Archive for the ‘Vyjížďky se spacákem’ Category
2 června, 2016 | 
Author: To se nedá. Koukal bych na ty naše hrdiny pořád.
Někdo převezměte štafetu, já jdu spát, joo? 😉
mapa s pohybem Loudalů online ZDE
Takhle jsem je zachytil před chvilkou (čas 01:10) , na hranici Středočeského a Plzeňského kraje, supr čupr, jedou jak dráhy, minimální ztráta na čelo, rozhodně top třetina. Tak držíme palce!
dnes 8:40
18:40
a pak že se v týhle zemi málo hulí…vypadá to jako mořskej koník, ale není to..(asi teda) :-)..safra, ať tím projedete klucka líp, už se blížíte..
a takhle to samé dávají naši mistři (2.6. 20:45) :
vyhajaný?Tak hurá do práce, ju? 😉
a stejné místo ve stejný čas na radaru. Dobré ráno, Veitname!
Letos byla opět vypsána akce Vrchařská koruna Jižních Čech, již 2. ročník – legendmtbclub VKJČ2016
Po loňském dobrodružství s jízdou na těžko a přespáním venku jsem pojal myšlenku objet vypsané vrcholy nonstop. Začal jsem lákat bikery, v dubnu už s konkrétním plánem a trasou emailem:
“Ahoj, V rámci zocelení těla i ducha bych rád objel Vrchařskou korunu Jižních Čech na jeden zátah se 2 noclehy pod širákem. Start v pátek po práci, noční jízda dokud zemdlelý neulehnu, sobota celý den, ještě jedna noc, v neděli dojet. Takhle vypadá trasa v cykloserveru, 400 km, 10.000 výškových metrů. Termín (jediný pro mě možný a já jedu určitě): 13.-15.5.2016, byl bych moc rád, kdyby jste se někdo přidal. Zdar V.”
Zpětně jsem byl upozorněn, že to moc motivační nebylo, že se zveřejňováním takto pravdivých informací o vyjížďce si kamarády nenajdu. Pár se jich přece chytlo, ale z různých, rodino zdravotních důvodů jsme si zase zbyli dva, Petr a já, takže obsazení hry „uženeme posledního“ bylo od začátku jasné :).
Ještě týden před startem to vypadalo, že by mohlo být pěkně, docela teplo. To se bohužel nenaplnilo, pranostika o ledových mužích se vyplnila. Celý čtvrtek a v pátek do oběda pršelo, tlaková níže přicházela od východu. Zdálo se, že západně od ČB to bude lepší než jižně. Proto jsme hodinu před odjezdem přehodnotili plány a vyrazili na trasu proti směru hodinových ručiček s tím, že Kleť vynecháme a snad na ní zbyde dost času a sil v neděli. Start v pátek ve 12 hod, po dešti, 13°C (rekord vyjížďky). Přesun po silnici do Netolic, dále terénem přes Svodobné hory, nikdy jsem tam nebyl a moc se mi tam líbilo. Při sjezdu k Vodňanům zahřmělo a začal ceďák, 14:30. Hospoda v obci Pražák byla zavřená, schovali jsme se ve vlakové čekárně, což bylo takticky jedinečně zvládnuté. Za půl hodiny přijel vlak a mi se svezli jednu zastávku do Vodňan, sedli do hospody, pili pivo, koukali na hokej a sledovali srážky na radaru. Takhle nám to vydrželo až do 18 hod, kdy jsme si museli přiznat, že už se nedá utajit, že venku přestalo pršet a vydali se dál. Všude potoky vody, cesty blátivé, výjezd na Hrad, hřeben z Helfenburku, po silnici do Vodňan. Ve večerce jsme doplnili pití, nasadili čelovky a potmě vyrazili po cyklostezce směr Vacov. Na přemýšlení o původu místních názvů bylo času dost, Nahořany jsou asi jasné. Před Vacovem jsme si dali terénní vložku na kluzkých kořenech v promoklém temném lese, z Vacova už nám zbývalo jen se vyškrábat na Javorník a doufat v otevřenou hospodu. Byly jsme tam ve 23 hod, všude zavřeno, tak jsme obydleli vybydlený hotel. Noc byla studená, ale nebylo to tak hrozné, myslím kolem 6°C. Celkem za pátek 105 km, 2.230 výškových metrů.
