Archive for the ‘Vyjížďky se spacákem’ Category

O prodlouženém víkendu, od pátku 4.5. do úterý 8.5., se někteří Nezmaři zúčastní pokusu objet Vrchařskou korunu Jižních Čech 2018. Nonstop, spaní venku, jídlo v hospodách. Přidá se někdo?

Náš plán je v pátek po práci vyrazit vlakem 16:13 směr Nová Pec. Do tmy přejezd Třístoličníku a Stožecké skály, spaní v Grandhotelu Němeček v Dobré. Pokud by se někdo chtěl přidat v sobotu ráno tak ideálně Volary. Další spaní (a body střetu pro případné účastníky) na neděli cca Strakonice, na pondělí cca Sezimovo Ústí, na úterý cca Staňkov. Pokud vše vyjde tak v úterý večer budeme končit v Loučovicích a odtud vlakem do ČB.

Plán trasy 1/2

Plán trasy 2/2

Vrcholy a další info od organizátora Lojzy najdete zde:  VKJČ 2018

zdar V.

Cesta tam a zase zpátky od Petra Š., Honyho, Jaruna, Vítka S.

Kvalifikace nám loni koncem roku vyšla, tak teď se jen svědomitě připravit abychom letošní, na Loudání extrémně dlouhou, trasu dokázali ujet. Pořadatelé naplánovali trasu 1.111km na počest tradičnímu času registrací 11.11. v 11h11m11s., převýšení je 23.000 výškových metrů. Já jsem se bohužel přípravě moc nevěnoval, jezdil jsem jen pravidelné úterky. Mimo úterý jen jednou 35 km o velikonocích na chatu. Za přípravu můžu považovat jen 100 mil a víkend na VKJČ (cca 400 km). Život je otázkou priorit a od ledna byla mojí hlavní náplní života rekonstrukce baráku. Nezbývá než spoléhat na tvrzení ostatních, že je to jen o tom, co máš v hlavně. Nicméně tuším, že to nejspíš bude platit, až když máš něco taky v nohách. Já mám letos do startu najeto méně kilometrů, než mám teď ujet v kuse. Navíc udřená záda, ruce. Zase sem ale nečekaně zhubnul, snad poprvé od konce stření školy nám pod 90 kg. No nic, nějak to snad dopadne.

Den 0., středa 7.6.2017. Z ČB jedeme vlakem přes Prahu do Kladna a odtud na rozjetí 15 km do Slaného. Sraz je v hospodě na zimáku. Na startu očumujeme ostatní, naposledy se koukneme na Štěpána, Mavita, Milču … už je asi neuvidíme. Štěpán si dává pivo, řídím se heslem „když chceš bejt nejlepší, tak musíš dělat to, co dělají nejlepší“ a kalím taky. Ostatní riskují s limonádou, Jarun zahání nervozitu výměnou pomalého defektu. Moje nervozita se zhmotnila, nebo lépe řečeno rozplynula, i když jen fyzicky, ve střevní problémy. Vyslechneme si krátký výklad trati, pár pokynů a hlavně konečně dostaneme do rukou mapy a zjistíme, kam vlastně pojedeme.

Čím více se blížil start, tím méně bylo odvážlivců, co chtěli startovat. Aby pořadatelé naplnili startovní listinu, tak postupně volná místa po vydrolených doplňovali a doplňovali – nakonec se dostalo na všechny, co jeli kvalifikaci a nakonec i na všechny, co se vůbec přihlásili! Takže nakonec jel každý, kdo chtěl – a jistě i pár těch, co nechtělo :). Celkem 65 Loudalů.

Start je tradičně ve 22:00. Čelo si může schody u zimáku sjet, my už ne, jelikož jsme v balíku ostatních. Dobré je, že se jich můžeme držet, místní totiž jedou po paměti. Je to ale nebezpečné, každý se tradičně vyblázní, po tmě v balíku se jede na hraně. Míjíme první nešťastníky, co sbírají brašny, pumpičky, sebe z příkopů, opravují defekty, zhaslá světla. Cestou na pár rozcestích byli nějací nadšenci, co ukazovali trasu a pár kiláků za Slaným byla dokonce občerstvovačka. Držíme se pohromadě, to je dobrá zpráva. Vyhodnocuji, že bezpečnější bude jet vpředu a zkouším přidat. Bohužel ale po tmě nedokážeme spolehlivě navigovat, takže se několikrát vracíme a zařazujeme zpět do balíku. Nakonec se přeci jen usazujeme na čele skupinky, hlavně proto, že jedeme trasu, co jsme si s Peťou a Janou projížděli po loňské loudací párty. Klucka říkali, že sem to hrozně hnal, byla to ale nakonec super taktika. Bláznivce jsme vybláznili ještě víc a pak si šli lehnout, zatímco ostatní většinou čekala noční jízda. Na začátek se uhnat za nějakejma volama asi nebylo úplně super :). V Panenském Týnci jsme se tedy podle plánu nechali nenápadně předjet a jeli se ubytovat na verandu sokolovny, co jsme objevili při podzimní vyjížďce po Loudací párty. Tehdy se tu zrovna konala soutěž ve vaření gulášů na ohni. Koukám na program, letos bude zase. Bohužel ale tenhle termín nemůžu, tak snad příště. Jdeme spát asi kolem jedné hodiny, budíky na 5:30.

Od startu 45 km, do cíle 1066 km, za den ujeto 45 km

Den 1., čtvrtek 8.6.2017. Vstáváme a po chvíli posíláme SMS z prvního checkpointu – jsme na 60. místě z 65 startujících. Opravdu většina jede první noc bez spaní. Ale víme svoje, pořadím už půjdeme jen nahoru a mnohým noční jízda ubere tolik energie, že se z toho do konce Loudání nevzpamatují. Cestou míjíme kolegy ještě spící ve spacácích, další co už vstali a jsou na trase jako my. V Třeboci si dáváme první sváču ve vesnickém obchůdku a najednou kolem nás projede Čépa – trasér závodu. To je magické! Před Krušovicemi mi najednou propadá brzdová páčka, ubrzdím to druhou a koukám co se děje. Ztratil jsem brzdovou destičku z přední brzdy! Jak je možné že vypadne za jízdy? Jediné možné vysvětlení je, že sem kokot a nedal jsem tam závlačku. Samozřejmě mám náhradní, tak doplňuji. Popojedeme do Krušovic a kolem pivovaru se prostě nedá projet bez zastavení. Dokonce se k nám přidává Čépa, tak si připijeme na zdar závodu. Za Krušovicemi míjíme známého z loňského ročníku, mění duši. Smutně říká, že už po několikáté. Hony mu věnuje jednu svoji náhradní. Později se dozvídáme, že se někde těžce vymlel a jako první odstoupil. Je to furt nahoru dolu kolem Berounky, navštívíme Křivoklát. Nasazuji klasické Loudací tempo – jakmile je kopec, do kterého bych se moc dřel, tak tlačím. Svačíme u sámošky v Nižboru, projíždíme Beroun a před Tetínem nás čeká první Čépova zajebávka – termínus technikus: úplně zbytečná cesta, většinou do nesmyslného kopce, kam se kolo nese na zádech tam a stejnou cestou zpátky. Tech ještě bude … Je dost vedro, nahoře navíc Peťa zjišťuje defekt, ale výhled je nádhernej. Projíždíme Český kras, bajkově nádherné, ale úplně cítím, jak mě opouští energie. Míjíme nádherná místa, Mořiny, Karlštějn. Je pěkné vedro. Přejíždíme Berounku a stoupáme k hřebenu Brd. Na jejich úpatí míjíme nádhernou hospůdku obsypanou Loudalama, někteří spí před ní na trávníku. Přes Brdy to docela jde, cesta po hřebenu je sice hrozná kořenovka, ale víme, že nás čeká delší sjezd a někde dole hospoda. Nebo spíš o ní sníme. Ve Voznici to nevyšlo, na kurtech sice bylo pivo a tousty, ale chtěli jsme něco víc. Místní nás poslali do Hraštice, že prý tam dobrá hospoda je. Je tam i checkpoint. Jsme na 32. místě Za den jsme předjeli 30 lidí. Je půl osmé, ale dál už nejedeme i když by 2 hodiny bylo ještě světlo. Máme toho dost, celý den bylo dost vedro a pořád nahoru dolů. Na výkony bude ještě čas. Dáváme večeři a pivka a víme, že do rána zase spousta lidí předjede nás. To je náš styl. Přes den jedeme bez větších odpočinků, odpočíváme až po tmě. Se světly nejezdíme. Je to pomalejší a bez GPS je po tmě obtížná navigace. V 5:30 budíček, snídaně cestou, svačiny na benzínkách a před sámoškama, ale každý večer hospoda s velkou večeří a pivkama a pak docela dlouhý spánek, 5:30 budíček a na novo. Ostatní to drtí i do tmy, spí minimálně, a i vyrážejí dříve než my. Na trase se několikrát vzájemně předjíždíme. Našli jsme dobrou oázu. Přespat nás nechají pod pergolu a naproti je cukrárna, kde otvírají v 6 hodin. Bohužel si budeme muset trošku přispat a počkat až otevřou. Jarun doráží do Hraštice později s dvěma dalšíma Loudalama. Sice nestíhají otevřenou hospodu, ale nacházejí jinou. Jedu za nima, dáme ještě pivko a pak je zavedu pod pergolu. Sešlo se nás tam asi 8.

Od startu 188 km, do cíle 923 km, za den ujeto cca 143 km.

Den 2., pátek 9.6.2017. Ráno si dáváme čerstvé koláčky, čajíček, kávičku. Místní cukrárna je fakt super. Jarun nás vysílá napřed. Nechce držet naše tempo, jeho je o něco pomalejší a s námi se zbytečně vysiluje. Ze zkušeností víme, že nás večer dojede a spát budeme společně. Hned za vesnicí jsem odjel trošku dopředu a myslel si na svoje věci, takže hned na první odbočce jsem nezahnul a jel pěkně do údolí, místo po značce po silnici. Docela kopec, co sem si vyšlápnul zpátky jen tak na ranní rozehřátí. Sjíždíme k Vltavě pěknou pěšinkou. Jedeme za Jarunovýma včerejšíma spolujezdcema a tím pádem se bohužel nesoustředíme na trasování. K Vltavě sjedeme jinudy a přijdeme na to až úplně u vody. Vracíme se docela daleko. Dnes se moc nedaří. Promotali jsme se do Neveklova a tam se občerstvili před sámoškou s dalším známým z loňského ročníku. Chvilku jedeme s nějakejma klukama, co jedou na celopérech, převod 1/11. To musí být dřina, ale zase možná pohodlnější. Jsou to zkušení borci ze Slánské líhně, oba už jeli hodněkrát. Až teď jsem si v mapě všimnul, že za Konopištěm jsme svačili v hospůdce v obci Nesvačili. Vědět to tenkrát, tak by mě to určitě potěšilo. Dál jsme jeli kolem Čapího hnízda a mířili na Vlašim. V nějaké opuštěné vesničce se občerstvujeme před vietnamskou večerkou. Najednou se odněkud vynoří voňavá slečna, že nás sleduje přes GPS na webu Loudání a jde si nás prohléhnout na živo. Jsou z nás hvězdy!! Hned se jelo lépe, ale pak to přišlo. Velký Blaník. Dlouhé náročné tlačení přes kořeny, kameny, aspoň že nahoře bylo pivko. Pak ještě Malý Blaník, sice bez piva, ale alespoň se kocháme magickou zříceninou kaple. Do Mladé Vožice jsou pěkné bajkové pěšinky, dojíždíme tam už dost unavení. Dalo by skončit už tady, vidíme pár Loudacích kol zaparkovaných před hospodama, ale nakonec se vydáme ještě do Pacova. Cestou je ohrada, kde je velmi důrazné varování aby tam někdo nelez, něco ve smyslu „ve stádu je chovný býk“. V rádiu jsem slyšel rozhovor se Štěpánem, kde říkal, že by ho zajímalo, kolik Loudalů to respektovalo. Tak Štěpáne my ne. Dojíždíme se soumrakem, po chvíli nacházíme na náměstí picérii. Čeká nás obvyklý rituál – napít, najíst, nabít telefony a logery, osprchovat se v umyvadle na WC, prozkoumat v mapě co bude zítra a jít spát. Doráží další jezdec, pokecáme, dobrej týpek z Moravy, nabízí nám slivovici, co veze v pet flašce. Ze slečny za barem taháme rozumy, jestli se dá někde přespat, třeba na hřišti nebo na nádraží. Na nádraží by to prej šlo, ale nedoporučuje nám to. Že jsou tam divná individua nebo co. Bojíme se jedině toho, že v noci bude pršet, takže si ustýláme na peróně. Jarun podle očekávání doráží za námi. Třetí noc za sebou spíme na betoně, už je to pro mě utrpení.

Od startu 330 km, do cíle 781 km, za den ujeto cca 142 km.

