak jsem se později dozvěděl, ne všichni loudalové měli to štěstí.

Pokračujeme po žluté TZ do Čížové a odtud nahoru ke kostelu, odkud je krásný výhled a automat na hřbitovní svíčky s otočným mechanismem na mince (jako u automatu na žvýkačky). Od kostela sjíždíme do Bošovic, kde potkáváme staršího chlapíka, který zrovna opravil jeho již pátý defekt předního kola (na který použil poslední duši). Je to Aleš Kostohryz, jehož maminka nás zdravila v Louňovicích pod Blaníkem. Posouvá se mu duše v předním kole a tak mu ráfek ufikne ventilek. Bereme Aleše do party a pokračujeme ve čtyřech směr vrch Velký Kamík, který také znám z Vrchařské koruny. Když tam dorazíme, začíná mírně pršet, proto nahoru na vysílač nejdeme a raději pokračujeme dále po červené TZ. Trochu se ochladilo, ale stále to docela jde.

Červená TZ nás dovede k rybníku Milava a odtud nás žlutá TZ a následně zelená TZ dovede do Radomyšle. Odtud posíláme informační sms. Je 15:01 a my usedáme do místní restaurace, kde bohužel nevaří. No nic. Limča, namazat kolo a pokračujeme do večerky k Vietnamcům. Na sváču do batohu si dělám čtyři housky se salámem a sýrem, k obědu zakusuji hermelín. Z Radomyšle vjíždíme po zelené TZ do Strakonic, kde hledáme odbočku na žlutou TZ. Tu nakonec nacházíme a objíždíme po ní Strakonice přes Katovice až do Horažďovic. V nich stoupáme na Prácheňské hradiště. Z něj se vracíme zpět do Horažďovic, kde si v místním hotelu dáváme pizzu a seznamujeme se s Alešem. Je to IT technik a na Loudání startuje po několikáté, které však nikdy nedokončil, protože vždy musel v pondělí do práce. Až letos si mohl vzít volno delší, ale zase ho zlobí defekty.

Je půl deváté večer, ale protože nás čeká spíše asfalt, tak ještě kousek popojedeme. Asfalt skončil a jsme na zelené TZ. Pomalu se smráká a také poprchává. Tady zůstat nemůžeme, tak jedeme dál a hledáme střechu nad hlavou. Když přijíždíme do Újezdu u Chánovic, už prší. Při pohledu na podlahu autobusové zastávky z hrubého betonu a mou alumatku (která je vlastně hliníkovou ochrannou folií na přední sklo automobilu) mi není dvakrát do smíchu. Slyšíme ale hlasy, tak za nimi jdeme a vidíme pár lidí, jak popíjejí točené pivko na lavicích v zahradě. Monika se jich ptá, zda nevědí o nějakém přístřeší. Odpověď dostáváme bleskurychlou a nečekanou: „Pojďte dál, budete spát u nás“. Usedáme k místním a dozvídáme se, že jsme v klubovně dobrovolných hasičů, kteří dopíjejí soudek z předešlého dne. Vyprávíme jim o Loudání a ukazujeme mapy. Během chvilky déšť zesiluje a taky se přesouváme dovnitř, kde si pouštíme gramofon. Výběr desek je parádní: Blue Effect, Bob Dylan, David Bowie a nějaké pohádky. Paní hostinská s manželem (u kterých budeme spát) se sem přistěhovali z Prahy. Chlapík je právník (nebo advokát) a od pondělí do čtvrtka je v Praze. Jeho žena pěstuje zeleninu na prodej a stará se o klubovnu dobrovolných hasičů. Čas od času se zde koupí sud, pozvou se sousedé a popíjejí. Když pivo zbyde, druhý den zazvoní na zvon a chlapi se seběhnou sud dopít.

Je něco po půlnoci a odcházíme na kutě. Manželé nám ve svém obýváku dávají na zem matrace, nabízejí sprchu, ale je moc pozdě a tak uleháme a usínáme. Jsme suší, v teple a pod střechou.

(132 km; 1 984 v. m. výstup; 1 885 v. m. sestup)

Den 5. (11. 6. 2018):

Vstáváme déle než obvykle, v 6:00, šli jsme pozdě spát. Naši hostitelé ještě spí, tak odcházíme bez rozloučení. Vyrážíme po modré TZ do Chánovic, kde se jedeme podívat na místní rozhlednu. Je hezká, ale v 7:00 je ještě zavřená, škoda.

Pokračujeme do Kadova, kde jsme také brzy, místní večerka je ještě zavřená. Pokračujeme po silnici a asi po 2 km zjišťujeme, že po špatné. Vracíme se zpět na trasu a po žluté TZ a následně zelené TZ se dostáváme do Blatné, kde nás vítá vietnamský supermarket. Vydatně snídáme a posíláme devátou informační sms. Do cíle zbývá 185 km, je pondělí a Chema s Monikou už chtějí domů. Chtějí jet durch a dnes prostě dojet. Mně se to nelíbí, ty před námi nedoženeme a ti za námi nás nedojedou. Chema s Monikou jsou ale rozhodnuti, a tak si z místní pošty posílají většinu věcí balíkem domů. I když s sebou mám spoustu věcí, které jsem ještě nepoužil, nedokážu se vzdát ani jediné. Nechávám si vše a říkám, že když odpadnu, ať jedou beze mě. Že to nějak dám. Ale na to se mi dostává odpovědi, že tempo bude stejné jako doposud. A tak vyrážíme vstříc dnešnímu dobrodružství.

Z Blatné jedeme po žluté TZ do Hvožďan a pak dále po červené TZ až na Třemšín. K Třemšínu vede nekonečná rovinka z rozbitého asfaltu, ze které mě pěkně bolí zadek. Jede nám to celkem svižně, ale Alešovi jeho 26r moc ne, tak na něj občas musíme počkat. Z Třemšína pokračujeme dále spíše už po zpevněných cestách. Ubíhá to, tak je to fajn.

Zakusujeme se hlouběji do Brd a pokračujeme pod vrchol Koruna, kde nás čeká výstup a následný sestup po stejné trase. Na Korunu je to krpál. Tlačím jako první a hle, nacházím loudalský dres. Přibaluji ho ke karimatce a tlačím dál. Pokud si dobře pamatuji, ani výhled z Koruny moc velký nebyl. Nu což, počkám na zbytek týmu a vyrážíme dolů. To už je zábavnější. Je 14:06 a my máme za sebou 77 km. To znamená, že do cíle zbývá cca 130 km. To už vypadá slibně, ale už máme hlad, tak pokračujeme a doufáme, že v následující obci něco najdeme. Do Strašic nezajíždíme, pokračujeme do Zaječova, kde si v místní sámošce kupujeme sváču a dozvídáme se o místní hospodě, kam spěcháme. Přišli jsme akorát, kuchyně je do 15:00, ale smažák nám ještě udělají. Hospodu mají Vietnamci, kuchař je Čech – zaměstnanec. Hospoda je to obrovská. Výčep (odhadem 30 míst) a restaurace oddělena koženými šoupačkami (tak 70 míst – možná více). Už jenom to tu uklízet dá zabrat. Usedáme na zahrádku, já si dělám housky se sýrem a salámem do batohu na svačinu a za chvilku už dlabeme. Dojídáme, dopíjíme, platíme a vyrážíme. Jedna hodina a 3 minuty je celkový čas strávený v hospodě. Už se lepšíme.

Pokračujeme dále po zelené TZ až do Obecnice, kde kvůli dešti dáváme další pauzu. Ještě nás čeká Plešivec (poslední velké stoupání). Z Obecnice odjíždíme v 18:30. Oběd a následný déšť náš postup značně zpomalily. Po zelené TZ pokračujeme do Jince, odkud dále stoupáme na rozcestí s červenou TZ a pokračujeme dále na Plešivec. Jsem unaven. Plešivec je pořádný krpál plný kořenů a kamenů, ale já ho chci vyjet. A daří se mi to. Na vrcholu mě vítá cca 2m široká římsa s krásným výhledem, po které přejíždím, zastavuji, čekám na parťáky a kochám se. Výhled je skvělý.

