Před koncem roku 2015 se nám (Petrovi Š., Jardovi V. a mě) podařilo nominovat na extrémní nonstop cyklistický závod Loudání 2016. Jeho trasa je do poslední chvíle tajná, vede především terénem, často velmi těžkým, nesjízdným. Vzkaz pořadatelů pro odvážlivce, kteří se rozhodnou závodu účastnit je tento: „Délka Loudání bývá mezi 600-800 km, buď tedy připraven tlačit nebo nést kolo 600-800 km. Změna je ale vyhrazena, překvapení je v genech Loudání“.

Přípravě jsme se snažili věnovat jak to jen šlo. V zimě jsme poctivě lítali okolo ČB v rámci Nightride, na jaře jsme se snažili najezdit nějaké delší km. Až mě to kazilo radost z jízdy, kolikrát jsem se musel trochu nutit a jet na kolo ne za zábavou, ale že musím něco najezdit. Naštěstí mě začalo pobolívat koleno, tak jsem se 2 měsíce před startem raději šetřil :). Do Loudání jsem najel 1290 km, 24.344 výškovým metrů, 86,5 hod  (+noční, které jsem jezdil bez tachometru).  Mocně jsme plánovali a přemýšleli o výbavě. Co všechno budeme potřebovat? Co je zbytečné vozit? Jak zabalit a do čeho? Pojedeme v noci? Jaká mít sebou světla? Bude možnost si někde dobíjet telefony, světla, GPS logery? Budeme muset vézt jídlo, nebo bude možné koupit cestou? Jaký mapník? Spacák sebou nebo spát po penzionech? Vydrží nám kola? Co sebou za nářadí a náhradní díly? Jaké oblečení? Těžko se plánuje, když se neví, kam se pojede, dokonce ani kde je start a cíl a vlastně ani jak dlouhá trasa nás čeká. A jaké bude počasí? Byl jsem z toho dost nervózní. Dobrý test bylo na začátku května objetí VKJČ nonstop – naštěstí bylo dost hnusně, takže jsme zocelili tělo i ducha, vyzkoušeli vybavení a hlavně se uklidnili, že tenhle druh cyklistiky jsme schopní vydržet. Kamarád Lojza nás vybavil výrobky jedné nejmenované firmy (ORGOŇ), které se moc osvědčily. Celé Loudání zvládly bez problému, krásně drží na kole, jsou praktické. Chválíme a doporučujeme, jen nesmíme dělat reklamu. Už má moc zakázek a nestíhá kvůli tomu jezdit na kole a běhat!

Týden před startem jsem snad 10 x denně kontroloval předpověď počasí. O víkendu se Čechami prohnaly přívalové lijáky a kroupy. Výhled také nic moc, nakonec bylo jasné, že zmokneme určitě. Sice mělo být teplo (přes den 20-25°C, v noci 10-15°C), ale přeháňky a bouřky každý den. Konečně tu byl start. Středa 1.6.2016. Ještě trochu nervozity při balení (dopolední nákup pláštěnky), navěšení kola a hurá na nádraží. Alice se se mnou přišla rozloučit ke vlaku, dostal jsem energy tyčinky, ale opalovací krém jsem odmítnul z pověrčivosti. Věřil jsem, že když si ho vezmu, tak bude pršet, když ho mít nebudu, tak bude hezky. Nakonec to moc nevyšlo. Nervozitu jsme s Petrem ještě v ČB v nádražce zahnali dvěma pivkama, jedním ve vlaku a pak jedním na oslavu setkání s Jarunem na nádraží v Praze. Jeli jsme do Kladna a odtud už kolmo do Slaného (asi 12 km na rozjetí) na místo srazu ve 20 hod v hospodě na zimáku.