Den 3., sobota 10.6.2017. V noci je bouřka, pobláznilo to přejezd a ten bez ustání cinká. Taky se skoro celou noc na peróně svítí. Ráno ještě prší, tak si posouváme budík, podle radaru má přestat. Skutečně vyjíždíme bez deště a bez snídaně, jen je všude mokro. Míjíme hrad Kámen, v Černošicích přemýšlíme co dál. Jarun zůstává na snídani. Tu potřebujeme taky, ale urgentně s WC. Tuto osvědčenou kombinaci splňuje benzínka, za kterou se rozhodneme jet do Kamenice nad Lipou. Někde v lese projíždíme pěkným statkem u potoka, asi nějaký mlýn a kus dál potkáváme skupinku turistů. Jsme v šoku, protože Hony v jednom z nich poznává kámoše z Pelhřimova, se kterým v zimě jezdíme na lyže. Vídáme se jednou ročně a pak se potkáme tady. A navíc prej jestli nezajdem na pivko, že kus zpátky mají párty v tom hezkém mlýně u našeho společného kámoše z ČB. Špatně se mu to vysvětluje, že chceme jet dál, argumentům nevěřím ani já sám. Se sklopenými hlavami míříme dál. Přes Žirovnici a Počátky se blížíme k Vysočině. Cestou je ve vesničce nějaký dětský den. Potkáváme účinkující – Sněhurka, Popelka, princezny, stánky s pivem a klobásami … potěšíme se aspoň pohledem. Kus dál sedí na mezi celé modré stvoření, napadá mě Avatar, ale pro jistotu se ptám. Paní je Šmoulinka :). Pod lesem stojí vlek za auto pro koně, určitě z něj vystoupí jednorožec, ale nemáme čas si to ověřit. Vysočinu jsme přejeli skoro bezbolestě, sice bajkově méně zajímavé, ale nahoru jetelné cesty a dolů krásné sjezdy. Myslel jsem, že mě nejvíc budou trápit záda a natažené šlachy v předloktí a loket – ne tenisový ale sbíječkový, jako následek rekonstrukce baráku. Teď ale skučím hlavně kvůli bolesti v dlaních. Skoro nemůžu držet řídítka. U hradu Rotštejn jsem našel přídavný grip – kus nějaké pěnové izolace ze stavby, kterou za jízdy držím v dlani. Super to funguje, přehazuji z jedné do druhé ruky a trochu si ulevuji. Další zastávka je Telč, nejdřív veřejné WC (bohužel musím využívat každou příležitost, trávení v háji už od startu a navíc jsem asi předávkovaný magnéziem. Později ho vysadím, raději riskovat křeče ve stehnech než mít stále křeče v žaludku) a pak sámoška. U té se potkáváme s kámošem ze včerejší noci, smutně hlásí, že slivovici ztratil. Po telefonu se domlouvám s manželkou, co by bylo dobré zařídit a být připravené až přijedu, aby se nám rekonstrukce baráku po dobu mé nepřítomnosti moc nezadrhla. Se zájmem mě pozoruje a pak s krásným moravským přízvukem říká: „tam chybělo už jen zorej a zasej“. Za jednou vsí začíná být živo. Na louce polehává omladina, duní muzika. Projíždíme technoparty! A to doslova, pár metrů od mohutných soundsystémů. Duní to parádně, bojíme se přiblížit, aby nám nevyskákaly šroubky z kol. Vypadáme jako exoti, i když by to spíš mělo být obráceně :). Nějaké anglicky mluvící hochy zaujmeme natolik, že se z nás snaží dostat, co jako tady děláme. Moc si neporozumíme. Jednak se neslyšíme, jednak my neumíme moc anglicky a oni jsou úplně na prach. Dál trochu bloudíme, značka je přeznačená, tak se podle instrukcí snažíme držet původní, nyní už neznačené, zarostlé trasy. Dorážíme do Jemnice, kde u stolečku v hospůdce střídáme Loudali, co právě odjíždějí. Doporučují nám polévku. Dáme si jí a při odjezdu dáváme recenze dalším, kteří právě dorazili. Pěkně se tu střídáme. V plánu máme ještě dojet k Vranovské přehradě, ideálně do Vranova, ale nakonec se doplahočíme do Bítova, kde za nás rozhodne místní nabídka. Restaurace s pivovarem je velká odměna. Sjede se nás tam pár, i Jarun nezklamal. Někdo se tam i ubytovává, my chvíli bloudíme po vsi a pak leháme na kraj lesa. Dnes pršet nemá, takže konečně na měkoučké travičce. Těším se, že se vyspím. Bohužel nějakej bláznivej pes nás tam vytrvale vyštěkával a v údolí byla nějaká párty, sice asi dál, ale v noci se to rozléhalo tak, že sem myslel, že mi hrajou za hlavou.

Od startu 481 km, do cíle 630 km, za den ujeto cca 151 km.

Den 4., neděle 11.6.2017. I v Bítově je benzínka, takže všechno podle plánu. Chodí SMS, že Vranovská hráz je zavřená, takže se objíždí přes kopec vedle. Nahoru tlačíme, ale pak je to super singlík a parádní sjezd. Dál je to náročné, nejdřív bike, pěkné výhledy do údolí a pak se podíváme přes Dyji i do Rakouska. Bohužel dlouhý sjezd po asfaltu a zpátky stejnou cestou. V obci Šumná vypleníme sámošku. Blížíme se k legendárnímu úseku – údolí Rokytky. Loudání tu už vedlo, kdysi po velkých deštích, takže pamětníci slibují silný zážitek ve velmi náročném terénu. Než se tam vůbec dostaneme, tak je ještě kraťoučké údolí Jeviškovky před Jevišovicemi.  A to je nakonec daleko horší. 2 km jdeme snad hodinu. Každých pár metrů popadané stromy, kolo se nedá ani provlíknout. Údolí Rokytky je naopak nádherné, sem tam kameny, ležící kmeny, ale dá se skoro celé jet, skvělý bajk  v kuse 20 km. Bylo to spíš za odměnu. Na konci jsme sice měnili duši, ale čekpoint11 je za půlkou trasy! Neuvěřitelné! Cíl je sice pořád v nedohlednu, ale psychicky to pomáhá :). Mapový list 36 a 37 nás vede údolím Oslavy. Jdou zprávy, že je to skutečné peklo. Začíná to cestičkou po hodně nebezpečných římsách nad svahem k řece. V našem stavu velmi nebezpečné, ale naštěstí jsme prošli. Pak zajebávka na hrad Levnov, dost kopec, a zpátky opět skoro ferrata. Zase jsme prošli. Teď se pro změnu vyškrábat na kopec na druhé straně řeky. Z toho byl alespoň pěkný sjezd zpátky k řece a pak následoval docela jetelný úsek pod Vlčí kopec. Ten je na druhé straně řeky – další klasická zajebávka, takže se zrovna někdo vrací proti nám a dost na to nadává. A opravdu. Přebrodit, komplet vytlačit, dolů něco sjet, něco vést, přebrodit zpátky. Koukáme na mapu, Náměšť nad Oslavou, kde chceme spát, je už kousek (jak jsme se mýlili!), tak se od začátku Loudání poprvé (a naposledy) koupeme. Voda v řece je sice dost studená, a hloubka tak do půl lýtek, ale už je to vážně potřeba. Navíc se vidíme se, jak jsme v hospodě voňaví. Teď ovšem začal neuvěřitelný masakr. Mělo nás varovat, že na ceduli KČT byl nápis „jen pro zdatné turisty“. Komplet jsme tlačili, nesli a někdy si i podávali kola přes skály na příkrém uklouzaném svahu. Pěšky by to bylo asi moc pěkné, s naloženým kolem je to pakárna. Už ho ani neunesu. Svah je tak příkrý a pěšinka uzoučká, že kolo vedle sebe nejde ani vézt. Kotníky a lýtka mám od nášlapů rozedřené od krve. Jsem znovu zpocenej jak prase. Do toho se, po celodenní dřině, začínalo stmívat. Pár kilometrů nám trvalo dvě hodiny. Už po tmě jsme doklopýtali na zpevněnou cestu a ejhle – letní dětský tábor fungující jako rekreační středisko a zdá se, že v provozu. U venkovního stánku dáváme pivko, v jídelně nám dokonce dali i jídlo – zapečené těstoviny a jako zákusek opečenou sekanou. A ještě nás nechají přespat v chatkách skoro zadarmo! A jsou tam i sprchy! Záchrana v pravý čas. Zase se nás tu pár sjelo. Petr jde spravovat ořech, je dost trudomyslnej. Říká, že jestli to neopraví tak končí. My ale víme, že jestli to někdo opraví tak on. Na sezení venku je zima, ale chvíli to zkoušíme, hlavně čekáme na Jaruna, kterému jsme koupili jídlo. Dorazí po tmě se světly.  Uleví se nám, je v pořádku. Bylo to fakt dost nebezpečné. V jednom místě jsme měli co dělat, abychom prošli ve 3 lidech – navzájem jsme si kola podávali. A Jarun sám po tmě. Ale prej v pohodě, kolo si spustil po laně, které pro tyhle případy vozí sebou! On je prostě plný překvapení :).

Od startu 610 km, do cíle 501 km, za den ujeto cca 129 km.

Den 5., pondělí 12.6.2017. Za sebou máme nejlepší noc výletu. V noci trochu poprchávalo a my spali krásně v suchu, v teple v postýlce. I v Náměšti nad Oslavou je benzínka. K Velké Bíteši míříme údolím, kde je spoustu brodů a dál nás čeká nám známý Bílý potok. Naštěstí je daleko méně vody než na výjezdním zasedání, takže to šlo projet skoro suchou nohou. Z výjezdního zasedání si vybavuju krásnej sjezd kamenitým svahem okolo kapliček … a ano, jedeme, nebo spíš tlačíme ho nahoru. Projíždíme Moravskou Knínicí, kde žije legenda cyklotrempingu Honza Vlasák. Jede i tento ročník, který samozřejmě dokončí. Je ročník 1945. Stydím se říct, že jsem unavenej a všechno mě bolí. Přemýšlíme, jestli by nás potěšilo, kdyby cesta vedla přes Budějce. Je dobré mít možnost se zastavit doma? Asi spíš ne. Donutit se zase vyrazit na trasu by bylo obtížné. Za Kuřimí projíždíme okolo rozhledny, předělané z vojenské pozorovací věže, asi bývalý vojenský prostor. Ježíš, tady jsem si na vojně hrál na vojáky! Kopal zákopy, spal se samopalem oblečenej v botách ve spacáku a čekal na poplach. Už jsem to několikrát hledal na mapě, věděl jsem, že to je někde u Brna, ale nenašel to. Až dnes. Přes dva další nesmyslné kopce dojedeme do Tišnova, kde se snažíme vzpamatovat. Čeká nás další obávaný úsek – údolí Bobrůvky s Trenckovou roklí. Organizátoři před tímto úsekem dokonce varují a nabízejí kudy se tomu vyhnout. To by nás (nebo tedy alespoň mě a kluky sem nakonec přemluvil) ale mrzelo, ulehčit si to a nezažít to, co před námi dali jiní. Je to opravdu síla, ale proti včerejšku pohoda. Dnes ještě nejsme prošití. Asi nejvíc záleží na tom, v jaké kondici se Loudal do náročného úseku pustí. A taky v jakém počasí. Po překonání náročného úseku začíná pršet, krátká prudká přeháňka. Schováme se na verandě nějaké chatky. Kdyby začalo o půl hodiny dřív, tak by to na tech kamenech a bahně bylo opravdu o život. Kus popojedeme, projíždíme pastvinami. Já řeším nějaký telefon a začíná znovu pršet. Naštěstí stojím u nějakého seníku, hoši vpředu si vlezli do přístřešku ke kravičkám a prej to bylo super. Míjíme hrad Pernštejn a dál jedeme podél Svratky. Pak od ní vystoupáme na mega kopec ke zřícenině nad poetickou vesničkou Pivonice. Už se vidíme v Bystřici nad Pernštějnem. Zajímavostí letošního ročníku je, že od startu máme jen část mapových listů. Další dostaneme právě až v Bystřici na non-stop benzínce. Celkem je map docela balík, tak asi, aby jsme je netahali najednou. Podle mapy nás čeká sjezd k říčce Bystřici a pak dojet kousek proti proudu do Bystřice, na benzínce vyzvednout mapy, odměna v hospodě. Vše naplánováno. Do Bystřice je to trasérova pomsta, podle komentáře na okraji mapy tato „vsuvka není počítána do celkové kilometráže, je to něco navíc … od nás máte to ZADARMO!!!“ Když do toho vjíždíme, tak zase potkáváme Loudala, co z toho vyjíždí. Vypadá strašně. Ptáme se, jak dlouho to jel. Podle mapy je to tak 5 km. Říká nějaký čas v hodinách, za které by se to mělo dát třikrát. Nechceme si to připustit a moc mu nevěříme, přisuzujeme to jeho stavu, my tam přeci musíme být hned, dyk je to kousek podél řeky. Opět velká chyba. Takové myšlenky mě vždycky nejvíc dostanou. Nebo spíš konfrontace takových myšlenek s realitou. Úsek nahoru dolů, zarostlé cestičky, vodění nahoru i dolů. Nevěřícně koukáme do mapy a ještě ke všemu si asi 3 x říkáme, že už jsme tady na týhle odbočce a už to bude jetelný. O vono ne, znovu jebačka bahnem kolem řeky a do kopce, kam se skoro nedá vyškrábat. A to vše NENÍ V CELKOVÝCH KILOMETRECH. Dost se zmáčknu, k benzínce jedeme po silnici I. třídy a sem za to rád. Mapy si vyzvedáváme se západem slunce. Jdeme hledat hospodu, která by ještě vařila. Doporučená na náměstí je zavřená. Ptáme se místních, ty jen krčí rameny. Sem na dně nejvíc za celé Loudání. Vyšitej, představa, že půjdu spát hladovej mě úplně skolila. Nakonec najdeme Kozlovnu. Chlubí se, že je první z tohoto konceptu. Je mi záhadou, proč by byla zrovna tady, ale vzorně se o nás postarají, tak po tom moc nepátrám. Spaní hledáme v parčíku u nějaké školy. Petr s Honym si ustelou na rohožce před vchodem, stejně budeme pryč, než přijdou první studentky :). Mě přijde, že pohodlnější to bude na trávě, tak jdu kus stranou pod strom. Jarun nás tentokrát v hospodě nestihnul, ale v Bystřici spí, někde u benzínky.

Od startu 736 km, do cíle 375 km, za den ujeto cca 126 km + pár brutálních km ZADARMO.

