9 listopadu, 2021 | 
Author: Trasa: 26 km, na Čínu, kolem slévárny, Rudolfov, stará cesta na hráz Mrhalu, Kodetka, Hlincovka, Mrhal, Lustenek, kolem Vráteckého potoka, Malé Dubičné, Dobrá Voda, schody u kostela a do Družsťáku
Výškové metry: 374 m
Účast: Jirka Tuček, Petr Šikl, Míra Doležel, Pavel Tíkal, Jakub Jerhot, Stanley, Hony
Vyjížďku nedokončil: —
Pád: Pavel Tíkal
Defekt: nikdo
Trackmaker: Petr Šikl
GPS: sports-tracker.com
Komentář: Na hodinách jsme si o víkendu posunuli čas o hodinu dopředu a zkrátili tím již tak krátký den. Nastal čas, abychom oprášili na delší dobu odložená světla a dobili jejich baterie. Nastal čas Night Ridu!
Dlouhou vyjížďku se světlem na helmě jsem naposledy absolvoval s koncem předešlé noční sezóny. Krátké přejezdy s čelovkou na běhání sice ano, ale šlo spíše o přesuny z hospody, které bych stejně zvládnul i bez světla. Za doprovodu pouličních lamp to spíše vyžaduje bezpečnost provozu. Vyjet do temných pěšin zapadaných podzimním listím ukrývající uvolněné kameny, kořeny a větve, je po takové době opravdu veliké dobrodružství. Hlava už tohle všechno zažila, místa zná, viděla je ve dne i v noci, za such i s blátem, dokonce i sněhem. Přesto všechno dělá, jako by to bylo poprvé a znovu se bojí. Díky ostatním spolubikerům však hlavě nedávám šanci a řítím se do temné noci.
Mrhal je báječná biková lokalita snad za každého počasí. Dnes je plná spadaného bukového listí, které má ve světlech našich lamp nádhernou měděnou barvu a pod koly hlasitě šustí. Zde však hlava znovu zlobí, moc dobře ví, co listí může skrýt, ale co oči nevidí, toho se hlava nebojí. Je to zábavné, jak hodně jiné mohou tyhle známé pěšiny být, když se změní čas.
Mrhalska bylo pro tuto chvíli dost, míříme dál k Dubičáku. Nechybí tak již tradiční zastávka pro pořízení fotografie na vrcholu slavné sjezdovky s výhledem na rodnou hroudu. Užíváme si ty chvíle, ale ne přespříliš, nočního dovádění bude ještě spousta.
Rychle do Družsťáku na zaslouženou odměnu.
Hony
Ročník 2021 byl jedenáctým ročníkem a plánoval jsem, že na oslavu takto povedeného a dlouhověkého konceptu silničního zasedání bychom mohli zopakovat jeden z nejpovedenějších ročníků. Dal jsem všelidovému shromáždění nějaké tipy a nakonec jsme jako nejpovedenější vybrali ročník třetí z roku 2013. Že vše zní super a bez mráčků jen do doby realizace, je však známá věc… Pominu mentální cyklo vyhoření Džonyho, nejvíce účast zasáhlo počasí (ze zpětného úhlu pohledu tedy hlavně předpověď počasí, než realita…). Na oslavnou cestu se nakonec vydala tato kohorta: Já, Hony, Aleš, Honza, Víťa K., Tauby, Ondra M., Bivoj, Zdenál, Majk, Petr P., Kory, Filip (poprvé na všechny etapy), Míra (premiant a důkaz, že stále se hlásí noví bojovníci!). Jirka Z. si dal s námi ještě 90 v pátek, aby si svých sólo 90 dojel domů sám :-).