Když jsme přijeli, bylo už na místě živo, startuje 60 bajkerů. Mezi nimi známé tváře, legendy Martin Vít, Milan Silný, Honza Vlasák, … nálada uvolněná, pivka, večeře. Přehnala se bouřka, mokro bude, to jsme čekali. Krátká instruktáž, rozdání GPS logerů a už konečně odtajnění trasy – rozdání 38 kusů map tištěných na formátu A4. Mapa Shocart turistická, měřítko asi 1:50.000, zapomněli jsme se zeptat. Jarun dokonce přišel s teorií, že ve směru východ západ se mu jede lépe, než ve směru jih-sever :). Trasa je v mapě vytečkovaná, po stranách je text, který trasu komentuje a upozorňuje na záludnosti. Na webu Loudání pořadatelé během května poskytovali indicie o trase. Nejvyšší místo trasy je skoro přesně o 125 m nižší než nejvyšší vrchol Čech za protektorátu (Javorník na Šumavě 1.066-125=940 m. n.m. snad Dyleň? Na trase je místo, kde když se dáte na severovýchod, tak se ocitnete na západě – snad někde mezi Karlovarským a Plzeňským krajem? Nakonec i odtajnění cíle ve Slaném, délky trasy 645 km a převýšení 12.400 výškových metrů. To ukazovalo na papírově lehčí ročník, než byly některé v minulosti. Taky to mohlo být mlžení, ale naštěstí nebylo. Horečnaté listování, ano je to tak. Ze Slaného na západ, Cheb, Aš, Slavkovský les, líznout Krušné hory a zpět. Většina po turistických trasách, přejezdy po cyklostezkách a opuštěných silničkách. Smysl Loudání pěkně vystihnul jeden biker blízký pořadatelům: „tradice Loudání je jet po ČR a v bahnolese. Alpské parkové terénky nechť vychytá jiný druh závodu, a my nechť dál odplevelujeme zapomenuté trasy KČT“.

Setmělo se a jdeme na to. Středa 22 hod. Start. Čelo vyrazilo, jak kdyby se jelo 2 x kolem bloku. Věřili jsme si, po tmě jezdíme, světla máme vychytaná, výkonné čelovky. S mapou to umíme, jezdíme orieňťáky. Nejezdíme ale podle mapy a po značkách v noci, takže mě čekalo nemilé překvapení. Posvítím si na mapník, folie mi odrazí světlo do očí, nic nevidím, snažím se něco vykoukat v mapě, kouknu do tmy, nic nevidím, jedu poslepu, trochu se rozkoukám, posvítím si do mapy, folie mi odrazí světlo do očí, … hrůza. Navíc jak je všude voda, bahno, vlhko, tak se mi mapník mlží, každou chvíli ho otírám. Chtěl jsem jet svoje tempo a nevybláznit se hned na začátku, ale vlaju za ostatníma a snažím se udržet, jet podle nich. Do mapy moc nekoukám, je to zbytečné. Po pár desítkách kilometrech se ustálila skupinka – já, Peťan + 4 další. Docela jsme jeli vpředu, na checkpointu 02 jsme byli na 12.-17. místě. Z checkpointů se posílali kontrolní SMS, obratem jsme dostali SMS kolik máme ztrátu na prvního a kolik na jezdce před sebou. V posílaných SMS se účastníci mohli vyjádřit, jak se jim jede a v jakém jsou stavu. Hlavně ke konci trasy je to zajímavé počtení. Sám jsem z toho začal veršovat, taky na co pořád myslet celej den, něčím se člověk zabavit musí :). Kdo na Loudání závodí, nesmí spát. Obzvlášť první noc, to se musí jet nonstop. My spát chceme, náš hlavní cíl je dojet. Za Krakovcem to trochu znám, podél Javornice samé bahno a desítky brodů, tak jsme se rozhodli si to nechat na ráno za světla. Krásná autobusová čekárna je naše, uléháme asi hodinu po půlnoci, po 50 kilometrech. Posílám SMS Jarunovi, kolem druhé doráží a uléhá k nám.