Den 6., úterý 13.6.2017. Setkáváme se až ráno, kde jinde než na benzínce. Nejdřív se musíme dostat zpět na trasu včerejším masakrem. Jede se to krásně, super bajkovej terén, docela si to užívám. Jakej rozdíl, když je člověk čerstvej (tedy úměrně tomu, co už projel). Pod přehradou Vír potkáváme poštu. Má ještě zavřeno, tak čekáme, až otevře a posíláme si odjeté mapy poštou domů – super Jarunova finta. Kdo se s tím má tahat a vyhodit nám je to líto. Nakonec to bude pěkná památka :). Na opuštěné asfaltce kolem přehrady se trápím, ale dál je zas terén, tak se to zlepší. V Jimramově je krásně občerstvení – sekaná, větrník, rádler, kola, … klasická svačinka, normálně pro tři lidi, mě jakžtak zasytí. Když to dnes trochu natáhneme, tak nám na zítra zbude skoro ujetelná vzdálenost. To je lákavé. Na mapě nic nenasvědčuje tomu, že by to měl bejt někde větší masakr. Nebo spíš naznačuje a my to nevidíme. Musíme přejet Vysočinu. Přes zříceninu Štarkov je to opět nošení, dál to trochu jede, ale pak zas tlačíme dlážděnou silnicí na Buchtův kopec. Na Čtyři palice neseme kolo až nahoru na skálu, kam se normálně leze s lanem. Přejíždíme další a další kopečky. Sice jetelné, ale dávají zabrat. Takový jeden travnatý se mi moc líbil, celej sem ho tlačil, tak sem měl dost času se kochat. Sjedeme na další checkpoint v obci Cerkytly. Je tam benzínka, kde prodávají staročeský řízek, což je neuvěřitelně mastnej řízek v nějakém těstíčku, zatavenej s krajícem chleba. Dokonce je možnost si ho ohřát v mikrovlnce. Holt na šopák se tohle neujede. Těšíme se na Toulovcovy maštale, pískovcové skalní město. Je to fakt super, dost tlačíme přes kořeny mezi skalními bloky, ale je to úchvatné. A jetelnější úseky jsou boží. Kluci jedou vpředu, minou odbočku, tak na ně řvu, ať se vrátí. A oni řvou na mě, že tam je to super bajk, že chtěj jet tudy a ne po trase! Srdce bajkera Nezmara nic nezastaví! Zastavujeme se v hospodě v Košumberku. Chceme si dát kofolu, ale pán nám nutí pivo, že kofola není vychlazená. Nakonec si jí dáme a je jak led. Asi potřeboval vytočit sud piva. Jedeme pestrou krajinou, potůčky, skalky, pěšinky. Nic z toho si nepamatuju. Dorážíme do Slatiňan, projíždíme zámecký park, v zámecké hospůdce přisedáme k dalším Loudalům. Chvíle probíráme zážitky, ale oni ještě pojedou dál. My relaxujeme. Jarunovi v poslední možné minutě před odchodem kuchaře, objednáváme večeři. Dorazí později a sní si jí ještě teplou :). Spát jdeme na měkoučkou travičku k zámku. Už jsou teplejší noci, spí se dobře.

Od startu 849 km, do cíle 262 km, za den ujeto cca 113 km.

Den 7., středa 14.6.2017. Vstáváme ve 4:30. Máme šílenej plán. Včera jsme moc neujeli, ale prohlídka dnešní trasy neodhalila žádné záludnosti, takže zkusíme jet nonstop až do cíle. Až do noci se světly. Trochu mě mrazí z toho, že jsme tam zas něco přehlédli. Motivuje mě hlavně to, že nezažiju další ráno, kdy si musím sednout na kolo. Nejvíc trpí zadek. Buď sedíme na sedle, nebo v hospodě, pořád ve stejných kalhotách. Hygiena probíhá sice v improvizovaných podmínkách ale pečlivě :), mažu fest, stříkám sprejem s obsahem stříbra … všechno marné. Otlačenino-opruzeniny se změnily v boláky, které je každé ráno potřeba rozmasírovat. Pak už to relativně jde.  Vyjíždíme bez snídaně, že si dáme někde cestou. Míjíme velkolom Prachovice, kolem hradu Lichnice stoupáme na hřeben Železných hor, z kterého je pěkný dlouhý sjezd do Ronova – první možnost snídaně. Potřebujeme benzínku, bez ní to už neumíme, tak jedeme dál do Žlebů super bajkovým úsekem kolem říčky Doubravy. V Golčově Jeníkově doplníme zásoby a jedeme dál, trasa bez záludností, žádné kruté úseky ani terénem ani převýšením. U hradu Sion je připravena trať na závody v biketrialu, my na to nemáme a Peťan odolá :). Silniční úseky střídají terénní vložky, pěkný bike je podél potůčku před městem Kouřim, kde zase vykupujeme sámošku. Jedeme kolem Lipanské mohyly a dál nás čekají silniční přejezdy k Labi. V Kerském lese míjíme legendární hospodu Hájenka. Hony by dal pivo, vlastně my všichni, ale jako vždy jedeme dál. Hony nám to ještě dlouho vyčítá. Zajímavé je bývalé vojenské městečko Milovice, jeho historie je na něm pořád vidět. Dál projíždíme přilehlým bývalým vojenským prostorem – je to zajímavé, úplně vidím tankový útok na kótu dvastapět. Dál to vypadá jak někde v tajze, úplně sem zapadá ohrada zubrů a divokých koní. Dojíždíme do Benátek nad Jizerou. Kde jinde než na benzínce večeříme a připravujeme světla. Naposledy čistíme a mažeme řetězy. To je jediná údržba, kterou jsme za celou cestu dělali. Zase ale několikrát denně. Taky jsme vyměňovali brzdové destičky, jedny jsou na letošní trasu málo. Že to kola vydržela až sem je malý zázrak. Za chvíli se setmí a do Slaného je to 81 km. To už zkusíme dorazit, kolem druhé hodiny v noci bysme tam mohli bejt. Když se pořádně setmělo, tak se ukázalo, že mi v čelovce dochází baterky. Už se nedá jet. Náhradní mám v batery packu, který jsem vlastně nepoužil, tak jdu měnit. Šok. Tyhle jsou sice také 18650, ale mají zapuštěný čudlíček. V packu fungují, v čelovce nedoléhá kontakt. Chvíli improvizujeme vkládáním celofánu z léků, alobalu z tyčinek. Sice to svítí ale nic moc. S Honym jsme udělali výměnu. Dává mi svoje, které dám do čelovky a já jemu moje, které dá do svého batery packu, kterým napájí světlo. Docela nás to zdrželo, teď už je úplná tma. Vjíždíme do lesa a začínáme bloudit. Jezdit jen s mapou bez GPS je ve dne náročné a v noci skoro nemožné. Na každém rozcestí zastavujeme a rozhlížíme se. Zkoušíme cestu, vracíme se, zkoušíme další. Pořádně nedokážeme odhadnout, kde jsme. Projíždíme asi pěknou krajinou, ale nic nevidíme. Stejně tak z návštěvy Mělníka moc nemáme, i když nasvícený má svoje kouzlo. Dál je nekonečná asfaltová cyklostezka podél Vltavy. Vůbec to neubývá. V terénu zase trochu ožíváme, od Vltavy vyjíždíme do Velvar. Odtud až do cíle je to už jen silnice. Na náměstí dorážíme ve 3 ráno. Přesně tomu se říká smíšený pocit. Na skákání radostí není síla. Je na nás vidět, že to opravdu bylo náročné fyzicky i psychicky. Jsem rád, že to máme za sebou a hlavně že jsme to zvládli živí a zdraví. Máme tip na nonstop bar, kde si chceme dát vítězné pivo. Svítí se tam, ale dovnitř se nedoboucháme. Ani se moc nesnažíme, byl to spíš takový povinný pokus a hledat něco dalšího nebo benzínku se nám už taky nechce. Raději už bysme leželi. Navíc zjišťuju, že mám asi defekt, což rozhodlo. Jedeme ke kurtům, i když víme, že nás tam nikdo nečeká. Ráno tam snad někdo bude. Když se ukládáme ke spánku, tak obloha už světlá. Teď se po dlouhé době vyspíme. Žádné brzké vstávání, oblékání se do propocených hadrů s vyhlídkou na nekonečnou celodenní jízdu. Tento pocit těsně před usnutím byl asi nejlepší z celého Loudání. Že už je po všem :).

Od startu 1.111 km, do cíle 0 km, za den ujeto cca 262 km.

Den poté, čtvrtek 15.6.2017. Nádherně jsme se vyspali, ze spacáků se soukáme asi až v 10 hod. Na kurtech bohužel nikdo není. Vyhlídka na sprchu a oslavné pivko se nám vzdaluje. Tak balíme, já měním duši. Nakonec se objeví správce a i když nerad, tak osprchovat nás nechá. Má málo vody a raději s ní kropí antuku, než aby sme ji plýtvali na sebe. Jinak tu nikdo není, je všední den ráno, takže si ani nepromluvíme s pořadateli a nemáme možnost jim poděkovat za silnýzážitek. Opravdu je obdivuju, tohle připravit je určitě neuvěřitelně pracné. Jedeme se najíst, užíváme si velký oběd a pár piv. Pohoda. Zaujme nás, že tady se pije na Čépu, tedy na traséra. Je to od něj milé, taková malá omluva za to trápení, co nám připravil. Čekáme na Jaruna. Přespal u Benátek a dnes to dojíždí. Bohužel se ho nedočkáme, v Mělníku má ještě technické problémy, takže se těsně mineme. Nám jede vlak ve 13 hod, do ČB je to dálka. To je nakonec jediná věc, co mě mrzí. Že jsme to společně v cíli neoslavili. V Praze nestihneme ani koupit pivka na cestu, ale naštěstí chodí vlakem stevard s vozíčkem. Předplácíme si u něj všechna piva co má, a on nám je průběžně nosí. V ČB se ještě stavujeme v Zelené ratolesti na jedno pivko, ale spíš ho tak ucucáváme. Na velkou párty to z naší strany moc nevypadá a i když tu večer vypukne zapíjení nezmarského potomka, tak to raději balíme a jdeme si každý po svým.

Hned po Loudání jsem letošní ročník vnímal, jako parádní akci, se spoustou zážitků. Objeli jsme to bez vážnějších problémů, a hlavně bez trvalejších šrámů na tělech a kolech. Naštěstí vyšlo počasí, nezmokli jsme ani jednou, což považuji za zázrak. I tak to ale stálo tolik fyzický i psychických sil, že v prvních týdnech po dojezdu jsem neměl co o Loudání říct, natož psát. Teď už jsem toho asi i dost zapomněl (což je jedině dobře :)) a zbylo jen to nejdůležitější. Překvapivě to opravdu bylo super, a sám se dívím, jel bych zas! Díky parťákům, bez vás bych to nikdy nedal! S vámi kdykoliv kamkoliv.

Zdar V.

[Show slideshow]

1 2 3 ►

Na jaře se nám Vrchařskou korunu Jižních Čech nepodařilo dojet. Vzdali jsme to v neděli v 16 hod v Písku. Po plánované trase nám zbývá cca 100 km. Sny, že to naplánujeme s přespáním za letních vlahých nocí, ideálně někde u zahradní restaurace, kde zrovna řádí studentky na prázdninách, nám nevyšly. Nakonec  jedeme poslední víkend před změnou času, nalehko na jeden den. Ráno vlakem do Písku a na sklonku dne sednout na vlak ve Střezimíři.

Tentokrát s námi plánuje vyrazit Stanley a po podobné trase pojede Petr s Barčou, tak se možná potkáme.

Abychom to všechno stihli co nejvíce za světla, tak jedeme vlakem už v 7 ráno. V očích Petra a Honyho vidím výčitky, že je to moc brzo. Ve Stanleyho očích ne, ten rovnou píše, že zaspal. Celý týden bylo babí léto, slunečno, teploty přes 20°C. Dnes ráno drobně prší a má být zataženo. V terénu to je znát, uklouzané kořeny a kameny, ukryté pod listím, nás udržují v pozornosti. Levý břeh Otavy kolem plynové lávky do Vráže je super, pěšinka kolem vody, technické sjezdy i výjezdy, pěkné podzimní bajkování. Nejsem na tom nejlíp. Jelikož nejezdím, tak mě bolí nohy, záda mě bolí už od Mariánek, a taky mě bolí v krku. Přemýšlím, jakou bolest budu vnímat nejvíc a jestli se to bude cestou měnit. Při přeskoku nějakého klacku si o sedlo narážím varlata a z ostatních bolestí jsem rázem vyléčen. Cestou se stavujeme na občerstvení v Nevězicích. Bajkerův sen pokračuje až na Žďákovský most. Hravý bajk je za námi, teď budem drtit kopce. Ještě výjezd od potoka přes Žebrákov do Pelechů je pěkným terénem. Koňský vrch objíždíme a dojedeme až na vrchol – Peťa už to tu zná. Pěkný sjezd dolů a pak zase do kopce na Langovu rozhlednu, navíc po poli. Tady se potkáváme s Petrem a Barčou. Ideálně nakombinovali vlak a kolo, takže ještě navíc stihli Velký Kamýk u Písku. Domlouváme se, že dáme oběd v Petrovicích. Už tam na nás čekají, vzali to cestou nejmenšího odporu, zatím co my se ještě před obědem vydrncali. Obědváme dokonce na zahrádce, je zataženo, ale teplo. Přemýšlíme co dál, je 15 hod. Do Střezimíře to za světla stihneme, ale není tam hospoda. To se na vlak čeká špatně. Lepší řešení bude asi dojet až do Tábora. Bude to tak o 15 km delší, ale i tak tam budeme rychleji než vlakem. Čeká nás cesta nahoru dolů přes Čertovo břemeno po jetelných šotolinách, ale dost do kopce. Jede to dobře než Peťan píchne, v plášti je střep. Jedeme dál, ale pak zase měním já. V duši mám díru od trnu. Peťanovi kolo pořád uchází, zkouší dofoukat, ale po chvíli to raději znovu mění. Ještě jednou jsme pořádně zkontrolovali plášť, nic tam není, tak snad dojedeme. Náhradní duši už nemáme, museli bychom lepit. Na našem posledním vrcholu, Javorové skále, jsme v 17 hod. Petr s Barčou už projeli a míří po silnici do Tábora, je to cca 25 km. Silniční časovku si moc neužiju, ale v Táboře se mi postupně vrací nálada. Při průjezdu městem dojíždíme Petra s Barčou. Lépe bychom to nenaplánovali, sešli jsme se na Onom světě a pak společně dojeli do hospody. Pivko (Plzínka, Kozlíček) a jídlo (polívka, hamburger, hranolky, tiramisu) je super, do vlaku si ještě kupujeme zásobu a vyjížďku zakončujeme v ČB pivkem na stojáka před Gin barem.