Při sjezdu z Plešivce má Chema defekt. Ne kola, ale jednoho z čepů zadní stavby. Kolo se mu ohýbá jako luk, ale pohromadě ještě drží. Dostává od Moniky vynadáno, že je blbej nápad jet Loudání na kole složeném ze dvou částí. Kolo jede, opravu stejně nevyřešíme, tak pokračujeme. Zanedlouho hlásí defekt Aleš, ale už nemá náhradní duši. Chema má 27.5r, tak mu půjčuje svou. Aleš ji tam nasouká a pokračujeme dál.

Ve 21:30 jsme v Lochovicích, kde si na benzínce kupujeme RedBully. I já, který nepiju kofein. Mám housky, RedBull, plný vak vody, světlo. Jsem odhodlán jet, dokud nepadnu. Lochovice opouštíme po modré TZ. Už je pořádně šero a taky se pěkně zatahuje. Při přejezdu D1 u Žebráku začíná pršet a v Žebráku už leje o sto šest. Přijíždíme na náměstí, kde vidíme modře osvětlený průjezd, který bereme útokem. Znatelně se ochladilo.

Je 22:46 a my jsme dojeli. Zjišťujeme, že nonstop má do 3:00. Objednáváme si pizzu a něco k pití a začínáme shánět ubytování. Mezitím píše Čépa Monice, ať nikam nejezdíme, že se na ČR žene bouře. V Žebráku je hotel, ale je drahý a čtyřlůžkový pokoj nemají. Do baru přišli nějací chlápci, už trochu podnapilí, ale v pohodě. Chema jim vypráví naši situaci, načež jeden z nich říká, že si koupil barák, že si ho jako zedník předělá, ale že ho to po práci nebaví, tak ho prodal. Pořád od něj má ale klíče, a tak nám nabízí, že tam můžeme přespat. S radostí nabídku přijímáme, platíme a jdeme. V jedné z místností je koberec, deka, dokonce i spacák. Takže i Chema s Monikou (kteří si ráno poslali spacáky a karimatky domů) mají pod čím spát. Je tam dokonce křeslo i gauč. No skvělý. A hlavně suchý. Takže opět uleháme pod střechou.

(143 km; 2 920 v. m. výstup; 2 941 v. m. sestup)

Den 6. (12. 6. 2018):

Probouzím se tradičně v 5:00, za okny je tma a slejvák stále pokračuje. Všichni spí, tak nechci trhat partu, otáčím se na druhý bok a bez problémů usínám. Po šesté hodině se probouzím znovu a potřebuji na záchod. Na tuto informaci jsme se pana domácího neptali. Prolézám všechny místnosti v přízemí a WC nikde. Sakra. Jdu ven a tam nacházím suché WC. Uf, to bylo o fous J … Venku stále prší, ale my balíme a vyrážíme na místní benzínku na snídani. Já se zakusuji do housky připravené na noční přejezd a koukám, že déšť ustává. Oproti předchozím dnům je fakt kosa, proto si beru návleky na ruce i kolena a ještě šusťákovku, Monika kalhoty z Tyveku. Posíláme informační sms a vyrážíme.

Podle mapy je do cíle 66 km. Jedeme po modré TZ a kousek za Žebrákem omylem odbočujeme a 1 km si najíždíme. Únava je znát, takhle po ránu dvojnásobně. Jedeme kolem zříceniny Žebrák a odtud dále po zelené TZ a žluté TZ na sever směr Slaný.

Při přechodu Kublovského potoka jsem docela rád, že tu jsme za světla. Kousek za Údolím ticha má defekt Monika. Vyndavá si rezervní duši a při nafukování zjišťuje, že duše má utržený ventilek. Půjčuji jí svou a pokračujeme. V tuhle chvíli nemá nikdo z nás rezervní duši. Jízda mokrým lesem není nic moc, ale při pohybu už je teplo, tak se to dá. Projíždíme přes Kublov a pokračujeme až do Zbečna, kde si v hospůdce u mostu chceme dát sváču. Paní hostinská nám nabízí česnečku, míchaná vajíčka a klobásu. Objednáváme si všichni česnečku, načež se dozvídáme, že čtyři asi nebudou. Já si dávám klobásu, polévku přenechávám Alešovi, Chema s Monikou vajíčka, načež se paní hostinská chytá za hlavu, že si s vajíčky na sebe ušila bič J Je tam na to sama. K pití si dávám opět malinovku, provází mě celým Loudáním.

V 11:55 pokračujeme dále po žluté TZ, a protože s sebou mám tlačítkový telefon bez Viberu, tak nevím, co mě čeká. Krpál jako kráva a ještě k tomu dlouhej. Tlačíme kola po úzké cestičce snad celou věčnost. Ale jo, už jsme nahoře. Nasedáme a po žluté TZ pokračujeme dále k červené TZ, zelené TZ a modré TZ do Kamenných Žehrovic, kde pracuje Čépa (organizátor závodu). Do obce přijíždíme přes pole, kde vede cesta uprostřed remízku ze šípků, které mají vlivem včerejší průtrže mračen všechny větve stočené do cesty. A tak jedu vzpřímeně a řídítka držím pouze prsty, střídavě jedné a druhé ruky, podle toho, kde se v daný okamžik nachází větev s trny.

V Kamenných Žehrovicích nás čeká Čépa, sledoval nás na počítači. Hned si nás fotí a posílá na FB. Aleše zdraví slovy: „Čau trosko!“, Monice hlásí, že její logger nefunguje a kroutí hlavou nad naším seznamovacím tříhodinovým obědem. Ptám se, jestli se někdo ozval na karimatku, kterou vezu z Milevských pastvin. Prý ne.

Do cíle nám prý zbývá 20 km, které jel Miloš Mopils (durch přes noc plnou vydatných srážek) asi 5 hodin. Loučíme se s Čépou a pokračujeme do Slaného. V podstatě bez mapy, vede nás Monika, zná cestu nazpaměť. Asi 10 až 15 km před Slaným nám jede naproti Moniky šéf na silničce, a tak už začínáme vzpomínat. Po Slaném jedeme okružní jízdou, jedeme rychle, kličkujeme mezi auty, adrenalin jako na startu. Zastavujeme v Emsportu, kde dostávám duši a jedeme do hospody Továrna, kde usedáme a po chvíli posíláme poslední informační sms, čímž pro nás závod úspěšně končí!

Aleš mi nabízí odvoz do Prahy autem, což přijímám. Moniky šéf kroutí hlavou nad mou obuví. Dáváme si domácí chipsy a dozvídáme se, že Miloš Mopils (kterému vezu z Brd dres a jel poslední etapu durch) spí u Moniky sestry už asi 12 hodin a je stále mimo. Opouští nás Chema, jede mu vlak a Alešovi přijíždí manželka s autem bez nosiče na kola. Kola půjdou dovnitř, já nemám nic do brzdových čelistí, ale naštěstí je poslána rychlá spojka do Emsportu a přináší mi origo zarážky do třmenů brzd. Loučíme se, usedáme do auta a jedeme. Je 16:00, takže průjezd Prahou není nejplynulejší. Na Hlavním nádraží mi chvilku trvá, než se zorientuji a nacházím pokladny. Vlak mi jede asi až za půl hoďky, takže v pohodě. Nastupuji do vlaku. Mám sice místenku, ale zůstávám stát v chodbičce. Přece jen dva dny bez sprchy, ve vlaku je horko a kupíčko plné, tak do toho nejdu.

Už od Slaného se srovnávám s realitou a pořád přemýšlím, která je ta pravá…

(72,3 km; 946 v. m. výstup; 1 166 v. m. sestup)

Autor: Stanly

Redakční poznámka: Stanly, jako zkušený romanopisec, text v záchvatu tvůrčího psaní zapsal RUČNĚ na papír a poté, aby se dal publikovat, nadiktoval zapisovatelce!

