Trasa: 66 km, 21. století – viz GPS

Výškové metry: 1923 m

Účast: Bivoj, Víťa S., Majkl, Aleš, Hony, Venóš, Kory, Pavel T., Eri, Petr Pok., Petr Pod., Banán, Honza L.

cestou jsme setřásli omladinu Dana D. (ve třech brodech pro hlad)  a Máru L. (za hřebenem Kluka ze studijních důvodů)

Pád: asi nikdo

Defekt: nikdo

Trackmaker: Majk, Vítek S.

GPS: sports-tracker

Komentář: Státní svátek nám umožnil cestu za hranice tradičních nezmarských destinací. Majkl zorganizoval vyjížďku směr Kájov přes Boletice. Trasu svěřil mě. A tímto se hned na začátku musím pokárat a omluvit se za příliš ambiciózní plán. Naplánovaná trasa byla parádní, bajkové klenoty – červená podél Vltavy, zelená na Kluka a celá hřebenovka a na závěr Boletice. Ale začátek měl být rychlejší, abychom na konci měli více času na projetí lokality, kam se běžně nedostaneme. Start byl ve 14 hodin a tmu jsme tušili kolem 19 hodin. Že to s dojezdem za světla bude na hraně někteří odhalili už doma a přibalili si světla. Některým to došlo cestou (už před Klukem 🙂 ), a tak si z trasy vystupovali aby ušetřili síly. Sice později, než by bylo vhodné, ale celkem kompaktně jsme se dostali k Březovíku. Tam jsme najeli na zelenou TZ přes VVP Boletice. Turisti sem moc nezabloudí, tak je cestička málo prošláplá, zarostlá a bohužel i málo značená. Sjeli jsme ze značky, ale pomocí GPS jsme se z toho nějak vymotali. Na to, že už asi měsíc nepršelo, to bylo překvapivě podmáčené a řadu Nezmarů to překvapilo. Už jsme si asi odvykli 🙂 . Největší švanda byla kolem Kravského vrchu. Cesta na kopci byla široká, ale každých pár metrů jáma plná vody. Bylo znát, že tam jezdí vozidla, kterým bahno a půl metru hluboké louže nevadí. Vše navíc zarostlé trávou a křovím. Když se cesta stočila dolů, tak se nám v půlce sjezdu opět ztratila značka. Zjistili jsme, že odbočovala nahoře. Tady se naše cesty rozdělili.

Část (nazývejme ji Á, i když to nic neznamená) se odhodlala vyjet zpět do kopce na značku a dál dojet po silnici do Boletic. Tam jsme podle plánu dojeli ke kostelu Sv. Mikoláše na vrchu Olymp. Pod hradiště Raziberk jsme si dali adrenalinový trejl po pastvině. Kravičky vypadali, že cyklisty vidí poprvé, zvědavě si nás prohlíželi, z naší cesty se jim do poslední chvíle uhýbat nechtělo a až na poslední chvíli se zjančili, některé s námi dokonce běželi. Nepomohlo ani vlídné slovo, které by je prý mělo uklidnit. Už se dost stmívalo, takže přejezd Raziberku jsme vynechali. To nakonec bylo jediné, co se z plánu nepodařilo … chybělo 30 minut. Do Kájova už nám zbývalo jen přejet Přelštický les a vyšlo to úplně přesně. Na poslední 2,5 km cesty jsme si vybalili světla. V Kájově už lehce po 19. hodině padla tma.

Část (nazývejme ji Bé, i když to nic neznamená) se rozhodla na značku nevracet a naopak sjet dolu, kde byl podle mapy “buzerplac” a napojení na silnici až do Boletic. Naneštěstí narazili na ostré vojenské cvičení (vidět prý byly i Pandury), což jim sdělila strážní služba, která je vrátila odkud přijeli. Tak se nakonec také museli vydrápat zpátky na kopec na opuštěnou značku a jet stejně jako skupina A. Už pak ale nezbyl čas závěrečnou část terénem a do Kájova dojeli po silnici.

V Kájově jsme se znovu setkali a dumali co dál. Hospoda u nádraží vypadala podle fbk zavřeně, ve druhé místní nikdo z nás nebyl a tak se nabízela i možnost dojet do Krumlova (cca 7 km), kde byla hospoda u nádraží jistá. Nakonec jsme zkusili neprobádanou místní hospodu Konibar. Tam nás čekalo velké překvapení. Prostředí nevídané i na město, natož na Kájov. Nabídka stejků a stařených mas zarazila i znalce. Výčepní plný elánu akčně nařezal něco na ochutnání na prkýnka – to se bohužel myslím nepodařilo vyfotit s jakou rychlí to zmizelo. A když řezal, tak aby jsme neměli prostoje, nechal Vencu dokonce čepovat pivo. Venca ten státní svátek pojal jako svátek, koneckonců to byl jeho svátek 🙂 , Venco díky! Na cestu jsme i petky dostali. A tak se už na místě začala plánovat trasa pro příští návštěvu!

Bohužel vlak jel brzo a navíc jsme věděli, že vlastně nejede. Čekala nás náhradní doprava busem. Jeden měl jet ve 20:32, druhý ve 20:45. Takticky jsme vyrazili na ten první, kdyby byl nějaký problém, aby byl ten druhý v záloze. Dojeli jsme k nádraží, kde byla hospoda nakonec otevřená. Někteří nezaváhali a využili toho, i když do odjezdu jsme měli jen pár minut. Bus ve 20:32 nedorazil. Bohužel jsme na něj čekali dobře, ale na špatném místě. Zastávka náhradní autobusové dopravy byla na hlavní silnici a bus k nádraží nezajížděl. Naštěstí nás to napadlo a na druhý bus ve 20:45 jsme se přesunuli.  Přijeli dva prázdné busy a jedna dodávka na kola. Pán od dodávky tvrdil, že rekord naložených kol je 12 a měl pravdu. Nás bylo 13. Naštěstí řidič busu byl akční a tak jsme dvě kola dali do zavazadlového prostoru pod busem. Cesta byla parádní, ale aby nás hodili rovnou k hospodě se nám je přemluvit nepodařilo. Takže do Singru jsme museli přejet na kole. Byl jsem ve skupince co utekla po prvním pivu, tak snad report někdo doplní 🙂 .

V.S.

[Show slideshow]

N.O.: Wikipedie říká:

Pandur II je modulární vozidlo, tvořené svařovaným tělesem s volitelnou tloušťkou pancíře (ochrana proti protipancéřovým střelám ráže 7,62 až 14,5 mm), kolovým podvozkem a možností zbraňové věže. Ta může nést kanon ráže až 120 mm, řízené protitankové střely, kanón ráže 30 mm, případně s dálkovým ovládáním Samson 🙂 🙂 . Posádku tvoří dva muži, varianta bez věže pojme 12 vojáků, s věží pouze 7. Vozidlo lze transportovat např. letadlem Lockheed C-130 Hercules.

V březnu 2009 česká vláda Mirka Topolánka schválila nákup 107 transportérů Pandur II pro českou armádu za zhruba 14,4 miliardy korun. Armáda České republiky odebrala celkem 107 vozidel Pandur II šesti verzí, rozdělených do dvou skupin: kolová bojová vozidla a kolové obrněné transportéry. Sedmou verzi představují vozidla dodatečně upravená na standard KBVP M1 RVS. Čtyři vozidla byla v rámci českého kontingentu bojově nasazena v Afghánistánu. V roce 2017 objednala AČR dalších 20 Pandurů velitelsko-štábní a spojovací verze.