Dnes jsme ujeli cca 120 km, 2.300 vm za 10 hodin hrubého času. Letošní VKJČ máme za sebou. Lojzo díky, těšíme se na afterpárty! Účast BK NEZMAR bude obrovská!

Petr Š., Hony, Vítek

Dovětek Petra s Barčou : je to tak, u Vítka mi neprošla žádost otočit směr (my původně chtěli Nightride na Velký Kamýk), tak jsme se přizpůsobili, o hodinu přivstali a udělali jsme dobře. Zanedbaná údržba-prasklý drát-mě donutila nechat doma celobrko a vyjet si na citybajku vhodném spíše pro dětské výlety  a cesty do hospod. Naštěstí to nemělo na funkci (ani rostlináře) vliv. A ve finále to cesta do hospody byla 😉 Děs z výměny duše (kterou jsem stejně ani neměl) přes 24 let starý puchřící plášť nás vedla spíše po cyklostezkách, což ale nebylo na škodu nikomu a ničemu. Krásný den, rozhledy a opakované protnutí cesty naší a kluků. Zdolali jsme 4 vrcholy, ujeli 101 km a vystoupali 1700 vm na trase Písek-Kamýk-Čížová-(přesun vlakem do Čimelic)-Orlík-Koňský vrch-Onen Svět-Krchov-Javorová Skála-Jistebnice-Tábor.

[Show slideshow]

S Vrchařskou korunu Jižních Čech nás Lojza tentokrát napínal. Na dojezdné VKJČ 2016 vytěžil od účastníků jejich zamilované kopce a vybrané kopce začal zveřejňovat postupně. Pomalu začínalo být jasné, že se podíváme opravdu po celém širém Jihočeském kraji. U některých vrcholů jsem docela pátral, jestli to už není u sousedů. Kruťák to vzal jako výzvu a neuvěřitelně to objel na jeden zátah v prvních dnech – jeho reportáž je zde legendmtbclub . My se tradičně chtěli pokusit v trochu lepším počasí v půlce května, jako prověrku na Loudání.

Lákadlo na web jsem dával jen ze zvyku „O víkendu 11.-15.5.2017 se budeme opět pokoušet přelstít lidové pranostiky a objet vrcholy Vrchařské koruny Jižních Čech VKJČ 2017. Doufejme, že ledoví muži se do té doby vyvztekají a začne být hezky – hůř už vlastně být nemůže, takže to asi vyjde. Plán je ve čtvrtek po práci vlakem směr Vysočina a pokud to vyjde, tak v neděli končit opět na vlaku u Tábora. Jízda co nejvíce terénem, spaní venku, strava v hospodách. Cykloserver změřil 528 km, 10.359 vm. Zatím to vypadá na účast já, Petr Š., Hony, Jarun. Přidá se někdo do týmu BK NEZMAR B, když Áčko už to objelo 🙂 ? Rádi uvidíme zájemce třeba i na část trasy, zkratky, nábližky a ústupy vlakem jsou možné, trasa tomu nahrává. Zdar V.“

Tušil jsem, že na moji nabídku (krev, pot a slzy) nikdo (tradičně) nebude reagovat. I když byli tací, to o tom částečně uvažovali. Případně jsme se těšili na setkání sesilničářskou sekcí, která se po kraji pohybovala s Pražskými Pepíky. Nicméně jsme nakonec byly Loudací čtyřka.

Píšu s velkým odstupem, takže to nebude úplně přesné v detailech. Bylo by mě ale líto, kdyby naše výprava zapadla. Doufám, že mě spolujezdci doplní, opraví, …

Trasa byla dopředu plánovaná v Cykloserveru, převedena do pdf, vytištěna a vložena do mapníků. Pěkně po staru bez satelitů.

trasa 1/2

trasa 2/2

Ve čtvrtek po práci jsme vyrazili vláčkem směr Vysočina. O zábavu se postaralo několik 2l petek Bráníku. Jarda přistoupil z Prahy ve Veselí. Ve stanici Žirovnice-Počátky jsme vystoupili před 18 hodinou. Zajímavá stanice pojmenovaná po dvou větších městečkách v okolí, ovšem nacházející se v obci Stojčín a pro nás zajímavě v kraji Vysočina. Výjezd na Hradisko a následný sjezd byl hodně technický, velké kameny, moc pěkný terén. Docela to ubíhalo, za chvíli jsme byli u Ďáblovy prdele, kde se bohužel někteří nezdrželi oplzlostí :). Kousek cestou je osada Nový Svět. Tam nás čekal high-light celé cesty – pivní automat. Po vhození mincí a kontrole občanského průkazu (!) si sami načepujete kolik chcete, tedy až do vyčerpání kreditu. Nádhera! Hlavně to, že to pán zprovoznil přesně v době, kdy jsme u něho zabrzdili. Prostě z (Ďáblovy) prdele klika. Pomalu se stmívalo, takže dále na Vysoký kámen jsme už jeli se světly. Před Jindřichovým Hradcem nás prověřil super bajkový úsek podél Hamerského potoka. V JH na benzínce jsme si dali pozdní večeři a jeli na Rýdův kopec, kde jsme měli v úmyslu přespat v přízemí rozhledny. Bohužel bylo zavřeno a navíc se schylovalo k dešti, takže jsme jeli po trase dál a ubytovali se v altánku na hrázi Velké Holné (věděli jsme o něm z cyklovýletů na Asgard). Pršet naštěstí začalo, až když jsme byli schovaní, úplně v suchu to nebylo, ale zase „velká“ klika.

V sobotu jsme dojeli do Stráže nad Nežárkou, posnídali na benzínce a vydali se směr Novohradské hory. Trošku nudný, hodně dlouhý přejezd přes Třeboňsko, ale nedalo se jinak. Energii jsme doplnili v super sámošce v Petříkově a pak ještě v Horní Stropnici. Odtud je výjezd na Kraví horu impozantní. Nahoře Peťan začal být trudomyslný, špatný ořech či co. Z kola furtšlap. Tohle se mě stát kdekoli, tak musím končit, nebo najít cykloservis. Peťan dokázal sjet do Hojné vody, půjčit si nářadí od chalupáře, rozebrat ořech, zase ho dát dohromady a jet dál. Přejeli jsme Novohradky, Jelení vrch a v Malontech se v hospodě odměnili. Výjezd (výnos, výškrab, výplaz) na Hradištský vrch nebudu komentovat, je to moc pěkný kopec. Sjezd k Malši a pěšinky na Louzek byly za odměnu a navíc nás hnala myšlenka na posezení na zahrádce naší milé hospůdky v Bujanově. Přehoupli jsme Polušku a mířili ke Krumlovu. Za Přídolím už se smrákalo, takže jsme to jednak vzali po silnici, a jednak se vzdali vyhlídky na další cestu. Po chvíli bloudění a hledání jsme se vetřeli do hospody nad kempem ve Spolí. Dokonce jsme přemluvili obsluhu, že nás nechají spát na terase. Byla tam nějaká párty, jelo karaoke, ale nejspíš narozky 65+ tak jsme doufali, že jim dojde dech a bude klid. Dech jim došel, ale klid nebyl. Karaoke se zmocnila obsluha a jeli do 4 do rána. Kvalitní odpočinek v zimě na dlažbě za dunění soundsystémů.

Posnídali jsme u pekárny a vydali se stoupat k vrcholu nad Krumlovem. Další cesta směr Světlík byla očistec. Popadané stromy, nejetelná pěšinka. Když si vzpomenu, že jsem družstvo přemlouval, abychom nespali v ČK ale ještě jeli na pokraji sil po tmě na noc do Světlíku, tak mám ještě teď husí kůži. Směr Kramolín se nám podařilo parádně projet neznačenou cestou přes louky lesy, od Stezky korunami jsme si dolu dali sjezdovou trať –  exit trail. Na těžko docela zážitek. Naštěstí jsme se nikdo nenechal unést a nebyl to náš exitus trail. Dali jsme regulérní oběd (!nečekaný ústupek!) dole u lanovky a jeli na hráz a dál jen nesli přes kameny na Čertovo kopyto. Aspoň sjezd byl super. U jezera Jarun hlásí, že mu nějak divně hází kolo. Kontrola odhalila prasklý ráfek. Pro mě opět neopravitelná závada. Jarun se ovšem nevzdává, plán je dojet zpět na druhou stranu do Lipna, zkusit bikeservis, případně ve Frymburku, Černé v Pošumaví koupit ráfek, přeplést a pak se k nám zas někde přidat. Jako poslední záchranu jsme měli Alici, že by vzala jiné kolo u nás ze sklepa a Jarunovi by ho na Lipno přivezla. Nás čekala časovka podél Lipna (Hony nás vzorně odtáhnul), pak šotolina podél kanálu – další delší nezáživný úsek zakončený asfaltovým výjezdem na Plešné jezero. V té době už jsme se míjeli s bouřkami. Slyšeli jsme hromy kolem sebe, viděli černé mraky, přijeli někam, kde byly louže po bouřce, ale pořád jsme nemokli. Přes Nové Údolí jsme mířili do Strážného a rubali, co to dalo, hnaly se mraky a bylo jasné, že tentokrát nás neminou. Měli jsme to fakt těsně. K benzínce jsme dojížděli už s kapkami deště, ale pak začal hustej ceďák. Snědli jsme, na co jsme přišli, déšť ustal, tak nám nezbylo nic jiného než vyrazit na Kunžvart. I za mokra to bylo moc pěkné, hlavně sjezd zpátky do Strážného. Do soumarského mostu jsme jeli nějakou opuštěnou silničkou, a jelikož bylo bahýnko, před setměním a sil už taky moc nebylo, tak do Volar jsme dojeli po silnici a den zakončil v Hotelu Bobík. Kolem 22 hodiny se rozrazily dvéře a s úsměvem vešel Jarun. V Lipně ani v Černé neuspěl, tak sednul na vlak, dojel do ČB, u mě ve sklepě vzal zadní kolo, hodil na něj svou kazetu a brzdový kotouč, sednul na vlak a dojel do Volar! Spát jsme šli na fotbalovou tribunu. Nejlepší spaní, i když Volary nezklamaly a bylo tak 3°C.

Nedělní ráno bylo mlhavé. Snídaně opět na benzínce a pak jsme si pěkně protáhli lýtka při výnosu přes hrad Hus. Ještě jsme doufali, že to dojedeme celé podle plánu, i když s nutnýma úsptupkama, tak jsme to k Malencím brali opuštěnýma silničkama přes Vlachovo březí. Při výjezdu z Volyně se na nás hnaly mraky, tak tak jsme stihli dojet do Němětic a tam v autobusové čekárně čekali až to přejde. Zase jsme nezmokli, ale výjezd na Kbíl podmáčenými loukami stál za to. A navíc už nebylo reálné dojet až do Střezimíře. Nebo možná bylo, ale museli bychom jet po silnicích a riskovat jestli stihneme poslední vlak. Ve Strakonicích jsme udělali „chodníku prostři se“ před Teskem a jeli směr Písek. Cestou proti nám jel silničář, z kterého se vyklubal Venca – ano je to tak, NASA všechno vidí, pěkně si nás zkontroloval :). Kus s námi jel, pokecali jsme, moc mě to potěšilo. Velký Kamýk nad Pískem byl náš poslední vrchol, sjeli jsme do Písku, Jaruna jsme odevzdali na vlak a jeli si někam dát pivo. Po chvíli tápání s kapkami deště v patách jsme trefili super nálevnu s tankovým Platanem. Zrovna se hrál nějakej hokej, tak to byla taková pěkná tečka za tím naším výletem.  Bohužel už si nevzpomínám kolik jsme ujeli, myslím něco málo přes 400 km, výškové metry nevím.

Domluvili jsme se, že zbytek si objedeme někdy o letním víkendu pro změnu v teple za sluníčka. Zbývá 5 map z 29. Ne však Jarun. Na další víkend měl naplánovanou akci s prací, která krachla a jelikož rodina se už zařídila bez něj, tak měl volný víkend. Mrzelo ho, že kvůli ráfku vynechal Šumavské kopce, tak se do toho pustil. Z Prahy po práci vlakem do Volar, na Kunžvart, Plešné Jezero (sobota 0:50) a zpátky do Volar. Trochu se vyspal na osvědčené tribuně a ráno jel vlakem do Mirotic, odkud přejel přes severní vrcholy do Střezimíře a odtud vlakem do Prahy – tím VKJČ 2017 splnil, i když do teď, zřejmě ze skromnosti, neposlal Lojzovi fotky :).

[Show slideshow]

1 2 ►

O víkendu 11.-15.5.2017 se budeme opět pokoušet přelstít lidové pranostiky a objet vrcholy Vrchařské koruny Jižních Čech VKJČ 2017. Doufejme, že ledoví muži se do té doby vyvztekají a začne být hezky – hůř už vlastně být nemůže, takže to asi vyjde. Plán je ve čtvrtek po práci vlakem směr Vysočina a pokud to vyjde, tak v neděli končit opět na vlaku u Tábora. Jízda co nejvíc terénem, spaní venku, strava v hospodách. Cykloserver změřil 528 km, 10.359 vm. Zatím to vypadá na účast já, Petr Š., Hony, Jarun. Přidá se někdo do týmu BK NEZMAR B, když Áčko už to objelo 🙂 ? Rádi uvítáme zájemce třeba i na část trasy, zkratky, nábližky a ústupy vlakem jsou možné, trasa tomu nahrává.

Zdar V.

trasa 1/2

trasa 2/2

Ahoj, organizátor této povedené akce nás všechny zve na závěrečný večírek – občerstvení, fotky, … pěkná akce pro setkání a probrání zážitků nejen s kolem.

Akce je vhodná zejména pro ty, co se nenajdou v seznamu úspěšných účastníků. Není možné, aby se jim akce nezalíbila, takže je jistota, že příští rok už v seznamu budou!

