Archive for the ‘VZ 2016’ Category
14 října, 2016 | 
Author: Tož to bylo tak, už před rokem někteří Nezmaři začli naznačovat, že by bylo jako vhodný je pomotat po Brníčku, když su votamtaď a předpokládá se tedy, že to tam znám. Jako správnej Brňák jsem samozřejmě to betelný město vychvaloval a sliboval, že se dá trailem dojet až do štatlu. Když jsem nějakým zázrakem přežil jarní a letní pokusy borců očesat peloton nadšenců zpátky na ryzí jádro 15 původních jezdců a vštípil si základní nezmarské pravidlo: “furt mimo asfalt, šotolinu a až na krev”, rozhodla rada starších (čti ti, kteří dojedou do hospody nejrychleji a nejdéle v ní vydrží), že ideální termín a místo bude někde v Brníčku blízko štatlu hned po veletrhu. Takže nějaký génius (ano, byl to Majk) vybral betelný místo, přesně 3 baráky vod mýho rodnýho bytu, což mělo tu výhodu, že alespoň já jsem věděl, kde sme a kam a jak se máme vrátit, a to i z hospy.
V pátek ráno tedy borci dovalili přes hophopstrasse na místo tak, že sme mohli přesně v 9:47 vyjet na předem naplánovanou a projetou trasu. Teda všichni až na Ondru Míků, kterej naprosto hrdinně jel později rovnó z hokny za nama a kromě toho, že si to kósek zkrátil, sehrál výraznou roli v záchraně výletu pro našeho silného Samíka. Rovněž je třeba na tomto místě osvětlit jednu podstatnou skutečnost, která měla vliv na průběh nejen tohoto dne, a to, že trasu jsem projížděl většinou na dvakrát a ve dnech teplejších a delších. A tak se stalo, že plán to byl řádně připravený tak, aby nezničitelní, ba přímo nezmarovští borci dostali pořádně do těla. Plán se mi podařilo s ohledem na výrazně nižší teplotu a výrazně kratší den výrazně překonat. Nicméně ráno do příjemných 4 stupňů rumplovala zoncna jak sviňa, takže jsem vod hotelu na Vodově ulici sjeli ke královopolskýmu klášteru a vlečku do Královopolských strojíren sme přejeli po lávce přes přivaděč na Svitavy a vydali se proti proudu Ponávky podél železnice po šotolince bývalé Tišnovky (žel. trať) směr Babí lom. Ve chvíli, kdy jsme konečně odbočili do terénu jsme zjistili, že Samík má kolo na pytel, protože pokud se nerozhodne jet velkej tác, tak prostě nepojede. Von teda jako pravej samec velkej tác jel – a jel to dobře, nicméně doktor kol PŠ situaci posoudil jako neudržitelnou a beznadějnou. Naštěstí jsme sebou neměli Ondru Míků, který se ještě nedomrcasil na start a tak mohl navštívit několik vobchodů se super hláškou, že prej kamarádovi shání dost vojetej řetěz, kterej by si vzal zadarmo. Museli na něj čumět s dost udiveným rypákem, ale moment překvapení zabral, někde to vzal a dokonce nás i našel. My jsme mezitím vyjeli sedlo na Babí lom, vyškrábali se na blízký Babylon (všimněte si prosím pozoruhodně blízké grafické podoby), sjeli z něj na druhou stranu prudkým hangem do potoka, vodtama vyjeli na vyhlídku u Ořešína, gde sme se pokochali pohledem na Brníčko, který stejně pro opar nebylo pořádně vidět, ale aspoň hotel a Špilas sme sgógli. Vyjeli sme do Útěchova, kde byl mnoho let místostarosta dr. Sládek (ano, ten mírumilovný strejda co vypadal jak mistr Bean) a vodcaď singlíkem nenáročně se projeli do Soběšic, kde jsme se snažili zahřát v místní samošce, zatímco Samíkovi byl vyměněn řetěz dovezený Ondrou M. Ti prozíravější se najedli, zatímco ti, kteří mi věřili mou hlášku, že za hodinku bude oběd v restauraci po dalších 4 hodinách dospěli nejen k hlaďáku, ale i k závěru, že su kokot. Po této polední pauze jsme se vydali na nejhezčí singletrail severně od Brna, který přestože vede po vrstevnici a vzdušnou čarou má asi 3 km (skutečná délka