[Show slideshow]

Středa 6.6.2018. Barvy BK NEZMAR na akci Loudání se už potřetí snažili zviditelnit Jarun, Petr Š. a Vítek S., podruhé Hony a nováček Stenly. Před startem jsme, jak je zvykem, měli jen málo informací. Trasa bude tentokrát dlouhá 690 km s převýšením 13,5 km. Zásadní informace byla, že start není ve Slaném, ale v Jabloňově. Překvapivě už jsme tam určitě všichni byli, jen jsme to nevěděli. Je to na Vysočině hned vedle D1 poblíž Velkého Meziříčí (velkej bilboard na kravíně). Do Náměště nad Oslavou jsme se dopravili vlakem a odtud si dali 20 km na rozjetí na start. Ten byl tradičně ve 22 hod. Prvních pár kilometrů bylo hodně jezdivých po široké prašné polní cestě podél potoka. Zdánlivě bezpečnější než v terénu, ale tím, že se jelo hodně pohromadě a i dost rychle, se mi to zdálo dost nebezpečné. Naštěstí jsme to ustáli. Později jsme se dozvěděli, že pro Egona, který jel všechny ročníky Loudání, to letošní skončilo po pár stech metrech. Při zastavování špatně došlápnul na krajnici, spadnul do příkopu a zlomil si při tom nohu. A to tak blbě, že snad ještě na podzim měl v noze šrouby. První noc máme zase v plánu ujet pár hodin a pak si někde schrupnout. Povedlo se nám se sjet, tak jsme nocí uháněli víceméně společně. Zajímavý byl průjezd Velkým Meziříčím. Nikdo to tu neznal, značka se ztrácela, takže se jelo tak ňák podle citu toho prvního a všichni hurá za ním, nehledě na dopravní předpisy. Bohužel jsme natrefili na hlídku VB. Asi je to dost překvapilo, co se jim kolem půlnoci děje ve městě, takže došlo i na pronásledování se zapnutou houkačkou. Loudal však nemá čas zastavovat, takže jsme se ztratili v uličkách a nakonec ujeli do polí. Za městem Jarun vystřelil dopředu a už jsme ho neviděli, Stenly se naopak zapomněl někde ve výjezdu. Konečně jsme se dostali trochu do terénu a pomalu si začali hledat místo na spaní. Sjeli jsme z trasy, že si lehneme kousek od cesty v lese. Dokonale jsme zblbli pár lidí, kteří si mysleli, že pořád jedeme po trase a jeli za námi. Až když jsme začali vytahovat spacáky nás nechali a hledali si svojí cestu. Leželi jsme už v pytlích, asi 30 metrů od cesty a pokoušeli se usnout. Občas bylo slyšet, když se po cestě prohnali další bikeři. Najednou jeden z nich zastaví a volá: „Kluci, jste to vy?“. Stenly a jeho neomylný šestý smysl nás našel potmě v lese. Jak to dělá je záhada!

Spaní na cca 41 km, za den najeto 41 km

Čtvrtek 7.6.2018. Ráno byla docela kosa, tak jsme se snažili rychle zabalit. Až na Stenlyho, který si s balením dal trochu pohodičku. Třásl jsem se zimou, tak jsem vyrazil, že se zahřeju jízdou a ostatní mě dojedou. S Peťou s Honym jsme se sjeli hned, ale se Stenlym jsme se na Loudání tohle ráno viděli naposledy. Dojeli jsme do Třebíče, našli benzínku a dali si snídani. Pořád to dost jelo po asfaltových cyklostezkách, ale krajina už se začala vlnit. Bez větších zastávek jsme dojeli až do Třeště. Potkali jsme se tu s Jarunem a s pár dalšími Loudaly. Dali jsme si sámoškovej oběd a vyrazili vstříc prvním větším kopcům. Čeřínek, Čertův Hrádek, Křemešník. Bylo hrozný vedro, nejelo mi to a při tlačení mě předjížděli holky Loudalky. Léčivý pramen, zázračná studánka, pod Křemešníkem, na kterou jsem spoléhal, byla vyschlá. Naštěstí jsem kus dál našel jinou, slibně nazvanou Ruměnka, ale ani ta zázrak nesvedla. Prostě bída, byl jsem dost prošitej. Letošní trasa se důsledně vyhýbala větším městům, takže jsme nejřív obkroužili Jihlavu a teď Pelhřimov. Stylově jsme si v Kojčicích u Pejřimova dali limču a kus dál si dali drobné blouděníčko, ve vykáceném lese u potoka po pás v trávě. Nakonec jsme se vymotali a jeli dál směr Želiv – podle mapy jediná větší možnost na večeři a hospodu. Cestou jsme se před Želivem dokonce vykoupali, takže jsme tam dojeli voňaví. Nakonec se z toho na letošním Loudání stala tradice. Široko daleko jedinou hospodu v Želivi vycítili i ostatní, takže nám známá hospůdka Na Kocandě fungovala jako Loudalské krmítko. Tolik Loudalů pohromadě bylo jen na startu, i s Jarunem jsme se opět setkali. Je tedy pravda, že ostatní si dali večeři a jeli. Alespoň ti, co stihli otevřenou kuchyni. Ta zavřela docela brzy, ale v rámci nějakého team buildingu tam účastníci grilovali maso. Jarun nezaváhal a pěknej stejk vyměnil za 3 jégry :). My poctivě seděli a doplňovali tekutiny a až potmě jeli kus po trase najít si pěkný voňavý měkký pelíšek pod stromy, což se nám beze zbytku podařilo.

Spaní na cca 198 km, za den najeto 157 km

Pátek 8.6.2018. Ráno jsme bohatě posnídali ještě z domácích zásob a pak se motali kolem D1. Trasa byla jezdivá, takže pěkně ubývala, ale hodně po asfaltu, což mi nejde (a nebaví), takže jsem za Honym a Peťou tiše trpěl. Na to, abych se jich držel jsem neměl, tak jsem jel svoje tempo vzadu. Nebo jsem je (když zastavili) mazaně předjel. Jel jsem sice taky sám, myslím, že stejně rychle, ale psychicky to pro mě bylo lepší J.  SMS od pořadatelů nás varovala před průjezdem Leského mlýna, že tam někoho pokousal vlkodav. Sám sem dojel až k bráně a za plotem jich byla pěkná smečka, tak se mi tam moc nechtělo. Značka ve skutečnosti uhýbala kus výš a mlýn obcházela, ale ve sjezdu jsem odbočku přejel. To se asi stalo víc lidem, ale než aby se vraceli, tak to vzali přes zavřenou bránu. No a ne všem se to vyplatilo :). Jaruna jsme dojeli na první dnešní možnosti občerstvení, u malého krámku ve vesničce Keblov. U tohoto Loudacího krmítka se nás zase sešlo víc, taky proto, že trasa tudy vedla dvakrát. Letošní specialitou byly totiž odbočky z trasy, kde se jelo k nějaké zajímavosti (z pohledu traséra) a zpět stejnou cestou. Dobré na tom bylo, že jsme se tak dost potkávali s ostatníma, co byly před nebo za námi, a měli tak trochu přehled jak to jede ostatním. Jedna taková byla právě tady, 7,5 km tam a zase zpátky, bohužel po silnici nahoru dolu. Kolem oběda jsme dorazili do Vlašimi a před výjezdem na Blaník se chtěli posilnit. Tradičně jsme zamířili k benzínce, ale při doplňování benzínu z cisterny do nádrží jim prý nejde ani kasa, tak nás vyhnali a my se museli spokojit s hospodou a držkovou polívkou. Na regulérní oběd jsme neměli odvahu, jelikož nás čekaly, stejně jako včera, 3 výrazné vrcholy za sebou: Blaník – Mezivrata – Javorová skála. Ve vedru jak kráva nás čekaly výjezdy na krev, tlačení, nošení přes kameny, prodírání se houštím. V Miličíně jsme se trochu dali dohromady v motorestu a pak nás čekalo nezapomenutelné stoupání podél sjezdovky Monínec na Javorovou skálu. Trochu mě zvedalo náladu, že vjíždíme do našeho kraje a hlavně, že když dorazíme do Milevska, tak už budeme spát za polovinou trasy. Kus před Milevskem jsme si opět dali koupel, aby nás v hospodě nepomluvili a mohli tam místním zvědavcům vyprávět odkud, kam a proč jedeme. Nechápali ani jedno z toho. Jarun nezklamal a dorazil s drobným zpožděním. Na noc jsme si v parku lehli každý pod svůj vlastní strom. Bohužel moc blízko nějaké hospodě, kde na zahrádce vřískali až do rána. Nebýt tak urvaní, tak snad ani neusneme.