Večírek bude 11.2.2017, místo bude upřesněno.

http://legendmtbclub.cz/

zdar V.

TY VÍŠ CO je extrémní nonstop cyklistický závod pořádaný partou nadšenců ze Slaného. V červnu 2016 jsme se ho účastnili i my – Petr Š., Jarun a já. Trochu nás musím pochválit. Úspěšně jsme ho dokončili, i když náš mimořádný, epický, dechberoucí výkon století se někteří škarohlídi (z řad zkušených Loudalů) snažili uvést do reality tím, že uplynulý 9. ročník byl zatím nejlehčí jaký jeli. Nevím jaký je standard TY VÍŠ ČEHO, ale i tak mi 650 km za 4 dny v bahně a dešti přišlo, jako docela náročná vyjížďka http://www.bknezmar.cz/?p=8064 .

Někteří tvrdí, že TY VÍŠ CO je životní pohled na svět. Nevím, každopádně je to celoroční akce. Vždyť na začátku listopadu se přihlašujete, na konci listopadu a v prosinci objíždíte kvalifikaci, na začátku ledna se dozvíte, jestli máte právo se postavit na start a pokud ano tak máte 5 měsíců na to se připravit, v červnu to objedete, o prázdninách se hojíte, opravujete kolo, regenerujete a snažíte se zapomenout na útrapy, v září a říjnu se už těšíte na další ročník, na začátku listopadu se přihlašujete, … Do tohoto kolotoče jsme se letos opět rozhodli naskočit i my – Petr Š., Jarun, já a nově i Hony.

Příští ročník bude jubilejní. Pořadatelé se snaží nalákat zájemce tím, že ročník 2017 „…  bude už 10. ročníkem … prvního takto extrémního závodu široko daleko …a tak bude i nejdelší ve své historii … % zkušených a úspěšných loudalů bude nejvyšší v historii“. Slíbena je trasa dlouhá 1000 km. Startovat má tradičně právo 20 nejúspěšnějších v historickém pořadí (celkem se TY VÍŠ ČEHO zúčastnilo v celé jeho historii za 9 ročníků 149 bikerů) a nově a jen pro 10. ročník mají právo startu, po řádné registraci, všichni Loudalové, kteří závod v minulosti minimálně 3x úspěšně dokončili a letos se registrovali. To je celkem 40 zkušených Loudalů, mezi které jsme jednou účastí pouze nesměle nakoukli, takže nám nezbývá, než se na akci vetřít jiným způsobem. Možnosti jsou letos tyto:

– ONLINE registrace – být mezi  5 nejrychleji přihlášenými v internetové ONLINE registraci po čase 11h11m11s dne 11.11.2016.

– KEŠKY – být nejrychlejším nálezcem jedné ze 2 zveřejněných kešek.

– VRCHOLY – být mezi 10-ti s nejlepším výsledkem v kopcovité disciplíně.

– LOS – být mezi 3 šťastlivci ze všech registrovaných, kteří budou vylosováni začátkem ledna 2017.

– DIVOČÁCI – pořadatelé udělují divoké karty, tzv, “Divočáky” – „zpravidla lidem, kteří nějak výrazněji pomohli projektu TY VÍŠ ČEHO, poslednímu vítězovi či jiné osoby, kterou uznáme, jako TY VÍŠ ČEHO (v)hodné ;-)“

– NÁHRADNÍCI  – v případě odstoupení někoho z již přihlášených, nenaplnění počtu 10-ti v sekci VRCHOLY či nenalezení kešky do výše zmíněné uzávěrky, posunují se na jejich místo zájemci dle pořadí zaslání registrace.

Jak jsme se s tím poprali?

– ONLINE registrace

Každý doufá, že to trefí. Někdo to přeci být musí, ale zájemců je mnoho. Letos jsem se to snažil přesně trefit i já, jistojistě správný čas na internetu jsem si zkalibroval s časovým znamením v rádiu a odečetl 1 vteřinku (než to z ČB doběhne do Slaného). Kliknul jsem tedy 2 vteřiny před časem na internetu a napjatě čekal na zveřejnění výsledků. První info pořadatelů: „v minutě 11h11M se přihlásilo 125 lidí, 39 ve správné 11sekundě“. Nejlépe z nás dopadl Petr Š. 11m14s = 45 místo, pak Jarun 11m15s = 47 místo, dále Hony 11m16s = 50 místo. Já byl nakonec nejblíže správnému okamžiku, ale bohužel o chloupek dříve – čas 11m10s, první z těch co byly moc brzo. Po penalizaci 56 místo. Sen, že pro start stačí pohnout pouze jedním prstíčkem se rozplynul.

– KEŠKY

Loni jsme je úplně ignorovali. Souřadnice první kešky byly odtajněny v úterý 22.11.2016 po půlnoci formou videa na youtube. Byla umístěna v Praze kousek od Jarunova bydliště, takže se do toho pustil. Tady je jeho reportáž z  hledání po Praze:

„Jaké to bylo? Magořina, ale to se tak nějak dalo čekat… Pokus o odlovení kešky jsem neplánoval, jen jsem rutinně zkontroloval web TY VÍŠ ČEHO před tím, než půjdu spát a hle, chystá se keš a možná už brzy po půlnoci. Tak jsem to o 15 minut protáhnul a pak už jsem seděl na Mapy.cz a hledal ptačí rybník na Praze 4. Ani ve snu mě nenapadlo, že bych mohl mít keš tak u nosu. Následovalo krátké dilema na téma jet/nejet; rozhodnul fakt, že v 00:15 shlédlo video s nápovědou jen 10 lidí. Tak jsem vyrazil (autem, kolo do kufru). Průběh byl zhruba tento – Krč, transport k Sýkorce, brodění na ostrůvek (3,5°C) pro další nápovědu, transport autem do Hlubočep, 8km přejezdu v mlze a bahně k další nápovědě (3.NP ve vybydleném baráku se šplhací vložkou kolem chybějící části schodiště), příslib vytoužené kešky na rozcestníku “Šance” u Točné, zklamání a dilema jestli pokračovat když jsem zjistil že na Šancích finále není (v tu chvíli jsem to měl do postele fakt blízko), přesun autem do Chuchle a výjezd na kostelík + slaňování bahnem na vyhlídku, nový příslib finální kešky na Barrandově, další přesun autem na adresu Skalní 21.
Tam proběhlo vskutku grande finale 🙂 Kolem 04:10 dorážím na místo a nacházím tam auto Štěpána, organizátora tohohle hecu. Hurá, tohle už opravdu bude poslední stage! Štěpán mě vítá, jsem šťastnej jak blecha, abych se obratem dozvěděl, že na místě už cca. 45 minut bezvýsledně hledá soupeř co jsem ho potkal hned na začátku v Krči (byli tam 2 bez kol tak jsme si nebyl jistý jestli jedou proti mně, nebo pomáhají organizovat, tak teď už to bylo jasný). Takže adrenalin opět na doraz a hurá do hledání, šance žije! Nápověda byla: na místě zbouranýho domu zbyla kamenná zídka, keška je schovaná v ní (nebo tak nějak). Bylo mi jasný, že když to tam Mohy hledá už 45 min tak to bude schovaný fakt pořádně. Následoval maraton zoufalého oblézání zídky, prohrabávání všech spár, listí atd. Zídka byla nad zhruba 20m srázem, takže rubová strana byla vskutku na hraně. Prostě mňamka … Kolem 5:30 ohlašuje Štěpán, že nám při rozednění dá nějakou nápovědu. Hledáme dál. 6:00 hledání pokračuje, frustrace a zoufalství stoupají – kompletně od bahna (inu budoucí staveniště, že), mokří od mlhy a rosy, utahaní, fakt síla. Nacházím v batohu corny z léta a dělím se o ni s Mohym. Celkem nás to nastartovalo. V 6:30 přesvědčuji Štěpána, ať nám dá nápovědu dřív, jinak nestihnu práci a rozhodně nechci prohrát kontumačně kvůli kontrolnímu dni! Nápověda je dost obecná – hledáme na správné zdi, máme hledat krabičku od filmu (to byla úleva, já měl strach, že ta poslední keš bude něco ještě menšího), keš je v místě, kde jsme oba již několikrát hledali (to bylo jasné, jen to potvrdilo naše zoufalství). Následuje mocný finiš za nastupujícího denního světla. A právě denní světlo pro mě znamenalo rozhodující faktor, keš byla fakt na místě, kde jsem byl za ty 3 hodiny minimálně 5x, ale pod ostrým světlem Aurory mi splynula s kameny. Pocit úlevy, radost z nálezu a otupělost z nevyspání – zvláštní směs. Pár fotek, poděkování, rozloučení a pokus o nastoupení do auta aby interiér doznal co nejmenší úhony. Fofrem domů, vykydat auto, svlíkám se na chodbě před bytem (smrdím jak houmles), hadry a boty na balkon, člověk do sprchy, namazat chleba na cestu, 2x Red Bull do batohu a hurá do práce. Mám to na doraz na KD, který skončí někdy po 18:00. Super start do nového dne 🙂 Více ústně někdy u piva. Jarun V.

PS: Je zajímavé, jak dlouho dokážou hřát suché nohy, které byly předtím 7 hodin promočené z vody kolem 5°C. Prostě zajímavá zkušenost.“

Druhá keška byla umístěna 3.12.2016 v Beskydech, takže do jejího hledání jsme se taky nezapojili.

Jarun to dokázal, místo na startu má jisté! Blahopřejeme mu a trochu i závidíme, na nás čeká delší cesta.

– VRCHOLY 

Letos pořadatelé zveřejnili seznam 50 vrcholů bodovaných od 1 do 5 bodů. Celkem je možné nasbírat 153 bodů. Nejméně, abys byl zařazen do kvalifikace, musíš mít 20 bodů. Oproti loňskému hledání v mapách a na netu rozhodně jednodušší. Body jsou po republice ale rozmístěny zajímavě, takže plánovat je co – kam jet, jak to bude časově, kde přespat, kolik nám bude stačit bodů? Hodně bodů je v Jeseníkách, Beskydech, Krkonoších, relativně hodně bodů kolem Brna. Nám na jihu bylo dopřáno slušných 20 bodů, ale třeba západní Čechy, Krušné hory nic moc. Zajímavé a málo času. Seznam byl zveřejněn až 22.11.2016, takže první víkend, který jsem myslel, že tomu věnujeme byl hned pryč. Zima se blíží, neradi bychom se zase někde prali s běžkaři o stopu, navíc nás již volá vánoční nálada. Zvolili jsme strategii jako loni, jednodenní výjezdy + jeden víkend. Co nejblíž pod kopec zajet autem. Zbyli jsme si 3 z ČB, Jarunovi stačilo formu vyležet, ale má srdce Loudala, takže se také částečně přidal.

27.11.2016 neděle. Jako nejvhodnější na celodenní akci jsme zvolili směr východ. Ráno v šest autem směr Brno, za ním 3 kopce poblíž sebe – U Slepice, Hradisko, Brdo. Počasí nám přeje, teplota kolem nuly, jen cestou na Brdo hodně bahna. Neplánovaně jsme se rozhodli zajet na vrch Skalky, kde jsme slušně promrzli. Sice kousek na kole, ale sněhová přeháňka nás prověřila. Přes Brno jsme to vzali směr Pálava, cestou výjezd na Výhon a pak už Děvín – nádherný výjezd, nahoře jsme byli těsně před západem slunce. Opravdu parádní panoramata, velká odměna dnešního dne stráveného v autě. Dále přejezd směr Mrákotín a od Pařezitého rybníka výjezd na Javořici – dnešní poslední vrchol. Na něm se nám ale od začátku nedařilo. Při parkování jsem ve tmě vjel předním kolem do příkopu a už nevyjel. Auto sedělo na spodku, pravé přední a levé zadní kolo ve vzduchu, vyjet nešlo. Po chvíli marných pokusů auto vytlačit jsme nakonec já s Peťanem vzadu v kufru vyvažovali jak na sajdkáře a Hony přední kolo vypodkládával kameny. To naštěstí vyšlo, navíc nás to malinko zahřálo a definitivně pak výjezd nahoru. Při sjezdu jsme minuly správnou odbočku a na rozcestí (které bylo cca 200 m od auta) jsme se intuitivně dali doleva. Po půl kilometru jsme poznali, že jedeme špatně a vrátili se na rozcestí, kde jsme se dali zase doleva a pěkně svižně z kopce. Jakmile je cesta z kopce, tak se zdá, že je to ta pravá. Bohužel to opět nebylo správně a přišli jsme na to až tak po dvou kilometrech. Zpět pěknej kopec a konečně správné odbočení na správnou cestu (poslední možnou) a po minutě jsme byli u auta. Vyprošťováním auta a blouděním jsme strávili tak hodinu navíc. Nakonec jsme se v pořádku dostali domů kolem 21 hod, 700 km autem, 15 hod času, 22 bodů.

29.11.2016 úterý. S Peťanem jsme po práci vyrazili směr Plechý a Libín. Hony už je oba má, dal je v pátek za extrémních podmínek na extrémním testovacím kole. Výjezd na Plechý je dlouhý, velké převýšení, ale už víme kudy a vyjedeme přes Rakousko skoro až nahoru, Je velká kosa (‑10°C), takže cestou dolů několikrát stavíme a snažíme se zahřát. Taková zima mě snad nikdy nebyla, myslím, že dodnes mám omrzliny na vnitřní straně stehen. Libín byl oproti tomu už ňamka.

