Účast: Alespoň na chvíli nazuli běžky tito Nezmaři: Ondra, Honza, Eri, Aleš, Petr P., Kory, Pavel T., Víčko, Samouš, Kocour, Přema, Dan Motz, Ondra M., Vláďa, Jirka V., a celý víkend s námi strávil též Hony s Honzíkem, kteří nám vozili věci autem (děkujeme) a podnikali výlety bez lyží, neb Honyho záda jsou churavá 🙁 Účast mohla být i větší, ale Vítek K. testoval, zda jsou plané neštovice už jen planou hrozbou (zjistil, že ne) a Vítek S. zjistil, že ani Omikron není konstrukt farmaceutických firem…

Pátek: 62 km, Železná Ruda – Modrava, https://mapy.cz/s/kajepofaro

Před letošním rokem jsem učinil jednu velkou chybu, a sice že jsem si přečetl reporty z minulých let a zaujala mě má vlastní 😉 úvaha z roku 2019, zda délkový rekord 132 km může být překonán. Takže si to pojďme říct hned zkraje: MŮŽE! Chce to ale trochu umanutosti 🙂 Již v týdnu před přechodem, kdy bylo jasno, že se sněhem to bude dobré, jsem poměrně dlouhé chvíle trávil v práci čas vymýšlením, kde trasu akceptovatelně prodloužit a jak a koho na prodloužení nalákat. Již při debatě kde se necháme v pátek ráno Damaškem vysadit, se skupina pro můj plán v základu rozdělila a Ti, co si to chtěli užít tak nějak normálně (více zastávek, pivíčko, kafíčko, opalovačka a tak) se oddělili na Gerlovce a potencionální psychopaté jeli dál za Železnou Rudu. Brzy ale i v této skupině bylo lehce rozpoznatelné, že ne všechny kusy z užšího výběru jsou svolní k patologickému přístupu k trávení volného času… A jak to asi mohlo dopadnout? Vystříbřila se skupina já, Eri, Honza a Aleš, přičemž i Aleš už ke konci pátku odmítl mou důmyslnou prodlužovačku s tím, že “by se mu to líbilo ten den snad až moc”. Takže já jen s elánem a vstřícnou hlavou, Honza (more is more) a Eri, co považuje jídlo za ztrátu času k výkonu 🙂 Musím však chlapce pochválit, že mi neházeli klacky pod nohy a jen se divili “kam že je to ještě chci táhnout”. Škrarohlídské úvahy, zda je to třeba ještě prodloužit, jsem však nezaznamenal vůbec, muhehe. Byli dokonce tak hodní, že na mě čekali, neb jsem byl ve skupině nejslabší. Mohli jsme se tak asi na 50 kilometru dozvědět, že úsek Rokyta-Modrava (několik stojek na závěr) byl Eriho dětských chlebíček, když se tehdá rodinka rozhodla vydat na Modravu (ježí se mu chlupy ještě dnes). S Honzou jsme při šlapání stromečkem uzavřeli, že to lecos vysvětluje 🙂

