Pátý ročník silničního výjezdního zasedání se konal ve dnech 7.-9.8. a přinesl několik novinek. Jednak jsme po prvně nejeli přímo z CB, ale autama jsme si přejeli do Liezenu, aby byly naše vytoužené destinace dosažitelné a jednak jsme měli zázemí v podobě Kocoura s autem, který nám vozil věci, potkával nás v průběhu etapy a nabízel pití, jídlo a suché oblečení. A při fyzickém či při psychickém (kluk z plagátu) kolapsu 😉 poskytl místo v autě na konec, či část etapy. Prostě přehršel švajňáckých výhod, které jsme všichni s více či méně přiznanou radostí přijali… Tímto bych pozorné “matce Mačičce” chtěl ještě jednou poděkovat.

Účast: Ondra, Eri, Peťa Šikl, Aleš, Samík, Venca, Eda, Kory, Větrák, Kocour, Ondra Míka.

Pátek: 171 km, 2.143 v. m. První etapa se odehrála za slunečného počasí s teplotou stabilně překračující 30°C ve stínu a tak všichni naladěni sluncem vyrazili v ústrety prvním kopcům. Etapa byla vymyšlena dobře, tomu se nedá nic vytknout, muhehe, jenže pokud prostě jede člověk do destinace, kde je mezi horami velká aglomerace, dík poměrně širokým údolím a nížinám mezi kopci, prostě to musí být znát. A taky že jo. Lučně zalesněnou romantiku Nízkých Taur velmi rušil automobilový provoz, což člověku prostě vadí, i když nebezpečí hrozí asi o sto procent méně než u nás. Rakušáci holt nejsou jako řidiči stejný kokoti jako my – mnohdy se za nekoordinovaně zmítající se a stále se promíchávající kohortou 9 “silničářů” seskupilo i několik aut a bez jediného zatroubení jen udiveně sledovali naše tempo á 30 km/hod. Poté, co jsme si kolony za náma asi po 20 minutách všimli a několik z nás začalo máchat rukama ukazujíc, aby nás předjeli, že o nich víme, stejně předjížděcí manévr do doby, něž bylo vidět na 10 km dopředu, neuskutečnili. Příjemné zjištění a apelace na všechny z nás řidičů… Náladu nám vylepšili silnice v kopcích, které nenesly parametry “hochalpen strasse” a o pravidelném sklonu 7% se nám mohlo nechat jen zdát. A 15% v 195°C na asfaltu pumpičku řádně rozhicuje 🙂 Bez úhony jsme etapu došmrdlali, když v závěru Větrák, provozující poslední čtvrtku etapy krycí mimikry “už nemůžu”, mohutně zašpurtoval na ceduli Graz a etapové vítězství, tak dlouho rezervované pro Aleše, mu uzmul. Graz je město překrásné, lidí na ulici dík pátku mraky, představení na náměstí, moderní architektura snoubící se architekturou tradiční – tip pro romantický výlet ve dvou. My však měli složení neromantických praktiků zajímajících se jen o pivo (nebo by to se samičkou bylo jiné?) a tak se mnou na půlnoční intimčo vyrazil jen Eri opakujíc: “Děsně rád se motám přivožralej cizím městem” 🙂 Krásu možno zhodnotit z nočních fotek (galerie bude připojena)

Sobota: 174 km, 2.088 v.m. Na druhou etapu nám pánbožko ještě přitopil, což v závěru odnesl vypařující se Větrák i přesto, že od tablet, rozpustného magnesia až po ionťáky vyzkoušel vše. Věděli jsme, že bude více než příjemné zchladit tělo koupelí a tak jsem mimo opakované neplánované cachtání v kašnách a potůčkách (viz fotogalerie) naplánoval i zastávku u horské přehrady. Zastávka byla naplánovaná dobře, jen nám propracovávání kopci k vodní spáse trvalo poněkud déle než jsme čekali – holt ani dvacetikilometrovým kopcům 248°C na asfaltu nesvědčí. Na koupálku jsme se rozdělili na spořádanou partu s plavkami na pláži (Eri, Venca) a na lachtaní buzíbob párty bez plavek u restaurace (já, Samouš, Kory, Větrák, Eda a Aleš) a voyarerového očumovače Peťu, který, světe div se, neokukoval na pláži, ale u restaurace 🙂 Po osvěžení, sjezdu s defektem Vetrákovo duše (v kole!), Mačicovo servisním odtahu Větráka, jsme to úmornou rovinou dojebali do Klagenfurtu, kde přesilný Eri v dlouhém špurtu opět Alešovi ukázal, že vítězství v etapě už není garantováno jen pro něj. V Klagenfurtu hrozbu spaní pod mostem dík ubytovací kapacity obsazujícímu festivalu odvrátil Ondra Míků, neb přijel autem přímo z CB už ve 14.00 a na nás tak čekalo připravené ubytko (díky Ondro), jenže jsme byli všichni pěkně poblitý a vzhledem k vzdálenosti centra od ubytka asi 2,5 km skupinky zhltla večeři a pár piv a odebrala se na kutě bez kulturní vložky.