Největším zážitkem rána bylo oblékání se do mokrého oblečení a bot, naštěstí jsme se zahřáli výjezdem na Javorník. Těšili jsme se na snídani někde cestou, ves Nicov nezklamala, název si zaslouží. Až na Churáňově nás pohltil bufet u stadionu. Venku zuřil start Vltava run, my si dávali polívku, párečky, koláčky. Do Kubovy hutě je to takové pěkné Šumavské bajkování, zpestřovali nám to běžci, naše trasy se různě křižovaly, chvíli jsme jeli stejně, chvíli proti, chvíli jsme je předjížděli, co mě ale dostalo, že mě jeden předběhnul cestou do kopce po asfaltu! Celý Vltava run prý měřil cca 350 km a nejrychlejší štafeta ho měla za 23 hod – průměrná rychlost 15,2 km/hod. O tom se nám ani nezdálo, když jsme to v sobotu dotáhli na 13,5 km/hod, tak jsme byli šťastní. Dlouhý sjezd do Zátoně a pak vypuklo peklo, výjezd na Bobík, odpočinek s obědem ve Volarech, Sněžná, Knížecí stolec. I „sjezd“ do Horní plané byl nečekaně dost do kopce. Cestou se kolem nás honily mraky, ale vyhnuli se nám. Na přívoz jsme si počkali v hospodě. Optimistický plán byl objet vrcholy u Svatého Tomáše a ještě jet potmě směr Medvědí hora a Hvězdná a přespat někde u Studánek. Vyškrábali jsme se na Vítkův kámen a začalo pršet. Zvoli jsme únik do Přední Výtoně, v dešti jsme tam ještě hledali nějaký přístřešek na přespání a pak zapadli do hospody. Vidina, že VKJČ dokončíme se nám tím vzdalovala, na neděli toho ještě zbylo moc. Penzion byl i s ubytováním, jít ven už jsme se nepřemluvili a bylo to to nejlepší, co jsme mohli udělat. Teplá sprcha, postýlka, věci nám do rána docela uschly. Pršelo s přestávkami celou noc, zima, nevím nevím, jak by se nám ráno chtělo někam jet. Za sobotu 121 km, 3.130 výškovým metrů.
Ráno jsme byli svěží a s úsměvem na rtech , venku sice zima, ale sluníčko, vydatná snídaně připravená. Na zahřátí výjezd na Medvědí horu a Hvězdnou. Poté nekonečný mrazivý sjezd do Studánek (název bude zřejmě od slova studený), teplota 3°C, cestou sněžilo. V Horním Dvořišti (název také odpovídá, dokonce se tam jede přes obec Drkolná) jsme po konzultaci s mapou zvolili cestu přes Rakousko. Nevím jestli to bylo kratší nebo menšími kopci, myslím asi nakonec na stejno, ale asi rychlejší, samá silnice. Na Rakouské straně Novohradských hor jsem ještě nebyl, průjezd okolo nejvyšší hory Viehbergu a výjezd na Kamenec ze Sandlu mě lákal. Výjezd do Sandlu z Windhaagu mě nelákal, jelikož jsem o něm nevěděl, ale už nikdy na něj nezapomenu. Zpět do republiky jsme se málem nedostali, na hranicích byl plot (ještě? nebo zase?), už už jsme se chtěli protáhnou dírou, ale nakonec jsme na něm našli českou turistickou cedulku, nápadně nápisem z druhé strany, našli vrátka a dobyli Kamenec. Až na Žofín to bylo docela z kopce, rozhodli jsme se, že ještě popojedeme, na rotě v Černém Údolí zavřeno. Jebačka přes Jindřichov ze mě vysála poslední zbytky sil, tlačení přes Cikánský vrch a první! odpočinek na 90 km v 15 hod v Benešově – u číňanů nákup koly a dojedení chlebů, co jsme si vezli z domova! Myslím, že i Džony by nás pochválil! Kohout a předposlední Todeňská hora. Už jsme tušili, že nás Kleť nemine. Najeto 110 km, 16:45, musíme to dát! Jako Frodo a Sam završíme naše potování k hoře osudu, dokážeme to! Přes Zlatou korunu plíživě po asfaltu. Nahoře jsem ani neměl sílu se radovat, navíc mi zimou kleknul foťák a poslední fotku mi odmítnul udělat. Rychle k domovu. Po 12 hodinách jízdy (čistá jízda 10,5 hod) jsme se zastavili (ve 20 hod) na krátké zhodnocení v Litvínovicích v picérce. Za neděli 166 km, 3.440 výškovým metrů.
Celkem tedy 392 km, 8.800 výškových metrů. Skoro přesně to odpovídá tomu, co změřil cykloserver (natrasováno je to tam podle původního plánu po směru hodinových ručiček,my jeli obráceně) VKJČ trasa. Hodně náročné, terénu dost, kopce, zima, déšť. Sice jsme to místy brali cestou nejmenšího odporu (začíná ze mě být milovník lesních asfaltů), ale v tom počasí a zimě se to za víkend jinak stihnout nedalo. Sám tomu nevěřím, že sem to dokázal. Díky Petře, tohle budeme jednou vyprávět vnoučatům :).
Předem se omlouvám, pouť byla dlouhá, i report je dlouhý. Píšu za 3 šťastné – Petrovi Š., Jardovi V. a mě se podařilo nominovat se na extrémní cyklistický závod Loudání 2016. Pokud se nám do cesty nepostaví něco zásadního jako nemoc, rozvod, svatba, křtiny apod., tak na začátku června budeme stát na startu extrémního cyklistického nonstop závodu. Jeho trasa je do poslední chvíle tajná, vede především terénem, často velmi těžkým, nesjízdným. Vzkaz pořadatelů pro odvážlivce, kteří se rozhodnou závodu účastnit je tento: „Délka Loudání bývá mezi 600-800 km, buď tedy připraven tlačit nebo nést kolo 600-800 km. Změna je ale vyhrazena, překvapení je v genech Loudání“.