Sobota: 71 km Modrava – Stožec, https://mapy.cz/s/cuvopodeju

Chlapci z psycho skupiny věštili v pátek můj sobotní pád a na počátku dne při cestě na Březník jsem měl skutečně celkovou tělesnou slabost a hudroval: “CTS na pátým kilometru, no potěš prdel”. Časem se mi to však zase rozjelo a když jsem v průběhu výletu seznamoval hochy s plánem, tak i Eri ho označil za “dost ambiciózní”. Na konci Vlasatý nad Borovkou jsme měli 35 km a já začal pochybovat, jestli další prodlužovačky budou realizovatelné. Stala se však nevídaná věc, Eri akceptoval oběd ve Strážným (!!!) na kterém skutečně OBĚDVAL. Vlastně mě to nemělo tolik překvapit, neb jsem ho už v pátek na 55 kilometru viděl jíst dva lískové oříšky, z čehož jsem měl vysledovat, že i on se snaží energetický příjem a výdej udržet vybalancovaný. Ve Strážným jsem vybral dietní restauraci EURO ASIA Strážný, kde si Eri dal smažené nudle s pekingskou kachnou 😉 Potom ale prohlásil, že se kachna musí vyjezdit a že půjdem ještě na zmrzku (opravdu jsme si jí dali) a ať nepočítáme, že to bude vyjeté za chvilku. Plán prodloužit “za každou cenu” byl tedy schválen a dali jsme se do prošlapávání stopy na bobří hráz a stržený most přes Řasnici, z Mlaky jeli schválně napřed na Kamennou hlavu a až pak na Krásnou hůrku, ze které jsme schválně minuli odbočku na Stožec a jeli do Nového Údolí. Ve Stožci však bylo vidět, že to 70 km nehodí a tak jsem vytáhl svou teoretickou přípravu a navrhl jet Bonnarovu cestu a udělat pytlíček nad Stožcem. Tehdy chlapci lehce zamrmlali, ale já se vydal na cestu a oni by přece sami do Stožce nejeli… Tento úsek s námi absolvoval i Peťa P. který začal svého rozhodnutí, nejít v Údolí do hospody a oželet vlak, hlasitě litovat, ale to pravé Honzovsko-Eriovské mělo teprve přijít. V půlce pytlíčku na rozcestí se ukázalo, že to 70 stejně nedá, s čímž jsem se já smířil (nejsem psychouš!) a točil do Stožce, což však Honza rázně zarazil: “Teď už kurwa to sedmdedé dáme, jedem na druhou stranu 1,2 km a stejnou cestou zpět, utéct si to nenechám”. Peťa jen hlesl: Musím taky? a Honza ho blahosklonně propustil. Na mě už to bylo nějaký dlouhý, špačkoval jsem a Honza jen: Ještě 400 metrů, ještě 100 metrů. Nakonec zastavil a otočil směr stejnou cestou zpět, což však ignoroval Eri se slovy: Já to ještě nemám, musíme ještě dalších 200 metrů. No taškařice na 68 kilometru velká. Za počínající tmy jsme misi “70” splnili, aby nám Kory v hospodě oznámil, že on jel do Německa a “má asi tak neměřených 80”. Vodu z Dunaje nepřivezl, i když ho měl na dohled 😉

Neděle: 35 km, Stožec – Nová Pec, https://mapy.cz/s/hobasepobe

Na neděli chlapci u chytré vody večer vymysleli, že se pojedeme k Medvídkům na Hůrku, ale já chtěl stihnout vlak ve dvě a dlouhý úsek backcountry se mi jet moc nechtělo a tak jsem je uchlácholil prodloužením o slepou zajížďku do kopce na Plešné jezero a přidáním kopcovitého pytlíčku za Říjištěm v masivu Smrčiny. Na odysseu se s námi už zase vydal Aleš a rozhodnutí zcela jistě nelitoval. U Plešného jezera to byl fakt romantický TOP a při sjezdu hodil Aleš efektní harakiri pád a narazil si rameno až tak, že nemohl zvednout ruku. Kladivovat mu šlo také hůře, takže při stojce v masivu Smrčiny už od něj zazněla slova z ranku peprného (ženské přirození). Uklidnil se až při ujištění, že oběd stíháme a tehdy se nám vrátil starý Eri: Já s váma na oběd nejdu, ještě tu pojezdím po loukách 🙂 Eri má tedy kilometrů asi nakonec nejvíc, ale asi ne o moc, neb byl naprášen chlapci, že byl viděn, jak nejezdí, ale opaluje se! Krásný sjezd do Pece po zelené louce jen s pruhy sněhu tradičně ukončil nejlepší zimní akci s výsledkem: Nový rekord oficiálně naměřen činí 168 km.

Hned v pondělí posílal Honza tip na prodloužení zbytečně krátké nedělní etapy o trasu Zadní Zvonková – Sonnenwald – Moldaublick – Grünwald – Vítkův Kámen – Pasečná. Že bychom někdy dojeli až k hrázi Lipna? Peťa P. psal, že by se mu splnil sen: 3×70. Tak příště, boys!

