Archive for Únor, 2023

Trasa:  33 km

Výškové metry: 345 m

Účast:  Míra D., Pavel T., Vítek S., Jirka V., Pavel K., Petr Š., Lojza, Hony

Vyjížďku nedokončil: Lojza nedojel do hospody, Zdeny dojel jen do hospody 🙂 , Míra neodjel z hospody 🙂 🙂

Pád: Vítek S. – po (skoro) překonání blátivého příkopu zaváhání, ztráta rovnováhy, šlápnutí na hranu, která byla naneštěstí uklouzaná, sesunutí nohy do příkopu, hrozící znečištění celého těla vybráno lehkým dotekem dlaně o zem … pád to asi byl 😉

Defekt: Míra D. – výuka opravy defektu na bezduších

Trackmaker: Pavel K.

GPS: mapa 

Komentář: Třetina vyjížďky za světla a +11°C, je to ještě zimní NightRide? Každopádně jsme se projeli krásně, pěšinky už jsou připraveny na jarní ježdění! Na takové jedné v lese pod Klukem nám Míra předvedl praktickou ukázkou opravy defektu na bezduších:

1. lekce: po zjištění defektu natočit postižené místo do spodní polohy a nechat mlíko v plášti dělat jeho práci, doporučuje se s kolem mírně pohybovat, aby mlíko lépe steklo do nejnižšího místa, kde je díra v plášti, dofoukat, pokračovat ve vyjížďce s vírou, že to zabralo (lektor Míra)
2. lekce: po zjištění, že to nezabralo vybalit nářadíčko, čistící jehlou pročistit díru v plášti, navlékací jehlou zavléct lepivý knotu do pláště, natočit postižené místo do spodní polohy a nechat mlíko v plášti dělat jeho práci, doporučuje se s kolem mírně pohybovat, aby mlíko lépe steklo do nejnižšího místa, kde je díra v plášti, dofoukat, pokračovat ve vyjížďce v modlitbách, že to zabralo (lektor Pavel K.)
3. lekce: po odchodu z hospody a zjištění, že to přeci jen nezabralo úplně, dofoukat s opatrným vyšroubováním šlahounku, aby nedošlo k vyšroubování horní části ventilku (lektor Míra)
4.  lekce: po zjištění, že došlo k vyšroubování horní části ventilku jeho zašroubování a utáhnutí kleštičkami (Vítek)
5. lekce: po zjištění, že dolní část ventilku nevydržela a už není možné horní část ventilku zašroubovat, krátce zvážit, jestli je čas, chuť a síla použít záchranou duši (lektor Míra)
6.  lekce: po zjištění, že čas je, chuť a síla ale není, zatelefonovat s prosbou o vyzvednutí (Míra)

To vše je možné prožít s úsměvem jen proto, že za tohle všechno je do statistik jen jeden defekt a zejména proto, že po odchodu z hospody je svět báječné místo.

Masopustní středa je první den postní doby, takže nám to pěkně vyšlo a zakončení vyjížďky stejkem v Podkově, poslední masopustní den, bylo ještě v pořádku!

[Show slideshow]

Pátek: 62 km, Gerlova huť – Modrava, https://mapy.cz/s/fagudovuge

Minulý roky byl stanoven oficiální rekord kilometráže přechodu na 168 a vzhledem k tomu, že páteční i sobotní etapa stanovila nejen mé jednodenní rekordy (62 a následně 71 km) byl jsem si jistý, že o rekord nemá cenu letos usilovat. Zaměřil jsem se proto na novinky, neb ve mě ta chuť poznávat nové “za každou cenu” prostě je, vždyť to znáte z bajku. Běžky maj tu výhodu, že mou touhu nemusí sdílet všichni. Po důkladné teoretické přípravě ve čtvrtek jsem chlapce navnadil na výhledy z Můstku a Pancíře a po pravdě prozradil, že se jedná o 15 kilometrové prodloužení a to s velkým kopcem. Krom klasických chrtů (Eri, Hony, Filip, Honza) se tradičně chytl i Aleš, který sice nadává, ale stejně jede vždy kládu. K mému údivu se chytl i Víťa K., strhnuvší sebou novicku Jirku Z. Po startu z bodu Klondike (ano, něco takového u Rudy je), Honza ujistil Víťu s Jirkou hláškou ze silničního zasedání: “Víťo, nečekáme, tak abys věděl” 🙂 a vyrazili jsme. Cestou jsme probírali Víťovo a Jirkovo strategii, která rozhodně i přes počáteční prodloužení slibovala nezkracovat ani o Laku ani o Poledník a odhadovali, kdy dojde ke zhroucení předsevzetí. Při tom jsem fotili divukrásné výhledy z Můstku na Javor a Ostrý, tedy výhledy v místech, kde Šumava vypadá jako opravdové hory. Po dokončení prodlužky jsme nezkracovali ani o Polom, ani o Laku (při stoupání se Aleš dostal do své klasické nálady: Zase jsem si ověřil, že je to sport na hovno a dělám to jen proto, abych byl s kamarády a na čerstvém vzduchu). Do Prášil dorazili V+J těsně po nás, takže bylo vidět, že převážila racionalita nad furiantstvím a zkracovali kde to šlo (bez Laky, a následně i bez Poledníku). Prý to ale za Pancíř stálo, což mohu potvrdit! Na Poledník sníh, ač z kopce velmi pomalý, dost klouzal a takže lyže ve vrcholných partiích sundali téměř všichni. Když jsme lupali z Poledníku, potkali jsme Aleše, který už notnou dobu ťapající na samotce, chtěl martyrium úplně celé, tak se ani vrcholu Poledníku nevzdal. Zbyl mu tedy na půl dne aspoň ten čerstvý vzduch (poslední hodinu za tmy), když už ne společenství prstenu.