2.12.2016 pátek. Původně jsme naplánovali brutal-loudal-rallye od Jeseníků do Orlických hor, Krkonoš, Jizerských hor až po Milešovku. Nejvyšší hory – Praděd s přespáním, Smrk v Rychlebských horách, Kralický Sněžník, Deštná, Sněžka, Jizerskohorský Smrk, Ralsko, … za hodně bodů, nádherná místa. Stalo se ale to, čeho jsme se obávali. Ve čtvrtek na severu hodně sněžilo, okolo Liberce, Jablonce a v Jeseníkách 30-40 cm. Doprava kolabovala, ve sněhu budou vrcholky na kolech nedostupné a ještě je budou bránit nedočkaví běžkaři. Přehodnotili jsme plán a vyrazili od východu. Pojedeme po nižších vrcholech, kam až to půjde a až nás sníh nepustí dál tak to otočíme domů. Cestou jsme zajeli na Radeč u Plzně (kterou už Peťan měl spolu s Čerchovem v rámci pracovní cesty). Dále na Louštín u Krušovic (už po tmě) a Říp – tam se k nám přidal Jarun, přeci jen si to taky chtěl objezdit. Po telefonu jsme našli ubytování v Lovosicích, kde jsme se kolem 20 hod nahlásili a vyrazili ještě na Milešovku. Nahoře bylo nádherně, jasno, hvězdné nebe a výhled na svítící vesničky pod námi. No ale moc jsme se nekochali a jeli zpět do Lovosic. Náhodně jsme trefili super přespání. Název „Ubytování-sauna“ moc nelákal, ale pan domácí točil Budvar, i něco k jídlu bylo a navíc to byl skalní cyklista. Vytáhnul fotky ze začátku 90-tých let, kdy s partou objížděli se starými Škodovkami na silničkách Giro. Na fotkách byl s Pantanim, Ediem Merxem (aspoň si to tedy myslíme). Moc pěkně jsme to s ním probrali. Na pokojíčku jsme si ještě připili hruškovicí „přes překážky ke slávě“ na úspěch a dost pozdě šli spát.

3.12.2016 sobota. Ještě za tmy a mrazu jsme vyrazili směr Dubí dobít Salesiovu výšinu, nádherné místo nad Osekem, vychutnali jsme si východ slunce mezi skalami a bizarními stromy. Na Děčínský Sněžník už jsme stoupali po cestě pokryté ledem a sněhem, místy, hlavně při sjezdu, dost nebezpečné. Po přejezdu do Lužických hor výjezd na Luž – komplet po sněhu, svítí sluníčko, mrazík, zimní pohádka. Kdo někdy viděl Ralsko, ví, že to je ostrý kopec s velkým převýšením. Při příjezdu k němu jsem si pomyslel jan „au“. Nakonec to nebylo tak hrozné, moc pěkné nahoru i dolů beze sněhu. Dále jsme pokračovali směr Liberec na Prosečský hřeben – cesta tam byla jednak po uzavřené rozestavěné zasněžené silnici (přece se potřebujeme dostat co nejblíž, tak nás to nemůže zastavit) a dále ledovatý výjezd k rozhledně (přeci si nezlámeme kosti na kole, raději to vyjedeme autem). Návrat autem byl opravdu jen tak tak, neřiditelné sáně v prudkém svahu v zatáčce, ale Peťan vše bravurně zvládnul. Dále vrch Sokol u malé skály, dost sněhu, už se smrákalo a byl nádherný výhled – který si užil i Jarun, který se s námi rozloučil po Ralsku, ale na Sokol se ještě připojil, prostě držák :). Tím jsme si dnešek splnili, ani jsme nečekali, že to zvládneme tak dobře. Navíc máme ještě čas na přejezd na Malou Úpu a dostat se na horskou chatu Jelenka – naši základnu pro ranní útok na Sněžku. Na Jelenku už to bylo hodně zimní, celou cestu jsme tlačili v hlubokém rozšlapaném sněhu, ale kolem 20 hod jsme tam byli. Místní pivo Trautenberk nám zachutnalo, prostředí výborné, kuchyně lahodná.

4.12.2016 neděle. Ráno opět brzké vstávání, tlačení úzkou cestičkou mezi klečí směr Svorová hora. Místy šlo i jet, hlavně na vyfoukaných místech a v závěru na dlážděné cestě. Východ slunce nás zastihl ještě před vrcholem a bylo to nádherné. Mráz – 10°C, inverze, všude kolem výhledy – i ten Praděd jsme nakonec viděli. Hony nahoru kolo vytlačil s defektem a u poštovny měnil duši, opravdový rekord! Čerstvější vzduch v pneumatikách až v domácích terénech nesežene, ať mu tam dlouho vydrží :). Kochání, focení a servis za námi, takže nám nezbývalo nic jiného než jet zpátky. Cestou nahoru jsem našel jeden zmrzlý měsíček mandarinky a poctivě se s Peťou rozdělil, i Trautenberk na vrcholku byl super, ale už jsme se všichni těšili na Jelenku na snídani. Plán je zajet na Královecký Špičák a poté se vrátit do Jizerských hor na Smrk – k oboum kopcům je z Malé Úpy kupodivu nejlepší cesta přes Polsko. Dále na východ sice leží hodně bodované kopce, ale je to už moc daleko, časově by to nevyšlo a odhadujeme, že tam je moc sněhu – na kole nejetelné nahoru i dolů. To se nám potvrdilo na Královeckém Špičáku, tlačení už odspoda, dolů taky nic moc. Po 2-3 metrech jízdy se smekne přední kolo a šance to vybrat je malá, biker si odšlápne a zkusí jet dál. Skoro je lepší tlačit i dolů. Polskem přejíždíme do Jizerek, z té roviny vypadají hřebeny Krkonoš impozantně, i ten Smrk je hroznej kopec. Moc se nám tam nechce, začínám špekulovat jestli ta lanovka z Polské strany nakreslená v mapě jezdí, jestli za české jelikož zloté nemáme, jestli bere v zimě kola. Ano, ano, ano! Cesta nahoru ze 620 do 1060 mnm uběhla rychle a odtud už jen po sněhu. Uzoučká prošlapaná cestička, jakmile z ní sjede kolo tak se zaboří a nejede. Střídáme tlačení a zběsilé úsilí ujet pár metrů. Sám jsem se při tlačení natáhnu, řídítko si zarazil do stehna a myslel, že už nevstanu. Z rozhledny na Smrku je parádní výhled, taková hezká tečka za tím naším výletem. Dolu je to dlouhý mrazivý sjezd, silnice pod ledem, už se smrákalo, rychle do auta směr jih. Ještědem za pouhý 1 bod jsme pohrdli (Peťan ho nakonec získal později, a prý jsme pitomci, že sme do toho nešli) a hurá domů. Vysbírali jsme vše v okolí, moc úspěšný víkend, celkem 41 bodů.

9.12.2016 pátek. Honyho vyzvedávám po práci v Kaplici a jedeme na Kamenec a Kohout. Sníh co napadl už potál, takže je to zase jiné, tající břečka. Nahoře je ale opět krásně, oba vrcholy zvládáme. Z Kohoutu mě to táhne na chatu, zajet tam a posedět s pivkem u krbu. Bohužel na to není čas a nikdo nám tam nezatopil.

13.12.2016 úterý. Za podpory kamarádů zdoláváme poslední Jihočeský vrchol v rámci Night ride http://www.bknezmar.cz/?p=10666.

Pro mě je to vše. Na víc už nebude čas. Chybějící bodované vrcholky jsou v Beskydech a v Jeseníkách. To je zase na celý víkend, navíc už tam je dost sněhu. Nebo jet směr Mariánské lázně, což je hrozně daleko a za málo bodů. Nasbíral jsem 83 bodů a nezbývá, než doufat, že to bude stačit. Aby mě to nelákalo, ještě se někam hnát, jsem už pro jistotu svoji kvalifikaci poslal pořadatelům. Peťan má zatím o 4 body víc za Čerchov a Ještěd a třeba ještě něco dá. Hony má zatím 83 bodů a ještě se mu také plaší řídítka, přeci jen nevíme, jak vážně to vzala konkurence. Cestou po severu jsme pár lidí na kolech potkali, poznávací heslo bylo TY VÍŠ CO, tak jsme trochu pokecali. Zdálo se, že budou mít spíš míň něž my, že jsou ze severu a objíždí jenom vrcholy poblíž.

Obava, že na nás něco prozradím konkurenci, mě taky donutila psát jak v Bradavicích. Přeci jen NASA a GOOGLE nespí a Loudalové jen málo. Nedej bože aby si někdo přečetl, kolik mám bodů a do silvestrovské uzávěrky mě o bod předhonil.

– LOS

Los je malinká šance, pro ty, co se nedostanou přes VRCHOLY. Na začátku ledna budou vylosování 3 štastlivci z 94 d(z)oufajících. Pravděpodobnost 3,2 % ale zase není tak špatná :).

– DIVOČÁCI

V historii Ty víš čeho jsme se moc nezviditelnili, takže šance, že někomu z nás dají pořadatelé divočáka je nulová.

– NÁHRADNÍCI

Trochu počítání – celkem se přihlásilo 137 lidí. Z toho 36 zkušených Loudalů, 5 online, 2 kešky, 3 losy. Zbývá 14 míst na vrcholy a 91 zájemců. Úplně poslední možnost podívat se na start je čekat na to, kolik lidí se vydrolí (odhlásí). Každoročně bývá vydroleno cca 10 lidí, takže teoreticky by se na start mělo dostat 15-25 lidí v pořadí, jak uspěli v kopcovité disciplíně.

Jak to dopadne? Dozvíme se prvního ledna. Urputně se snažíme dostat někam, kde to bude bolet a bude to nepříjemné. Moc se mi líbí slogan jednoho Loudala: „tenhle závod mě vždycky spolehlivě postaví na … kolena“. Ani nevíte, jak si přeju být 7.6.2017 na startu :).

Zdar V.

[Show slideshow]

1 2 ►

Před koncem roku 2015 se nám (Petrovi Š., Jardovi V. a mě) podařilo nominovat na extrémní nonstop cyklistický závod Loudání 2016. Jeho trasa je do poslední chvíle tajná, vede především terénem, často velmi těžkým, nesjízdným. Vzkaz pořadatelů pro odvážlivce, kteří se rozhodnou závodu účastnit je tento: „Délka Loudání bývá mezi 600-800 km, buď tedy připraven tlačit nebo nést kolo 600-800 km. Změna je ale vyhrazena, překvapení je v genech Loudání“.

Přípravě jsme se snažili věnovat jak to jen šlo. V zimě jsme poctivě lítali okolo ČB v rámci Nightride, na jaře jsme se snažili najezdit nějaké delší km. Až mě to kazilo radost z jízdy, kolikrát jsem se musel trochu nutit a jet na kolo ne za zábavou, ale že musím něco najezdit. Naštěstí mě začalo pobolívat koleno, tak jsem se 2 měsíce před startem raději šetřil :). Do Loudání jsem najel 1290 km, 24.344 výškovým metrů, 86,5 hod  (+noční, které jsem jezdil bez tachometru).  Mocně jsme plánovali a přemýšleli o výbavě. Co všechno budeme potřebovat? Co je zbytečné vozit? Jak zabalit a do čeho? Pojedeme v noci? Jaká mít sebou světla? Bude možnost si někde dobíjet telefony, světla, GPS logery? Budeme muset vézt jídlo, nebo bude možné koupit cestou? Jaký mapník? Spacák sebou nebo spát po penzionech? Vydrží nám kola? Co sebou za nářadí a náhradní díly? Jaké oblečení? Těžko se plánuje, když se neví, kam se pojede, dokonce ani kde je start a cíl a vlastně ani jak dlouhá trasa nás čeká. A jaké bude počasí? Byl jsem z toho dost nervózní. Dobrý test bylo na začátku května objetí VKJČ nonstop – naštěstí bylo dost hnusně, takže jsme zocelili tělo i ducha, vyzkoušeli vybavení a hlavně se uklidnili, že tenhle druh cyklistiky jsme schopní vydržet. Kamarád Lojza nás vybavil výrobky jedné nejmenované firmy (ORGOŇ), které se moc osvědčily. Celé Loudání zvládly bez problému, krásně drží na kole, jsou praktické. Chválíme a doporučujeme, jen nesmíme dělat reklamu. Už má moc zakázek a nestíhá kvůli tomu jezdit na kole a běhat!

Týden před startem jsem snad 10 x denně kontroloval předpověď počasí. O víkendu se Čechami prohnaly přívalové lijáky a kroupy. Výhled také nic moc, nakonec bylo jasné, že zmokneme určitě. Sice mělo být teplo (přes den 20-25°C, v noci 10-15°C), ale přeháňky a bouřky každý den. Konečně tu byl start. Středa 1.6.2016. Ještě trochu nervozity při balení (dopolední nákup pláštěnky), navěšení kola a hurá na nádraží. Alice se se mnou přišla rozloučit ke vlaku, dostal jsem energy tyčinky, ale opalovací krém jsem odmítnul z pověrčivosti. Věřil jsem, že když si ho vezmu, tak bude pršet, když ho mít nebudu, tak bude hezky. Nakonec to moc nevyšlo. Nervozitu jsme s Petrem ještě v ČB v nádražce zahnali dvěma pivkama, jedním ve vlaku a pak jedním na oslavu setkání s Jarunem na nádraží v Praze. Jeli jsme do Kladna a odtud už kolmo do Slaného (asi 12 km na rozjetí) na místo srazu ve 20 hod v hospodě na zimáku.

Když jsme přijeli, bylo už na místě živo, startuje 60 bajkerů. Mezi nimi známé tváře, legendy Martin Vít, Milan Silný, Honza Vlasák, … nálada uvolněná, pivka, večeře. Přehnala se bouřka, mokro bude, to jsme čekali. Krátká instruktáž, rozdání GPS logerů a už konečně odtajnění trasy – rozdání 38 kusů map tištěných na formátu A4. Mapa Shocart turistická, měřítko asi 1:50.000, zapomněli jsme se zeptat. Jarun dokonce přišel s teorií, že ve směru východ západ se mu jede lépe, než ve směru jih-sever :). Trasa je v mapě vytečkovaná, po stranách je text, který trasu komentuje a upozorňuje na záludnosti. Na webu Loudání pořadatelé během května poskytovali indicie o trase. Nejvyšší místo trasy je skoro přesně o 125 m nižší než nejvyšší vrchol Čech za protektorátu (Javorník na Šumavě 1.066-125=940 m. n.m. snad Dyleň? Na trase je místo, kde když se dáte na severovýchod, tak se ocitnete na západě – snad někde mezi Karlovarským a Plzeňským krajem? Nakonec i odtajnění cíle ve Slaném, délky trasy 645 km a převýšení 12.400 výškových metrů. To ukazovalo na papírově lehčí ročník, než byly některé v minulosti. Taky to mohlo být mlžení, ale naštěstí nebylo. Horečnaté listování, ano je to tak. Ze Slaného na západ, Cheb, Aš, Slavkovský les, líznout Krušné hory a zpět. Většina po turistických trasách, přejezdy po cyklostezkách a opuštěných silničkách. Smysl Loudání pěkně vystihnul jeden biker blízký pořadatelům: „tradice Loudání je jet po ČR a v bahnolese. Alpské parkové terénky nechť vychytá jiný druh závodu, a my nechť dál odplevelujeme zapomenuté trasy KČT“.