Závod je už řadu let v povědomí bikerů. Po našich vyjížďkách jsme se několikrát dohadovali, jak je možné, že někdo něco takového dokáže objet, navíc tak rychle, prakticky bez spánku, s minimem vybavení, často v extrémním počasí. Kamarád Jarda, posila z Prahy, známý z prvního ročníku přejezdu Šumavy na běžkách, pár společných vyjížděk na kole a MTBO NH, nám ukázal, že to jde. V létě 2015 úspěšně dokončil závod z říše snů – legendárních 1000 mil.
A právě Jarun se mě po prázdninách několikrát nenápadně ptal, jestli se nechci přidat, že chce zkusit Loudání 2016. Odmítnul jsem s tím, že na to nemám. Na podzim o tom mluvil v hospodě i náš Peťan, ale vyšlo to tak ňák do ztracena. V debatě převládnul názor, že je to trochu velké sousto, asi i nic moc příjemného :), navíc je obtížné se na závod vůbec dostat. Nominační klíč je velmi zajímavý. Kromě několika divočáků (pořadateli udělených divokých karet) se na start se postaví 50 lidí. Jistou účast má 20 nejlepších v historickém pořadí. Ostatní se přihlašují on-line 11.11. v 11 hodin 11 minut 11 vteřin. Zájemci se seřadí podle rychlosti přihlášení. Několik nejrychlejších (pouze 5) je připuštěno ihned, pár šťastlivců je vylosováno (3). Zbytek si start musí zasloužit buď nalezením kešek (6), nebo úspěchem v kopcovité disciplíně (16).
11.11.2015 obědvám a najednou přijde SMS od Jaruna „Tak co? Jsi zaregistrovany?“. Odepsal jsem, že jsem to vzdal. Začalo mi to ale vrtat hlavou a po návratu do práce jsem sedl k počítači a zaregistroval se taky a poslal SMS Petrovi. Ten po pár minutách odepsal, že se taky přidal. Po zveřejnění pořadí nám nezbylo, než čekat na štěstí, nebo zkusit kopcovitou disciplínu. Ne že by mě to překvapilo, moje přihlášení ve 12:16 stačilo na 65 místo ze 70 registrovaných, ale snad 50 lidí se přihlásilo během 2 vteřin!
12.11.2015 byla zveřejněna pravidla Kopcovité disciplíny (mimochodem jiná než loni). Uspěje ten, kdo objede na kole v jednotlivých krajích republiky dva co nejvyšší a dva co nejnižší body. Rozhoduje rozdíl nadmořský výšek, uvedených na rozcestnících Klubu českých turistů. 16 nejlepších dostane místo na startu a zbytek se zařadí na čelo náhradníků a čekají na „vydrolené“ odpadlíky. Problém je, že uzavírka je do konce roku, tedy necelý měsíc a půl – do toho vánoce, rodina, konec roku, večírky a navíc podzimní plískanice a na vrcholcích sníh. Stáli jsme tedy před rozhodnutím, jestli jsme schopní a ochotní věnovat kvalifikaci spoustu času a úsilí, utéci od rodin a na konec se do závodu třeba ani nedostat. A pokud by to nedej bože vyšlo, tak ještě vyjet na dovolenou bez rodiny (ano, vím, že někteří to dávají jako prodloužený víkend, ale já počítám s týdenní dovolenou). Dohodli jsme se, že to zkusíme. Co kdo za to doma slíbil zůstává tajemstvím.
14.11.2015 první víkend, když jsme se já a Petr ještě rozmýšleli, jestli do toho půjdeme, tak Jarun jako motor našeho snažení hned věděl kam zhruba vyjet. Jednak poctivě prostudoval minulý ročník a jednak už měl domácí přípravu nad mapou. V sobotu objel vlakem z Prahy Karlovarský kraj – Klínovec, Plešivec, Božídarský špičák a ve Stráži nad Ohří nížky.