Ráno vstáváme brzy, budík máme na šestou, dáváme si rohlík z domova a v půl sedmé už jsme na trase. Je mlhavo, vlhko, louže bahno, přes brody dojíždíme až k Berounce do Zvíkovce, odtud stoupáme po silnici, zastavujeme na rychlou snídani u asijské sámošky. Dál po lesních cestách, které jsou hodně vymleté od silných dešťů, všude koryta, nánosy bahna, louže, pěšinky rozryté od stáda bajkerů před námi. V Plasích je při vjezdu do města brána, projeli jsme a začalo pršet. Jako zázrakem je tam také sámoška. Teplá sekaná a vaječný chlebíček nám zvedá náladu. Ještě potřebujeme něco, což nacházíme na druhé straně města na nádraží. Já si v pokladně poctivě kupuji jízdenku na WC, Peťan jede na černo. V Plasech je checkpoint 03, jsme na 45. místě, opravdu většina borců nespala a jela nonstop. Ne že by na umístění záleželo, hlavní cíl pro mě byl dojet, ale sledovat jak se posouváme bylo zábavné. Ráno jsme byli hodně vzadu jelikož nás předjeli ti, co spali míň nebo vůbec. My je během dne sjížděli, večer jsme se v pořadí dost posunuli a šli spát. Ráno opět pokles v pořadí. Začíná svítit sluníčko, cestou do Stříbra Jarunovi trochu odjíždíme. U oběda se vyhříváme a sušíme věci. Dál jedeme podél Mže, místy je to na tlačení, nošení, chvílemi i slaňování. Opět přichází bouřka, schováváme se na verandě pěkné chajdy. Není tu signál, takže nevíme, za jak dlouho se to přežene. Riskneme to a ještě za mírného deště vyrážíme do prvního většího kopce. Další sámoška, sušenky, kobliha, kola, voda – klasický nákup od asijského prodavače, bude nás to čekat ještě mockrát. Jak se blíží večer, tak postupně sjíždíme bajkery, co jeli nonstop a o některé se i bojíme. Únava jim kouká z očí, nemluví, na pozdrav nereagují, neusmějí se. Zkoušíme to dotáhnout na CHP05 Krasíkov a daří se, od startu ujeto 217 km, dnes nějakých 170 km. Úplně nahoře na Krasíkově je překvapivě vodovod, teplá sice neteče, ale přesto umýváme bláto z kol a ze sebe – alespoň z toho, co nám čouhá z drezů. Většinu nočních jezdců jsme dojeli, pod Krasíkovem spí spousta lidí, početná skupinka v penzionu Dvůr Krasíkov. Také to zvažujeme, ale nakonec chceme být přírodňáci, to vnímáme jako pravé Loudání. Až později se dovídám, že Dvůr Krasíkov patří bývalé kolegyni Alice z práce, dokonce jí Alice posílal SMS ať se o nás postará. Až druhý den ji odpovídala, že tam spalo spoustu loudalů, ale dva odpovídající popisu konstatovali, že je to na ně moc luxusní a zmizli, takže je jí jasné, že jsme to byli my. Jedeme kus z trasy do Kokašic, hledáme hospodu, bohužel je zavřená. Z mapy víme, že je tam benzínka, tak plni naděje jedeme k ní, ale je taky zavřená. Takže klasika, fotbalové hřiště, ubytováváme se ve 21 hod. Poslední rohlík z domova k večeři a spát. Posílám SMS Jarunovi, zkusí nás dojet. Před spaním zapínáme data a kontrolujeme mobily. Vyráží nám dech, jaká diskuze se o nás vede na viberu, jakou máme podporu od kamarádů spolubikerů, kteří nás sledují z domova. GPS logery fungují bezvadně, kontrolují náš pohyb na on-line mapě. Bez přehánění jsem dojatý a mám skoro slzy v očích. Po půlnoci volá Jarun, že je v Kokašicích a hledá nás. Vysvětluji mu to, ale oba jsme dost unavení, i mentálně, takže napoprvé se to nedaří. V dalším telefonátu si ujasňujeme, kam je do kopce a z kopce, vlevo a vpravo, a nakonec se shledáváme. Jarun dotáhnul loudala Dana, kterého potkal cestou, chudák jel nonstop, moc nemluví.