Velice často jsem přemýšlel nad tím, jaká to byla paráda, když jediným vodítkem našich cest byl černobíle okopírovaný autoatlas Rakouska v poměru 1:250.000 na který jsem si cestu zvýrazňovačem zaznamenal a pak oblepil průhlednou izolačkou, aby mi itinerář pot nerozežral. Od pátku do neděle se celá grupa se od sebe po tři dny nehla, všichni (někdy i já) věděli úplný hovno kde jsme, kam jedem a kdy tam budeme a počasí jsme sledovali na cestě jen pohledem k nebesům. A ano, občas to bylo dobrodružné a jelo se spíše srdcem, než podle autoatlasu 🙂 Nic však nemohlo být vzdálenější původnímu konceptu než tento ročník, který měl být právě oslavou konceptu.
Už to, že předpověď nechala doma dost lidí a vlastně úplně zbytečně je výmluvné. A ona se prostě nenaplnila 2 ze tři dnů ani kouskem (ale mohla!). Jenže předpověď určuje naše kroky. O grupo compacto může být řeč myslím tak při pátečním startu a ani to vlastně není pravda (Filip). Jinak každej dnes ví kam, každý má názor, a každý se i dokáže kouknout jak se vyhnout mrakům, objet kopec, zkrátit cestu. Nechci ale abych vyzněl staromilsky, či naštvaně, spíš asi musíme všichni opustit staré pořádky v hlavě a hádkami provázenou transformační etapu, kdy se bijou staromilci s novým věkem, hodit za hlavu. Co bylo, už nikdy nebude, smiřme se s tím a neštkejme. I to nové je hezké. Já sám jsem třeba v sobotu vůbec nebyl naštvanej, když trasu nejhezčí (a profilově nejnáročnější) etapy, dvě skupiny odpískaly ještě před startem – jedna jela za dorty a sluníčkem točit rovinaté kilce k Dunaji, druhá tento plán vyšperkovala ještě o vlak. A my zbylí jeli vstříc krásné trase v marasmu 🙂 A je to v pohodě – prostě jsem se přes tu touhu, ukázat krásu co jsem si pamatoval, přenesl a bral přítomnost jako “Společný výlet, kde každý má možnost se připojit k menším skupinkám s podobným náhledem na svět a každý má ten svůj ráj”. A přesně tohle se mi honilo hlavou při Vítkovo S. deziluzi v letošních Brdech. Už to nikdy nebude takový jako kdysi Víťo, přijmi nový úděl 🙂
Následující řádky se tedy u každé etapy netýkají nutně všech 🙂
1. etapa 182 km, České Budějovice – Steyr
Pátkem začala objevovačka gastro speciality silničního zasedání Beuschel – smetanová omáčka s najemno nasekanými vnitřnostmi. Mňam. Prvně jsme jí objevili s Alešem a Samoušem právě v roce 2013 a je to jedno z jídel, co si v Rakousku dám s nadšením a v Čechách o něm ani neuvažuji. Tento lehký pokrm 😉 se ke 180 km na kole skvěle hodí a na mé promo se již v pátek pár ptáčků chytilo a v neděli ve Zwettlu bylo porcí na stole ještě víc 🙂 Bude příště objednávka ještě masovější? 🙂 Pozn. k pátku: o krásách Dolního Rakouska se zmiňovat nemusím, avšak nesmím zapomenout na velice zajímavou odbočku za spřáteleným tenisovým klubem TJ Startu v nějaké prdeli u Dunaje, krásný nápad k osvěžení trasy a prověrka kompaktnosti skupiny.
2. etapa 148 km, Steyr – St. Pölten
Jak jsem již zmiňoval výše, někteří se s deštěm nepotkali ani v sobotu, ale jsou i tací, kteří chtěj za hranice všedních tras. Když je teplo, déšť se dá snést a v sobotu se to opět potvrdilo. Navíc Tauby byl nadšen, že ještě nikdy nejel v zurčícím potoku, kterým občas silnice byla. Ano, 2x se nebesa rozestoupila, ale vždy tak nějak ve vhodný okamžik. Nejdojemnější bylo první rozestoupení, kdy nás rakouská paní hospodská nutila vstoupit do hospody, ačkoli z nás crčela voda, obalila nás donesenými ručníky, směrem ke kolům navrhla, aby jsme je dali dovnitř do hospody a nenechávali je venku na dešti… No, připadali jsme si jako v Jiříkově vidění. Proč tohle u nás není? A vůbec bude kdy? Nabídka hození věcí do sušičky po čas hodování už byla jen dokreslením… A to jídlo!