17.11.2015 úterý, státní svátek. Nakonec jsme se tedy já a Petr z ČB a Jarun z Prahy dohodli, že do toho jdeme společně. Jarun přijel autem z Prahy, sesedli jsme se do jednoho auta a vyrazili směr Šumava. První zastávka Nová pec a odtud na kole na Plechý a Trojmeznou – vrcholy Jihočeského kraje. Nahoru jsme to vzali přes Rakousko a vyjeli v sedle až na Trojmezí, odtud Trojmezná, Plechý. Fotíme se s povinnou cedulkou, každý fotí každého kvůli zálohování fotek, není čas na chybu. Zpátky z Plechého jsme nesli kola na zádech snad skoro celou cestu, škoda, měli jsme se vracet stejně. Vrcholky byly v mlze, ale zatím nepršelo. Začalo krápat při přejezdu autem na Modravu, ale zatím nic zásadního. Nejprve na Černou horu a pak na Poledník – vrcholy Plzeňského kraje. Na Poledník už za tmy a cestou zpět ve větru a dešti, hrozná zima, promokli jsme na kost, teplota kolem nuly. V autě jsme se zahřáli, na Zavadilce vysadili Petra, a že objedeme rozcestníky v Budějicích – výšky kolem 390 m n.m.. Nejnižší místo JČK je Orlická přehrada 350 m n.m., tak jsme si říkali, že se s tím spokojíme. První překvapení bylo, že v ČB jsou pouze 3 rozcestníky KČT. Druhé překvapení bylo, že na nich nejsou uvedeny nadmořské výšky. Tehdy jsme ještě nic netušili, takže jsme se vesele rozloučili a Jarun že cestou do Prahy pojede směr Hluboká a tam rozcestníky nejde. Když jsem se po 3 hodinách doma vykoupaný chystal k spánku mi volá Jarun. Tak skleslého jsem ho ještě neslyšel. Volal z Týna nad Vltavou, cestou přes Bavorovice, Hlubokou, Purkarec, Litoradlice a Týn viděl snad 50 rozcestníků a na žádném nebyla uvedena výška. To mě teda dostalo a bylo jasné, že tohle se pořadatelům povedlo, to bude ještě oříšek. Museli jsme změnit taktiku, jezdit na blind po lesích a hledat rozcestníky a doufat, že na nich budou kóty, na to není čas. V následujících dnech probíhala intenzivní příprava – hledání na internetu – mapy.cz fotky a panorama, google street view. Dost depresivní. Taktika nejdu spát dokud nenajdu aspoň jeden rozcestník přinášela ovoce někdy až po půlnoci a s o dost vyšším údajem, než bychom si přáli. Mejly a SMS se navzájem informujeme, zapojujeme i známe ze severu. Nakonec jsme to ale dohledali všechno a na dalších výpravách jeli na jisto a nezdržovali se hledáním. Při porovnání s těmi, kdo svoje úlovky zveřejnili, jsme někdy byli lepší, někdy malinko horší. Zběsile plánujeme nejvhodnější trasy, počítáme kolik času nám zabere kam jet, jestli stíháme za den, kde případně přespat. Neskutečná logistická akce.
21.11.2015 sobota. S Petrem vyrážíme autem směr Hutě pod Třemšínem. Tam se potkáváme s Jarunem, je krásný lehce mrazivý slunečný den, leží poprašek sněhu. Dobýváme Třemšín, Hengst. Dále přejezd autem směr Příbram a nahoru na Třemošnou – nejvyšší body Středočeského kraje zdolány. Další přejezd autem směr Zvíkovec, údolí Berounky a nejnižší místa Plzeňského kraje. Na oběd jedeme do Kralovic a dumáme co s dalším průběhem nominace. Přijímáme definitivní plán. Ještě jeden den na Vysočinu a pak vícedenní výjezd na sever. Moravské kraje, včetně Pardubického, nedáme – budeme doufat, že to bude stačit. Jen ještě s Petrem musíme sami objet Karlovarský kraj, ten už Jarun má. Nu což, nic lepšího na práci nemáme, takže vyrážíme – přes Kadaň do Stráže nad Ohří, odtud na Klínovec a pak na Blatenský vrch. Přiblížit se autem, jak nejvíc to jde a jen krátký dojezd na kole. Z Blatenského vrchu je to domů 250 km, přijíždíme ve 22:30. Moc veselo nám není, je to spíš autem než na kole, zábava nic moc, obětovat tolik času za tam málo kola! Ale máme plán a doufáme, že to vyjde a kolo si tím pádem ještě užijeme! Možná víc než nám bude milo :).
29.11.2015 neděle. Dnes směr Vysočina. Jaruna vyzvedáváme v Havlíčkově brodě, kam přijel vlakem. Je opět mrazivo, cestou sněží, ve vyšších polohách leží sníh. Auto necháváme v Cikháji a míříme směr Žákova hora a Devět skal. Krásná zimní vyjížďka, sníh křupe pod plášti, nádhera. Cestou vidíme stopy kol ve sněhu, že by nějaký Loudal před námi? Cestou zpět k autu potkáváme běžkaře, jede mu to krásně, bohužel i on ví, že je to zase na čas poslední možnost, v následujících dnech se oteplí. Autem přejezd na nížky Vysočiny u Dukovan. Odtud se vracíme a cestou parkujeme auto v Mrákotíně poblíž vánočního stromku. Znějí koledy místního sboru, je totiž první adventní neděle. Strom se bude brzy rozsvěcovat. Také občerstvení je připraveno, svařáček, punč, klobásky, cukroví. Ani se nám nechce od toho odjíždět, ale sedáme na kola a míříme směr Javořice. Začíná poprchávat, nahoře krásně chumelí, parádní zimní scenérie. Fotíme se, začíná být tma, rozsvěcujeme lampičky a jedeme zpět. Dole je už bohužel tepleji, takže do auta se soukáme ve slušném dešti promrzlí. I místní advent to zahnalo do přilehlé hospody. Do Veselí nad Lužnicí dorážíme včas na to, abychom si stihli dát večeři a Jarun stihnul vlak do Prahy.