Ráno bohužel prší. Na meteoradaru to vypadá, že by déšť měl postupně přestávat. Přejíždíme na benzínku, dáváme si bagetu ke snídani a pán nám dokonce uvařil čaj. Stále prší, ale vyjíždíme v sedm hodin s nadějí, že to jednou přestane a snad to bude brzy. Čeká nás terénní část, pěšinka lesem a dál kolem Kosího potoka, hodně bahna. Začíná mě zlobit malý převodník, namotává se na něj řetěz. Snažím se to omývat a mazat, ale nevydrží to dlouho. Co nevyjedu na velkýho, to tlačím. Byl jsem z toho dost špatnej, kdyby to tak bylo pořád, tak by to bylo peklo. V Plané zastavujeme na gyros, až je mi pána líto, jak mu tam okapáváme. Dan jel pořád s náma, docela jsme pokecali, vypadal v pohodě. Když jsme chtěli vyrazit dál, tak tam najednou nebyl, chvíli jsme čekali a pak jeli dál bez něj. Mysleli jsme, že odjel dřív, ale nakonec asi jel ještě něco koupit a jel za námi. Už jsme ho neviděli, později vzdal. Okolo Kosího potoka dělala trasa smyčky, na dvou místech se přibližovala až na pár stovek metrů, takže bylo možné v dáli zahlédnout někoho, kdo byl desítky kilometrů před vámi nebo za vámi. V cíli jsme se dozvěděli, že jeden borec, s kterým jsme se cestou dost potkávali, minul odbočku a vynechal smyčku. Náhodou se tak dostal na čelo závodu a zrovna těsně před prvního, který když ho před sebou uviděl, tak prý z toho měl málem infarkt! Přestalo pršet a v Mariánských lázních u fontány dokonce svítilo sluníčko, nálada se zlepšila. Jarun měl z nás nejvíc naloženo, tak u pošty přebalil bágly a nepotřebné věci poslal domů balíkem. Geniální tah, zkušenosti jsou znát :). My s Petrem jsme naopak jeli dost nalehko, co nejmíň věcí, být co nejlehčí. Na večer mi vlastně zbylo jen jedno moirové triko, ponožky a trenýrky na spaní. Všechno ostatní jsem měl na sobě mokré.  Ještě jsme doplnili zásoby v sámošce a vyrazili směr Dyleň, na nejvyšší bod trasy. Cesta přes střed Evropy byla totálně rozježděná od lesáků, ještě jsme navíc s Jarunem přejeli odbočku, Peťan byl před námi. Naštěstí jsme potkali kolegy, co už se vraceli, jinak bychom bloudili víc. Slíbil jsem jim za to, že nám ukázali cestu pivo, až se někde uvidíme, ale už na to nedošlo. Na Dyleni začalo pro změnu pršet, v blátivém sjezdu jsem si ustlal, naštěstí bez následků. Začali jsme kopírovat hranice po starých vojenských cestách, signálkách. Vojáci se s tím tehdy moc nemazali, hodily pravítko na mapu a bylo vyprojektováno. Nekonečné úseky bez zatáček, ostře nahoru, ostře dolů po staré asfaltce. Sice to ubíhalo, ale nic moc zábava. Někde v lese jsme překonali polovinu trasy, psychologická meta, teď už jsme měli víc ujeto, než nám zbývalo. Na dalším checkpointu v Pomezí nad Ohří další SMS, další asijská večerka. Až do Aše se nám nechtělo, v obci Libá to vypadalo na hospody, tak jsme si řekli, že popojedeme alespoň tam. Před námi bouřka, naštěstí odešla, jeli jsme těsně za ní. Lesní cesta vypadala jak potok. Nahoře proti proudu, dolu po proudu. V obci Libá jsme našli penzion s hospodou. Pro dnešek končíme, je asi 19 hodin, dnes jsme ujeli 120 km, promočení, zabahnění. Nejdřív jsme se osprchovali u pumpy, komplet boty, návleky, promočení už jsme byli, tak to bylo jedno. Ještě jsme přemýšleli o spaní venku, navíc pan domácí má prý na ubytování plno. V hospodě seděli další dva loudalové, pokecali jsme, že prý spí ve stejné vesnici kousek vedle. Po telefonu jsme