Spaní na cca 356 km, za den najeto 158 km

Sobota 9.6.2018. Jarun byl ráno jako vždy fuč a Hony měl píchlé kolo. Všechny ranní problémy a potřeby jsme vyřešili na benzínce. Z psychicko-taktických důvodů jsem fouknul trošku dřív, abych si udělal náskok. Hned došlo na nejvíc neprůchodný terén letošní trasy, alespoň že po ránu na to ještě byla síla. Značku přehradila pastvina, takže došlo na bloudění v bahně, přes padlé stromy, ve vysoké trávě podél obory. To sem si protrápil sám a záhy byl dojet. Dále jsme mířili přes Podolský most k Otavě, kdy byla další smyčka dolů k Otavě a zpátky. Ten pocit, že to, co jedete nebo s vypětím všech sil sklouzáváte dolů za půl hodiny pojedete, nebo budete škrábat s kolem na zádech, nahoru opravdu vyžaduje hodně vnitřního klidu. Ten trochu získáte, když to jedete zpátky a potkáte proti nějaké nešťastníky, co to mají před sebou J. Tady jsme taky opět dojeli Jitku Válovou, která se na Loudání kvalifikovala s neskutečnými 8 trestnými body (my 672). Jedeme rychleji než ona, ale ona jede snad pořád. Sama říká, že je zvyklá nespat. Vždycky nás přes noc předjela a mi jí dohnali v průběhu dne. Přes Otavu vedla trasa přes Plynovou lávku pod Pískem, která právě procházela rekonstrukcí. Měli jsme štěstí, dělníci zrovna měli pauzu, takže jsme se prodrali přes plot a napůl rozebranou lávku přešli. Kámoš Tonda tolik štěstí neměl. Jel úplný závěr Loudání (byl tam 3 dny po nás), takže dělníci už byli asi dost nasraní, že jim tam furt někdo leze. Překonání lávky popsal v SMS z trati „plynova lavka zavrena, uz jsem byl za plotem ale na schody skocil stavbyvedouci a ze me nepusti. V hlave mi jede hlaska z Na samote u lesa “dneska by si ho toniku neprepral, dneska!!? dneska ne”.vzdyt pres Pisek je to na druhej breh jen 9 km“. Do Strakonic to docela jelo, ale párkrát jsme zabloudili. Dojeli jsme osamoceně jedoucího Loudala, prohodili pár slov a předjeli ho. Po pár kilometrech jsme sjeli z trasy, on jel dobře, takže jsme byli zase za ním a po chvíli jsme ho předjížděli znova. Když to bylo po třetí, tak se tvářil, že nás zabije a taky nás varoval, že jestli to uděláme ještě jednou, tak za sebe neručí :).  Strakonice jsme nenavštívili. Trasér nás zase poslal těsně kolem, přes místí kopce a dál proti proudu Otavy až do Horažďovic. Tady jsme měli další defekt, dali si limču a uháněli dál na sever směr Blatná. Tam už jsme tušili konec dne, tak jsme se cestou zase vykoupali. Dorazili jsme tam kolem půl sedmé a měli těžké rozhodování. Trasa dál mířila na sever do Brd. To už jsme v plánu neměli, ale byla možnost se přiblížit až do Hvožďan, těsně před výjezd na Třemšín. Bylo jasné, že nejdéle do půl hodiny začne pršet a bude asi dost bouřit. V Blatné hospody jsou, ve Hvožďanech snad jo, ale nic jistého, a když tak nejspíš jen pivo bez večeře. Nakonec jsme se hecli, ve večerce nakoupili jídlo na bohatou večeři (šiška sekané, chleba, hořčice, křupky, …) a vyrazili. Měli jsme to jen tak tak, před Hvožďany začalo krápat, ale stihli jsme se schovat dokonce do hospody, kde bylo i teplé jídlo. Prostě štígro. Letošní ročník jsme se dost potkávali s velkým bikerem Čendou ze Strakonic, ročník 1953. Dorazil i do Hvožďan, ale hospodou pohrdnul a vyrazil dál. On a pár dalších Loudalů našlo útočiště v boudě pod Třemšínem. Bouřka na hřebeni Brd musel být velký zážitek. My se spokojili s verandou šaten na místním fotbalovém hřišti. Jarun nás tentokrát nedojel, spal kousek před Hvožďany v autobusové zastávce.

Spaní na cca 521 km, za den najeto 165 km

Neděle 10.6.2018. Čekají nás Brdy a rádi bychom dnes dorazili do cíle (cca 170 km), proto jsme vstali už ve 4:00. O půl hodiny dřív než normálně. Peťa se slovy „mě to nějak nejede, vyrazím napřed a vy mě dojedete“ sednul na kolo a odjel nakonec na celé dopoledne J. Hned vedle hřiště byla stavba, kde měli stavbaři luxusní toiku, kterou jsme s dovolením použili. Přes Brdy to bylo nádherné, ale náročné. Nejdřív přejet Třemšín, vystoupat na Prahu, přes hřeben Koruny (tam jsme poprvé potkali Peťu, ale zase nám ujel) sjet na druhou stranu Brd ke Strašicům. Tam jsme si dali ke snídani tu sekanou, co měla být k obědu, protože další výjezd s ní v baťohu už jsem zažít nechtěl. Radši ať mě tlačí v břiše než na zádech. Ještě jsme doplnili zásoby pití v Zaječově ve večerce a pak už všichni tři vystoupali zase na hřeben. Jeli jsme kolem bývalé dopadové plochy Jordán a sjeli zase na druhou stranu Brd, odkud jsme opět stoupali a přes hřeben Slonovce dojeli do Jinců. Tam jsme si chvíli dáchli u benzínky a jeli na výrazný vrch Plešivec. Tím jsme měli Brdy za sebou a do cíle 80 km, na kterých jsme v mapě už žádné výrazné kopce neviděli. Nakonec nám stačilo i těch pár nevýrazných. Před Žebrákem jsem se zdržel, jedu jedu, klucka nikde, ani v Žebráku na checkpointu, tak jedu dál a najednou mi volají, že na mě čekají v Žebráku. Někde se mi je podařilo předjet, což je unikátní, když máme všichni jet po stejné trase. Tak jsem si nádherné Údolí ticha užil sám a počkal na ně v Kublově. Aspoň jsem si odpočinul před krátkým ostrým výjezdem na Velíz. Sjeli jsme k Berounce do Zbečna a jak to tak bývá, museli jsme na druhou stranu údolí. Pěšinka do Sýkořice nastoupala 100 výškových metrů na vzdálenosti 300 metrů, což je průměrně 30%, metr převýšený na 3 metrech. To bylo opravdu nezapomenutelné. Ale teď už nám opravdu nic zásadního v cestě nestálo. Dokonce jsme měli i návštěvu. U Lánské obory čekal na Peťu jeho skoro švagr, kterej bydlí poblíž a přijel se na něj podívat. Z posledního checkpointu do Slaného to bylo už po asfaltkách. Loudání jsme dokončili v 19:30. V cíli si dali pivko, prohodili pár slov s pořadateli a pár spoluloudali co dojeli podobně jako my a pádili na vlak. Cestou ve vlaku jsme si na oslavu kromě petek piva dali křupky, které jsem z Blatné dovezl až doo Slaného. Po půlnoci jsme dorazili do Budějic a ráno si šli odpočinou do práce :). Stihli jsme to akorát, další dny přišli intenzivní bouřky a obdivuju všechny, co v tom jeli.