4.12.2015 pátek. Kolem poledne sedáme s Petrem do auta a jedeme si do Prahy vyzvednout Jaruna. Dále míříme na sever objet od západu na východ Ústecký, Jizerský a Královéhradecký kraj. Jarun nezahálel, a jelikož měl dovolenou celý den, tak dopoledne stihnul prozkoumat na kole rozhraní Středočeského kraje a Prahy u Roztok, kde objevil nížky Středočeského kraje a Prahy. To je paráda, původně jsme byli dost zoufalí a pro nížky Středočeského kraje jsme chtěli jet dost vysoko do Kokořínského dolu a do Debře u Mladé Boleslavi. Takhle je v neděli objedeme cestou domů v rámci Prahy. Míříme tedy do Nového města v Krušných horách, odtud na kole už za tmy na Vrch tří pánů a Bouřňák. Při nasedání na kole jsem v batůžku objevil mikuláškou nadílku od ženy, jsem úplně na měko, až si baťůžek zapomínám u auta. Vracím se pro něj a naštěstí tam je, kromě čokolád bych přišel i o peněženku a telefon s fotkami! Diskuze na webu Loudání nakonec umožňuje do Ústeckého kraje zařadit i Klínovec, ale to by nám zase chyběl vrchol v Karlovarském kraji, kam už nestíháme zajet. Po zdolání přejíždíme ke Stadicům pro nížky – Ústecký kraj kompletní. Při přejezdu do Krkonoš pátráme v údolí Ploučnice po nížkách Libereckého kraje. Máme jistotu u České Lípy, ale zkoušíme pár vytipovaných rozcestníků a máme štěstí v Polici, druhý bereme u České Lípy. Byl jsem naprosto přesvědčen, že nejnižší místo Libereckého kraje je údolí Ploučnice. Později jsem od jiného Loudala zjistil, že nejnižší místo Libereckého kraje je u řeky Smědá ve Frýdlantském výběžku. Asi bysme tam stejně nejeli, je to jen o cca 20 m, a navíc místo Jizery a Smrku jsme se rozhodli vyrazit do Krkonoš na Labskou louku. Je to ještě Liberecký kraj, o dost výš než Jizerské hory a co je hlavní, organizátoři nám to, na náš dotaz, odsouhlasili jako možné. Báli jsme se totiž výkladu co je vrchol, co sedlo, co více rozcestníků na jednom hřebeni, tak to Jarun promejloval. Dál už pospícháme směr Studenec u Jilemnice, kde máme zamluveno ubytování. Jsme tam asi kolem 21 hod. Ubytování parádní, máme chajdu celou pro sebe. Pěknou kuchyňku a společenskou místnost však nevyužíváme a míříme do hospody. Pán při objednání ubytka po telefonu sliboval dlouho otevřenou hospodu zaručeně s jídlem 300 metrů daleko. Jeho paní, když nás ubytovávala přidala asi 1 km a snad že vaří. Nakonec to bylo kilometrů 2 a půl, do zavíračky půl hodiny a bez jídla. Pán je nenapravitelný optimista nebo zkušený hoteliér :). Zkusili jsme ještě jednu možnost o kus dál a tam jsme se najedli a i pivko bylo.
5.12.2015 sobota. Mísečky jsou tento víkend jedno z mála míst, kde se dá běžkovat, silnice pod sněhem směrem na Vrbatovu boudu. Bohužel my tam míříme na kolech a víme, že my tady být nemáme, že běžkařům sníh rozrýváme, ale snad nás nezlynčují. Vyrážíme dost brzy, tak moc běžkařů nepotkáváme, cestou zpět bude hůř. Jedna slečna kolem nás ladně projela, Petr na ní Ahóój, lekla se, že málem upadla, asi nebyla na kolaře zvyklá, a navíc slušně odpovídá Dobrý den. Teď jsem mále upadl já smíchy. Od Vrbatovy boudy to už je lepší, sněhová krusta nás unese, tak se neboříme. Jen občas se nečekaně propadne kolo. Pokud zadní tak OK, pokud přední tak je z toho výstavní let zakončený telemarkem. Nad Kotelní jámou se fotíme, dál míříme na Voseckou boudu a odtud na Svinské kameny. Když už jsme tu tak také na rozcestí Szrenica. Odtud po hranici na Českou budku a zpět přes prameny Labe. Je nádherně, mrazivo, výhledy, ale dost fouká. Pár pěších a běžkařů co potkáváme nám spíš fandí, nevím, jestli by nám fandili i ochranáři. Vjezd na kole je sem zakázaný, ale bereme to tak, že spíš v létě. Na sněhu bychom jim snad nevadili – přírodu neničíme, ostatní návštěvníky neohrožujeme. Co ovšem ničíme je běžkařská dálnice z Vrbatovky na Mísečky. Běžkaři nám rozhodně nefandí, už jich je tu dost, nepěkně nás při míjení pojmenovávají a někteří neváhají se za námi obrátit, dojet nás a vyříkat nám to z blízka. Naštěstí jen ústně. Také bychom tady raději byli na běžkách, tak pokorně ujíždíme směr parkoviště, ukázkový vichr z hor. O vánocích jsem se dočetl, že provozovatel Labské boudy se před vánoci rozhodl sníh z celé cesty vyhrnout, aby byla sjízdná. Běžkaři prý pluh mlátili hůlkami a autům z Labské parkujícím na Mísečkách prý propíchali pneumatiky. To jsme ještě dopadli dobře, dobytí nejvyšších vrcholů Libereckého kraje se obešlo bez krve. Autem přejíždíme do Pece pod Sněžkou, cestou obědváme. Na kolech vyrážíme směr horská chata Výrovka – naše dnešní nocoviště. Kus je po silnici, kus na sněhu se dá jet, kus tlačíme. Už skoro za tmy dorážíme na rozcestí Výrovka. Je mlha, pěkně fouká vítr, chata není ani vidět. Neznat to tu, tak nevíme, kterým směrem se dát. Naštěstí už za pár minut sedíme v lokále nad teplým čajem. Dostali jsme klíče od pokoje, půjdeme se ubytovat, osprchovat a pak si dáme večeři – takový je plán. Do reality se nám postavila nějaká piva, rumy, až jsem myslel, že mám halucinace, když jsem v kuchyni uviděl anděla … za ním Mikuláš a čert. Aha, naštěstí jsme byli hodní, ani básničku jsme nemuseli recitovat a čerty jsme měli rázem i na stole. Na pokoj jsme se dostali, až když hospodu zavřeli. Výčepák by s námi klidně ještě vydržel, ale my se těšili do pelíšků.