se tam taky objednali. Jak to pán slyšel, tak prej že to tam není úplně dobrý, přeorganizoval ubytování a nakonec na nás zbyl pokojík. Nám už se ven taky nechtělo, tak jsme rádi zůstali. Vtipný bylo, že pán si myslel, že tam spí i ti dva před náma, když platili a loučili se, tak se dost divil. Dali jsme pár piv, večeři, sprchu, vyprali si zabahněné oblečení a šli ještě na dvě, aby se nám lépe usínalo. Šli jsme jen v ponožkách ve zbytcích suchého oblečení, domácí když nás viděl, tak nám dokonce půjčil pantofle. Dorazila k nám zpráva, že Loudání už má vítěze. Neskutečný. Mavit ujel trasu za 46 hodin beze spánku. Cestou si jen jednou lehnul do krmelce, ale nemohl usnout, protože se bál, že usne moc tvrdě a bude spát zbytečně dlouho. Tak raději po půl hodině jel dál. Paní z kuchyně nám vyprávěla, že včera před zavíračkou přijel cyklista a ptal se, jak dlouho bude čekat na polívku. Nestačilo mu, když řekla, že moc ne, ale když slíbila, že bude hned tak si dal hned dvojitou a pak ještě jednu. Zaplatil a vyjel do tmy. Podle času a popisu si myslíme, že to byl druhý v cíli Štěpán. I my jsme nechtěli zbytečně ztrácet čas, snídaně by na nás byla pozdě, pán byl ale kreativní a nic pro něj nebyl problém – dostali jsme večer na cestu 2 řízky mezi krajíce chleba. Parádně se o nás postarali, vyspali se v teple v měkké posteli a ráno jsme se oblékali částečně do suchého. Příjemná změna. Přes noc jsme také dobili všechny elektronické cajky. Po tmě jsme nejezdily, takže jsme za celé Loudání ani nepotřebovali dobíjet z powebanky, které jsme pro jistotu vezli.

Ráno budík na 5:30, ještě jsme se pořádně nerozjeli a Peťan měl defekt. V Aši u sámošky nás dojel chlapík v oranžovém dresu. Dali jsme se do řeči, cestou se nás lidi ptali, že někdo v oranžovém dresu urval hned na začátku kliku, jestli jsme to nebyli my. Byl to on, prý se mu to stalo asi 20 km po startu. Šel pěšky 17 km do Rakovníka, že tam přespí a ráno mu to tam snad někde opraví. Lehnul si, ale nemohl usnout – před startem si dal 5 redbullů aby se mu nechtělo spát a mohl jet celou noc. Povedlo se, v Rakovníku byl vzhůru celou noc. Ráno skutečně kliku opravil a v Aši nás dojel. Jaké odhodlání! V sobotu jsme se hodně potkávali, vždycky prohodil pár slov, pohodář. Bohužel do cíle nedojel, později v Lokti se mu rozbila zadní brzda, a to už opravit nešlo. Dojeli nás další lidi, tak nás bylo celkem asi 7. V terénu na nejzápadnější bod ČR jsme jim s Peťou foukli, na trojstátí jsem měl defekt, tak nás zase předjeli. V Hranicích opět asijský obchůdek. Obecně mapoval Peťan a musím ho pochválit, pár přejetí odboček, s postupující únavou častěji, jelikož jsme byli stále méně ostražití. Naštěstí jsme žádné zásadní bloudění nevytvořili. Kolikrát jsme stáli, koukali do mapy a nevěděli. Když si teď doma procházím mapu, tak to je úplně jasné, jak jsme to nemohli vidět? Únava dělá svoje, ani vám to nemyslí. Když jsem se dostal dopředu, tak jsem na modré podél hranic zabloudil 2 x na dvou kilometrech. Díky tomu se přes nás přehnalo pár lidí, ale ve výjezdu v terénu podél hranic jsme je zase předjeli. Naštěstí jsem vepředu moc často nebyl :). Zajímalo by mě, jak by to Peťan dal, kdyby jel v závodním tempu. Myslím, že by byl hodně vysoko. Zajímavý byl průjezd golfovým hřištěm, rozjařeně jsem golfisty zdravil, ale moc mě nechápali. Před čínským obchůdkem (kde jinde) ve