3. etapa 164 km St. Pölten – České Budějovice
Ještě jsem nezmínil, že tento ročník byl nejsilnější Zdenáleček – tj. ten, který sice bez problémů a rád odevzdává své síly na špici, ale to odevzdávání je prostě trochu problematické. Navíc si sám zvnitřnil mantru “jedu plynule, tj. pořád 35” 🙂 Za tři dny jsme však zjistili, že nadávky nefungují, racionální vysvětlování také ne, ignorace “Jeď si, však na to přijdeš časem, že jedeš sám” skupině také s tempem nepomůže. Rozlousknul jsem to až za tři dny – Zdeneček potřebuje teplé slovo (konec konců kdo teplé slovo nemá rád, že?). Takže kdykoli když začal přikládal pod kotel své “plynulé jízdy” já ho začal konejšit, lehce ho pohladil a poprosil o zvolnění. Rázem byl jako beránek a šlapal tak, že se všichni radovali. Tak si to pamatujme – po dobrém na něj!
A vlastně na všechny 🙂
O.
P.s. Ještě jedna gastro historka ze Zwettlu navrch. Počal jí myslím Hony, který se německy po obsluze dožadoval k polévce přinesení vidličky (a oni jsou zvyklí všechny vrtochy hostů plnit!) a dokončil jí Bivoj, kterého zaujala denní nabídka Eierschwammerl mit semmelknödel (já věděl, že se jedná o smetanovou liškovou omáčku s houskovým knedlíkem). Mlčel jsem, neb jsem byl uražen, že Bivoj odmítl mé doporučení beuschelu, že by ho “to tlačilo do bříška” a tak se Bivoj optal Zdenála, co je řešením tajenky Eierschwammerl? Zdenál nevěděl, ale citem pro jazyk 😉 Bivojovi odvětil: To bude Zemlbába. Vyprskl jsem do dlaně a čekal co bude. Německy čistý Bivoj si název jídla nezapamatoval a také jazykově pocitově začal objednávat: “Semmelknödel, bitte!” Honym načatá obsluha se ujistila? “Nur semmelknödel?” Bivoj ujistil: “Ja, ja”- mysleje si, že jedno jídlo mu stačí, polévku ani desert nechce… Tehdy zasáhl k mému smutku Zdenál a objednal správně, avšak stále za neznalosti překladu. Po objednávce si Bivoj pochvaloval, že zemlbába bude lehká tak akorát a tehdy jsem to už nevydržel já a šel s pravdu o liškách ven. Prej to bylo ale vynikající a další cyklo gastrotip na příští rok 🙂
NO: A teplými verši se chci i loučit. Mě se ty výlety s Váma prostě líbí a i tenhle byl superparádní! A počasí příště vyjde líp. Je hezké, že spolu jezdíme, i když je to jiné, než kdy jsme začínali. Už se těším na plánování příští rok. Když někdo bude chtít jet větší či menší část se mnou, budu rád!
přišla jsem pro mlíčko.
Přišla jsem si poplakat,
nikdo mě tu nemá rád.
že zvíře duši má,
zahřej svoji Marušku,
pohladím tě po růžku.
Trasa: 23 km, 21. století – viz GPS
Výškové metry: 293 m
Účast: Ondra, Bivoj, Víťa S., Majkl, Aleš, Přemek, Míra D., Zdenál, Hony, Venóš, Pavel T., Petr. Š., Eri, Víťa Kořínek, Honza Mikolášek, Kocour, Duby, Jirka Vávra, Venca Drbout, Petr Pokorný, Petr Podhola, Filip Toul
Pád: Aleš při posledním přejíždění kolejí hodil takový zádíčka, až v dresu nacpané umělohmotné kalíšky na šampíčko rozmačkal… A ty už teď dík zákazu jednorázových plastů nikde neseženem. Ach jo.