Cíl na 690 km, za den najeto 169 km.

Jarun to taky dorazil bez dalšího spánku, dojel v pondělí v noci ve 2:43.

Stenly úspěšně dokončil v úterý v 15:15. Po tom, co jsme se rozdělili si našel jiné kamarády a podle toho, co říkal si to náramně užil. Slíbil, že něco sepíše,  a taky že jo, jeho report mě moc potěšil.

Poslední jezdec, kámoš Tonda, dokončil Loudání ve čtvrtek ve 20 hod. Pobavila mě jeho SMS z cíle: „tak jsem skontroloval trasu, nikdo uz tam neni tak to muzete ukoncit. Diky poradatelum za pekny vylet, vsem ostatnim za podporu. DIKY“

Díky všem, těším se, že se někdy spolu zase projedeme.

[Show slideshow]

1 2 ►

PS: Každý Loudal veze Logger, který zaznamenává jeho trasu a ostatní ho mohou online sledovat. Konečně jsem to taky mohl zažít, fandit kámošovi Stenlymu pěkně ze sucha a tepla domova. Moc se mě to líbilo J. Taky mě dost baví číst SMS z trati (číslo na začátku je pořadí checkpointu 01 satrt – 13 cíl). Když jsi sám na trati tak na to není čas, taky šetříš baterii mobilu, tak si je pročítám později a jako bych tam byl J. Stojí za to všechny, udělal jsem stručný výtah. I tím, jak jsou psané, dost vypovídají o tom, co jejich pisatelé prožili:

00 Uz se tesim na start a na skoro letni vecery na trati 🙂 Bude to chtit hodne sudokremu…

… má stejné mazivo jako já

00 “Těším se na poslední večeři a sex v tomto týdnu”

… a přitom to bude jedna velká jebačka

01 trasa vypadá na mapě zajímavě ale po předchozích zkušenostech si myslím, že v reálu to bude několikanásobně zajímavější.

…. tak určitě

01 pod hlavou péřovy zhlavec, ležím v autě a dívám se, jak zbytek vyrazí . Netradiční start.

01 Natřepat polštář a hurá spát.

… i tak to jde pojmout, otec (1973) a syn (2003!!!) co byli nakonec v cíli o 6,5 hodiny dřív než my. Jeli prý úplně nalehko a spali po penzionech, které jim v předpokládaném místě spaní sháněla domácí spojka

01 startuju vesele, jooo z vesela… Monca se chechta:0)

…. Později jsme se dozvěděli, že pro autora téhle optimistické SMS Egona, který jel všechny ročníky Loudání, to letošní skončilo po pár stech metrech. Při zastavování špatně došlápnul na krajnici, spadnul do příkopu a zlomil si při tom nohu. A to tak blbě, že snad ještě na podzim měl v noze šrouby.

02 2 Trebic, zatim to jede dobre i tem majakum jsme ujeli…

02 Malem me zavreli policajti zato ze jsem jel v jednosmerce sikovni kluci z Velkeho Mezirici

02 zatím sranda. Nejdřív městaky v zádech, pak zlomená patka.Jinak všechno v pohodě. Jedu

… nás taky nedostali J

02 noční směna nicmoc prasklej drát kolo dře v rámu. Zkusímjít spát, třeba se to opraví

… dobrá taktika

02

… bez textu a následuje vysvětlení

02 tak dlouho premyslim co mam psat ze to telefon nevydrzel a odeslal SMS sam bez textu

03 nasel jeste nekdo krome me tu pulmetrovou louzi?

… já několik, někdo mi dokonce cestou říkal, že vjel do louže a namočil si při tom mapník na řídítkách!

03 letosni mapove listy jsou vodovzdorne a tedy k hygienickym ukonum zcela nevhodne!

… škoda

05 ve Vlasimi vyborna cukrarna jen si neopirejte kolo o barak toho blba co bydli vedle chtel me vypustit ventilky

list c 22 neda se projit kolem leskeho mlyna. Pokousal me tam vlkodav. Nastesti nic vazného ale majitele asi dementi

05 zelnacka a svickova v Trhovym stepanove dost dobry. Uz se zase potaceni na kole da nazvat jizdou

05 mám dost, ani svíčková v Trhovém Štěpánově mně neprobrala

… tyhle SMS od dvou jezdců dělilo 7 vteřin

4 Konečně jsme našli trn kvůli kterému jsem měl 3 defekty

04 pivo, řízek, pivo, pivo, tlačenka, pivo, …

… moje SMS ze Želivi

4 potupne vzdavam. Doufam ze aspon v tom budu letos prvni. Ulomena patka, rozstrelena prehazka, navic mi neni uplne dobre, je toho uz moc. Diky vsem.

07 S listem c 37 bych si nejradeji utrel prdel kdyby nebyl tak tvrdej. Zatim nejhorsi cervena znacka u Rukavce obora s 2m plotem kde jsou poradanélistnace a po kolena mocuvka od krav. To vse v noci. Myslel jsem ze se odtud nedostanu.

… píše pozdější vítěz Mavit, díky němu a všem co tam byli před námi za prošlapání stezky

06. Rozleptana duse mlikem z bezduse a pravidelne jebani se s pumpickou. Soudruzi udelali nekde chybu nebo jak jsem starej tak jsem blbej a nevim to.

05 Po mnoha výletech mimo trasu.Začínám chápat, jak fungujemapa.

5 Loudalovo ranní dilema. Mazat dříve zadek nebo kolena?

08 Noc byla dlouha, nikde jsem na nic nenarazil k jidlu ani k piti. Narocny terén, utkvel me v pameti Rybnik Milava a jeho zluta koprivy a svizel vetsi nez ja. plynova lavka u Pisku je zavrena natirani se. A jsou povoleny podlahy. Ve 4 rano to nikdo neresil tak jsem presel.

… první jezdec

červená podél obory -plotu u Rukavece mapa 36 je Čepuv trasarsky majsterstick .zde se dělí zrno od Loudalskych plev. Moc díky.Smajlík.

05 východ slunce dobrý, ale nebudu lhát. Stejně rád jsem uviděl otevřený obchod.

07 Hlásím, že ty dva km kopřiv opravdu lze projít.

07 Čépo, tu červenou za Milevskem s kopřivami a močálem sismohl vetknout za klobouk i s tím plemenným býkem.

jedu do Slaneho busem… neslo by to. Konec

04 ” Tak jsem tu, u klastera v Zelivi, je tu svatba, budou poustet z klece holoubky, vzhledem k situaci, by je meli spis lovit. Mam hlad, chvili pockam, mozna ze mne pozvou ke stolu, ne jak loni, skrti ze Slatinan, co me chteli odehnat. Jde to, zatim vse v poho, telo8, hlava9, bik10.” L. 🙂

zlomena patka, ohnuta pila – servisy v okoli ji nemaji. Jedu domu pro dalsi stroj

… kromě lidí trpí i stroje

8 tak proběhlo druhé kolo ozařování kopřivama…teď jídlo arychle dál…

7 nechal sem si do půl bidonu doplnit vodu z lednice. Pak ochutnám a ona to slivovica. No půl litru slivovice za 10kč – slušnácena. Jen se to úplně nehodí zrovna

7 Teď už se ví, že v ohradě býk zrovna nebyl. Přesto rada zní, příště v rudém pojede jen debil. Jsem rád, že jsem to tentokrát přežil.

10 Jeste ze jsou tu Vietnamci. Nabiram energii se vratit zase nahoru

…vítěz na nesprávné straně brd

06 Po Ounuzu jsem vyjetej jak olej z cinskyho bistra.

06 euforie z cervené TZ z Moninec do Jistebnice! Kéz by trvala az do cile! Je pravda to co se proslycha na trati mezi zavodniky? Totiz ze cast trasy pred vysilacem Mezivrata sponzoruji Lesy Ceské republiky z dotacniho programu Neprujezdné bludiste 2018? JV

… ano, později jsme to zjistili

9 predjela me pani na skladacce!