 Sobota: 84 km, Modrava, Jandelsbrunn – Stožec, https://mapy.cz/s/fatuhadalo

Ještě do pozdních odpoledních hodin jsem v hlavě opravdu neměl vůbec žádné plány na rekordy a jen si pamatoval na Koryho historku o železničním náspu z Nového údolí k Dunaji, kterou jsem doma teoreticky rozpracoval, včetně připravenosti stop a seznámil chrty s plánem. Aleš klasicky sobotně prohlásil, že se mu to včera líbilo možná až moc, Hony přiznal, že nemá naježdíno, Filip nejel vůbec, takže na mě zbyl zas ten Eri s Honzou. I já letos měl najeto hovno, tak jsem prosazoval co nejkratší cestu do Německa, abychom mohli točit kilometry až v neznámu. Eri nás obložil hláškou: na Březník tedy nepojedem, ale pojeďte aspoň na Ztracené a nejeďte hned pryč už na Modravském mostu. Poslechli jsme, aby na Ztraceném řekl: ještě si sjedu na Březník a dojedu Vás… Skutečně nás už na Stráži dojel, ale pak se začala projevovat známá pravda, že zdravíčko vůlí neoklameš. Eri totiž středečním přípravným páděm v mínus 13 chytil virus a postupně přišel o hlas. Přesto však stále odmítal mou tezi, že tělo nemůže být úplně v pohodě a že jde “jen o ztrátu hlasu” a mumlal: Mě běžky léčí, mě běžky léčí 🙂 Před Mlakou začal citlivě vyjednávat o čaji – s Honzou jsme zpozorněli, ale vše neprohlédli a drželi se plánu jet do Nového údolí už z Mlaky Německem. Když jsme byli v Haidmühle, Eri přidal k čaji ještě žádost o rychlou polívku, či slib, že si v Německu něco dáme. My však neměli eura a neznali jsme to tam, takže jsem požadovaný slib dát nemohl a vzhledem k času bylo jasné, že jestli si dáme zajížďku do hospody v Údolí, z Německa toho moc nebude. Karty byly rozdané, Eri jel s Džonym a jeho Karolínou (která naše tempo držela asi 25 km!) do hospody a my zbyli dva a o tom, že žrát se ten den bude až po etapě, nebylo sporu. Vytáhli jsme Corny a dohodli si čas, kdy se musíme na jednosměrné zajížďce obrátit, abychom nejeli do Stožce za tmy. Dál by se to dalo charakterizovat citací uniklé nahrávky z jednání holandské vlády: “Úmysly jsme měli ty nejlepší, ale dopadlo to jako vždycky!” 🙂 Počátek náspu nebyl příliš zajímavý a dokonce jsme ho chtěli i opustit, ale pak se sklon obrátil (k Dunaji!), krajina se otevřela a začalo to být překrásné. Dokonce to chvíli vypadalo i na zastávku na jídlo (Honza měl kartu), ale když už bral za kliku podniku Loipenhütte, vysvětlil jsem mu, že nápis na dveřích: “Nur Barzahlung” neznamená, že se platí na baru, ale v hotovosti… Tak jsme polkli další Corny, ujistili jsme se opět v který čas otáčíme a jeli dál s tím, že do nejzazšího bodu Jandelsbrunnu rozhodně dojet nemůžeme. Po půl hodině píchání jsem si zavěštil: ono nám v daný čas bude chybět tak tři kilometry a to se teprv uvidí. No taky že jo. V čase obratu byla cedulka Jandelsbrunn 2,8 km, tak jsme na sebe smutně koukli a vydali se na cestu 2 x 3 km nad časový plán 🙂 V Údolí už byla tma a nás čekala cesta do Stožce. Honza trpěl utkvělou představou, že i po úplném setmění je i v lese asi půl hodiny vidět lépe, takže když jsem vyndal lulína, že bych se jako na 80. km vymočil, začal na mě řvát: “Co děláš? Teď, když nám jde o minuty!” Tož tak. Dojeli jsme velmi opatrně a nový rekord byl pro nás oba ustanoven! Čistý čas ve stopě 9:28. 4 velké Corny a jeden pytlík gumídků napůl nás ještě před mytím přivál k servírce se žádostí o rychlé jídlo…