točité cestičky je 9 km) nám všem dal pořádně zabrat. Poté sme neznačenou a technicky těžkou pěšinou prudce spadli do Adamova, průmyslového města v krásném údolí, které by mělo být pro svou šerednost památkově chráněno. Byly asi 2 hodiny odpoledne a my už byli asi v 1/3 cesty, což bylo super, takže jsme raději bez zastavení pokračovali kolem jeskyní a Býčí skály do Křtin, kde při sjezdu kolem Santiniho kostela jsme někteří málem skončili v pohřebním vozu. Odsud byl už fakt kousek přes kopec do Jedovnic na traily, což byla polovina trasy, a protože byly jen 4 hodiny, přišlo mi to v oukeju, nicméně někteří borci začli vyloženě remcat, že toho maj plný kecky a že bez jídla už na to hází bobek. Došlo tedy na nevyhnutelné a zatímco rozumnější část se šla občerstvit do restauračního zařízení, zbytek si projel nejlehčí, ale i nejdelší, singltrailový úsek Jedovnic. Cesta zpátky byla již s ohledem na čas pojata jako silniční časovka se 7 kilometrovým kopcem uprostřed, který málem přiměl některé Nezmary, kterým v příjemném 4 stupňovém vánku lehce omrzly prsty, aby se vrátili vlakem. Nicméně jsme všici v pohodě potmě dojeli zpět do hotelu, kde sme asi po hodince v baru, pod peřinou či pod sprchou alespoň natolik rozmrzli, že sme mohli vyrazit do hospy na večeřu.
Na cestu si někteří kořeni schválně nastrkali slámu do bot a poté, co se všem po 15 minutách podařilo koupit lístek, snažili se sbalit místní koc sedící v trajfu na hlášku kontrola jízdenek a další neskutečný hlášky, který do ní pasři valili. Koc to vyhodnotila, že kdo uteče vyhraje, a proto jsme již došli do hospy U Dřeváka na Dřevařské v poho. Tam sme dali gáblík a většina se vydala pěšky dom, zatímco menší komando nezdolnejch kořeňů šlo vomrknout Joštovy gule, dát pivo na stojáka a poslat svejm kámošům pohledy. Po dosažení této mety metli už všici do betle.
V sobotu nás totiž čekala královská etapa, a to vokolo prýglu (levý břeh) a Bílý potok. Vyjeli sme přesně o 10 minut dřív než v pátek, a proto jsem dospěl k přesvědčení, že je to reálnej plán. Nejprve sme vyjeli na Medláneckej kopec, čumeli sme z něj, kde se motali včera a poté přes Babu (někteří byli nesví, že tu máme šecko po babách) krásným trailíkem sjeli do Kuřima (vono je to správně ženskýho rodu, ale to skoro žádnej brňák neví), odkud sme na start legendárního trailu kolem prýglu valili po bývalé Kuřimce (železnice Kuřim – Veverská Bítyška – historický železničář by měl z výpravy radost). Borci měli při jízdě augle navrch hlavy, jak cesta byla betelná, než nás zastavily záterasy závodu Vokolo Prýglu. Čučím na to jak bejk, plán pokračovat v pytli. Rychle lávkou přes prýgl měníme stranu prýglu a přes hrad Veveří míříme lesní cestičkou zpět do Bítýšky na oběd. Tady dáváme pivsona a bagrujeme nějaké gábl. Potom se stejnou cestou vracíme, zatímco Majk si u hradu vzpomíná, že tam nechal bágl. No nic, voláme té koc, že nám má bágl schovat, že se pro něj za 2 hoďky stavíme. Přejíždímě znova prýgl po lávce na místo, kde nás kvůli závodu odklonili a pokračujeme v cestě dál. Po krátké bitvě o pozice, kdo bude sjíždět první a bude tak všechny brzdit a komu jako 16. ujedeme vše zvládáme a dáváme se do sjezdu, aby nás v nejlepším úseku zastavili výletníci, takže z toho stejně nebylo nic. Slibuju ale repete, což někteří neberou vážně a někteří opakovaně tvrdí, že pojedeme jiné pasáže. Tvrdým výšlapem vyjíždíme opět nahoru, abychom oborou po lesní houpavé pěšině se dostali na konec křížové cesty, kterou pár technicky zdatných borců sjede a zbytek se bojí, že si při vedení kole zvrtne kotníky a