Defekt: nikdo, resp. všichni ve středu v práci.
Trackmaker: Ondra
GPS: https://mapy.cz/s/cebocabeha
Komentář: Poslední vyjížďku mám prostě rád. Je výjimečná. Závěrečný večírek mám také rád, bývá výjimečný. Středa po večírku bývá také výjimečná, leč rád jí nemám 😉 Ale popořádku. Vše krásně začalo. Šampíčko nad Vidovem bouchalo, sláva a hurá se provolávalo, nikam se nespěchalo. Jak to vše divoce pokračovalo! Decentní práce s tataráčkem, oslavný přípitek šampíčkem zjemněným vodečkou neznámé značky. Jen Bílý medvěd je přeci pro tak velevážené pány, při tak výjimečné oslavě, dostatečně kvalitním nápojem. Občasný pokus o vyšperkování chuti lahodného nápoje – tu stroužkem česneku, tu olivkou, tu trochou pivíčka, vždy skončil na základním čistém modelu Bílého medvěda – přesného poměru dvou složek dle receptury, kterou Alešovo děd zdědil od děda svého. Jeden pohár vládne všem, přesně jak hygienické standardy dneška požadují. Zádrhel nastal bohužel jen když loučící se Nezmar Aleš využil chvilkové indispozice slavícího nového pilníka Bivoje (ten je známý svým zodpovědným přístupem) a pohár plnil, plnil a plnil. A my roušky neměli, protože jsme pořád jen pili, pili a pili….
………………………………………………………………………………………………………………………… (grafické znázornění průběhu dění).
Co to bylo přesně za šampíčko nevím, asi Moet 😉 jen vím, že ho bylo 10 lahví. A jaký druh vodky Nezmar přechovává v lahvi o objemu 1,8 litru také nevím. Neví to asi nikdo a někteří z večírku neví zřejmě vůbec nic 🙂 Ale ta škaredá středa… Nad vodou mě držela jen škodolibost k pádům druhých – v hospodě, před hospodou, do taxíku, na cestě (ještě že všichni před pádem způsobně kolo tlačili), do postele a tak. Tyhle pády jsem se rozhodl do statistik nedávat, kolonky maj taky svůj maximální objem, že? Tak zas příště. Za mě snad jen bez Bílého medvěda…
O.
NO:
“Kdo se ráno nestydí, večer se nebavil.” Stanley
Trasa: 45 km, 21. století – viz GPS
Výškové metry: 281 m
Účast: Ondra, Bivoj, Víťa S., Majkl, Aleš, Přemek, Míra D., Zdenál, Hony, Venóš, Pavel T., Petr. Š., Eri, Honza Mikolášek, Kocour, Ondra M., Sochy, Koubič, Víčko, Duby
Pád: Přemek – v zatáčce u Bezdrevu si nevšiml díry mezi dvěma panelama a byla z toho krásná šipka ramínkovka. Snad bez následků!
Defekt: nikdo (to by bylo fakt noční peklo!)