Skalné se nás sešlo 9 od 33. místa. Vyrazili jsme první, v Lubech se spustil ceďák, zrovna jsme jeli okolo benzínky, tak jsme to tam přečkali. Za půl hodiny, co jsme tam byli, tam přijela pouze německá auta, na stojanu měli cenu jen v eurech. Dál to byl docela záhul, dlouhý výjezd. Nahoře krásný lesní palouk, pásly se tam kozy. Jedna mě zvědavě okukovala a dokonce mi ochutnala zadní blatník. Po houpavé lesní cestě to frčelo, v prudkém sjezdu mě pak překvapila dost hluboká svodnice, na poslední chvíli jsem jí přeskočil. Následoval nejetelný kopec do Rotavy, další sámoška.  Jarun píše SMS, že mění drát v zadním kole (asi stejná svodnice). Je to šikula, vyměnil a jel dál. S Petrem jsme jeli napřed přes vrchol Javorník, krásně jsme si užili tlačení přes louky a pak dlouhý sjezd do Nejdku. Dali jsme si rádlera v hospodě, koukli na mapu, uvažovali o kempu v Lokti nebo v Březové za Karlovými Vary. Rozloučili jsme se s ostatními Loudaly, co jsme tam potkali (dávali si večeři) a jeli dál. Krásná pěšinka kolem kolejí byla skoro to nejpříjemnější, co jsme zažili. Pak další chuťovka. Jestli někdo nemá rád naši panelku okolo letiště v Plané, tak ať si zajede na panelku u letiště před Loktem a bude ji milovat. Tahle je tak stejně dlouhá a má převýšení jak kráva, dole jsem nevěřil, že to vyjedu. Nohy docela dobrý, ale otlačený zadek už moc bolel, půlku jsem jel ve stoje. Navíc mě začalo pobolívat koleno. Kluci si stěžovali na rozmáčená palčivá chodidla, nikdy by mi nenapadlo, že tohle může být problém. Z Lokte to podél řeky jelo rychle, v Doubí u KV jsme před další čínskou večerkou udělali plán, že pojedeme dál. Jestli chceme být zítra v cíli, tak to musíme dnes natáhnout. Když to půjde tak dojedeme až na CHP 11 do Bochova. Když ne tak si lehneme někde cestou. Pro jistotu jsem koupil k večeři párečky (6 párků ve slevě za 16 Kč) a rohlíky. Nakonec jsme to dojeli, ve 22 hod jsme byli v Bochově, aktuální 26. místo, dnes 180 km, jsme na 523 km, do cíle zbývá 121 km. Na hlavním silničním tahu Praha-KV jsem si vysnil nonstop motel, ale byla tam jen benzínka. Na náměstí byly 3 hospody, všechny otevřené a všechny bez jídla. V jedné jsme vyžebrali aspoň polívku. Dorazili ještě dva Loudalové, dali jsme pivka, brambůrky, pokecali. Spaní klasika, všichni fotbalové hřiště. Jeden z tech borců nevezl spacák, jen deku a ALU folii. Jarun dorazil rovnou na hřiště asi o půlnoci, zrovna jsme se ukládali. Z hospody jsme mu přivezli lahváče, dostal párečky a rohlíky z Doubí, tak se i navečeřel :). Únava odpovídala ujetým kilometrům, ale pořád se dalo jet. Pro mě bylo hlavní jet hlavou. Na lehké převody, ve větších stoupání raději tlačit, šetřit síly a nechat odpočinout sedací části a bolavé koleno. Průběžně jsme se cestou promazávali, ale trochu odřené pozadí a třísla jsem měl. Kdyby se pavián s vlkem rozjeli, tak by to bylo na odstoupení. Jak nám říkali na vojně, důstojník musí dohlížet na hygienu mužstva, vlhká zapářka dokáže demoralizovat celé pluky. Jak dnes bylo lepší počasí, tak už mě nezlobil malý převodník. Pro změnu jsem ale měl chvílemi furtšlap. Když jsem nešlapal, tak se kazeta otočila někdy sama a popotáhla řetěz. Nepříjemné, ale dalo se jet. Bordel v ořechu, povídal Petr. Oprava sborkou-rozborkou cestou by byla problematická, pokud by se to kousalo víc, tak by byl velký problém. Snad to do cíle vydrží.