zláme haksny. Sjedeme teda dolu, dojedeme pro Majklův batoh, občerstvíme se panáčkem, rozhodneme, že na Bílej potok hážem bobek a vracíme se do štatlu znova podél levé strany prýglu. Vočumujeme hráz, někteří hází augle na schody dolů, že by to celý zkusili sjet a pak vyjet a poté pokračujeme pěšinkou podél Svratky jen s občasným přenášením (je málo vody) doprovázené přednesem básní až pod Wilsoňák, kterej si vyšlápneme posilněni burčákem na Monteboo nebo Kraví horu. Dáváme škopek a já potkávám kámoše, s kterým jsem trasu plánoval a který si nešťastně týden předtím se mnou zlomil rám svýho kola. Jeho žena bikerka mi hlásí : tak to ti borci, českobudějovičáci? Já přitakávám a doplňuji, že se říkáme jen budějičáci. Ona jen nevěřícně vrtí hlavou řka: a jak je možný je pak odlišit od borců moravskobudějovičáků? Chvili jsme ještě debatovali o pravděpodobnosti výskytu českobudějičáka či moravobudějičáka v Brníčku, ale následně jsme to rychle sjeli dolů, abychom si dali ještě pivsona Na bláhovce, pověstné to hospodě, kde se točí vymazlená plznička, ale obsluha je přísná jak brněnské čas. Někteří kořeni jsou poněkud rozladěni způsobem, jakým jim obsluha naznačila, že se mají o půl kroku posunout, ale my znalí víme, že byla velmi dobře naladěna, neboť místo pár šťouchanců loktem pod žebra mohli taky dostat krýglem do drně. Poté se opět dělíme, neboť Majkl a s ním parta pijáků chtěla ještě navštívit Šelepku, která svého času byla legendární pajzl, avšak nyní je vystajlovaná hospa, kde i retich je křišťálově čisté. Protože tentokrát nepřijíždíme vycuclí jak krabičák vod bezdomáče, vyrážíme do štatlu na bahno. Poté se však skupina definitivně trhá a osudy jednotlivých borců se ztrácejí v reji města, potoku piva a kdovíkde.
Nedělní ráno je krušné. Všici však statečně trvají na Bílým potoku a vymýšlí vymazlenou variantu jak nezakalit na podchlazení a zápal plic, a to jízdu na začátek potoka, sjetí dolů suchou nohou a výjezd brodama nahoru, tj. cca do 2 hodin v autě od výsadku. Všechno jde jako po drátkách, prohlížíme krásnou Šmelcovnu a pouštíme se do prvního z 19 brodů. Poté, co projedu první brod, nastane něco, čemu doteď nemůžu uvěřit. Vítek to při pohledu na mé vytřeštěné oči nazval “demytizace” BKNezmar. Všichni borci se totiž způsobně seřadili do řady před kmenem přes potok a jali se pokoušet přenést kolo a sebe přes potok suchou nohou. To byl šok sám o sobě, nicméně způsob, kterým toto probíhalo si nezadalo ničím s nejlepšími hollywoodskými groteskami. Když cca po 20 minutách byla na druhé straně asi 1/3 Nezmarů, vzmužili se někteří stateční borci a s výkřikem, toho bohdá nebude, aby Nezmar terén objížděl, vrhli se do studených vlnek potoka (někteří technicky zdatní se ani nenamočili). Následné brody se tak rozdělili na skupinu, kterým dres BKNezmar dodal odvahu a jezdili brody a skupinu, která neskutečně zdržovala. Samozřejmě jak to tak bývá, celé objíždění a přelézání skončilo ve chvíli, kdy potok nebylo jak a kudy přelézt, takže po asi 1 hodině a cca 700metrech se namočit museli všichni. Ostatně, plán projíždět Bílý potok, který se jezdí jen a právě kvůli brodům, s plánem se nenamočit, je asi stejný, jako jít s kámošama na pivo do hospody s plánem se neopít, prostě to je nesmysl a ani to nejde zrealizovat. Každopádně jsme pak již v normálním tempu krásně brody dojeli až do Křoví, kde nám všem Vítek ukázal, jak nejezdit na kole U-rampu, a odkud sme najeli “nasilnicu” a po té až k autům, kde sme se u hřbitova všici převlíkli, taktně skryti před babičkama chodícíma na krchov, aby jim augle nevypadly.