Trackmaker: Eri
GPS: https://mapy.cz/s/robokodevo
Komentář: Na konci sezóny je vždy opravdu velký nedostatek originálních tras, neb všude už jsme byli a z města prostě nejde vyjet jinudy než desetkrát jetou cestou. Doma jsem dumal nad originalitou a vycházel mi z toho vždy dost zuboželý mrzák a tak jsem zajásal, když Eri zahlásil, že by jako věděl kam. Po Eriovsku samozřejmě zatajil, co je v plánu (jízdu na Kleť Eri oznamuje: vyjedem směrem ke Kluku a dál se uvidí…) a tak nikdo ze sdělení “pojedem na Vrbenský rybníky”, moc moudrý nebyl. Já si minule říkal, jak jsem šikovnej, že jsem za 2 hodiny světla uplácal 32 km a když týden světla zase ubere, Eri uplácá kilometrů 45… 🙂 Já byl bohužel seznámen s plánem už na Startu, neb se Eri ukecl slovem: Zahájí. Tázavě se mi protáhl obličej a Eri hned uklidňoval, že když to dobře pojede, tak se to za 2 hoďky dá zvládnout… Jízda kalupem a noc je jasná zpráva, uzavřel jsem potichu pro sebe. Vlastně ale mohlo bejt vše na stopro, kdyby u Nezmarů existoval trasér (ani já jím nejsem), který si odpustí “nastavování kaše”. Tedy, šlo se vrátit jinak, než hodinovou jízdou nocí a přitom by z krásy trasy by neubylo nic! Ale plán je plán, však víme. Eriho posílaný odkaz, že trasa dle plánu vedla zpět již za velmi vydatné noci přes železniční most u kanálu (zřejmě proto, aby se nepřišlo o šotolinu pravého břehu, muhehe), jsem považoval již pouze za velmi vydařený trollující popich, neb železniční most jsme z bezpečnostní důvodů dávno vyřadili i ve dne (jsem si teda myslel). Ale k tomu podstatnějšímu!!! Škrtněme nastavovanou kaši od Křivonosky a já (a nejen já) jsem byl NADŠEN. Marně přemýšlím, kdy jsem jel tak dlouhé úseky jako premiéru a navíc s minimem tranzitních šotolin a asfaltů. A novinky já miluju! Blažený to pocit. Navíc z každého kilometru doslova prýštila pečlivá příprava a nelze jinak, než zvednout palec nahoru! Kéž by víc takových bylo!
O.
P.s. Příště je závěrečná taškařice a prosím osoby zodpovědné, o zamluvení celého Nezmara a případně donesení Svatého grálu, aby se zase mohl rozklížit 😉
NO:
Pozři mou tvář cizí masko
polkni a pojď, moje lásko!
je tady ta chvíle, ta minuta
kdy řeka sem nikam je přepluta
Sama jsem sama, v té dívce je tma
dole je bahno místo dna
Sama jsem sama, v té dívce je tma
dole je bahno místo dna
Trasa: 33 km, 21. století – viz GPS
Výškové metry: 456 m
Účast: Ondra, Bivoj, Víťa S., Majkl, Aleš, Přemek, Míra D a Dan D. (father & son)., Zdenál, Hony, Venóš, Stanley, Pavel T., Marek L., Petr. Š., Dan Doležel, Filip, Eri, Míra Mikolášek, Větrák, Vráťa, Kocour, Sudí, Honza M.,
Pád: Petr Š. – kolo za začátku prý dostal, své tělo však ne (nebo obráceně?)
Defekt: Větrák
Trackmaker: Ondra
GPS: https://mapy.cz/s/bafolevuro
Komentář: Však Vy víte, že já mám rád statistiky. A co si říká o statistické shrnutí více, než jubileum? Ano, ano, letos se konal cyklo gastronomicko ornitologický dýchánek po desáté! Otec nápadu je Větrák a tímto mu patří uznání, za samotný nápad a starosti co s tím často měl. První ročník se konal 16.10.2012 a mířili jsem do Jílovic. Zajímavé na této akci je, že to byla první vyjížďka, kdy se Nezmaři nedopravili do CB po vlastních, ale využili hromadné dopravy (vlaku). Dnes už skoro k neuvěření, co? I druhý ročník se konal v Jílovicích a i tento zaznamenal premiéru dnes již tradiční taškařice – jízdu z perónu po schodech do nádražní haly, pak dolů po schodech do podchodu a eskalátorem na kole nahoru. Tak všichni z eskalátor gangu si zapamatujte datum 24.9.2013 (tehdy ještě nebylo zařazeno číslo “jízda po jedoucím eskalátoru i dolů”). Jílovičtí provozovatelé však podnik uzavřeli a my se na jedno dostaveníčko přesunuli do Kájova (z reportu lze vyčíst, že se nad masem probíralo téma “anal bleaching”, muhehe). Roky 2015-2019 pak obstarala Lucie ve Vrátě, kde se vyvedla zvláště vyjížďka, po které někteří chlapci před hlídkou PČR vypnuli blikačky, aby na sebe neupozorňovali, když jedou vožralí (sic!) a ti, co byli vožralí ještě víc, blikačky nevypnuli… Jak to asi dopadlo? Neblikající parta byla příslušníky slovena a ohodnocena blokovou pokutou (také myslím doposud nezmarský unikát). Roky 2020-2021 zajistil Stanley v Podkově a na Covid párty 2020 s pokusem o Žloutenka párty 2020 se bude také dlouho vzpomínat.