Trasa: 29 km, Vidov, Nedabyle, Hůrka, Trocnov, Ostrolovský Újezd, Sýmalka

Výškové metry: 310 M

Účast:  Jirka V., Vítek S., Petr Š., Jirka T., Pavel T., Zdeny, Venca K., Bivoj, Petr Pok.

Vyjížďku nedokončil: všichni dokončili

Pád: Venca se dodatečně přiznal

Defekt: nikdo

Trackmaker: Petr Š.

GPS: mapa

Komentář: S výjezdem do Borovan jsme čekali na sníh. Už ale nebylo na co čekat, tak se toho ujmul Jirka V. a dokonce domluvil v Sýmalce kulinářský zážitek – krkovička s tvarůžky a bramboráčky. To zřejmě vytáhlo pár letošních prvniček, tak nás bylo víc než nás bývá. S vědomím, co nás v Sýmalce čeká a v kolik jede vlak zpátky, jsme trasu skoro prolétli. Na místě jsme byli dokonce dřív než jsme se ohlásili, už lehce po sedmé. Kdybych se chtěl rozepisovat, tak napíšu že bylo zase bahno, že to klouzalo, všichni jsme byli špinavý, kola obalená bahnem se zase musí doma čistit a mazat, ale už mě to letošní počasí se** tak to neudělám. Jen pro zajímavost, asi máme rozbitej vortex . A ani ten eskalátorgang není, co to bývalo. A to by jste nevěřili, kudy vede cesta do Dubnýho, ani cestou ze Šnytu jsme se Bivoje nemohli zbavit, furt jel s nám směr Rožnov 🙂 🙂 . Až Pavel T. musel vytáhnout svůj osvědčený trik – odmontování kliky za jízdy. Při nasazování to trochu drhlo, skoro mě mrzí, že jsem mu napověděl, že kliky mají být proti sobě, docela by mě zajímalo, jak by se mu s tím jelo a za jak dlouho by to poznal 🙂 🙂 .

Bajku zdar V.S.

Trasa: 29 km, Adamov, Baba, Mrhal, Dubičák, Šnyt

Výškové metry: 614 M (ukázal Garmin)

Účast:  Jirka V., Vítek S., Petr Š.

Vyjížďku nedokončil: všichni dokončili

Pád: Jirka V.

Defekt: nikdo

Trackmaker: Petr Š.

GPS: mapa

Komentář: Na fotkách to vypadá jako pravá zimní vyjížďka. Sice jsme se na sněhu taky chvílema projeli, obzvlášť v místech, kde byly nafoukané závěje. Ale zima už to pomalu vzdává úplně, bahno je všude a na všech. Obzvlášť, pokud dojde na pád, jako u Jirky. Bohužel to bylo v nejrozbahněnějším místě celé vyjížďky. Jedeme za sebou a Jirka hlásí “upad sem”. Nevěřícně se ptám, protože v tomhle místě upadnout, tak je to na komplet převlečení, “celej”? Jirka to upřesnil “čtvrt mě”. Když jsme zastavili, tak jsme zjistili rozsah poškození a nebylo to tak hrozné, odneslo to koleno a ruka. To byl paradoxně největší problém. Ruka v promočené rukavici, při sjedu z Dubičáku, v teplotě okolo nuly, skoro umrzla. Až ve Šnytu se to spravilo.

Příště plánujeme výjezd do Borovan, posezení v hospodě u nádraží a návrat vlakem. Ideální možnost vyrazit pro bajkery, kteří letos zatím váhali.

Bajku zdar V.S.

Trasa: 37 km, Třebín, Kvítkovice, úbočí Kluka, Slavče, Vrábče, Boršov

Výškové metry: 489 M

Účast:  Míra D., Jirka V., Vítek S.

Vyjížďku nedokončil: všichni dokončili

Pád: Míra D. 2x

Defekt: nikdo

Trackmaker: Vítek S.