Závěrem lze říci, že akce se vyvedla, počasí slunečné, terény byly krásné, prostě, teplo a rovinka, inu jižní Morava. A komu se to nelibí, ať si kolo políbí.
Bivoj
NZO: a okénko poesie citované přímo na břehu Svratky:
Na břehu řeky Svratky kvete rozrazil,
na břehu řeky Svratky roste nízká tráva,
rád chodil jsem tam denně, koupal se a snil,
na břehu řeky Svratky kvete rozrazil
a voda je tu těžká, chladná, kalná, tmavá.
I za slunného léta je zde zvláštní stín
jak v starém obraze, jenž u nás doma visí,
proč cítil jsem tu vonět kopr, česnek, kmín,
i za slunného léta je zde zvláštní stín
jak v jedné zahradě, kam chodíval jsem kdysi.
Jsou možná hezčí řeky, mají větší třpyt
než tento teskný břeh, než temná řeka Svratka,
a přece musil jsem tu každoročně žít,
jsou možná hezčí řeky, mají větší třpyt,
však nechodila k jejich břehům moje matka.
Jsou možná země, kde je voda modravá
a nebe modravé a hory modravější,
a přec mou zemí navždy bude Morava,
jsou možná země, kde je voda modravá,
a přec mi nejsou drahé jak ta země zdejší.
V zimě se začalo pátrat po destinaci výjezdního zasedání a vzhledem k tomu, že se nikdo k ničemu moc neměl, rozpracoval jsem variantu Orlická přehrada. Po mé několika hodinové práci provázené předchozím odsouhlasením se aktivoval Eri a řka, že chce jezdit pořádně v kopcích a ne v polích (sic!) bylo rozhodnuto o variantě Beskyd. A co si budeme zastírat, jestli mělo jít o kopce, plán vyšel dokonale!
Eri si vzal vše na starosti od ubytka, přes plánování tras, zajištění místního guida až po střežení morálky družstva, časového harmonogramu, za což bychom mu tímto chtěli vyjádřit velké díky, péče jak od tatínka. Za zmínku stojí, že Eri vždy stojí první v řadě za lobování pro ubytování, kde by se dala sehnat kultura, písnička či obdobné rozveselení, ale tentokrát mu zřejmě natolik záleželo na splnění fyzicky náročného plánu tras, že zabránil rozpadu družstva alkoholem a morálními poklesky izolací ubytování od zábavního průmyslu, děvčat a vůbec 🙂 Dík, také to vyšlo! A k tomu Tvé příkladné vstávání, zapřičiněné budíkem, nikoli zvykem vstávat v pět ráno, všechna čest.
Pátek: O páteční etapě Eri prohlásil, že jí naťukal do cykloserveru, ale zřejmě se jim tam pomotaly údaje o výškových metrech, a číslo blížící se 5 tisícům je asi nesprávné. Nebylo… I za hezkého počasí příliš velký koláč, který jaksi nabobtnal v nestravitelné sousto půl denním deštěm. Krpál na krpál, lesní práce s minimem výhledů po lesáckých cestách po traktoru v bahně neuchvátil ničím, mimo náročnosti. Dokonce byli někteří, kteří při čekání až přejde bouřka, hledali na meteoradaru zda by i na Orlíku pršelo 🙂 Nejvíce se na zadní postavilo zřejmě Alešovo podvědomí. Ještě si užil chůzi potokem s nesením kola na zádech (Vítkovo trik na rozveselení mysli) a pak ono martýrium bez oběda lehce před třetí ukončil pádem na kameny vystlanou cestu a ostrouhal si levou polovinu těla. Poté, co přestal po deseti minutách úpět, jsem konstatoval nutnost šití lokte a nutnost dozorového dohledu ke sjezdu na ubytko a společně s Peťou P. (a Alešem) jsme nuceně 😉 museli opustit mužstvo. Samík a Kory později přiznali, že si zbytek cesty vyčítali, že také nejeli dolů pohlídat Alešovo bezpečí… My doprovodili Aleše dolů, dali “oběd” a ještě zablbli v bajkparku, zatímco ostatní po “obědě” v pět měli před sebou ještě “mimořádnou mrdanici” (citace) zakončenou super trailem a návratem 20 kilometrů po asfaltu po rovině (rozuměj: mírně do kopce), aby v půl desáté dosáhli Velkých Karlovic.