Kolegové vstali ve 4 hodiny a odjeli. My klasika v 5:30, prvně jsme zajeli na benzínku na snídani: menu bageta, kobliha, čaj, záchod. Benzínka je jistota, po pár minutách přijeli další a další, zase nás byla parta asi šesti statečných. Prožité útrapy na nás zanechali stopy. Estetické, ale hlavně pachové. Smrděl jsem dokonce i sám sobě, když nás bylo víc pohromadě, tak mě slzely oči. Včera večer jsme se snažili z mapy vyčíst, co nás čeká. Hodně silnice nebo cyklostezka, pár terénních vložek, to už by mělo jít, kde ale nastoupáme 2.500 výškových metrů, které zbývají do slibovaných 12,4 km? Říkali jsme si, že to nakonec bude asi méně, tachometry už nám pár dnů nefungovaly, tak jsme úplně neměli přehled. Myslel jsem, že tachometru nedělá dobře vlhko, ale doma sem zjistil, že se o brašnu na řídítkách prodřela kabeláž. Na začátku dne jsem trpěl, opuštěné silničky sice moc krásným krajem, ale pořád nahoru dolů na větru. Už mě bylo jasné, že se na celkové převýšení doškrábeme. Navíc mě už dost bolí koleno, je oteklé, zkouším brufen. Vjíždíme do terénu, žlutá značka ale uhýbá na druhou stranu než je zakreslená v mapě. Podle pokynů pořadatelů máme jet podle mapy, tak se vydáváme po staré trase. Starou trasu mám i v mobilu. Už víme, proč byla přeznačená. Zemědělci zrobili ohrady, chvíli tlačíme podél ohradníku křovím, pak už ho přelézáme a jedeme po louce. Dál v lese se překřižovala trasa staré a nově přeznačené značky. Špatně jsme odbočili, takže jsme jeli po nové žluté v protisměru. Totálně jsme se v tom zamotali, podle GPS v mobilu jsme to nakonec přes pole a přes les trefili na modrou, kde se mělo jet. Velká ztráta času, sil fyzických i psychických. Dále po modré to bylo drsné stoupání až na Kružínský vrch, bláto nalepené všude, kolo o 3 kila těžší.  Jarun má krizi, jedeme s Petrem napřed. Sjezd a před námi další kopec. Značka je zase jinudy, ale domorodci nás varují, že po staré to nejde projet, že jsou tam obory. Tak to vzdáváme a objíždíme kopec z boku. Pořadatelé ještě budou analyzovat záznamy z GPS logerů a vyhodnocovat, jak kdo držel trasu. Kdo si to někde zkrátil, dostane penalizaci. Jsem zvědav jak to zrovna tady dopadne. Čeká nás delší přejezd po silničkách, ubývá to rychleji než v terénu, ale trpím, vítr proti. Je na mě také už moc horko, sluníčko praží, opalovací krém by se nakonec hodil. Na dalším checkpointu navštěvujeme pro tento závod poslední asijský obchůdek. Ani nedokážu spočítat, kolik jich celkem bylo. Neskutečných 55 km do cíle, už se tam vidíme. Ještě kus silnice a pak vsuvka v terénu přes vrchovinu Džbán. Neznalým místních poměrů nám to nedochází, ale čeká nás peklo. Jak píše Jarda „mapový list 34 zůstane navždy otištěn na moje sítnice“. Nejdříve velký výjezd na Výrov, pak tlačení po uklouzané jílové cestě na zříceninu Pravda (později se v cíli od místních dozvídám, že je vžitý slogan „Pravda je jen jedna“), prudký sjezd a s kolem na zádech (tlačit už nešlo) ke hradišti Rovina – ta nahoře skutečně byla, ale pro mě nejstrašnější výstup celého Loudání. Doslova jsem naplnil slogan organizátorů „Co nejde vyjet, to jde vytlačit. Co nejde vytlačit, to jde vynést. Když to nejde ani vynést, tak teprve v ten moment jsi na Loudání“. Následuje krásný sjezd, silnička mezi chmelnicemi, poslední výraznější stoupání z Třeboce. Tam potkáváme jednoho z organizátorů Libču, na kole nám jel naproti. Chvíli jede s námi, probíráme život a tak. Následuje krásný jezdivý úsek po suché lesní cestě, teď