GPS: mapa

Komentář: Zima, co vypadá jako jaro pokračuje, takže vyjížďka byla zase blátivá. Jen když jsem vyjeli trochu výš do úbočí Kluka, tak jsem jeli i na sněhu. Chtěl jsem to využít a držet výšku směrem k Vrábči. Když už jsme dojeli k trejlu, tak že si ho sjedeme. Kluci vyrazili přede mnou, jen jsem je upozorňoval, aby až půjde trejl přes cestu, zastavili, že nepojedem trejl až dolů. Po dvou kříženích cest jsem je dojel až dole, chápu, když to jede, tak to jede 🙂 . U bobové dráhy na krátkém prudkém výjezdu Míra poprvé škobrtnul. Já jel před ním, tak jsem to neviděl, ale on se k pádu hrdě hlásil, i když ho Jirka přemlouval, že to pád nebyl 🙂 . Druhý Mírův pád jsem taky neviděl, když jsem k němu ve sjezdu od Pilota k řece dojel, tak už byl na nohou. Situace ale byla jasná: padlé stromy, co ležely přes stezku někdo odstranil, kluzké kořeny trčely ve směru jízdy v prudkém sjezdu,  kolo leželo na cestě, pěšinka byla zrytá, Míra se držel za koleno. Ani si moc nestěžoval, normálně jel dál, ale bohužel ve středu dostal ortézu na 5 týdnů 🙁 . Vědět to, tak to aspoň po vyjížďce zapijeme, takhle jsme hospodu tentokrát vynechali a jeli domů.

Bajku zdar V.S.

Že bychom, po jarním neuskutečněném VZ (zasáhl covid), mohli někam vyrazit jsme se začali bavit na vyjížďce 31.8.2021. Padalo pár návrhů, ale nic konkrétního. Tak jsem se nabídnul, že zorganizuji VZ do Brd s ubytováním v Pivovaru Podlesí u Příbrami v termínu 8.-10.10.2021. Trochu narychlo, ale protinávrh nebyl a přihlásilo se dost lidí, tak jsem se pustil do plánování. Přes Brdy jsem párkrát jel, v Podlesí mám kámoše, kteří mě tam protáhli po místních pěšinkách, takže čerpat se dalo z osobních zkušeností, nejen z mapy. Celkem jsem zařizoval ubytování pro 25 bajkerů, ne všichni se zúčastnili všech vyjížděk, někdo přijel později, někdo dřív odjel.

Několik bajkerů dorazilo už ve čtvrtek večer a pověnovali se ochutnávce místní produkce. Zbytek dorazil v pátek před vyjížďkou. Naplánována byla dlouhá trasa přes Brdy a Třemšín do Březnice. Věděl jsem, že první jistota občerstvení je až v Březnici na 64 km, nejistý je stánek v Teslínech na 37 km. Tak jsem všem napsal, ať si jídlo pro jistotu vezmou. Lehce po deváté jsme vyrazili přes Pilskou nádrž k dopadové ploše Tok. Tu jsme objeli proti směru hodinových ručiček – přes prudký sjezd a technický úsek po požárním pásu, výjezdem po dlážděné cestě a přes vřesoviště k nejvyššímu vrcholu Brd Toku. Brdy jako bývalý vojenský prostor jsou dost vyasfaltované, ale i pěšinky se najdou. Průjezd lesem nadivoko je ošemetný, přeci jen někde pořád číhá nevybuchlá munice. Tak jsme kombinací asfaltu a jízdy po lesních cestách přejeli až pod vrchol Praha, kde jsme uhnuli k Padrťským rybníkům. To už se družstvo začalo dožadovat občerstvení. Říkám, já vás varoval, Březnice je daleko, kdo má hlad, dá si z vlastních zásob. Bohužel se ukázalo, že jsem sice upozornil na nutnost přibalit si svačinu, ale zpráva začínala „Sobotní vyjížďka je dlouhá …“. Radost z bajkování ve tvářích jezdců se najednou měnila přes nechápavý výraz, uvědomění si, zděšení, bezmoc, beznaděj až k pocitu zmaru. Všichni podle informace počítali s tím, že si zítra svačinu vezmou, někteří ji měli dokonce nachystanou a nechali ji na pokoji na sobotu. Naštěstí jsme k občerstvení v Teslínech přijeli ve stejném okamžiku jako jeho majitel, který zrovna vyskladňoval zásoby. Byl trochu nervózní, obzvlášť potom, co na něj dorážel už desátý člověk, jestli bude otvírat. Nakonec to ale klaplo – jídlo bylo fajn, stánek krásnej, majitel milej, ceny lidové. Ještě že tak, do Březnice to byla ještě dálka a náročný terén, včetně drápání se na Třemšín s kolem na zádech. Nevím nevím, kolik z nás by tam na tuky dojelo, a já měl jednu housku pro všechny 😉 . V Březnici jsme se rozdělili. Někdo si dal kávičku, někdo jídlo, někdo šel s voličským průkazem splnit občanskou povinnost. Já byl ve skupince, co si dala polívku a pak jela po trase až k odbočce na Vojnu. Na místní trejly na vrchu Vojna jsme jeli už jen s Peťou P. a ve dvou dojížděli už skoro se soumrakem. Cestou nás ale čekala ještě jedna mise – záchrana zpité cyklistky, která kolo už nedokázala ani vést. S vědomím, že bajkeři si musí pomáhat, že se to může stát každému a nám třeba taky někdo někdy pomůže (třeba po dokolné 😊 ), jsme ji dovlekli domu. Část bajkerů dojela rovnou do Příbrami na náměstí, kde prý navštívili super bistro a hospodu. Část poseděla v pivovaru.