https://www.endomondo.com/users/11862576/workouts/748617173
Sobota: Na sobotu objednaný guide s ním spojené projetí Marikovského traildoráda změnili téměř u všech stav mysli. Já, téměř otráven pátkem, musím přiznat, že jsem už dlouho nezažil hezčí den na kole, ale jedinci uzpůsobení spíše ke kousnutí se do řidítek na full gas než ke hrátkám s kořeny a kameny, vypouštěli věty typu: tohle se mi už moc nelíbí/já mám raději sklon svahu na opačnou stranu/co je hezkého na klepání řízků, když tím řízkem jsem já atp. A co teprv celotělově naražený Aleš s větou: “Drncání mě bolí a bojím se abych nespadl na ten zašitej loket…” Report píšu já, takže palce nahoru, hýkat nadšením jsem nemohl jen pro to, že jsem funěl, jak to bylo fyzicky i na hlavu náročné. Celý den jsem musel jen myslet na to, jak to projedu a s co nejmenší ztrátou na guida, který byl opravdu jinde než my na hadrtailech. Celodenní nekončící lesní pěšinečka – superparáda. Tu a tam pád, či šimpy vložka Aleše (pád z příkrého srázu se nekonal jen díky zachycení se větve jednou rukou – druhá prý pojídala banán), no prostě vše co k technickému trailu patří. Taky mě průvodce naučil termínu, kterým by Eri mohl nahradit svá kritická označení směřující občas k mým “drncavým rovinám” a sice “no flow trail”, muhehe.
https://www.endomondo.com/users/11862576/workouts/749090826
Neděle: Neděle měla rozhodnout o akci jako celku a tak bylo nutné udržet částečně klasicky nedělně demoralizované družstvo, které většinově netoužilo po další náloži, na uzdě. Věty: “třetí den už jsi zvyklej, tak ti ani nepřijde, že jedeš do kopce” úplně nezabíraly, ale podařilo se dosáhnout “vynucené shody” nad trasou, což byla ta nejlepší volba. Krásné věci po krásných výhledech, tak akorát dlouhé, s obědem v jednu. Po cestě jsme jeli kolem pomníku Charlotte Gariggue Masarykové, u které byla shromážděna asi 15 členná skupina zpívajících místních. Skupinka vypadala opravdu zvláštně a ti z nás, co nevěděli kolem čeho jedeme a zřejmě (doufám!) ani neslyšeli co místní zpívají, začali vést řeči o podivném zdejším sektářství. Tyto bludné spekulace jsem s pobavením utnul s vysvětlením, že písně “Ach synku, synku” a “Hej Slované!” (já slyšel co zpívají) na sektářství opravdu nevypadají. Snad mi bylo uvěřeno.
https://www.endomondo.com/users/11862576/workouts/749679585
Takže hoši, krása nesmírná i když ne vždy se vše může líbit všem. A tak tomu bude asi i na tom Orlíku (Es kommt der Tag!).
O.
P.s. Nejvíc výškových metrů měl stejně nakonec Větrák, nedrcalo mu to a ještě nás provokoval při mytí totálně zabahněných kol hláškama: Nemohli byste mi to taky umejt, mám trochu potu na rámu… Jó silnice 🙂
P.s A kolik my toho ze životních mouder probrali krčící se v dešti, upíjející pivo, šlapající do krpálů, NZO prostě musí přijít i do reportu z výjezdního zasedání!
Nacpávám dýmku volný a hrdý mezi kamarády
To oni se mnou vytáhnou do bitevního pole
To oni budou spát v dešti pod hvězdami
To oni se mnou vyjedou na koních za vítězstvím
To oni jako já rozkazy budou poslouchat
To oni fanfáry nádherné budou sledovat
To oni zemřou vedle mne jako já možná vedle nich
To oni jako já se budou v slunci péct a v zimě chvět
To oni jsou, co se mnou budou víno popíjet
To oni jako já zákony mužů poslouchají
To oni po cestách se za ženami točí
To oni po nich touží, leč já chci lásku větší
Co srdce ovládá i mysl i mou hlavu.