6 června, 2019 | 
Author: Trasa: 60 km, Meťák, Boršov, červená do Plešovic, údolím Kokotínského potoka, Zlatka, Letná, Granátník, Modrý obrázek, modrá a červená na Kleť, parkál, Holubov, Vrábče zastávka, Závraty a po taškách domů
Výškové metry: 1.161 m
Účast: A: Ondra, Bivoj, Přema, Hony, Pavel Tíkal, Vítek, Míra Doležel, Aleš, Zdenál, Jirka Zibura, Venca, Petr Šikl, Eri, Koubič, Karel K., Víťa Kořínek, Petr Pokorný, Sochy, Honza Ludvík, Duby. B: Víčko, Honza A., Míra Dvořák, Tonda, Vláďa
Pád: Aleš (velmi vděčný pád pro diváky – ještě že ale na skále nad řekou šel on do stráně a kolo ze stráně, ufff), Honza L., Eri, Venca (neviděl jsem, byl to bonz)
Defekt: Přemek (od problémů se řetězem už jsem ho neviděl…), Vítek
Trackmaker: Éros
Komentář: Jednou to přijít muselo a kdy jindy než po etapě, která trvala 1,5 km (jsem zvědav, zda-li minulá „účast“ rozhodne o pilníkovi…). Nejzajímavěji by se dala etapa vyprávět asi z úhlu pohledu historického pilníka Honzy, který se od nejvíce účastí v roce 2010 nyní propracoval k úhlu pohledu „MTB – Proč?“ a jezdí v úterý tak max. 1x za rok. Svůj úhel pohledu (Proč?) podpořil už na červené podél Vltavy „side flipem“ přes strom přes cestu, ze kterého „si nepamatuje nic“. Všeobecně jsme se tak nějak shodli, že největší příčinnou pádu byly černé brýle, které na silnici při sluníčku pomáhají, ale v zarostlých pěšinách jsou pánem zlým 
. Naštěstí z toho bylo jen roztržené obočí, loket, noha a nezdolné odhodláním jet dále 🙂 Na Granátníku se úhel pohledu opakoval: „Můj Garmin v módu cycling s funkcí automatic stop odmítl uvěřit, že na té prcanici se jedná o cyklistiku (ve smyslu pohyb v před), vypnul se a zkrátil tak záznam trasy asi o tři kilometry.“ A přitom ostatní Nezmarstvo již vesměs zapomnělo na nadávky, kterými jsem byl při premiéře Granátníku častován já, jako tehdejší trasér, a úsek na Granátníku byl nyní označen jako „krásný a za poslední roky nejvíce jetelný“. Krásný kontrast vývoje úterního Nezmarstva a krále roku 2010. Ale cyklistika, ta je hoši jen JEDNA!
O.
NO: „Bolest, kterou cítíš dnes, bude síla, kterou pocítíš zítra…“
Doplnění od PP : připsal jsem Vítkovo defekt (píchnutá nebo cvaklá duše na Granátníku) a k Přemovo defektu doplňuji, že šlo o zaseknutí jakéhosi kovového bazmeku u převodníku na trubce zadní stavby. Oprava si vyžádala dost času, silné ruce a zejména kleště, které dovezl jediný vrátivší se nezmar Míra. Díky jemu mohl Přema (a Bivoj, který ho tam jediný nenechal) pokračovat dále.
NO mi krásně nahrálo, protože já se zrovna už (před)minule rozhodl, že budu provozovat sport nikoliv počasí a bolesti navzdory 🙂 Přesto nikomu neupírám právo být bezohledný k sobě (a případně i ostatním). Právě proto, že bylo dost (nebezpečných) pádů, opět došlo na opakované drobení skupiny a opouštění kamarádů v nesnázích, apeluji z pozice člena výboru spolku na všechny, aby se zamysleli. Byť jsem si vědom, že úterní vyjížďky a vůbec celé to nezmaření je pro leckoho psychohygienickou terapií. Nic proti. Signifikantní je, že letos v reportech došlo k dělení na A,B, případně C, dochází k dělení skupinek na různé hospody a včera dokonce byla zvednuta myšlenka, jestli by nebylo lepší se vykašlat na jednotný start, ale prostě si dát jednotně až sraz, se setměním v předem dané hospodě a ať si každý jede kudy chce a můžeme si o tom vyprávět. Tolik tedy k zápisu do našich kronik ohledně stavu mysli nezmarstva.
A teď ještě k doplnění včerejšího průběhu z pohledu zezadu:poté, co jsme u Zlatky nechali Přemka, Bivoje a ochotného Míru napospas svému osudu, rozjela se skupina od prodejny do kopce. Teda kromě mě, protože jsem vyřizoval telefon. Stihl jsem dojet Vítka K. a Dubyho, později i Vítka S. Za rozhlednou Granátník jsem ho předjel (ano, bylo mi to hodně divný, netušil jsem, že ho braly silné křeče). Měl ale přece v zádech Vítka K. a Dubyho, resp.možná ještě Míru, Přemka a Bivoja. Ti ale všichni vynechali Granátník a Vítek, po marné snaze rozchodit křeče, někde za Modrým obrázkem navíc zjistil pomalý defekt a sjel tak přes parkál do Holubova, kde na peronu doufal (marně) ve vlak a lepil. Mezítím se kolem něj prohnala bez povšimnutí skupina AA, které se ještě dělila na AAA a AAB, podle toho kudy jeli dolu z Kleti. Když jsem já dojel na Kleť, Vítek K. a Duby mi hlásí, že právě odjela skupina těch, co jeli přes Babskou (AAB) a nikoho dalšího neviděl (AAA museli odjet těsně předtím, asi přes sjezdovku). Bylo jich celkem 15? 😉 Než jsme se dovolali Vítkovi S., dojeli borci Přema, Míra a Bivoj. Sjeli jsme sjezdovkou dolu a jeli pro Vítka S., který se ale mezitím už hlásil z vrábečské hospody. Do toho zpráva na Viber, že hospoda je Koháč. Dojeli jsme Vítka, dali rychlé pivo a vlakem na jižní za ostatními. No a ti co nebyli na Koháči, si zbytek příběhu domyslí sami. Nehodnotím to nijak, jen popisuju.
P.S. Kdyby měli včera všichni ty garminy či jiné GPS cajky a promítly by se jejich pozice a trasy, tak by ta Kleť byla na včerejší mapě pěkně začmáraná… 🙂 a kdyby měli mít vyjížďku jen ti, co jeli za trasérem a dojeli přes půlku, tak by asi záznam vypadal dost jinak 😉
P.P.S. k samotné trase – za mě pecka. díky.
Abych pro účely statistik doplnil údaje, tak hlásím defekt. Věc se totiž na konci skupiny měla tak, že poté, co jsem společně s Dubym vyrval Přemův zaseklý řetězem z převodníku, tak jsem s pocitem, že jsem poprvé někomu v technickém okénku pomohl, stíhal konec pelotonu tak usilovně, až jsem zasekl řetěz za kazetu tak úspěšně, že nebýt Přemy, který se u mě kolegiálně zastavil a poté zmiňovaného vracejícího se Míry s kleštěma, zůstal bych tam dodnes. Vyrvání nám trvalo nekonečně dlouho. Tímto borcům děkuji, včetně toho, že mě podpořili, abych to demotivován rovnou neobrátil zpět. Takto jsme si vyjeli nahoru na Kleť, včetně neoblíbené hry – ani jednou šlápnout na zem. Sice bez Granátníku, ale zato úspěšně jsme se dostali nahoru i dolů a nakonec i za Vítkem do hospody.
Samotná trasa byla krása (skoro rým).