Ufff. To je doba co s Vámi jezdím.
O.
NO:
Nedobře by bylo tam,
však víš sám,
kde by díru ženy a lahve neměly
Trasa: 34 km, 21. století – viz GPS
Výškové metry: 270 m
Účast: Ondra, Bivoj, Víťa S., Majkl, Aleš, Přemek, Míra D., Zdenál, Hony, Venóš, Kory, Stanley, Ondra M., Pavel T., Banán, J. Zibura
Pád: nikdo
Defekt: Vítek S. – zlomená patka, Banán – neměl sice defekt, ale defekaci – což je dost podobné slovo a tato kolonka je pro zachycení děje o malinko vhodnější než kolonka “pád”. I když, boh vie, esli to padalo, či teklo. Fuj.
Trackmaker: Majk
GPS: https://mapy.cz/s/gulojamogu
Komentář: Tak jsem si po 14 denní nečinnosti a lehké viróze zkusil, jaké je to být ocas 🙂 A v určitých fázích ani to ne, spíše něco jako záloha hlavního pole. Naštěstí ale Majk zvolil co nejrovnější etapu, Banán kakal a když bylo nejhůř, ztratil jsem flašku, kterou jsem prostě musel jít hledat 😉 Roviny, časté čekačky a dojezd po asfaltu z kopce na klíšťáka mě nechali dokončit. Ale never more, guys! Forma se už asi nezvedne, ale letos už nás čekají jen krátké vyjížďky s brzkou tmou, ufff.
O.
P.s. Příští start 12.10. je po široké shodě posunut na 16.30 a zakončen bude kachnou. Tak kohopak jsme letos ještě neviděli a na kachně uvidíme?
NO: A nezmarským okénkem popíši své úterní pocity o samotě za pelotónem
Ach, vidím jen pavouka
ten nám z jemných tkanin měkké lehátko usouká
Chtěl bych být hrobaříkem
chtěl bych všecky mrtvé přikrýt jedním víkem
aby jich nebylo
🙂
Trasa: 66 km, 21. století – viz GPS
Výškové metry: 1923 m
Účast: Bivoj, Víťa S., Majkl, Aleš, Hony, Venóš, Kory, Pavel T., Eri, Petr Pok., Petr Pod., Banán, Honza L.
cestou jsme setřásli omladinu Dana D. (ve třech brodech pro hlad) a Máru L. (za hřebenem Kluka ze studijních důvodů)
Pád: asi nikdo
Defekt: nikdo
Trackmaker: Majk, Vítek S.
GPS: sports-tracker
Komentář: Státní svátek nám umožnil cestu za hranice tradičních nezmarských destinací. Majkl zorganizoval vyjížďku směr Kájov přes Boletice. Trasu svěřil mě. A tímto se hned na začátku musím pokárat a omluvit se za příliš ambiciózní plán. Naplánovaná trasa byla parádní, bajkové klenoty – červená podél Vltavy, zelená na Kluka a celá hřebenovka a na závěr Boletice. Ale začátek měl být rychlejší, abychom na konci měli více času na projetí lokality, kam se běžně nedostaneme. Start byl ve 14 hodin a tmu jsme tušili kolem 19 hodin. Že to s dojezdem za světla bude na hraně někteří odhalili už doma a přibalili si světla. Některým to došlo cestou (už před Klukem 🙂 ), a tak si z trasy vystupovali aby ušetřili síly. Sice později, než by bylo vhodné, ale celkem kompaktně jsme se dostali k Březovíku. Tam jsme najeli na zelenou TZ přes VVP Boletice. Turisti sem moc nezabloudí, tak je cestička málo prošláplá, zarostlá a bohužel i málo značená. Sjeli jsme ze značky, ale pomocí GPS jsme se z toho nějak vymotali. Na to, že už asi měsíc nepršelo, to bylo překvapivě podmáčené a řadu Nezmarů to překvapilo. Už jsme si asi odvykli 🙂 . Největší švanda byla kolem Kravského vrchu. Cesta na kopci byla široká, ale každých pár metrů jáma plná vody. Bylo znát, že tam jezdí vozidla, kterým bahno a půl metru hluboké louže nevadí. Vše navíc zarostlé trávou a křovím. Když se cesta stočila dolů, tak se nám v půlce sjezdu opět ztratila značka. Zjistili jsme, že odbočovala nahoře. Tady se naše cesty rozdělili.