Neděle: 27 km, Stožec – Nové Údolí, https://mapy.cz/s/lohusaceru

V neděli jsem už byl opravdu moc unaven, ale chtěl jsem zůstat v módu přechod a tak jsem odmítl plán některých jet vlakem do Německa a pojezdit kolem vrchu Haidel. Že tam jsou stopy super je jasné a prý to tam je i moc krásné, takže příští rok v sobotu – žádnej Jandelsbrunn, ale pěkně poznávačka kolem Haidelu (kde je mimochodem také pramen/soutok tří potoků Kalte Moldau). Od sobotního večera jsem však už rekord Přechodu nechtěl nechat ležet ladem a měl velmi dobře spočítané, kolik potřebuji v neděli ujet. Klasickou cestou by to bylo málo, ale slepá zajížďka 2 x 3,5 km k Plešnému jezeru by stačila… Po dojezdu na Hlučinu, jsem plán rozjel. Říkám ostatním, že rychlým tranzitem stíháme vlak ve 12, ale nikdo plánu nefandil. Prý pivo na Říjišti, oběd v Marlinu atp. To jsem čekal a vytáhl pikové eso. Slíbil jsem, že přejdem do turistického módu za každou cenu, ale aspoň že se kouknem na Plešné jezero. Chvíli to moc nevypadalo, ale pravdivé vylíčení extra romantického výhledu na masiv Plechého nakonec zabral a Honza, Aleš, Jirka a Víťa K. byli IN! Slib jsem samozřejmě DODRŽEL, tempo se naprosto rozpadlo, času bylo dost a my jsme v měkkém sněhu ťapali, čekali na sebe, fotili se a kochali. A časem jsem svou motivaci i klukům prozradil. Obrátili oči v sloup:-) Dojezd břečkou do Pece už byl ukázkově důchodcovskej, oběd v Marlinu a konec hitu zimy byl za námi. Už vyhlížím další rok!

O.

P.s. Nový rekord stanoven na 172 km, ale malý jen ten, kdo má malé cíle, viď Eri 😉 

NO: “Pojdtež ke mne všickni, kteříž pracujete a obtíženi jste, a já občerstvím Vás.” Mat. 11,28

Kdo by čekal na konci února 2023 report z Přechodu 2023, ten by se pletl. Ze všech přechodů Šumavy reporty jsou, ze 4. ročníku jsou reporty dokonce dva, ale z roku 2021 stále nic. Jó tenkrát, v tom roce pitomém… V roce, kdy se různily názory na úplně jiné věci, než jestli je lepší mazat, či jezdit s chlupem 😉 Promlčecí doba od spáchání přestupku ještě sice neproběhla, ale přesto si dovolím krátký report doplnit.

Účast: Vzhledem k okolnostem účast raději při absenci všech souhlasů zveřejňovat nebudu, ale co si budeme povídat, celou účast bych z hlavy stejně s odstupem dvou let nedal. Pár jmen se v reportu sice objeví, ale to nejsou jména pravá, ale fiktivní!!! No a já jsem já a já si povolení k odtajnění identity dal 🙂