6.12.2015 neděle. Máme naplánováno dojet/donést kola na Sněžku a vrátit se stejnou cestou přes Výrovku do Pece. Venku nefouká pěkně, ale už nepěkně. Cestou do Modrého sedla ke Kapličce nám tak duje do zad, že to celé vyjedeme. Jen vyfotit se je trochu náročnější. Sundat rukavice, někam je zandat, vyndat foťák, povinnou cedulku – cokoliv by vzal vítr, to už nikdy neuvidíme. Až do Obřího sedla jedeme po sněhu s větrem v zádech. Když přijde poryv z boku, tak nás to sfoukne jak svíčku, ale při troše opatrnosti to jde. U Slezského domu je ale takový vítr, že když držím kolo za řídítka, tak zbytek kola vlaje. Jdeme se schovat dovnitř, v tomhle se nám na Sněžku nechce. Dáváme si čaj, Petr kafe. Zdá se mu nějak drahé, ale co, cizina. Až později zjistí, že si s obsluhou neporozuměli a objednal si ho s polévkou, aniž o tom věděl. Ta polévka tam na něj ještě možná čeká :). Vítr venku nepolevuje, kdo zkusí přejít ledovatou plochu před chatou, tomu to podrazí nohy a po čtyřech se plazí do závětří chaty, kde nalepený na stěnu se snaží dojít ke dveřím. Zprávy od těch, co přišli ze shora taky nejsou dobré. Polská cesta na vrchol je prý komplet pod ledem, neschůdná. Po jistících lanech to jde, ale ještě k tomu držet kolo? Podle zpráv má vítr polevovat, ale pomalu, takže asi v 11 hodin po hodině čekání a rozhodování to vzdáváme a Obřím dolem sestupujeme do Pece. Jde se nám s těžkým srdcem, vrchol vrcholů celé nominace nám uniknul. A hlavně nevíme, jestli nám organizátoři uznají fotku z Obřího sedla, to by byla citelná ztráta. Dnes to ale bezpečně na Sněžku nejde. Přesto nám pořád vrtá hlavou, neměli jsme to přeci jen zkusit? Může nás to stát účast v závodě! Z hlediska pozdějšího vývoje jsme jednoznačně udělali dobře. Pěšky by to šlo. S kolem na namrzlých kamenech, jednou rukou držet kolo, druhou řetěz – asi bychom to i dali, ale riziko bylo příliš velké. Jarun dohledal údaje o větru v době, kdy bychom na Sněžce byli, byl vítr kolem 20 m/s, nárazy 30 m/s. Vítr ustával po 14 hodině, to bychom museli další 3 hodiny čekat a nezbyl by nám čas na další kontrolní body. I tak jsme byli doma ve 22:30. Dole v Peci je jaro, svítí sluníčko, větřík jen mírný. Holt hora jsou hora. Míříme do Hradce Králové, kde neúspěšně kličkujeme městem, na rozcestnících nejsou výšky. Až kus za městem máme štěstí a druhou nížku máme jistou v Třebechovicích pod Orebem. Vyrážíme ku Praze, cestou obědváme. V plánu je ještě objet kraj Prahu, je to sice celkem za prd, ale co kdyby. Výšky Ládví a Velká skála jsou u sebe, na nížky Středočeského kraje a jednu Pražskou přejíždíme do Roztok, kde jsou také pěkně u sebe. Na druhou Pražskou nížku přejíždíme celou Prahu až do Prokopského údolí. Odtud na Jižák vrátit Jaruna a už jen domů do ČB. Když už ale jsme na cestách, tak ať to máme za sebou komplet a cestou se zastavujeme na Jihočeských nížkách u Písku a Protivína. Jarun si pro jihočeské nížky zajel později.
Tím máme naše snažení za sebou a nezbývá než čekat. Do uzávěrky je sice skoro ještě měsíc čas, ale to bychom museli vyjet směr Kralický sněžník, Praděd, Beskydy a to by byl minimálně další celý víkend. To už se nám nechce a taky už před vánoci musíme nahnat doma nějaké body, pak vánoce, Silvestr. Nezbývá než věřit, že to bude stačit a spoléhat se, že z dalších cca 80 lidí se vejdeme do 16 nejodhodlanějších. Během kvalifikace jsme na kole ujeli cca 200 km, převýšení 5.100 m, autem raději ani nepočítáno. Trochu nás mrzelo, že to nakonec byl spíš automobilový závod, ale v tak krátkém čase jsme na to jinak neměli. Později se dozvídáme, že jsou borci, co to dali vlakem a na kole, a to všech 14 krajů! Prý na to padnul všechen volný čas a najezdili na kole 1.829,6 km. Klobouk dolů.