Část (nazývejme ji Á, i když to nic neznamená) se odhodlala vyjet zpět do kopce na značku a dál dojet po silnici do Boletic. Tam jsme podle plánu dojeli ke kostelu Sv. Mikoláše na vrchu Olymp. Pod hradiště Raziberk jsme si dali adrenalinový trejl po pastvině. Kravičky vypadali, že cyklisty vidí poprvé, zvědavě si nás prohlíželi, z naší cesty se jim do poslední chvíle uhýbat nechtělo a až na poslední chvíli se zjančili, některé s námi dokonce běželi. Nepomohlo ani vlídné slovo, které by je prý mělo uklidnit. Už se dost stmívalo, takže přejezd Raziberku jsme vynechali. To nakonec bylo jediné, co se z plánu nepodařilo … chybělo 30 minut. Do Kájova už nám zbývalo jen přejet Přelštický les a vyšlo to úplně přesně. Na poslední 2,5 km cesty jsme si vybalili světla. V Kájově už lehce po 19. hodině padla tma.
Část (nazývejme ji Bé, i když to nic neznamená) se rozhodla na značku nevracet a naopak sjet dolu, kde byl podle mapy “buzerplac” a napojení na silnici až do Boletic. Naneštěstí narazili na ostré vojenské cvičení (vidět prý byly i Pandury), což jim sdělila strážní služba, která je vrátila odkud přijeli. Tak se nakonec také museli vydrápat zpátky na kopec na opuštěnou značku a jet stejně jako skupina A. Už pak ale nezbyl čas závěrečnou část terénem a do Kájova dojeli po silnici.
V Kájově jsme se znovu setkali a dumali co dál. Hospoda u nádraží vypadala podle fbk zavřeně, ve druhé místní nikdo z nás nebyl a tak se nabízela i možnost dojet do Krumlova (cca 7 km), kde byla hospoda u nádraží jistá. Nakonec jsme zkusili neprobádanou místní hospodu Konibar. Tam nás čekalo velké překvapení. Prostředí nevídané i na město, natož na Kájov. Nabídka stejků a stařených mas zarazila i znalce. Výčepní plný elánu akčně nařezal něco na ochutnání na prkýnka – to se bohužel myslím nepodařilo vyfotit s jakou rychlí to zmizelo. A když řezal, tak aby jsme neměli prostoje, nechal Vencu dokonce čepovat pivo. Venca ten státní svátek pojal jako svátek, koneckonců to byl jeho svátek 🙂 , Venco díky! Na cestu jsme i petky dostali. A tak se už na místě začala plánovat trasa pro příští návštěvu!