11 Strasne se mi ten logger vybiji nejedu 20 km aby se nevybil. Ted cekam v nonstopu v zebraku az se ten kram nabije.

…chudák vítěz, sil dost a chybí energie (v loggeru)

12 Vyvalte sudy, odečte kňoura . Mám hlad i žízeň. Margl mástříbro. Od teď na ničem jiném nechci stolovat!

06 dekuji predjezdcum za projeti useku do Jistebnic

9 Doufam, zebudeme rychlejsi nez ta bourka od jihu…

11 blbě se mi chodí, tak jsem zkusil Plešivec vyjet a vono to šlo, i s bagáží a šestikilem v nohách

06 Nejsou sprostější slova, než ta, kterými jsem v posledníhodině častoval značkaře.

11 minus dva draty,ty vole ted mi to jede.proc az ted.jdeme troubit

09 dnes jsem projizdel kralovstvim Cerné kocky, ctyri mi prebehli pres cestu a mel jsem jen dva defekty. Mam se dat na povery?

“Zabi koncert, praskajici ohnicek, vune opeceného parku, na piscite plazi rybniku pred Milevskem. I to se muze stat na Loudani.”

12 Jet přes noc v dešti byl jistě zajímavý nápad. Moc to sice neodsejpalo, ale zážitek to byl rozhodně intenzivní.

9 Dnes moralka o nekolik levelu vyse. Fotka neznacene cesty je asi tak 15 let stara, to se traserovi povedlo. Na zmateni idealni. Vcera jsem chtel prsty priblizit detail(jako na tabletu) na mapniku, kupodivu to neslo. Tesim se na Brdy(krome Plesivce).

9 vydám atlas turistických tras kde jediný kdo je prošel byli KCT znackari. A potom účastníci akce Loudani. Materiálu jsem nasbiral požehnaně, prvních šedesát výtisků zdarma…

11 Jsme blizko, uz nas citite ?

12 ta Krkostěna ve Zbečně bylo teda slušný překvápko

13 BYLO TO MOC PEKNE,TO NEMUZU RICI

13 cil! Slava nazdar vyletu! Totiz zavodu samozrejme… Celkem 729km, 12.145m nastoupano. Diky za silny zazitek! Jarda V P.s. Jeste jsem si vzpomnel, majitelka se vyjadrila v tom smyslu, ze ten vlkodav byl ockovany

12 mame natočeno 695 km slany uz jsem dost ale Slaný nikde

… trasa bez zajížděk 690 km, zajímalo kolik jsme najeli my

49 Kdo najde loudaci dres at ho prosim vezme Dekuji Milda

10 nemam slov a dres

Pratele loudalove, vcera za milevskem ve vybehu krav jsem nasel alumatku a dnes pri vystupu na korunu loudalsky dres, majitele ozvete se, vezu vam to

… Stenly našel!!

11 svet se zase toci dekuji kamaradi za dres

V pořádku doma, ale až druhým spojem. První mi ujel, kdyžjsem klimbnul na peroně na lavičce. Díky. Bylo to fajn . Čenda

06 zjistuju ze obedvat se musi v poledne, uz po treti slysim ze “obedy mame jen pres obedy” tak snad ten utopenec bude stacit

12 V Udoli ticha se ozyva me hlasite volani TY KUUN-OOO…delam legraci, bylo to docela hezky.

12 Nevim na co budu z tehle casti vzpominat vic, jestli na skok pres riditka v udoli ticha, zkratku po cervene krajem pole, tlacbu po zluté ze Zbecna, nebo na ten zaverecny lijak co uz do me hodinu busi. No nic, popojedem, jeste 22km…

12 mam rozmocene mapy jedu jak se da a jeste jsem pichl kolo

“Je fakt, ze uz jedu prirodou dost dlouho, no ale ze by mne mela umyvat timto zpusobem, se mi moc nelibi. Chcije a chcije. Vcera jsem nasel pristresi na stridacce mistniho FC.Pet minut pred lijakem, zase klika jak u Strakonic. Dalsi klika v nakupu a doliti vody v misnim kramu mimo prac dobu-Klikar”

09 Vcera dalsi strasliva prutrz mracen. I v noci tezky horor. Ted jen zahradnicky. Zdrzuje to.

08 plynova lavka zavrena, uz jsem byl za plotem ale na schody skocil stavbyvedouci a ze me nepusti. V hlave mi jede hlaska z Na samote u lesa “dneska by si ho toniku neprepral, dneska!!? dneska ne”.vzdyt pres Pisek je to na druhej breh jen 9 km.

13 tak jsem skontroloval trasu, nikdo uz tam neni tak to muzete ukoncit. Diky poradatelum za pekny vylet, vsem ostatnim za podporu. DIKY

Reportáž z loňské kvalifikace na Loudání 2018 berte jako vábničku. Kdo se chce registrovat na Loudání 2019 – a zúčastnit se kvalifikace – má nejvyšší čas. Registrace byla spuštěna a brzy bude uzavřena.

Cesta na Loudání 2018 nám začala jako vždy na podzim 2017 registrací 11.11. v 11 hodin 11 minut 11 vteřin a doufáním, že budeme mezi třemi nejrychlejšími. Honymu se to málem povedlo, byl čtvrtý. Já byl nakonec rád, že jsme to z telefonu vůbec dokázal poslat v 11:30, Peťanovi to prý připomněla Janička až po obědě :). Překvapením, pro nás zkušené veterány, byl nováček Stenley. Moc nás tím potěšil, nová krev je vždy super. Registrací jsme si start nezajistili, na los jsme nespoléhali a nejbližší keška byla tentokrát v Anglii. Nezbylo než se opět vrhnout do kvalifikace. Úkolem bylo najít v maximálně 10-ti krajích po dvou rozcestnících KČT s nadmořskými výškami co nejblíž určeným. A to pro každý kraj jinými. Za každý metr odchylky byl jeden trestný bod. Kolik myslíte, že se dá dosáhnout trestných bodů? Při zveřejnění výsledků to organizátoři okomentovali takto „už fakt nevíme, jakou větší bejkárnu bychom vymysleli, abychom na start Loudání dostali ty největší magory a magorky. A tak jsme vymysleli hledání výškových KČT cedulek „na přesnost“ různou v různých krajích ČR. Cílem bylo mít co nejmenší odchylku od náhodně stanovených kvót a snížit tak startovních 2000 trestných bodů co nejblíže 0. Nechápeme, proč se této magořiny zúčastnilo neuvěřitelných 51 uchazečů o start a už vůbec nechápeme, jak mohl někdo dosáhnout na cílovou metu pouhých 8bodů???“. Když jsem to viděl, tak sem myslel, že v červnu pojedeme leda tak do … Chorvatska – samozřejmě na těžko na kole :).

