2 září, 2019 | 
Author: Trasa: 55 km, Borek, Ševětín, zelená kolem obory, žlutá přes oboru do Chotýčan nádraží, podél kolejí, podél obory, Majklův sjezd
Výškové metry: 510 m
Účast: Vítek S., Přema, Pavel Tíkal, Míra Doležel, Ondra L., Venca Kruťák, Aleš, Bivoj, Kocour, Sochy, Peťa Šikl, Peťa Pokorný, Majkl, Víčko – jestli chce vyjížďku někdo další, tak si o ní musí napsat
Pád: Sochy
Defekt: Jirka Zibura, Venca
Trackmaker: Vítek S.
Komentář: Tak kam dneska pojedeme? Znělo naléhavě v 17:15 na Startu, ale na tuto zásadní otázku neodpověděl nikdo. Všichni koukali do země, nutně si něco štelovali na kole, případně setrvávali v družném hovoru s ostatními bajkery. Ani meteoradar nám neporadil. Zahnán do kouta jsem se toho chopil já a vyrazili jsme. Přes Mojský les ke Lhoticím a dál po žluté směr Ševětín. Tam nás překvapil nečekaně hezký trejlík zakončený hradním příkopem. Hezká místa se dají najít opravdu všude, i na tomto nudném přejezdu směřujícím k pěšinkám kolem Poněšické obory. Ty jsou pěkné, ale bohužel na hraně dojezdnosti. Hezkou vzpomínku na ně bude mít Sochy, který se tam zadrhnul tak důkladně, že po zalehnutí ke smrčku sice bez újmy vstal, ale velkou újmu utrpěly jeho kalhoty. Jak to jen popsat, více odhalovaly, než zakrývaly a byla to opravdu velká prdel, všichni se smíchy váleli po zemi 🙂 . Před stoupáním po asfaltu přes oboru jsme si odpočinuli, když Jirka měnil duši. Vrcholem vyjížďky měla být žlutá směr Chotýčany nádraží. Pěkná pěšinka přes les ale zmizela po těžbě, nejetelené, neprůchodné území, všude miliarda klacků, utrhnutí patky hrozí na každém metru – škrtám si tuto trasu na několik let. Cestou před Hlubokou pořídil ještě defekt Kruťák, takže dojezd byl po tmě. Ještě jedna věc se přihodila, která se stává maximálně jednou za … 10 let. Po opravě Vencova defektu všichni skočili na kola a vyrazili na časovku do ČB, takže Venca, který ještě balil zůstal pozadu. Já a Míra voláme: „Počkejte na Kruťáka, nestíhá!“ což v nás po vyslovení vyvolalo pocit blaha. Ostatní samozřejmě ujeli, takže jsme to dojížděli ve třech. Venca svoje tempo na špici a my trápení za ním. Na naše opakované výzvy zpomal udiveně odpovídal: “Ještě?” a pak to upřímně zhodnotil: “Počkali jste na mě, tak vám teď uject nemůžu”. Ó jaké štěstí 🙂
NO: Když se nám ta vyjížďka tak pěkně povedla, do NO se skvěle nabízí místo Nezmarského Okénka téma “Na Ostro” 🙂 Tak si počtěte a třeba najdete o výhodu nebo nevýhodu navíc 😉 p.s. v galerii jsem navíc přidal grafy z Garminu. Ano, když ti srdeční tep vyletí na pasece při pomalé jízdě po rovině, máš zdravotní problém – a nebo se někomu směješ 🙂
doplněno, nepukněte smíchy 😉