Bohužel vlak jel brzo a navíc jsme věděli, že vlastně nejede. Čekala nás náhradní doprava busem. Jeden měl jet ve 20:32, druhý ve 20:45. Takticky jsme vyrazili na ten první, kdyby byl nějaký problém, aby byl ten druhý v záloze. Dojeli jsme k nádraží, kde byla hospoda nakonec otevřená. Někteří nezaváhali a využili toho, i když do odjezdu jsme měli jen pár minut. Bus ve 20:32 nedorazil. Bohužel jsme na něj čekali dobře, ale na špatném místě. Zastávka náhradní autobusové dopravy byla na hlavní silnici a bus k nádraží nezajížděl. Naštěstí nás to napadlo a na druhý bus ve 20:45 jsme se přesunuli. Přijeli dva prázdné busy a jedna dodávka na kola. Pán od dodávky tvrdil, že rekord naložených kol je 12 a měl pravdu. Nás bylo 13. Naštěstí řidič busu byl akční a tak jsme dvě kola dali do zavazadlového prostoru pod busem. Cesta byla parádní, ale aby nás hodili rovnou k hospodě se nám je přemluvit nepodařilo. Takže do Singru jsme museli přejet na kole. Byl jsem ve skupince co utekla po prvním pivu, tak snad report někdo doplní 🙂 .
V.S.
N.O.: Wikipedie říká:
Pandur II je modulární vozidlo, tvořené svařovaným tělesem s volitelnou tloušťkou pancíře (ochrana proti protipancéřovým střelám ráže 7,62 až 14,5 mm), kolovým podvozkem a možností zbraňové věže. Ta může nést kanon ráže až 120 mm, řízené protitankové střely, kanón ráže 30 mm, případně s dálkovým ovládáním Samson 🙂 🙂 . Posádku tvoří dva muži, varianta bez věže pojme 12 vojáků, s věží pouze 7. Vozidlo lze transportovat např. letadlem Lockheed C-130 Hercules.
V březnu 2009 česká vláda Mirka Topolánka schválila nákup 107 transportérů Pandur II pro českou armádu za zhruba 14,4 miliardy korun. Armáda České republiky odebrala celkem 107 vozidel Pandur II šesti verzí, rozdělených do dvou skupin: kolová bojová vozidla a kolové obrněné transportéry. Sedmou verzi představují vozidla dodatečně upravená na standard KBVP M1 RVS. Čtyři vozidla byla v rámci českého kontingentu bojově nasazena v Afghánistánu. V roce 2017 objednala AČR dalších 20 Pandurů velitelsko-štábní a spojovací verze.
Trasa: 40 km, 21. století – viz GPS
Výškové metry: 517 m
Účast: Ondra, Bivoj, Víťa S., Majkl, Aleš, Přemek, Míra D., Zdenál, Hony, Venca D., Venóš, Kory, Stanley, Petr Š., Duby, Tauby, Ondra M., Honza Mikolášek, Filip, Pavel T., Eri, Víťa K., Koubič, Kocour, Vláďa, Vráťa
Pád: Ondra do trní (au, au), Bivoj (smýkavý bůček v příkrém srázu), Aleš (příkrý sráz uklikoval…), Přema (jejda, skočdopole, to byl ale hlubokej rigol!)
Defekt: nikdo (Zdenál si půjčuje ode mě pumpičku každou vyjížďku a dofukuje, ale defekt to není!!! S bezdušáky nelze mít defekt…)
Trackmaker: Majk
GPS: https://mapy.cz/s/panekutake
Komentář: Více než rok trvalo, než se Pavel dal snad už definitivně zdravotně do pořádku a zas řádil jak za mlada 🙂 Super! A nutno podotknout, že se na jeho výkonnosti pauza vůbec nepodepsala – asi pilná předstartovní příprava. A právě se vzpomínkou na Pavla jsem sesedl z kola i když už ho Aleš vyndal za mnou na poskládané balíky slámy. Ano, bylo to vlastně jednoduché, bylo to široké, ale kdyby to nevyšlo… pád do dvoumetrové propasti všude kolem, Pavlovo memento a tři fakoši mě potupně vrátili dolů bez jízdy po balících 🙁 Ale že to mohly bejt krásný fotky – Danny MacAskill hadr, muhehe.
O.
P.s. Mám rád vyjížďky které bych sám nenatrasoval a některé úseky jedu prvně. Čupr Majku a sveřepost ve stylu “jak to jen udělat, abychom nedojeli za světla” chápu a sám často praktikuji!