Jarun tentokrát objížděl kvalifikaci sám, kombinoval dopravu vlakem a přejezdy na kole, a z jeho fotek ze zasněžené Vysočiny mě ještě teď zebe. My čtyři jsme zvolili ověřenou strategii: perfektní příprava – autem co nejblíž – krátký rychlý útok a rychle pryč. Jednodenní výjezd jsme směřovali do Plzeňského kraje k Hartmanicům a Turnerově chatě, také na Šumavě jsme ulovili rozcestníky Jihočeského kraje na Jeleních vrších a u Libínského sedla. 3 kóty jsme trefili přesně, jedna 6 trestných bodů. Brali jsme to jako slibný začátek, ale později se ukázalo, že to nebyla žádná sláva :). Druhý výjezd jsme naplánovali s přespáním. V sobotu večer jsme vyzvedli Stenlyho, který sebou navařil hrnec řízků (byly moc dobré a vydrželi jsme na nich celý výjezd :)) a vyrazili směr Vysočina. Kupodivu jsme zase navštívili Pařezitý rybník pod Javořicí, stejně jako v minulých dvou kvalifikacích. Přespání jsme měli ve Znojmě a kultura byla bohatá. Navštívili jsme Pivovar u Šneka, který podává pivo Šnek a stylově místo wasabi oříšků  šneky po Burgundsku. Pak jsme ještě vlezli do koktejlového baru, kde nám učaroval nápoj čupíto – malý panáček s třešinkou. Tedy hlavně zajímavá množstevní sleva – objednávali jsme ho po 20-ti kusech. Spát jsme šli dost pozdě a ráno brzo vstávali. Do střehu nás ale hned uvedly objížďky v okolí Znojma, dost jsme bloudili a byli jsme z toho dost zoufalí. Když už jsme se konečně dostali na plánované rozcestí, kde jsme dle nejasné fotky a vrstevnic očekávali kótu 304, tak jsme zjistili, že soudruzi značkaři udělali někde chybu a nechali vytisknout cedulku se špatným údajem, takže jsme ji nemohli použít. Naštěstí jsme v okolí našli další, sice s větší ztrátou, ale Jihomoravský kraj jsme splnili. Po delším přejezdu jsme v Pardubickém kraji zajeli pro rozcestníky u Nasavrk a dál pokračovali do Prahy do Divoké Šárky. Cestou domů jsme Středočeské cedulky navštívili v Brdech a pod Moníncem. Domu jsme se dostali dost pozdě, celej den v autě, celkem sobota + neděle 670 km!! Objeli jsme 5 krajů a investovali do toho vlastně jen jeden den a jednu noc. To bylo nakonec vše, co jsme předvedli.  Na další pokusy nebyla chuť, vše už bylo dost daleko. 3 kraje nám chyběly úplně = 600 trestných bodů + dalších 72 trestných bodů za odchylky. Jarun měl 822 trestných bodů. Byly jsme dost napnutí, a taky dost dlouho. Kvalifikace se uzavírala na silvestra a výsledky byly zveřejněny až 17.1.2018. Prvních 20 má jistý start, ostatní čekají, kdo se vydrolí. My hoši z ČB 22.-25. místo, Jarun 30. místo. Nakonec to, i s pomocí vydrolených kolegů, vyšlo. Z kvalifikace se na start dostalo 34 bikerů a mezi nimi pět odvážných Nezmarů.

[Show slideshow]

Další ročník Vrchařské koruny Jižních Čech jsme se opět rozhodli objet na jeden zátah. I tentokrát jsou vrcholy po celém kraji a jelikož jsme zvolili druhý prodloužený květnový víkend, tak na to máme s pondělní dovolenou a úterním svátkem 4 dny. Podle toho jsme naplánovali dojezd vlakem na start do Nové Pece, cestu po vrcholech po směru hodinových ručiček s cílem v Loučovicích a domu zase vlakem. Taky se tím vyhneme neoblíbenému přejezdu kolem Lipna. I tak to dá podle cykloserveru 515 km a 10.826 výškových metrů.

Pátek 4.5.2018 jsme vyrazili, nakonec jen ve dvou, Hony a já. Kdo letos byl s Honym na vyjížďce, tak asi ví, jak mi bylo. Naštěstí jsem se nenechal vyprovokovat a pečlivě držel loudací tempo. Co Hony vyjel, já vytlačil, ale lepší mít zraněné ego než nohy :). Po období sucha a brutální pylové sezóně, kdy se na vyjížďkách práší, že ani není vidět, celý čtvrtek prší. Což je dobrá zpráva, sice bude asi místy bahno, ale nebude se prášit! Ve čtvrtek se taky u Mříče srazili vlaky, takže nebylo jasné, jestli do Nové Pece vůbec něco pojede. Nakonec jsme se v pořádku dostali na start a v 18:15 vyrazili. Na rozjezd jsme si dali nekonečné stoupání na Třístoličník, převýšení 600 metrů. Na první Jihočeský vrchol jedeme stylově přes Rakousko a Německo a až na krátký úsek to celé vyjedeme po šotolinách. Sjezd volíme po asfaltu, blíží se večer a červená do Nového údolí bude asi hezká, ale určitě ne celá jetelná. Pod Stožeckou skálu dojedeme, ale ke kapli a dál na vrchol tlačíme a neseme na zádech. Výhled se soumrakem je parádní, celý hřeben Plechého a Třístoličníku jak na dlani. Nasadíme čelovky a jedem do Dobré. Odchylujeme se sice z trasy, ale máme zásadní důvod, míříme k Němečkovi! Příjemnější hospůdku asi neznám. A to ubytování … vzpomínky se vynořují  :). Peřinami v loveckém apartmá nepohrdneme, takže spacáky dnes nevybalíme. Ujeli jsme asi 40 km.

Sobota 5.5.2018. Ráno vstáváme brzy a míříme do Volar, kde snídáme na benzínce. Na Sněžnou jedeme po trase 100 mil, přes Arnoštov a Boletický vojenský prostor směr Miletínky. Cestou se, bohužel ne naposledy, vracím pro zapomenuté sluneční brýle. Stráže a Osule nás prověří, ale docela nám to jede, Husinec mineme, oběd u sámošky dáváme až ve Vlachově Březí. Žlutá dál na terén nevypadá a jede kolem silnice, tak se rozhodneme jet rovnou po silnici. Pro mě je to utrpení, nekonečný kopec, ale trochu nás to zrychlí. Při odbočení směr Věnec uděláme chybu a sjíždíme jinou cestou. Navíc jsou na ní polomy a při objíždění totálně zabloudíme v hustém lese, kde se prodíráme roštím. Místy ani nevíme kudy se vydat a světýlko na konci tunelu nikde. Nakonec natrefíme cestu pod Věncem, ale dlouho si neodpočineme, následuje Keltská cesta (Celtic Path) – takto vzletně někdo pojmenoval brutál výškrab přes kameny po stráni kam paří slunce. No alespoň sjezd si užijeme. Ze Čkyně jedeme po zelené přímo do Čestic, v cykloserveru zelená značka není, ale zdá se nám lepší. Těžko říct, přes kopec je to stejně. Kolem Hoslovického mlýna vyjedeme k rozhledně a tím máme podhůří Šumavy za sebou. Do Strakonic je to super dlouhý sjezd, krásné pěšinky borovým lesem. Ve Strakonicích potkáme podobně na těžko naložený pár, vlídně nás oslovují, ale s vidinou blížícího se večera (a piva) jim jen letmo odpovíme na pozdrav a jedeme dál. Zpětně mě to mrzí, byly to spřízněné duše, možná dokonce objížděly to, co my. Spaní naplánujeme kus dál v Sedlicích, kde tušíme hospodu. Najdeme dokonce dvě a naštěstí v jedné vaří. Dojídáme se za celý den, koukáme na hokej a lemtáme pivo. Na spaní dojedeme kus za ves do lesa. Spíme cca na 165 km trasy. Držíme se plánu 120 km na den.