21.12.2015 odesílám fotky a součet výšek. Malou nápovědou je nám informace od pořadatelů – momentálně držím 2. místo, zatím je nás 8. Co z toho vyplývá? Nic! Petr a Jarun posílají později, informace jsou podobné.
31.12.2015 11:44 pořadatelé zveřejňují, že zatím poslalo fotky 20 lidí. To je míň než jsme čekali, ale víme, že se ještě jistě někdo přidá.
31.12.2015 24:00 kvalifikace uzavřena.
1.1.2015 11:54 pořadatelé zveřejňují, že je 27 zájemců na 16 míst. Vyjde to? Stále nevíme. Pořád můžeme být vyřazeni. Ale doufáme stále víc, i kdyby jsme nebyli mezi 16 nejlepšími, tak budeme mezi náhradníky a každoročně odpadá cca 10 lidí. To by mohlo vyjít! Výsledky prý budou zveřejněny „velmi brzy“. Než byly zveřejněny, tak jsem na webu byl snad 50x. Údaj „velmi brzy“ asi každý chápe jinak :).
2.1.2015 13:55 je to tu! Výsledky kvalifikace. Start na Loudání 2016 jsme vybojovali! Jsme seřazení na 8 až 10 místě. Najeli jsme 14.361 m, nejlepší co objel všechny kraje má 25.227 m, na 16. místo stačilo 8.849 m, a i poslední 23. místo s 4.269 m se nejspíš do závodu dostane.
Blahopřeji všem, co se do toho pustili, sám vím co je do toho všechno potřeba dát. Děkuji Petrovi a Jarunovi, bez nich by mě ani nenapadlo se zkusit přihlásit a v žádném případě bych nebyl schopný se kvalifikovat přes kopce. Přece jen ve 3 to bylo veselejší a i kdyby to nevyšlo, tak se mi s vámi líbilo.
Přátelé, kamarádi, že vám ty medajle přivezeme slíbit nemůžeme, ale dáme do toho všechno a snad neuděláme ostudu :).
„Co nejde vyjet, to jde vytlačit. Co nejde vytlačit, to jde vynést. Když to nejde ani vynést, tak teprve v ten moment jsi na Loudání“
Vyrazit s kolem a spacákem jsme zkombinovali s Lojzovou akcí Vrchařská koruna Jižních Čech. Plán byl vyrazit v pátek vlakem do Strakonic a v neděli dojet na kole. Termín domluven narychlo, ale pár dobrodruhů se odhodlalo.
Pátek – na nádraží jsme se sešli ve čtyřech – Petr Šikl, Láďa (kterého jsme přemluvili v úterý, že to teda s náma zkusí), Majkl (s tím že v sobotu se odpojí) a já. Vybavení co kdo uznal za vhodné, někdo batoh, někdo batoh a nosič, já pouze nosič, vážil jsem, naložené kolo 20 kg, tedy o 6 kg navíc než na běžnou vyjížďku, trošku je potřeba si na to zvyknout, kolo reaguje jinak, ale překvapivě je jízda i v těžkém terénu bez omezení, Peťa dokonce přes klády dával bunny hop! Předpověď počasí nádherná, bez srážek, v pátek malinko zima, sobotní ráno nejchladněji, ale postupně až k 25°C.
Ve Strakonicích jsme sedli na kolo v 15 hod a vyrazili směr Volyně. Po pár kilometrech měl Majkl karambol, přední kolo zosmené (Peťa vyléčil), naražený malíček (je to tvrďák, jel dál). Až pod Mařský vrch to byla krásná cesta, nahoru jsme trošku bloudili, nejdřív zmatená značka a pak snaha jet lepší cestou, nošení přes ohradníky, kameny, tlačení přes neprostupný les – pravý bike :). Sjezd a směr Boubín, prokličkovali jsme se až k dřevěným schodům, dál jsme vedli, nesli. Láďa si vyhodnotil, že o Vrchařskou korunu mu nejde a Boubín objel, sešli jsme se na Bobíku. To už sluníčko zapadalo, takže jsme vyrazili směr Křišťanovický rybník, kde jsme měli tip na kemp s hospodou. Přes hrad Hus to bylo hustý, horolezectví s bikem v ruce, ale poháněla nás vidina odměny v restauraci, dojeli jsme ve 21 hod, už se stmívalo. Kemp jsme našli, restaurace byl stánek, kde zavírali ve 22 hod, nabídka 4 jídel – langoš na slano, sladko, hranolky s kečupem, s tatarkou. Chlapec dodržel slovo a po desáté zavřel. Jelikož už byla hrozná kosa, pivo nikde, tak jsme se rozhodli přejet kopec do Blažejovic, kde nám místňáci doporučili skutečnou hospodu. Láďovi se už nechtělo, strávil večer u ohně s partou holek (i pro nás to bylo lákavé, ale nepodlehli jsme!), čekal prý do půl druhý, jestli se ho některé zželí a vezme si ho do tepla, ale potom co zůstal u ohně jen s kytaristou, kterej řek, že tam bude i spát, šel přečkat noc do spacáku pod strom. A to se po dojezdu dokonce šel vykoupat, což všem u ohně, aby zvýšil svoje šance, řekl. Cesta potmě ve 3 se 2 čelovkama byla dobrodružná, v Blažejovicích hospoda za mostem, kterej byl zbouranej, ale otevřená, zavíračka o půlnoci. Pivo, rum, utopenec se slanýma tyčkama, chleba nebyl. Tajně jsme doufali, že zavíračku malinko protáhnou, štamgasti byli celkem v ráži, ale hospodský minutu po půlnoci řek konec a do 30 vteřin byli venku, pěkně je má vycvičený. Uprosili jsme ho aspoň na flašku Troškovy medoviny (druhá volba byla zelená) a petku piva sebou. Venku bylo naprosto jasno a neskutečná zima. Majkl objevil zastávku autobusu, kde se zdálo o něco tepleji, krásný pokojíček, malinko tvrdé spaní (Majkl pouze na folii pro přežití!), dopili jsme flašku, na pivo už nebyla síla. Takovou zimu jsem už dlouho nezažil, u svého cyklospacáku jsem porušil návod na použítí (komfort +14, limit +10, extrém -2°C), dneska jsem se dočetl, že ve Volarech bylo -0,4°C. Na kole 65 km, 1950 výškových metrů.