Sobota: 46 Km, Železná Ruda – Kvilda, https://mapy.cz/s/lamuzagafu

Ano, ano, v tom roce pitomém nebylo nic jak má být a tak byl přechod více spontánní a do poslední chvíle nejistý a o pátku řeč nebyla vůbec. Ubytování se sehnat nedalo a tak jsme museli vzít za vděk nabídkou ubytování na Kvildě u jednoho známého, říkejme mu třeba Filip. Damašek byl také ze hry (ne že nemoh, on nechtěl!), ale veřejná doprava fungovala a tak jsme zase jednou okusili vlak. S vlakem přišla tradiční nezmarská názorová pestrost 😉 a tak skupina co podceňovala svou výkonnost a chtěla si to užít “na pohodu” si “na pohodu” asi v půl páté přivstala, aby mohla být v Rudě co nejdříve. Já, Aleš, Eri a Filip jsme pohodu viděli spíše v odjezdu vlaku v deset a vytvořili jsme skupinu č. 2. Po debatě na dané téma 😉 kdy jsem byl ve vlaku zurážen coby cituji: “Svědek Coronův” jsme se nechali odvézt až do Alžbětína a kvůli nevalným sněhovým podmínkám ťapali celkem dlouho pešo. Ve čtvrtině Polomu už sníh byl a tak jsem lyže nazuli a už nesundali. Čas nás přeci jen lehce tlačil a tak jsem vynechali Laku, dali oběd v Prášilech a říkali si, jak to asi dopadne se skupinou Pohoda. Skupina Pohoda skutečně jela tempem klidným, ale náskok 5 hodin byl nesmazatelný a přetavil se do jejich dost brzkého příjezdu na Modravu, kde se u otevřeného okénka jali popíjet a ztrácet teplo. Naštěstí jsme přijeli nedlouho po nich, ale k mé nelibosti jsme se stali vzpruhou pro další objednávku nejen piv z petek, ale bombardin, svařáků atp. na zahřátí. Mé dobře míněné rady vyrazit za světla “neb na Kvildu je to ještě daleko a čelovky nemáme” odrazilo družstvo všeobjímající větou: “Nějak bude”. Ano bylo. Nikdy mi nepřišlo jako tehdá za tmy, jak moc dlouho je to z Filipky do kopce a jak je ten kopec dolů za tmy prudkej. To Vám byla doba než jsme se dostali na Kvildu! A to i přesto, že Aleš a Filip jeli sjezd za tmy na full gas 🙂 Uff, pivíčko z Lyeru udělalo své. Na ubytku na nás už čekalo nejen pivíčko, ale i  předpečená vepřová kolena, takže bašta to byla náramná. když počala vypukat panika o osudu všech Nezmarů dorazil konečně i svojský nezmar V.K., který odmítl jet přes Korýtko, prý že z Lyera pojede na Kvildu přes Černou horu, to je bez čelovky bezpečnější. Bylo. A o dvě hodiny delší tedy taky 🙂

Neděle: 36 km, Kvilda – Stožec, https://mapy.cz/s/geboledace

V tom roce pitomém to mimo jiné nebylo valné ani se sněhem pročež se na Kvildě začalo chytračit, jestli je to jako dobrej nápad jet dál a nebo by nebylo lepší pojezdit na Kvildě/Modravě. K mému údivu na můj argument, že přechod je přechod a ten se nedá udělat ježděním na jednom místě, neslyšel NIKDO a tak jsem prapor přechodu musel držet sám. Uštěpačné poznámky, půjdeš to pěšky nevnímaje. A taky že nešel, jó ta předpokakanost 🙂 Ale že by to bylo běžkařsky nezapomenutelné, to zas ne 😉 Sníh byl namrzlej, stopa byla ledovým korytem a tak už na Vlasaté jsem si dvakrát ustlal, neb jízda to byla mimořádná. Při sjezdu od Knížecích plání jsem si párkrát říkal, co s tím budu v tý rychlosti dělat, když na ledu šanci nemám… Dal jsem se na modlení a vykoledoval si jen jeden pád (a naražený žebra od ledového struhadla které jsem asi třicet metrů brousil). Sníh byl i ve Strážným (!), ale nevydržel. V úseku kolem dolního Cazova a Mlaky skutečně došlo na vandrování s lyžemi na zádech 🙂 Na Mlace jsem udělal chybu, že jsem si řekl, že mám čas dojít až na Kamenou hlavu, neb sjezd z Kamené hlavy po Kostelní je šupec i normálně, ale tentokrát jsem opravdu velmi rád využil ledovou krustu na přilehlých pastvinách, neb jinak by to zle dopadlo. Pak už jen lehký pěškobus do Stožce, chvíli mrznutí na nádraží (vše bolo zatvorené) a přechod byl tam! Ostatní se klasicky také atomizovali dle názoru na objem běžkování a tak zakončím historkou jedné z part, která se musela potupně zout do autobusu do ponožek, aby běžkařskými botami autobus neponičila 🙂

O.

