1 srpna, 2015 | 
Author: V 17. etapě se skončila pouť dvou z posledních třech Sedmi statečných stoprocentních – mě a Eriho. Jak už to tak bývá na světě lidském, odešli jsme bez povšimnutí a jediného řádku rozloučení v reportu z etapy, ale mě to přeci jen nedá a příběh (i když ze záhrobí) musí mít i tu (předposlední?) kapitolu. Parafrází klasika: píši tento report a nevím, zda jsem živ…
Snad to byl jenom sen, ve kterém se mi zdála
maminka s tatínkem, domov a oba bratři,
snad to byl jenom sen, ve kterém člověk spatří
sám sebe ve vodě, pod koly v rybníce,
snad to byl jenom sen, zrcadlo měsíce,
neměl se mi však zdát, když jsem se neprobudil,
neměl mne zanechat v plameni, který studil!
Ve filmu 3 přežili, tedy není zde vodítko, jak rozdělit role. Z úcty k jedinému přeživšímu Vencovi se stoprocentní účastí, mi logika velí mu přiřknout roli hlavního kladňáka – holohlavého Chrise (první zleva) a uvidíme, jestli přibude tento rok ještě jeden epitaf. A ač nevolky, s logikou věku, jsem dorozdělil mezi nás s Erim role Vina (druhý zleva) pro Eriho a zelenáč Chico (třetí zleva) jsem holt já 🙂
http://hetediksor.hu/wp-content/uploads/2015/02/The-Magnificent-Seven-001.jpg
Ale chlapci, i když příběh o stoprocentní účasti (s jedinou výjjimkou) skončil, dobojováno není a kdo jednou stál, nemusí stát na konci cesty opodál 😉
O.
P.s.
Ach, odkud vyvěrá to, čím tu odtékáme?
Čí noci probdělé se položily na mé
a rozšířily se, že místo nestačí?
Nalezl jsem svůj pád. A na čem? Na pláči!
Už to nehul.