Sobota – od rána sluníčko, teploučko. Po silnici jsme dojeli na Libínské sedlo, potkali se s Láďou, marně hledali otevřenou hospodu (co jsme taky čekali, v 9 hodin ráno – řekl nám hospodský a šel asi vařit oběd). Definitivně jsme se zahřáli výjezdem na Libín, kde jsme posnídali párek v rohlíku. Tady se s námi očekávaně rozloučil Majkl a jel do Lhenic. Láďa se taky rozloučil, trochu neočekávaně, ale hlásil už dopředu, že projekt objíždět vrcholy ho neláká, že by si našel hezčí cestu (což je asi pravda, my na ty vrcholy ale museli). Měl taky obavy o svoji výkonost, ale to byl jediný, jel úplně v pohodě a myslím, že by to dal. Každopádně se vydal k domovu, takže jsme s Petrem dál krotit horu jeli už sami. Peťa po sjezdu z Libína zjistil, že má vytržený drát z ráfku na zadním kole (asi z nočního přesunu), neopravitelné, ale naštěstí to vydrželo celou cestu. Směr Arnoštov, na Knížecí stolec vlastní cestou + kamenitý výjezd, ten nás tedy prověřil. Sjezd k Lipnu, přes Pěknou do Pece. Pozdní oběd u Merlina (jako dycky svíčková). Přejezd pod Vítkův kámen po kanále přes Rakousko, nudných 25 km, ale asi nejlepší volba. Technický výjezd ke zřícenině a pak závěrečná bikově krásná část – sjezd k Výtoni, Kapličky, Uhlířský vrch, Vyklestilka – probíhala těžba dřeva, ale dalo se. Závěrečný sjezd a invaze do vodáckého kempu ve Vyšším brodě, konečná v 19 hod. Pár piv, koupání ve Vltavě (kurva studená), piva, rumy, večeře, 2. večeře, zákusek, … zavřeli asi o půlnoci. Celkem 112 km, 1950 výškových metrů.
Neděle – tentokrát nebyla zima (možná i tím, že jsem šel spát střízlivější a přiobléknul se, což mi minulou noc úplně nevyšlo, to sem si akorát sundal tretry), snídaně párečky a smažená vajíčka. Vyrazili jsme asi v 10 hod, na Kraví horu je to parádní, dost náročný, nádhera. Přejezd do Rožmberka s krásnými výhledy, jen jsme se nemohli dohodnout, co je to před námi za hory (pak jsme zjistili) – dál žlutou značkou bloudivkou ke kempu, odtud po modré – krpál jak kráva (hřeben nad Vltavou mezi Rožmberkem a Rožmitálem, vůbec jsem netušil, že tam něco takového je), lesem, tlačenka přes pařezy, značka na stromech je už někde na pile, rozhodně ne v lese. Sjezd do Rožmitálu za to ale stojí, odtud na Polušku samý asfalt, ale dost do kopce. A sjezd z Polušky do Mirkovic – nekončící extáze, dále Žabař-Černice-Zlatá koruna, v kempu sme si dali oběd a dorazili to po červené kolem vody, na závěr mě málem kousnul pes u bezdomáčů pod mostem. Na Meťák jsme dorazili asi v 16 hod, že to trochu zhodnotíme. Jak jsem se dostal domu si nepamatuji, asi se o mě postarala manželka, která tam hrála volejbal. Celkem 65 km, 1500 výškových metrů.
Kdo nezažil neuvěří, parádní výlet, díky spolubikerům. A velká pochvala a poděkování Lojzovi za ideu tohohle výletu, teď už chválím, i když cestou, jestli ti o víkendu zvonilo v uších, jsme tě místama moc nechválili 🙂
Už se těším na příště.
Trasa v cykloserveru www.cykloserver.cz