Setmělo se a jdeme na to. Středa 22 hod. Start. Čelo vyrazilo, jak kdyby se jelo 2 x kolem bloku. Věřili jsme si, po tmě jezdíme, světla máme vychytaná, výkonné čelovky. S mapou to umíme, jezdíme orieňťáky. Nejezdíme ale podle mapy a po značkách v noci, takže mě čekalo nemilé překvapení. Posvítím si na mapník, folie mi odrazí světlo do očí, nic nevidím, snažím se něco vykoukat v mapě, kouknu do tmy, nic nevidím, jedu poslepu, trochu se rozkoukám, posvítím si do mapy, folie mi odrazí světlo do očí, … hrůza. Navíc jak je všude voda, bahno, vlhko, tak se mi mapník mlží, každou chvíli ho otírám. Chtěl jsem jet svoje tempo a nevybláznit se hned na začátku, ale vlaju za ostatníma a snažím se udržet, jet podle nich. Do mapy moc nekoukám, je to zbytečné. Po pár desítkách kilometrech se ustálila skupinka – já, Peťan + 4 další. Docela jsme jeli vpředu, na checkpointu 02 jsme byli na 12.-17. místě. Z checkpointů se posílali kontrolní SMS, obratem jsme dostali SMS kolik máme ztrátu na prvního a kolik na jezdce před sebou. V posílaných SMS se účastníci mohli vyjádřit, jak se jim jede a v jakém jsou stavu. Hlavně ke konci trasy je to zajímavé počtení. Sám jsem z toho začal veršovat, taky na co pořád myslet celej den, něčím se člověk zabavit musí :). Kdo na Loudání závodí, nesmí spát. Obzvlášť první noc, to se musí jet nonstop. My spát chceme, náš hlavní cíl je dojet. Za Krakovcem to trochu znám, podél Javornice samé bahno a desítky brodů, tak jsme se rozhodli si to nechat na ráno za světla. Krásná autobusová čekárna je naše, uléháme asi hodinu po půlnoci, po 50 kilometrech. Posílám SMS Jarunovi, kolem druhé doráží a uléhá k nám.

Ráno vstáváme brzy, budík máme na šestou, dáváme si rohlík z domova a v půl sedmé už jsme na trase. Je mlhavo, vlhko, louže bahno, přes brody dojíždíme až k Berounce do Zvíkovce, odtud stoupáme po silnici, zastavujeme na rychlou snídani u asijské sámošky. Dál po lesních cestách, které jsou hodně vymleté od silných dešťů, všude koryta, nánosy bahna, louže, pěšinky rozryté od stáda bajkerů před námi. V Plasích je při vjezdu do města brána, projeli jsme a začalo pršet. Jako zázrakem je tam také sámoška. Teplá sekaná a vaječný chlebíček nám zvedá náladu. Ještě potřebujeme něco, což nacházíme na druhé straně města na nádraží. Já si v pokladně poctivě kupuji jízdenku na WC, Peťan jede na černo. V Plasech je checkpoint 03, jsme na 45. místě, opravdu většina borců nespala a jela nonstop. Ne že by na umístění záleželo, hlavní cíl pro mě byl dojet, ale sledovat jak se posouváme bylo zábavné. Ráno jsme byli hodně vzadu jelikož nás předjeli ti, co spali míň nebo vůbec. My je během dne sjížděli, večer jsme se v pořadí dost posunuli a šli spát. Ráno opět pokles v pořadí. Začíná svítit sluníčko, cestou do Stříbra Jarunovi trochu odjíždíme. U oběda se vyhříváme a sušíme věci. Dál jedeme podél Mže, místy je to na tlačení, nošení, chvílemi i slaňování. Opět přichází bouřka, schováváme se na verandě pěkné chajdy. Není tu signál, takže nevíme, za jak dlouho se to přežene. Riskneme to a ještě za mírného deště vyrážíme do prvního většího kopce. Další sámoška, sušenky, kobliha, kola, voda – klasický nákup od asijského prodavače, bude nás to čekat ještě mockrát. Jak se blíží večer, tak postupně sjíždíme bajkery, co jeli nonstop a o některé se i bojíme. Únava jim kouká z očí, nemluví, na pozdrav nereagují, neusmějí se. Zkoušíme to dotáhnout na CHP05 Krasíkov a daří se, od startu ujeto 217 km, dnes nějakých 170 km. Úplně nahoře na Krasíkově je překvapivě vodovod, teplá sice neteče, ale přesto umýváme bláto z kol a ze sebe – alespoň z toho, co nám čouhá z drezů. Většinu nočních jezdců jsme dojeli, pod Krasíkovem spí spousta lidí, početná skupinka v penzionu Dvůr Krasíkov. Také to zvažujeme, ale nakonec chceme být přírodňáci, to vnímáme jako pravé Loudání. Až později se dovídám, že Dvůr Krasíkov patří bývalé kolegyni Alice z práce, dokonce jí Alice posílal SMS ať se o nás postará. Až druhý den ji odpovídala, že tam spalo spoustu loudalů, ale dva odpovídající popisu konstatovali, že je to na ně moc luxusní a zmizli, takže je jí jasné, že jsme to byli my. Jedeme kus z trasy do Kokašic, hledáme hospodu, bohužel je zavřená. Z mapy víme, že je tam benzínka, tak plni naděje jedeme k ní, ale je taky zavřená. Takže klasika, fotbalové hřiště, ubytováváme se ve 21 hod. Poslední rohlík z domova k večeři a spát. Posílám SMS Jarunovi, zkusí nás dojet. Před spaním zapínáme data a kontrolujeme mobily. Vyráží nám dech, jaká diskuze se o nás vede na viberu, jakou máme podporu od kamarádů spolubikerů, kteří nás sledují z domova. GPS logery fungují bezvadně, kontrolují náš pohyb na on-line mapě. Bez přehánění jsem dojatý a mám skoro slzy v očích. Po půlnoci volá Jarun, že je v Kokašicích a hledá nás. Vysvětluji mu to, ale oba jsme dost unavení, i mentálně, takže napoprvé se to nedaří. V dalším telefonátu si ujasňujeme, kam je do kopce a z kopce, vlevo a vpravo, a nakonec se shledáváme. Jarun dotáhnul loudala Dana, kterého potkal cestou, chudák jel nonstop, moc nemluví.

Ráno bohužel prší. Na meteoradaru to vypadá, že by déšť měl postupně přestávat. Přejíždíme na benzínku, dáváme si bagetu ke snídani a pán nám dokonce uvařil čaj. Stále prší, ale vyjíždíme v sedm hodin s nadějí, že to jednou přestane a snad to bude brzy. Čeká nás terénní část, pěšinka lesem a dál kolem Kosího potoka, hodně bahna. Začíná mě zlobit malý převodník, namotává se na něj řetěz. Snažím se to omývat a mazat, ale nevydrží to dlouho. Co nevyjedu na velkýho, to tlačím. Byl jsem z toho dost špatnej, kdyby to tak bylo pořád, tak by to bylo peklo. V Plané zastavujeme na gyros, až je mi pána líto, jak mu tam okapáváme. Dan jel pořád s náma, docela jsme pokecali, vypadal v pohodě. Když jsme chtěli vyrazit dál, tak tam najednou nebyl, chvíli jsme čekali a pak jeli dál bez něj. Mysleli jsme, že odjel dřív, ale nakonec asi jel ještě něco koupit a jel za námi. Už jsme ho neviděli, později vzdal. Okolo Kosího potoka dělala trasa smyčky, na dvou místech se přibližovala až na pár stovek metrů, takže bylo možné v dáli zahlédnout někoho, kdo byl desítky kilometrů před vámi nebo za vámi. V cíli jsme se dozvěděli, že jeden borec, s kterým jsme se cestou dost potkávali, minul odbočku a vynechal smyčku. Náhodou se tak dostal na čelo závodu a zrovna těsně před prvního, který když ho před sebou uviděl, tak prý z toho měl málem infarkt! Přestalo pršet a v Mariánských lázních u fontány dokonce svítilo sluníčko, nálada se zlepšila. Jarun měl z nás nejvíc naloženo, tak u pošty přebalil bágly a nepotřebné věci poslal domů balíkem. Geniální tah, zkušenosti jsou znát :). My s Petrem jsme naopak jeli dost nalehko, co nejmíň věcí, být co nejlehčí. Na večer mi vlastně zbylo jen jedno moirové triko, ponožky a trenýrky na spaní. Všechno ostatní jsem měl na sobě mokré.  Ještě jsme doplnili zásoby v sámošce a vyrazili směr Dyleň, na nejvyšší bod trasy. Cesta přes střed Evropy byla totálně rozježděná od lesáků, ještě jsme navíc s Jarunem přejeli odbočku, Peťan byl před námi. Naštěstí jsme potkali kolegy, co už se vraceli, jinak bychom bloudili víc. Slíbil jsem jim za to, že nám ukázali cestu pivo, až se někde uvidíme, ale už na to nedošlo. Na Dyleni začalo pro změnu pršet, v blátivém sjezdu jsem si ustlal, naštěstí bez následků. Začali jsme kopírovat hranice po starých vojenských cestách, signálkách. Vojáci se s tím tehdy moc nemazali, hodily pravítko na mapu a bylo vyprojektováno. Nekonečné úseky bez zatáček, ostře nahoru, ostře dolů po staré asfaltce. Sice to ubíhalo, ale nic moc zábava. Někde v lese jsme překonali polovinu trasy, psychologická meta, teď už jsme měli víc ujeto, než nám zbývalo. Na dalším checkpointu v Pomezí nad Ohří další SMS, další asijská večerka. Až do Aše se nám nechtělo, v obci Libá to vypadalo na hospody, tak jsme si řekli, že popojedeme alespoň tam. Před námi bouřka, naštěstí odešla, jeli jsme těsně za ní. Lesní cesta vypadala jak potok. Nahoře proti proudu, dolu po proudu. V obci Libá jsme našli penzion s hospodou. Pro dnešek končíme, je asi 19 hodin, dnes jsme ujeli 120 km, promočení, zabahnění. Nejdřív jsme se osprchovali u pumpy, komplet boty, návleky, promočení už jsme byli, tak to bylo jedno. Ještě jsme přemýšleli o spaní venku, navíc pan domácí má prý na ubytování plno. V hospodě seděli další dva loudalové, pokecali jsme, že prý spí ve stejné vesnici kousek vedle. Po telefonu jsme se tam taky objednali. Jak to pán slyšel, tak prej že to tam není úplně dobrý, přeorganizoval ubytování a nakonec na nás zbyl pokojík. Nám už se ven taky nechtělo, tak jsme rádi zůstali. Vtipný bylo, že pán si myslel, že tam spí i ti dva před náma, když platili a loučili se, tak se dost divil. Dali jsme pár piv, večeři, sprchu, vyprali si zabahněné oblečení a šli ještě na dvě, aby se nám lépe usínalo. Šli jsme jen v ponožkách ve zbytcích suchého oblečení, domácí když nás viděl, tak nám dokonce půjčil pantofle. Dorazila k nám zpráva, že Loudání už má vítěze. Neskutečný. Mavit ujel trasu za 46 hodin beze spánku. Cestou si jen jednou lehnul do krmelce, ale nemohl usnout, protože se bál, že usne moc tvrdě a bude spát zbytečně dlouho. Tak raději po půl hodině jel dál. Paní z kuchyně nám vyprávěla, že včera před zavíračkou přijel cyklista a ptal se, jak dlouho bude čekat na polívku. Nestačilo mu, když řekla, že moc ne, ale když slíbila, že bude hned tak si dal hned dvojitou a pak ještě jednu. Zaplatil a vyjel do tmy. Podle času a popisu si myslíme, že to byl druhý v cíli Štěpán. I my jsme nechtěli zbytečně ztrácet čas, snídaně by na nás byla pozdě, pán byl ale kreativní a nic pro něj nebyl problém – dostali jsme večer na cestu 2 řízky mezi krajíce chleba. Parádně se o nás postarali, vyspali se v teple v měkké posteli a ráno jsme se oblékali částečně do suchého. Příjemná změna. Přes noc jsme také dobili všechny elektronické cajky. Po tmě jsme nejezdily, takže jsme za celé Loudání ani nepotřebovali dobíjet z powebanky, které jsme pro jistotu vezli.