NO: “Chcete-li kdo za mnou přijíti, zapřiž sebe sám, vezmi kříž svůj, a následuj mne.” Mat. 16, 24

Trasa:  28 km

Výškové metry: 305 m

Účast:  Vítek S., Zdeny, Petr Š., Kory, Jirka V.

Vyjížďku nedokončil: Kory – při přiblížení se Srubci neodolal volání domova

Pád: Zdeny

Defekt: Petr Š. – upadlá klika

Trackmaker: Petr Š.

GPS: mapa 

Komentář: Na startu se nás sešlo jen 5, ostatní asi měli povinnosti v partnerském soužití (14.2.). U nás ostatních převládla láska ke kolu i přes ne zrovna ideální podmínky. Velké mrazy jsou pryč, mrzne jen v noci, přes den je nad nulou. Co přes den na povrchu povolí se nevsákne. V terénu je proto vrstva bláta, ne hlubokého, ale uklouzaného a všude. I v těchto podmínkách někteří sjeli brutál sjezd na trejlu do Vidova! Zdeny prý bravurně, jen dole si podle svých slov malinko brnknul do přední brzdy a zastavil až obejmutím stromu. My, co jsme sjezd objížděli po bezpečnější cestě, jsme to neviděli, ale prý to bylo efektní 🙂 , říkal jediný očitý svědek Peťa. Ten vyrazil na novém kole a byl jak politý živou vodou. Pořád někde poskakoval, řádil ve výjezdech i ve sjezdech. Zastavila ho až upadlá klika, zdánlivě nemožný defekt, fenomém spolku BK Nezmar 🙂 . 

Bajku zdar V.

Trasa:  22 km (a z konce vyjížďky na Koháč 4,1 km 🙂 )

Výškové metry: 437 m

Účast:  Míra D., Vítek S., Zdeny, Pavel K., Jirka V., Stenly

Vyjížďku nedokončil: všichni dokončili

Pád: Jirka V., Míra D.

Defekt: Míra D.

Trackmaker: Pavel K.

GPS: mapa 

Komentář: Několik dní s nočními mrazy až k -8°C nám připravilo nové technické výzvy. Zamrzlé louže, udupaný sníh, černý led na asfaltu … těžko říct co klouže víc. První na zemi byl Jirka, kterého ovšem nesundala námraza, ale zaseklé přední kolo při jízdě kolem lesního rybníčku. Ale i tak jistě ocenil že mrzne, jinak by kolo lovil ze dna, takhle se mu jen válelo na ledu. To Mírův pád už příčinu v zamrzlé louži měl. Míra hned na startu ladil přehazku, že mu nějak divně drnčí. Ukázalo se, že je to tím, že po umytí kola včetně sundaného! řetězu ten řetěz zpátky špatně namontoval. Oprava byla rychlá, asi to na defekt není, ale když už měl pád, tak to za ten TripleGoldClub stojí 🙂 . Jelikož jsme se vraceli od Dobré vody, tak jsme podlehli přemlouvání místních a skončili v restauraci Jelen na Pohůrce. Bylo to co celkem fajn, ale seděli jsme u dveří, takže na Koháči bysme se asi ohřáli víc. A ta cesta dolů v -7°C byla velmi silným zážitkem. Nevím nevím, jestli se pro NightRide tahle hospoda ujme 🙂

Bajku zdar V.

[Show slideshow]

Trasa: 32 km

Výškové metry: 357 m

Účast:  Pavel K., Míra D., Zdeny, Vítek S., Pavel T., Stenly, Venca K.

Vyjížďku nedokončil: Stenly od Kotku vlastní cestou, Venca K. z Boršova po cyklostezce

Pád: Míra D., Pavel K.

Defekt: nikdo

Trackmaker: Pavel K.

GPS: mapa 

Komentář: Zima je pryč, vrátilo se bahno. Začátek vyjížďky byl na zbytcích sněhu a blátem, což vyvrcholilo uklouzaným sjezdem u Kotku. Pro někoho skutečně sjezd, pro někoho pěší záležitost a někdo vyhodnotil (zcela správně) riziko úrazu a umazání jako příliš veliké, aby to riskoval 🙂 . Dál to bylo místy i pěkně zasněžené, 2 x zimní brod Rančáku (což je když koukám do mapy úředně Třebonínský potok), u Vltavy lesem jak na jaře a někde hluboké bláto zákeřně skryté pod sněhem – to ocenil hlavně Zdeny se svojí premiérou nových zimních treter. S trasérem se domluvili, že mu je nechá u popelnice a on mu je, když tam vydrží do rána, vyčistí.

[Show slideshow]