Neděle: 181 km, 2.910 v.m. Poslední etapa byla vskutku královská – nejdelší, nejtěžší, ale především nejkrásnější za téměř liduprázdných silnic. Zase to ale nebylo výběrem trasy, ale výběrem míst, kudy pojedem. Cesta skrz centrální masiv od údolíčka po údolíčko, kde hory mnoho prostoru lidem k usídlení nedávají, značila, že je člověk na silnici sám, kouká na tu krásu kolem, pozdraví se s kravičkama, zanadává si na kopec, probere témata od obsahu motoru traktoru (zhruba jen jeden litr!) až po anální kolík, nikde nikdo, ticho klid a mír, jen kolo ševelí, pot kape, zuby jsou zakouslé do řidítek. Ale i tahle krása se stoupající fyzickou únavou, či osezenou zadulkou se časem přejí a to se pak teprv ukáže, jak kdo dokáže otupět, či si v utrpení libovat. Zase se ale musí ocenit, že když už někomu psychicky na kopci dojde a na sjezd nasedne do auta, pod kopcem zase sebere tu sílu, sundá kolo z auta a v rauši etapu dokončí! Zbývá jen vypíchnout, že Solkelpass začínal 3. den na 107 kilometru kde už jsme ten den měli v nohách 1.800 metrů převýšení a jeho závěrečných 5 kilometrů mělo nepolevujících 10% stoupání s vyvrcholením 14%, což bylo potěšení snad už fakt jen pro Eriho 😉

Sölker Pass – profil

Po upozornění (ne Alešovo) doplňuji, že závěrečný spurt na Champs elysées (cedule Liezen) byl opravdu vyhrocen – chudák Peťa neměl poté, co táhl 20 kilometrů špic, sílu na to bláznění co nastalo. Eri dobře věděl, že Aleš bude tentokrát pozornější a tak zkusil nastoupit 2 kilometry před páskou, ale Aleš nástup zachytil, stejně tak Venca a poblitej já. Zbytek se ještě snažil naši poodskočenou čtveřici dojet, ale bylo to jen stínování stíhačky 🙂 V naší čtveřici stíhal nástup nástup, Aleše se snažili utrhnout jak Venca tak opakovaně Eri, jenže lišákovi zbylo ještě dost sil a závěrečný asi 5. nástup Eriho nebyl dost drtivý a tak nastoupil Aleš a bez diskuzí si dojel pro vítězství nejsladší, následován Vencou, mnou a bramborovým Erim. Ještě do starého železa nepatří, ale kralování dostalo povážlivé trhliny…

O.

P.s. Nevím čím to bylo, snad ponejvíce únavou, ale na závěr jsem začínal nabývat dojmu, že bychom se mohli přehoupnout do dalšího levelu umění jízdy ve skupině. Všichni už chápou co je hák, chápou, že je opravdu účelné v něm jezdit, jízdu v háku více či méně ovládají (nevyskytují se už úkazy alá 6 metrů za skupinou), ví, že si musí zakřičet když jim to cukne, ví že z kopce to musí na špici rvát, aby ostatní za nimi nemuseli bejt furt na brzdách a ví, že přešpurtovaný brdek celistvosti skupiny nepřidá a ví, ža na špici se člověk dostane tak, že před ním lidi ze špice odstoupí a ne tak, že ukazuje ramena a na špic si dospurtuje. VÍ a CHÁPOU to je to krásné zjištění – jen na to “občas” zapomínají, event. nedokáží či nechtějí realizovat. Pro příště bychom mimo PILOVÁNÍ výše zmíněného mohli začít zařazovat libůstky alá upozorňování na zvedání se ze sedla, jízda v kolotoči a jiné. Nebo aspoň to pilování 🙂

P.s. Celkově shrnuto, supr čupr věc tahle výjezdní zasedání – přístě bych zase zvolil Horní Rakousko po vesnických prdelích s cílem ve Welsu a Linci. A snad bychom i to ubytko možná mohli předem buknout, když z loňska a letoška víme, že jedem v počtu deseti i když je 8°C a prší či když je 38°C jak u vysokých pecí.

[Show slideshow]

1 2 ... 5 ►

[Show slideshow]

One Response to “Silniční výjezdní zasedání 2015: Liezen – Graz – Klagenfurt – Liezen”