Ráno budík na 5:30, ještě jsme se pořádně nerozjeli a Peťan měl defekt. V Aši u sámošky nás dojel chlapík v oranžovém dresu. Dali jsme se do řeči, cestou se nás lidi ptali, že někdo v oranžovém dresu urval hned na začátku kliku, jestli jsme to nebyli my. Byl to on, prý se mu to stalo asi 20 km po startu. Šel pěšky 17 km do Rakovníka, že tam přespí a ráno mu to tam snad někde opraví. Lehnul si, ale nemohl usnout – před startem si dal 5 redbullů aby se mu nechtělo spát a mohl jet celou noc. Povedlo se, v Rakovníku byl vzhůru celou noc. Ráno skutečně kliku opravil a v Aši nás dojel. Jaké odhodlání! V sobotu jsme se hodně potkávali, vždycky prohodil pár slov, pohodář. Bohužel do cíle nedojel, později v Lokti se mu rozbila zadní brzda, a to už opravit nešlo. Dojeli nás další lidi, tak nás bylo celkem asi 7. V terénu na nejzápadnější bod ČR jsme jim s Peťou foukli, na trojstátí jsem měl defekt, tak nás zase předjeli. V Hranicích opět asijský obchůdek. Obecně mapoval Peťan a musím ho pochválit, pár přejetí odboček, s postupující únavou častěji, jelikož jsme byli stále méně ostražití. Naštěstí jsme žádné zásadní bloudění nevytvořili. Kolikrát jsme stáli, koukali do mapy a nevěděli. Když si teď doma procházím mapu, tak to je úplně jasné, jak jsme to nemohli vidět? Únava dělá svoje, ani vám to nemyslí. Když jsem se dostal dopředu, tak jsem na modré podél hranic zabloudil 2 x na dvou kilometrech. Díky tomu se přes nás přehnalo pár lidí, ale ve výjezdu v terénu podél hranic jsme je zase předjeli. Naštěstí jsem vepředu moc často nebyl :). Zajímalo by mě, jak by to Peťan dal, kdyby jel v závodním tempu. Myslím, že by byl hodně vysoko. Zajímavý byl průjezd golfovým hřištěm, rozjařeně jsem golfisty zdravil, ale moc mě nechápali. Před čínským obchůdkem (kde jinde) ve Skalné se nás sešlo 9 od 33. místa. Vyrazili jsme první, v Lubech se spustil ceďák, zrovna jsme jeli okolo benzínky, tak jsme to tam přečkali. Za půl hodiny, co jsme tam byli, tam přijela pouze německá auta, na stojanu měli cenu jen v eurech. Dál to byl docela záhul, dlouhý výjezd. Nahoře krásný lesní palouk, pásly se tam kozy. Jedna mě zvědavě okukovala a dokonce mi ochutnala zadní blatník. Po houpavé lesní cestě to frčelo, v prudkém sjezdu mě pak překvapila dost hluboká svodnice, na poslední chvíli jsem jí přeskočil. Následoval nejetelný kopec do Rotavy, další sámoška.  Jarun píše SMS, že mění drát v zadním kole (asi stejná svodnice). Je to šikula, vyměnil a jel dál. S Petrem jsme jeli napřed přes vrchol Javorník, krásně jsme si užili tlačení přes louky a pak dlouhý sjezd do Nejdku. Dali jsme si rádlera v hospodě, koukli na mapu, uvažovali o kempu v Lokti nebo v Březové za Karlovými Vary. Rozloučili jsme se s ostatními Loudaly, co jsme tam potkali (dávali si večeři) a jeli dál. Krásná pěšinka kolem kolejí byla skoro to nejpříjemnější, co jsme zažili. Pak další chuťovka. Jestli někdo nemá rád naši panelku okolo letiště v Plané, tak ať si zajede na panelku u letiště před Loktem a bude ji milovat. Tahle je tak stejně dlouhá a má převýšení jak kráva, dole jsem nevěřil, že to vyjedu. Nohy docela dobrý, ale otlačený zadek už moc bolel, půlku jsem jel ve stoje. Navíc mě začalo pobolívat koleno. Kluci si stěžovali na rozmáčená palčivá chodidla, nikdy by mi nenapadlo, že tohle může být problém. Z Lokte to podél řeky jelo rychle, v Doubí u KV jsme před další čínskou večerkou udělali plán, že pojedeme dál. Jestli chceme být zítra v cíli, tak to musíme dnes natáhnout. Když to půjde tak dojedeme až na CHP 11 do Bochova. Když ne tak si lehneme někde cestou. Pro jistotu jsem koupil k večeři párečky (6 párků ve slevě za 16 Kč) a rohlíky. Nakonec jsme to dojeli, ve 22 hod jsme byli v Bochově, aktuální 26. místo, dnes 180 km, jsme na 523 km, do cíle zbývá 121 km. Na hlavním silničním tahu Praha-KV jsem si vysnil nonstop motel, ale byla tam jen benzínka. Na náměstí byly 3 hospody, všechny otevřené a všechny bez jídla. V jedné jsme vyžebrali aspoň polívku. Dorazili ještě dva Loudalové, dali jsme pivka, brambůrky, pokecali. Spaní klasika, všichni fotbalové hřiště. Jeden z tech borců nevezl spacák, jen deku a ALU folii. Jarun dorazil rovnou na hřiště asi o půlnoci, zrovna jsme se ukládali. Z hospody jsme mu přivezli lahváče, dostal párečky a rohlíky z Doubí, tak se i navečeřel :). Únava odpovídala ujetým kilometrům, ale pořád se dalo jet. Pro mě bylo hlavní jet hlavou. Na lehké převody, ve větších stoupání raději tlačit, šetřit síly a nechat odpočinout sedací části a bolavé koleno. Průběžně jsme se cestou promazávali, ale trochu odřené pozadí a třísla jsem měl. Kdyby se pavián s vlkem rozjeli, tak by to bylo na odstoupení. Jak nám říkali na vojně, důstojník musí dohlížet na hygienu mužstva, vlhká zapářka dokáže demoralizovat celé pluky. Jak dnes bylo lepší počasí, tak už mě nezlobil malý převodník. Pro změnu jsem ale měl chvílemi furtšlap. Když jsem nešlapal, tak se kazeta otočila někdy sama a popotáhla řetěz. Nepříjemné, ale dalo se jet. Bordel v ořechu, povídal Petr. Oprava sborkou-rozborkou cestou by byla problematická, pokud by se to kousalo víc, tak by byl velký problém. Snad to do cíle vydrží.

Kolegové vstali ve 4 hodiny a odjeli. My klasika v 5:30, prvně jsme zajeli na benzínku na snídani: menu bageta, kobliha, čaj, záchod. Benzínka je jistota, po pár minutách přijeli další a další, zase nás byla parta asi šesti statečných. Prožité útrapy na nás zanechali stopy. Estetické, ale hlavně pachové. Smrděl jsem dokonce i sám sobě, když nás bylo víc pohromadě, tak mě slzely oči. Včera večer jsme se snažili z mapy vyčíst, co nás čeká. Hodně silnice nebo cyklostezka, pár terénních vložek, to už by mělo jít, kde ale nastoupáme 2.500 výškových metrů, které zbývají do slibovaných 12,4 km? Říkali jsme si, že to nakonec bude asi méně, tachometry už nám pár dnů nefungovaly, tak jsme úplně neměli přehled. Myslel jsem, že tachometru nedělá dobře vlhko, ale doma sem zjistil, že se o brašnu na řídítkách prodřela kabeláž. Na začátku dne jsem trpěl, opuštěné silničky sice moc krásným krajem, ale pořád nahoru dolů na větru. Už mě bylo jasné, že se na celkové převýšení doškrábeme. Navíc mě už dost bolí koleno, je oteklé, zkouším brufen. Vjíždíme do terénu, žlutá značka ale uhýbá na druhou stranu než je zakreslená v mapě. Podle pokynů pořadatelů máme jet podle mapy, tak se vydáváme po staré trase. Starou trasu mám i v mobilu. Už víme, proč byla přeznačená. Zemědělci zrobili ohrady, chvíli tlačíme podél ohradníku křovím, pak už ho přelézáme a jedeme po louce. Dál v lese se překřižovala trasa staré a nově přeznačené značky. Špatně jsme odbočili, takže jsme jeli po nové žluté v protisměru. Totálně jsme se v tom zamotali, podle GPS v mobilu jsme to nakonec přes pole a přes les trefili na modrou, kde se mělo jet. Velká ztráta času, sil fyzických i psychických. Dále po modré to bylo drsné stoupání až na Kružínský vrch, bláto nalepené všude, kolo o 3 kila těžší.  Jarun má krizi, jedeme s Petrem napřed. Sjezd a před námi další kopec. Značka je zase jinudy, ale domorodci nás varují, že po staré to nejde projet, že jsou tam obory. Tak to vzdáváme a objíždíme kopec z boku. Pořadatelé ještě budou analyzovat záznamy z GPS logerů a vyhodnocovat, jak kdo držel trasu. Kdo si to někde zkrátil, dostane penalizaci. Jsem zvědav jak to zrovna tady dopadne. Čeká nás delší přejezd po silničkách, ubývá to rychleji než v terénu, ale trpím, vítr proti. Je na mě také už moc horko, sluníčko praží, opalovací krém by se nakonec hodil. Na dalším checkpointu navštěvujeme pro tento závod poslední asijský obchůdek. Ani nedokážu spočítat, kolik jich celkem bylo. Neskutečných 55 km do cíle, už se tam vidíme. Ještě kus silnice a pak vsuvka v terénu přes vrchovinu Džbán. Neznalým místních poměrů nám to nedochází, ale čeká nás peklo. Jak píše Jarda „mapový list 34 zůstane navždy otištěn na moje sítnice“. Nejdříve velký výjezd na Výrov, pak tlačení po uklouzané jílové cestě na zříceninu Pravda (později se v cíli od místních dozvídám, že je vžitý slogan „Pravda je jen jedna“), prudký sjezd a s kolem na zádech (tlačit už nešlo) ke hradišti Rovina – ta nahoře skutečně byla, ale pro mě nejstrašnější výstup celého Loudání. Doslova jsem naplnil slogan organizátorů „Co nejde vyjet, to jde vytlačit. Co nejde vytlačit, to jde vynést. Když to nejde ani vynést, tak teprve v ten moment jsi na Loudání“. Následuje krásný sjezd, silnička mezi chmelnicemi, poslední výraznější stoupání z Třeboce. Tam potkáváme jednoho z organizátorů Libču, na kole nám jel naproti. Chvíli jede s námi, probíráme život a tak. Následuje krásný jezdivý úsek po suché lesní cestě, teď už to dáme! Už je to jen po silnici, ještě ve Slaném trefit cíl. V centru koukáme do mapy, rozjíždím se, řetěz se kousá a sukuje se mi do přesmykače. Nejde vyrvat. Bezmocně na to koukám, to se mi snad zdá. Pár stovek metrů před cílem. Nakonec pomohlo odmontování přesmykače. Projíždíme městem a už nacházíme tenisové kurty. Neděle 16 hodin. CÍL. Jsme tu z účastníků zatím sami, všichni, co dojeli před námi už jsou pryč. Poslední dojeli 6 hodin před námi, jeli nonstop posledních 28 hodin. Když jsme přijeli do Bochova, tak byli před námi 2,5 hodiny, my tam spali, odjížděli jsme 12 hodin po nich, v cíli jsme byli 6 hodin po nich. Dostáváme do ruky pivo, myjeme kola, dáváme si teplou sprchu, pereme oblečení. Krásně svítí sluníčko, vše uschne a na cestu domů budeme voňaví. Až na boty – to je fakt síla. Ve vlaku domů si od nás odsedají lidi a paní průvodčí za sebou nezavírá dveře a nahlas to komentuje. U piva probíráme zážitky s pořadateli a ostatními, kteří dojíždí postupně po nás. Doráží i Jarun. Cílový guláš bohužel zkysnul (o důvod víc být příště rychlejší :)), tak jsme si zašli na jídlo vedle do hospody. Borci z Vysočiny si dali sprchu a pak si šli koupit kraťasy a trička do Lidlu. Na žádnou večerní párty to nevypadá, všichni jsou unavení a míří domů. Stíháme vlak ve 20 hod do Prahy a pak dál do ČB, kde jsme 01:20. Jsem šťastný, ale únava dělá svoje, spíš je to taková apatie. Pivka co jsme od Jaruna dostali do vlaku na rozloučenou ani všechna nevypijeme. S odstupem pár dní jsem moc rád, že jsem to jel a ujel a za to moc děkuji parťákům Jarunovi a Petrovi. Bez nich bych to nikdy nedal, a vlastně ani nepomyslel na to, že jsem schopný to ujet.

Díky klukům pořadatelům, moc hezká akce, taková pro kámoše. Podle jejich slov punková, odmítají sponzory a publicitu, nějaký článek prý vyjde ve VELU, jehož redaktor taky jel,  ale spíš jsou z toho rozpačití, než aby byli rádi. Každý si může vybrat, jak Loudání pojede. Neskuteční borci to prolétli. My se snažili jet bez zbytečných zastávek, ale jen od slunka do slunka. Vyhodnotili jsme, že po tmě bychom byli pomalí, raději jsme si přes noc odpočinuli. Před startem jsem snil a doufal, že v pondělí bychom to mohli dojet. Dokonce se nám to povedlo o den dříve.  Byli ale také loudalové, kteří si to opravdu užívali. Zastavili u každé zahrádky (kde mi jen smutně projeli kolem), stihli si taky něco vyfotit, prohlídnout. V cíli byli sice až ve středu, ale takový způsob mi je moc blízký. Uvidíme co příště :).

Ještě trochu statistiky. Údaje pořadatelů, tachometry nevydržely: ujeto 645 km, 12.400 výškových metrů. Hrubý čas jízdy 90 hodin, zajímal by mě čistý čas jízdy. Průměrnou rychlost jízdy jsme měli mezi 12 a 16 km/hod. Možná něco vypadne z GPS záznamu, jestli se k nám dostane. 3 x spaní venku ve spacáku, 1 x penzion. Jeden oběd a jedna večeře v hospodě, jedna polívka večer v hospodě, jinak sváči po sámoškách. Před a po návratu jsem vážil stejně 92,5 kg. Oblečený s batohem 97 kg. Batoh vážil 4 kg. Komplet s kolem, na kterém byla přední brašna 114 kg. Kolo váží asi 13 kg, navěšeno na něm bylo tedy 4 kg (+ voda v lahvích). Peťan mi po návratu vyčistil zadní nábu a kolo je zas v cajku. Odnesla to kabeláž na tacháči a napůl je prodřený bovden od řazení  – obojí od přední brašny, to by pro příště chtělo nějak ochránit. Nic mi nakonec nechybělo, ale je to spíš tím, že jsem se nedostal do nějaké nečekané situace. Ani jsem neměl nic navíc, všechno jsem použil.

www.loudani.cz

[Show slideshow]

1 2 ►