Tož to bylo tak, už před rokem někteří Nezmaři začli naznačovat, že by bylo jako vhodný je pomotat po Brníčku, když su votamtaď a předpokládá se tedy, že to tam znám. Jako správnej Brňák jsem samozřejmě to betelný město vychvaloval a sliboval, že se dá trailem dojet až do štatlu. Když jsem nějakým zázrakem přežil jarní a letní pokusy borců očesat peloton nadšenců zpátky na ryzí jádro 15 původních jezdců a vštípil si základní nezmarské pravidlo: “furt mimo asfalt, šotolinu a až na krev”, rozhodla rada starších (čti ti, kteří dojedou do hospody nejrychleji a nejdéle v ní vydrží), že ideální termín a místo bude někde v Brníčku blízko štatlu hned po veletrhu. Takže nějaký génius (ano, byl to Majk) vybral betelný místo, přesně 3 baráky vod mýho rodnýho bytu, což mělo tu výhodu, že alespoň já jsem věděl, kde sme a kam a jak se máme vrátit, a to i z hospy.

V pátek ráno tedy borci dovalili přes hophopstrasse na místo tak, že sme mohli přesně v 9:47 vyjet na předem naplánovanou a projetou trasu. Teda všichni až na Ondru Míků, kterej naprosto hrdinně jel později rovnó z hokny za nama a kromě toho, že si to kósek zkrátil, sehrál výraznou roli v záchraně výletu pro našeho silného Samíka. Rovněž je třeba na tomto místě osvětlit jednu podstatnou skutečnost, která měla vliv na průběh nejen tohoto dne, a to, že trasu jsem projížděl většinou na dvakrát a ve dnech teplejších a delších. A tak se stalo, že plán to byl řádně připravený tak, aby nezničitelní, ba přímo nezmarovští borci dostali pořádně do těla. Plán se mi podařilo s ohledem na výrazně nižší teplotu a výrazně kratší den výrazně překonat. Nicméně ráno do příjemných 4 stupňů rumplovala zoncna jak sviňa, takže jsem vod hotelu na Vodově ulici sjeli ke královopolskýmu klášteru a vlečku do Královopolských  strojíren sme přejeli po lávce přes přivaděč na Svitavy a vydali se proti proudu Ponávky podél železnice po šotolince bývalé Tišnovky (žel. trať) směr Babí lom. Ve chvíli, kdy jsme konečně odbočili do terénu jsme zjistili, že Samík má kolo na pytel, protože pokud se nerozhodne jet velkej tác, tak prostě nepojede. Von teda jako pravej samec velkej tác jel – a jel to dobře, nicméně doktor kol PŠ situaci posoudil jako neudržitelnou a beznadějnou. Naštěstí jsme sebou neměli Ondru Míků, který se ještě nedomrcasil na start a tak mohl navštívit několik vobchodů se super hláškou, že prej kamarádovi shání dost vojetej řetěz, kterej by si vzal zadarmo. Museli na něj čumět s dost udiveným rypákem, ale moment překvapení zabral, někde to vzal a dokonce nás i našel. My jsme mezitím vyjeli sedlo na Babí lom, vyškrábali se na blízký Babylon (všimněte si prosím pozoruhodně blízké grafické podoby), sjeli z něj na druhou stranu prudkým hangem do potoka, vodtama vyjeli na vyhlídku u Ořešína, gde sme se pokochali pohledem na Brníčko, který stejně pro opar nebylo pořádně vidět, ale aspoň hotel a Špilas sme sgógli. Vyjeli sme do Útěchova, kde byl mnoho let místostarosta dr. Sládek (ano, ten mírumilovný strejda co vypadal jak mistr Bean) a vodcaď singlíkem nenáročně se projeli do Soběšic, kde jsme se snažili zahřát v místní samošce, zatímco Samíkovi byl vyměněn řetěz dovezený Ondrou M. Ti prozíravější se najedli, zatímco ti, kteří mi věřili mou hlášku, že za hodinku bude oběd v restauraci po dalších 4 hodinách dospěli nejen k hlaďáku, ale i k závěru, že su kokot. Po této polední pauze jsme se vydali na nejhezčí singletrail severně od Brna, který přestože vede po vrstevnici a vzdušnou čarou má asi 3 km (skutečná délka točité cestičky je 9 km) nám všem dal pořádně zabrat. Poté sme neznačenou a technicky těžkou pěšinou prudce spadli do Adamova, průmyslového města v krásném údolí, které by mělo být pro svou šerednost památkově chráněno. Byly asi 2 hodiny odpoledne a my už byli asi v 1/3 cesty, což bylo super, takže jsme raději bez zastavení pokračovali kolem jeskyní a Býčí skály do Křtin, kde při sjezdu kolem Santiniho kostela jsme někteří málem skončili v pohřebním vozu. Odsud byl už fakt kousek přes kopec do Jedovnic na traily, což byla polovina trasy, a protože byly jen 4 hodiny, přišlo mi to v oukeju, nicméně někteří borci začli vyloženě remcat, že toho maj plný kecky a že bez jídla už na to hází bobek. Došlo tedy na nevyhnutelné a zatímco rozumnější část se šla občerstvit do restauračního zařízení, zbytek si projel nejlehčí, ale i nejdelší, singltrailový úsek Jedovnic. Cesta zpátky byla již s ohledem na čas pojata jako silniční časovka se 7 kilometrovým kopcem uprostřed, který málem přiměl některé Nezmary, kterým v příjemném 4 stupňovém vánku lehce omrzly prsty, aby se vrátili vlakem. Nicméně jsme všici v pohodě potmě dojeli zpět do hotelu, kde sme asi po hodince v baru, pod peřinou či pod sprchou alespoň natolik rozmrzli, že sme mohli vyrazit do hospy na večeřu.