V sobotu ráno byla na dvoře jinovatka. Vyrazili jsme směr Obecnice s výjezdem na Klouček. Opravdu je o něco nižší než náš Kluk, ale výjezd je hodně náročný. Takže se peloton okamžitě roztrhal. Je odtud krásný dlouhý sjezd do Jinců, v kterém jsme se zdrželi opravou přetrženého řetězu. To už asi bylo na skupinku rychlejších jezdců moc, tak nečekali a jeli si svoje – daň za to, že jsem zveřejnil trasu dopředu a nahrál ji do MapCatch. Na Kloučku svítilo sluníčko, v Jincích byla mlha a mrzlo a na Plešivci – Olympu Brd, bylo zase krásně. Sjezd nebyl moc náročný, ale po 2 defektech se protáhnul, takže jsme dolu jeli možná pomaleji než nahoru. Po přejezdu Litavky nás čekal výjezd na Ostrý. Už podle jména technicky nejnáročnější výjezd dne. Vyčerpané družstvo odmítlo plánovanou zajížďku na zříceninu hradu Valečov, tak jsme jeli rovnou do Zaječova, kde jsem věděl o hospodě a obchodu. Hospoda byla asijská obsluhou i jídelníčkem. Předvoj už tam seděl přes hodinu a stále čekali na jídlo. Někoho to neodradilo, někdo to vzdal a šel si koupit rohlíky do krámu. Najedli jsme se všichni, ale přestože občerstvení mělo zafungovat jako načerpání sil a vzpruha, došlo k totální destrukci společné vyjížďky. Výkonnější jezdci, co si jeli svoje už od Kloučku, se přeci jen najedli dřív a vyrazili opět sami po trase. Ze zbytku prakticky nikdo nechtěl pokračovat dál po naplánované trase. Byly mezi námi jezdci trpící CTS (celkovou tělesnou slabostí), kteří zvolili cestu nejmenšího odporu. To bohužel pořád znamenalo přejet Brdy. Alespoň si zvolili co nejkratší trasu po silnici. Pár lidem jsem to i věřil 😊 , ale většina měla na to jet dál po trase. Kvůli obavám z náročné trasy, a myslím, že víc kvůli nechuti podřídit se vůli traséra (to zní hrozně), se ale vydali různými cestami. Ve skupince s trasérem zbyli jen dva další bajkeři. A všechna čest, objeli jsme celou trasu, včetně vycházky přes Klobouček a přejezdu Třemošné na závěr. Večerní program probíhal v Pivovaru, na náměstí v pivnici, v klubu Pojistka … dost se to prolínalo, jedna skupinka odjížděla z pivovaru za písničkou do města až v jednu ráno.