Neděle 6.5.2018. Po ránu je to nádhera. Nebe bez mráčku, krajina osvětlená ranními paprsky a navíc to pěkně jede. Mužetický vrch a Hrad přejedeme raz dva a v Miroticích hledáme kde se občerstvit. Jediná možnost takhle v neděli po ránu je opět benzínka. Dál ke Zvíkovskému podhradí je to krásná cestička podél potoka. Trochu se obáváme červené značky okolo Vltavy. Tušíme, že to bude technicky náročné, zarostlé, těžko jetelné, ale srdnatě se do toho pouštíme. Do obce Vůsí to jde dobře, ale pak to začíná. Dost hledáme značku a když už ji najdeme tak je to podle očekávání roštím a dolů nejetelné nebo vokoule, nahoru tlačit nebo nést. Trochu zaváháme na prudkém srázu, ale plni optimismu důsledně držíme značku. Alespoň dokud nepřehlédneme, že odbočuje. Zjistíme to sice hned, ale vyškrábat se 20 metrů zpět stojí za to. Dál už správně, po kamenech, kde se nedá ani jít, sklesáme až k hladině Vltavy. Tak snad už to pojede … až opravíme defekt. S novu duší se to hned tlačí líp, ale radost nám kazí páreček, co jde proti nám. Že prý jestli víme, kam jdeme a jak to tam vypadá, upřímně nás litují. Nově nejde značka pěšinkami lesem, ale podél plotu nové obory, který jde rovně přes údolíčka potoků. Nejdříve opravíme znovu defekt a pak jdeme na to. Jízda po rovině, vo držku sklouzat dolů, s největším vypětím se vyškrábat nahoru, jízda po rovině, vo držku dolů …. takhle asi 5 krát až do totálního vyčerpání. Hrůza a pár kilometrů se plahočíme 2 hodiny. U Červené natrefíme 2 podobné bikery, stejně naložené (vybavené firmou Orgoň!!!), na podobném výletě, ve stejném psychickém a fyzickém stavu, co jdou proti. Setkání pojmeme jako skupinovou terapii a navzájem se vypovídáváme, co máme za sebou a co ty druhé ještě čeká. Optimistické to není. Doškrábeme se k Podolsku, kde se na benzínce občerstvujeme a naplánujeme zkratku po silnici. Ztratit další hodiny na podobném úseku se nám nechce a abychom stíhali spaní za Táborem, tak musíme zrychlit. Na trasu se napojujeme před vrchem Tábor, to už se i svezeme, dál přes rozhlednu u Radětic (s výhledem na obří kopice hnoje, kterou zemědělci navezli přímo pod ní) až k Lužnici. Na úsek až do Tábora se těším, a opravdu je to paráda. Technická pěšinka, takový singlík v délce 25 km. Sice je to dost náročné, pomalé, ale potěší to. Nakonec dojedeme podle plánu až do kempu u Knížecího rybníka u Zárybničné Lhoty. Jako už tradičně dojíždíme k večeru, takže z posezení na zahrádce (kterých celý den míjíme bez zastavení dost a dost … a dost se těšíme, že nás to večer taky čeká) není nic. Ale uvnitř máme vše, co potřebujeme. Hlad má velké oči, takže marinovaná žebra oba sníme tak z poloviny a zbytek si zabalíme na zítra. Spíme cca na 283 km, takže zase úplně přesně držíme plán 120 km na den. Po tom, co jsme zažili u Vltavy je to zázrak.

Pondělí 7.5.2018. Spíme v lese za kempem, ale ráno se tam vracíme, přece jen něco je příjemnější v lese a něco v civilizaci. Ráno je docela zima, tak si kousek popojedem na louku a na sluníčku se vyhříváme a snídáme žebírka od večeře. To se to pojede! Stoupáme směr Homole a Větrák a pak si užíváme sjezd do Chýnova. Tam si dáváme sváču v parku. Místní ZŠ, tak 2-3 třída, tam má v rámci tělocviku závody kolem náměstíčka. Sázíme na vítěze, docela je to příjemné. Sedíme, jíme, pijeme a koukáme, jak se pro změnu snaží někdo jiný. Přes les jedeme směr Choustník, pořád z kopce do kopce. V lese je tam tak kilometr dlouhá kořenová pěšinka plná klacků, tohle být delší, tak tam necháme nejen všechny síly, ale taky vyklepané součástky a výbavu. Ještě za Deštnou je přejezd většího kopce, potom se vyškrábeme na Čertův Kámen a míříme do rovin na Třeboňsko. U Holné vystoupáme na Jezevčí vrch, U Jemčiny se občerstvíme a před Stráží si na delší dobu užijeme poslední trejlík, sice kurz, aber sehr schon. Ze Stráže je to klasická jihočeská drncavá rovina a pak v lese asfalt. Kněžská skála stojí za to, krásné místo, ohniště připraveno, jen vybalit spacáky, buřty a lahváče. Na to ale nejsme připraveni a chceme Třeboňskými rovinami přejet co nejdál, abychom si na poslední den udělali náskok. Tak to drtíme sice po turistických značkách, ale všechno lesní zpevněné cesty nebo asfalty. Dnešní cíl je penzion Kamínek. Dokonce dorážíme když ještě svítí sluníčko, tak se chvilku vyhříváme s pivkem na zahrádce. Pojíme, popijem a dokonce i bohatou snídaní dostaneme v pytlíčku na cestu a vyspat nás nechají na zahrádce pod stromem. Dnes jsme si opravdu trochu najeli, za den cca 140 km, na trase jsme na 424 km. Zítra nás čeká cca 90 km, ale náročných.

Úterý 8.5.2018. Ráno si přivstaneme, budík na 6 hod. Dnes to asi bude bolet. Obzvášť, když jsem nám zabalil málo bobulí proti bolesti. Když se jede ve 2 a mají se brát 2 a to 2x denně, tak je těch dvojek nějak moc. Takže pro příště x 2 to mělo bejt. Z Novohradek máme respekt, pak kopcovatý přejezd k Lipnu a tam na závěr Luč. Po 2 kilometrech je před námi trochu bahna. V týdnu tady asi pršelo dost a voda splavila bahno z polí. Vypadá nenápadně, tak do toho vjedeme. Je to tak 15-ti metrový úsek. Velká chyba. Skoro se to ani nedá projet a příšerně se nám to nabalí na kola. Nejdříve seškrabáváme bahno klacíčky, pak se jako dobrý způsob ukáže kroužit v trávě mokré od rosy. Najezdíme tam více kiláků než od Kamínku sem. Dojedeme do Nakolic a tam kola čistíme v rybníčku. Jediné bahno za celou výpravu nás vyřadí snad na hodinu. Dojedeme ještě kus na hranici, tam si vybalíme pytlíčky a posnídáme. Čeká nás výšlap na Mandelstein, který byl adoptován do Jihočeských vrcholů. Když chceme vyrazit, tak zjistím že zas nemám sluneční brýle. Tuším, že mi museli spadnout někde při mytí kola. Vracím se, u rybníčku nejsou, ale naštěstí je najdu v trávě u bahna. Opětovné překročení hranic dáváme v 8:30, takže 5 kilometrů z Kamínku jedeme 2 a půl hodiny. To je teda začátek. Na Madelstein je to padádní cesta, furt kurva kopec, ale jetelné (alespoň teda pro někoho). Na vrcholu je to moc pěkné. Skály, výhledy, sem tu poprvé a jsem nadšenej. Zpátky se vracíme přes Šejby, kolem pralesa na Hojnou vodu a hurá na Kuní. Tlačím, nebo spíš nesu na pokraji sil. Dolu tuším to bude stejné, ale natrefíme tam cestu, kterou sjedeme směr Staré hutě. V Pohorské vsi dojídáme snídaně a ve Dvořišti jsme hned, stavíme zase na benzínce. Přejezd do Studánek bere hodně sil, pořád nahoru dolů po šotolinách. Už vidíme na konec, ale začínají se sbírat mraky na bouřku. Podle radaru to přijde a budeme to mít s chlupem. Maria Rast am Stein je zase moc hezké místo. Koukám do mapy a přes Vyklestiku se mi moc nechce. Hledám únik přes Vyšák, ale nakonec jedeme podle mapy a kupodivu to docela jde. V Loučovicích jsme hned. Tak už jen Luč. Taky to docela jde jet, bejt čerstvej, tak si to i užiju. Cestou nahoru se blížím ke skupince, za kterou to už zdálky moc hezky voní. Výlet si zpříjemňují lehkými drogami. Naštěstí v cíli, na posledním vrcholu, nečeká dopingová kontrola, takže nám to snad Lojza uzná. Už nás čeká jen samá odměna. Sjezd z Luče je parádní. V Loučovicích máme hodinu čas, hospoda je hned u nádraží. K jídlu sice jen křupky a brambůrky, ale zásoby bereme i do vlaku, takže nám cesta krásně utíká. Navíc pršet začalo až když jsme nastoupili.

Kopce bolely, sedřenej zadek k tomu už tak nějak patří, ale jinak všechno OK. Za celou cestu jsme nezmokli, louže nebyly, bahno taky ne – až na těch smolnejch 15 metrů. Vyhnuly se nám i technické problémy, měli jsme jen 2 defekty. Samá pozitiva a krásné vzpomínky. Díky parťákovi a už se těším na další společné kilometry.

[Show slideshow]

1 2 ►

Bajku zdar V.