Na cestu si někteří kořeni schválně nastrkali slámu do bot a poté, co se všem po 15 minutách podařilo koupit lístek, snažili se sbalit místní koc sedící v trajfu na hlášku kontrola jízdenek a další neskutečný hlášky, který do ní pasři valili. Koc to vyhodnotila, že kdo uteče vyhraje, a proto jsme již došli do hospy U Dřeváka na Dřevařské v poho. Tam sme dali gáblík a většina se vydala pěšky dom, zatímco menší komando nezdolnejch kořeňů šlo vomrknout Joštovy gule, dát pivo na stojáka a poslat svejm kámošům pohledy. Po dosažení této mety metli už všici do betle.

V sobotu nás totiž čekala královská etapa, a to vokolo prýglu (levý břeh) a Bílý potok. Vyjeli sme přesně o 10 minut dřív než v pátek, a proto jsem dospěl k přesvědčení, že je to reálnej plán. Nejprve sme vyjeli na Medláneckej kopec, čumeli sme z něj, kde se motali včera a poté přes Babu (někteří byli nesví, že tu máme šecko po babách) krásným trailíkem sjeli do Kuřima (vono je to správně ženskýho rodu, ale to skoro žádnej brňák neví), odkud sme na start legendárního trailu kolem prýglu valili po bývalé Kuřimce (železnice Kuřim – Veverská Bítyška – historický železničář by měl z výpravy radost). Borci měli při jízdě augle navrch hlavy, jak cesta byla betelná, než nás zastavily záterasy závodu Vokolo Prýglu. Čučím na to jak bejk, plán pokračovat v pytli. Rychle lávkou přes prýgl měníme stranu prýglu a přes hrad Veveří míříme lesní cestičkou zpět do Bítýšky na oběd. Tady dáváme pivsona a bagrujeme nějaké gábl. Potom se stejnou cestou vracíme, zatímco Majk si u hradu vzpomíná, že tam nechal bágl. No nic, voláme té koc, že nám má bágl schovat, že se pro něj za 2 hoďky stavíme. Přejíždímě znova prýgl po lávce na místo, kde nás kvůli závodu odklonili a pokračujeme v cestě dál. Po krátké bitvě o pozice, kdo bude sjíždět první a bude tak všechny brzdit a komu jako 16. ujedeme vše zvládáme a dáváme se do sjezdu, aby nás v nejlepším úseku zastavili výletníci, takže z toho stejně nebylo nic. Slibuju ale repete, což někteří neberou vážně a někteří opakovaně tvrdí, že pojedeme jiné pasáže. Tvrdým výšlapem vyjíždíme opět nahoru, abychom oborou po lesní houpavé pěšině se dostali na konec křížové cesty, kterou pár technicky zdatných borců sjede a zbytek se bojí, že si při vedení kole zvrtne kotníky a zláme haksny. Sjedeme teda dolu, dojedeme pro Majklův batoh, občerstvíme se panáčkem, rozhodneme, že na Bílej potok hážem bobek a vracíme se do štatlu znova podél levé strany prýglu. Vočumujeme hráz, někteří hází augle na schody dolů, že by to celý zkusili sjet a pak vyjet a poté pokračujeme pěšinkou podél Svratky jen s občasným přenášením (je málo vody) doprovázené přednesem básní až pod Wilsoňák, kterej si vyšlápneme posilněni burčákem na Monteboo nebo Kraví horu. Dáváme škopek a já potkávám kámoše, s kterým jsem trasu plánoval a který si nešťastně týden předtím se mnou zlomil rám svýho kola. Jeho žena bikerka mi hlásí : tak to ti borci, českobudějovičáci? Já přitakávám a doplňuji, že se říkáme jen budějičáci. Ona jen nevěřícně vrtí hlavou řka: a jak je možný je pak odlišit od borců moravskobudějovičáků? Chvili jsme ještě debatovali o pravděpodobnosti výskytu českobudějičáka či moravobudějičáka v Brníčku, ale následně jsme to rychle sjeli dolů, abychom si dali ještě pivsona Na bláhovce, pověstné to hospodě, kde se točí vymazlená plznička, ale obsluha je přísná jak brněnské čas. Někteří kořeni jsou poněkud rozladěni způsobem, jakým jim obsluha naznačila, že se mají o půl kroku posunout, ale my znalí víme, že byla velmi dobře naladěna, neboť místo pár šťouchanců loktem pod žebra mohli taky dostat krýglem do drně. Poté se opět dělíme, neboť Majkl a s ním parta pijáků chtěla ještě navštívit Šelepku, která svého času byla legendární pajzl, avšak nyní je vystajlovaná hospa, kde i retich je křišťálově čisté. Protože tentokrát nepřijíždíme vycuclí jak krabičák vod bezdomáče, vyrážíme do štatlu na bahno. Poté se však skupina definitivně trhá a osudy jednotlivých borců se ztrácejí v reji města, potoku piva a kdovíkde.