Z toho, co zbylo z mého trasování, jsem byl hodně frustrován. I po měsících se z toho potřebuji vypsat. Kdo nechce číst moji terapii, ať tento odstavec přeskocí 😉. Plánování trasy jsem věnoval několik týdnů. Většinu tras jsem měl projetou, takže jsem věděl, co je lepší jet nahoru, co dolu. 3 vyjížďky byly naplánované tak, abychom v Brdech viděli co nejvíc a nejezdili moc po asfaltu a stejné cesty a jeli co možná nejvíc terénem. Zvláštní ohled jsem bral na postupně klesající výkonost družstva. Zkrátka trasy byly vybroušené jak diamant!!! Přesto mi někteří jezdci v Zaječově nevěřili, že další trasa je naplánovaná tak, aby byla nahoru jezdivá a dolu zábavná a ještě je čeká highlight Brd – bunkry na Jordánu.  A když už, tak že vím o lepší možnosti zkrácení trasy před Kloboučkem, než jen přejet po silnici do Obecnice. A někteří se dokonce nechali přemluvit pražským Pepíkem, který jim po 5 minutách koukání do mobilu tvrdil, že zná lepší cestu! Ti také dojeli do plánovaného nejvyššího bodu dopadové plochy Jordán, ale kamenitou stezku mezi bunkry, která se měla jet dolů tlačili nahoru. Pak dokonce jeli dál do kopce kolem Toku (s trasérem nejeli kvůli tomu, že už nechtěli moc nastoupat) a na trasu se napojili před Kloboučkem. Paradoxně ten jediný mělo smysl vynechat. 

Už v sobotu večer bylo jasné, že z nedělní vyjížďky nezbude nic. Pár nejvýkonnějších se plánu přeci jen drželo, dojeli k radaru na vrchu Praha, a ti mohou říct, že Brdy projeli takřka celé. My ostatní jsme se přes zámek Vysoká u Příbramě vydali k vrchu Vojna. Tam jsme na místních trejlech jezdili místní lajny několikrát nahoru dolů. Pak jsme zamířili k památníku Vojna a kolem hald po těžbě uranu k místnímu lyžařskému areálu Padák, kde měly být podle místních a mapy další trejly. Ke sjezdovce jsme najeli ze shora. Překvapilo mě, že je oplocená, ale to nás neodradilo. Ani to, že za plotem byla metr a půl vysoká tráva a ostružiny. Sjezdovku jak z pohádky o Šípkové růžence jsme sjeli dolů. Potíž byla, že areál byl oplocený celý a dole dost důkladně, takže jsme se odtud nemohli dostat. No nakonec se to, dírou v plotě, povedlo a v lese vedle jsme jednu lajnu, co ale vypadala dost letitě a neježděná, našli. Už to nejspíš vzal čas, a po shlédnutí videa by nám to, kdybychom to našli postavené, myslím stejně k ničemu nebylo 😊 .

Ještě jsme se zajeli podívat na Svatou horu, Příbramské náměstí, k dolu Marie a hornickému muzeu v Březových horách. Po pozdním obědě v pivovaru jsme se vydali k domovu.

Byli mezi námi i takoví jezdci, které mrzelo, že sobotní trasu neprojeli celou. A nejvíc to asi mrzelo Bivoje, který na VZ nemohl vůbec. Tak se domluvili a vyrazili do Brd další víkend, dohnat, co zameškali! Holt někdo to bajkerské srdce má!

Bajku zdar V.

 

Záznamy tras Ondry L., jak sám píše “podřadné trasy notně ojebané” 🙂  se nepodařilo nahrát na stránky.

Trasy byly naplánované takto:

plánovaná trasa pátek

plánovaná trasa sobota

plánovaná trasa neděle

plánovaná trasa neděle zkrácená

Reportáž psaná od Nezmara po telefonu, bezprostředně po dokončení vyjížďky:

reportér: Vítek S.

respondent: Pavel T.

Trasa: 33 km, Mokré, Závraty, Hradce, Pod Kluka, Slavče, Hradce, panelka, Nezmar

Výškové metry: 345 m + pár metrů do Mokrého 

Účast:  Pavel T., Zdeny, Míra D., Jirka V., Pavel K., Lojza, Kuba J.

Vyjížďku nedokončil: všichni dokončili

Pád: Pavel T. kluzký kořen, Míra D. do ostružin

Defekt: nikdo

Trackmaker: Pavel K.