už to dáme! Už je to jen po silnici, ještě ve Slaném trefit cíl. V centru koukáme do mapy, rozjíždím se, řetěz se kousá a sukuje se mi do přesmykače. Nejde vyrvat. Bezmocně na to koukám, to se mi snad zdá. Pár stovek metrů před cílem. Nakonec pomohlo odmontování přesmykače. Projíždíme městem a už nacházíme tenisové kurty. Neděle 16 hodin. CÍL. Jsme tu z účastníků zatím sami, všichni, co dojeli před námi už jsou pryč. Poslední dojeli 6 hodin před námi, jeli nonstop posledních 28 hodin. Když jsme přijeli do Bochova, tak byli před námi 2,5 hodiny, my tam spali, odjížděli jsme 12 hodin po nich, v cíli jsme byli 6 hodin po nich. Dostáváme do ruky pivo, myjeme kola, dáváme si teplou sprchu, pereme oblečení. Krásně svítí sluníčko, vše uschne a na cestu domů budeme voňaví. Až na boty – to je fakt síla. Ve vlaku domů si od nás odsedají lidi a paní průvodčí za sebou nezavírá dveře a nahlas to komentuje. U piva probíráme zážitky s pořadateli a ostatními, kteří dojíždí postupně po nás. Doráží i Jarun. Cílový guláš bohužel zkysnul (o důvod víc být příště rychlejší :)), tak jsme si zašli na jídlo vedle do hospody. Borci z Vysočiny si dali sprchu a pak si šli koupit kraťasy a trička do Lidlu. Na žádnou večerní párty to nevypadá, všichni jsou unavení a míří domů. Stíháme vlak ve 20 hod do Prahy a pak dál do ČB, kde jsme 01:20. Jsem šťastný, ale únava dělá svoje, spíš je to taková apatie. Pivka co jsme od Jaruna dostali do vlaku na rozloučenou ani všechna nevypijeme. S odstupem pár dní jsem moc rád, že jsem to jel a ujel a za to moc děkuji parťákům Jarunovi a Petrovi. Bez nich bych to nikdy nedal, a vlastně ani nepomyslel na to, že jsem schopný to ujet.

Díky klukům pořadatelům, moc hezká akce, taková pro kámoše. Podle jejich slov punková, odmítají sponzory a publicitu, nějaký článek prý vyjde ve VELU, jehož redaktor taky jel,  ale spíš jsou z toho rozpačití, než aby byli rádi. Každý si může vybrat, jak Loudání pojede. Neskuteční borci to prolétli. My se snažili jet bez zbytečných zastávek, ale jen od slunka do slunka. Vyhodnotili jsme, že po tmě bychom byli pomalí, raději jsme si přes noc odpočinuli. Před startem jsem snil a doufal, že v pondělí bychom to mohli dojet. Dokonce se nám to povedlo o den dříve.  Byli ale také loudalové, kteří si to opravdu užívali. Zastavili u každé zahrádky (kde mi jen smutně projeli kolem), stihli si taky něco vyfotit, prohlídnout. V cíli byli sice až ve středu, ale takový způsob mi je moc blízký. Uvidíme co příště :).

Ještě trochu statistiky. Údaje pořadatelů, tachometry nevydržely: ujeto 645 km, 12.400 výškových metrů. Hrubý čas jízdy 90 hodin, zajímal by mě čistý čas jízdy. Průměrnou rychlost jízdy jsme měli mezi 12 a 16 km/hod. Možná něco vypadne z GPS záznamu, jestli se k nám dostane. 3 x spaní venku ve spacáku, 1 x penzion. Jeden oběd a jedna večeře v hospodě, jedna polívka večer v hospodě, jinak sváči po sámoškách. Před a po návratu jsem vážil stejně 92,5 kg. Oblečený s batohem 97 kg. Batoh vážil 4 kg. Komplet s kolem, na kterém byla přední brašna 114 kg. Kolo váží asi 13 kg, navěšeno na něm bylo tedy 4 kg (+ voda v lahvích). Peťan mi po návratu vyčistil zadní nábu a kolo je zas v cajku. Odnesla to kabeláž na tacháči a napůl je prodřený bovden od řazení  – obojí od přední brašny, to by pro příště chtělo nějak ochránit. Nic mi nakonec nechybělo, ale je to spíš tím, že jsem se nedostal do nějaké nečekané situace. Ani jsem neměl nic navíc, všechno jsem použil.

www.loudani.cz