Nedělní ráno je krušné. Všici však statečně trvají na Bílým potoku a vymýšlí vymazlenou variantu jak nezakalit na podchlazení a zápal plic, a to jízdu na začátek potoka, sjetí dolů suchou nohou a výjezd brodama nahoru, tj. cca do 2 hodin v autě od výsadku. Všechno jde jako po drátkách, prohlížíme krásnou Šmelcovnu a pouštíme se do prvního z 19 brodů. Poté, co projedu první brod, nastane něco, čemu doteď nemůžu uvěřit. Vítek to při pohledu na mé vytřeštěné oči nazval “demytizace” BKNezmar. Všichni borci se totiž způsobně seřadili do řady před kmenem přes potok a jali se pokoušet přenést kolo a sebe přes potok suchou nohou. To byl šok sám o sobě, nicméně způsob, kterým toto probíhalo si nezadalo ničím s nejlepšími hollywoodskými groteskami. Když cca po 20 minutách byla na druhé straně asi 1/3 Nezmarů, vzmužili se někteří stateční borci a s výkřikem, toho bohdá nebude, aby Nezmar terén objížděl, vrhli se do studených vlnek potoka (někteří technicky zdatní se ani nenamočili). Následné brody se tak rozdělili na skupinu, kterým dres BKNezmar dodal odvahu a jezdili brody a skupinu, která neskutečně zdržovala. Samozřejmě jak to tak bývá, celé objíždění a přelézání skončilo ve chvíli, kdy potok nebylo jak a kudy přelézt, takže po asi 1 hodině a cca 700metrech se namočit museli všichni. Ostatně, plán projíždět Bílý potok, který se jezdí jen a právě kvůli brodům, s plánem se nenamočit, je asi stejný, jako jít s kámošama na pivo do hospody s plánem se neopít, prostě to je nesmysl a ani to nejde zrealizovat. Každopádně jsme pak již v normálním tempu krásně brody dojeli až do Křoví, kde nám všem Vítek ukázal, jak nejezdit na kole U-rampu, a odkud sme najeli “nasilnicu” a po té až k autům, kde sme se u hřbitova všici převlíkli, taktně skryti před babičkama chodícíma na krchov, aby jim augle nevypadly.

Závěrem lze říci, že akce se vyvedla, počasí slunečné, terény byly krásné, prostě, teplo a rovinka, inu jižní Morava. A komu se to nelibí, ať si kolo políbí.

Bivoj

NZO: a okénko poesie citované přímo na břehu Svratky:

Na břehu řeky Svratky kvete rozrazil,
na břehu řeky Svratky roste nízká tráva,
rád chodil jsem tam denně, koupal se a snil,
na břehu řeky Svratky kvete rozrazil
a voda je tu těžká, chladná, kalná, tmavá.

I za slunného léta je zde zvláštní stín
jak v starém obraze, jenž u nás doma visí,
proč cítil jsem tu vonět kopr, česnek, kmín,
i za slunného léta je zde zvláštní stín
jak v jedné zahradě, kam chodíval jsem kdysi.

Jsou možná hezčí řeky, mají větší třpyt
než tento teskný břeh, než temná řeka Svratka,
a přece musil jsem tu každoročně žít,
jsou možná hezčí řeky, mají větší třpyt,
však nechodila k jejich břehům moje matka.

Jsou možná země, kde je voda modravá
a nebe modravé a hory modravější,
a přec mou zemí navždy bude Morava,
jsou možná země, kde je voda modravá,
a přec mi nejsou drahé jak ta země zdejší.

[Show slideshow]

1 2 ... 4 ►

BRNĚNSKÁ GALERKA na GOOGLU

4 Responses to “Brno 7.10.-9.10. 2016”