GPS: mapa

Komentář: Dokopce z kopce, lesem nelesem, ani nevím kde jsme byli … víc z něj reportér nedostal 🙂

Bajku zdar, zapsal V.S.

Trasa: 37 km, Vidov, Heřmaň, Plav, Doudleby, Římov, Kameňák, Včelná

Výškové metry: 435 m

Účast:  Vítek S., Míra D., Stenly, Pavel K., Petr Š., Pavel T., Kuba J.

Vyjížďku nedokončil: všichni dokončili

Pád: Petr Š. se poctivě přihlásil

Defekt: Pavel T.

Trackmaker: Pavel K.

GPS: mapa

Komentář: I přes celodenní mráz nebyl povrch dokonale zmrzlý, místy bylo i bahno. Místy jsme naopak jeli po ledu a zmrzlém sněhu. To se překvapivě rychle střídalo. Stalo se mi, že jedno kolo bylo ještě v blátě a druhé už bylo na sněhu a ledu. Zajímavé a z hlediska techniky jízdy perfektní trénink, i když obojí klouže dost podobně. Během vyjížďky se rychle ochlazovalo a při dojezdu už bylo kolem  – 5°C, tak jsme se těšili na Koháč. Hlavně jsme byli zvědaví, co je tam za změny s novým provozovatelem. Předně je tam provozovatelka. Pivo, párek, klobása, tyče … vše při starém. Mírovi se dokonce podařilo navázat kontakt, z čehož vytěžil tykání a příslib parkování kol uvnitř, i když moderní přístroje pohlídají kolo venku před hospodou alarmem při změně polohy. Časem snad dojde i na zvýšení teploty, i když moderní přístroje mají i teploměr, který ukázal 18,4 °C. Bohužel promrzlá a vlhká těla potřebují víc. Naštěstí Pavel T. dovršil životní jubileum a rozehřál nás zevnitř! Díky a ať ti to jezdí!

Bajku zdar V.S.

Trasa: 29+6 km, Vráto, Adamov, Jivno – sdělil trasér na startu

Výškové metry: 527 m

Účast:  Vítek S., Míra D., Stenly, Pavel K., Zdeny

Vyjížďku nedokončil: všichni dokončili

Pád: Vítek S.

Defekt: nikdo

Trackmaker: Pavel K.

GPS: mapa

Komentář: Na startu trasér na dotaz Peti (který nás chtěl dojet, ale nakonec nás netrefil, čekal u Nezmara, kam jsme zase netrefili my) pátrajícího po směru vyjížďky, sdělil Vráto-Adamov-Jivno. Tak jsme vyrazili. Cestou jsme v podjezdu u Slávie potkali Bivoje, který zřejmě běžel z práce, a pána venčícího dogu. Všichni jsem měli ze setkání radost. Bivoj na nás mával, doga si to vyložila po svém a vrhla se na něj, my se snažili je oba nepřejet … pro nás to dopadlo dobře, co Bivoj nevím, raději jsem se neohlížel 🙂 . Vráto jsem projeli, Adamovem stoupali vzhůru (a litovali ty, co sem jezdí spát po vyjížďce) a kolem Jivna se motali. Překvapivě bylo v lese sucho, i když v posledních dnech byla obleva a pršelo. Nástrahou bylo snad jen spadané listí. V jedné hodně zavřené zatáčce jsem točil tak dlouho až jsem u toho klečel. Pavel K. si to moc užíval, když jsem čelo skupinky dojížděl po jednom sjezdu, tak na konci asi 10 metrového smyku stál a oprašoval si koleno … jestli to byl pád nebo ho jen brousil o zem nevím 🙂 . Zdeny nás přemluvil, ať do hospody zajdeme někde nahoře, tak jsme poseděli v Lucii. To bylo podle záznamu na 26 km vyjížďky, kurz aber intenziv. Pěkné pěšinky, ostré výjezdy i sjezdy. Pro jistotu jsem ale, aby to nevypadlo blbě, k oficiální délce vyjížďky, která skončila v Lucii, započítal i sjezd do ČB. 

Bajku zdar V.S.