Sedmý ročník silničního zasedání přilákal tyto Nezmary & friends. A) plná účast: Ondra, Hony, Kory, Zdenál, Eri, Eda B) plná účast s puntíkem Venouš, Aleš, Bivoj, Větrák C) trojetapový přicmrndávač: Samouš D) dvouetapový přicmrndávač a automobilový zachránce: Peťa P. E) ženy vyprovázející bojovníky k prahu domoviny: Ondra M. & Peťa Pelíšek. Celkem do sedla oře aspoň na chvíli naskočilo 14 silničářů.

Koncept jsme měl tentokrát nový, spali jsme dvě noci na stejném místě (Ybbsitz) a dík termínovým veletočům a kolizím se jelo od čtvrtka do soboty. Obé se ukázalo jako vhodné. Také jsem trochu přidal na kilometrech a náročnosti, což se ukázalo jako diskutabilní 😉 a příště budu uvažovat o kratších etapách, abychom mohli obědvat více v pohodlí než na betonu před obchoďákem a také se mohli fotit, kochat, nebo nedej bože koupat 🙂 . Osmihodinový pohled na galusku před sebou bez koupání má prý také něco do sebe, ale myslí si to spíše menšina z nás 😉

Čtvrtek: 195 km, 2.150 m převýšení

Že je cesta Rakouskem bezbřehým potěšením z kvalitního asfaltu bez aut, krásných cest, krajiny upravené snad nůžkami na manikůru píšu v každém silničním reportu a tak přeskočím opěvování krás cyklistiky u našich sousedů a popíšu taškařici, kterou nám připravil Samouš, ten kluk řeznickej, tloustnoucí lotr sušickej. Nějak nám hoch v Sušici netrénuje a když do toho vstoupí faktor, že někteří trénují zase až moc 😉 vznikne nesoulad, který bude příště vhodný řešit předem (ale to bude spíše obsahem interních diskuzí). Každopádně se Samouš bez naježdění hrdinně vrhnul vstříc dvoukilu s mým slibem, že mu budu dělat lóšadě a tak jsme spolu strávili celičký (krásný!) den. Můj větrný ochraný štít však přestal zabírat někdy kolem 160 km a tehdy vedení týmu stáhlo k Marcelu Kittelovi další dva gregária Aleše a Zdenála s jediným cílem – dovézt náš poklad do cíle. Samoušovi vypověděly službu nohy a tak přišly na řadu naše ruce, položené na Samoušova záda. Samouš však začal variovat v hlavě – návrh na shánění taxíka mezi stodolama byl hodně úsměvný, počal vydávat zvuky jak při upracované souloži (smích nám kazil tlačící výkonnost) a jednou se nám dokonce snažil ujet zpátky z kopce, ale podjel jsem si ho a dezerci zamezil 🙂 Do posledního prďáku už ho museli tlačit Aleš se Zdenym společně a to tak mohutně, že utrhli Edu 🙂 Deset km před cílem však přišlo mé zamyšlení nad mapou a toho holomek využil ulehnutím do trávy bez zjevných známek života. Aleš se se skolenou kořistí po myslivecku vyfotil a naložili jsme ho do Audi A6 jednoho rakušáka, který se sám nabídl, když viděl to tělo nebožáka ležet před jeho vraty. Uff – když máš parťáka, kilo osmde ujedeš i bez tréninku! Good job.

Pátek: 185 km, 2.470 m převýšení, resp. 187 km a 3.100 m převýšení

Samoušovo tempo však nevyhovovalo těm, kterým se v mluvě až příliš často objevovalo slovo výkonnost (dále jen “výkonnostní skupina”) a tak jsem jim na vystříkání vymyslel výjezd na Hochkar – 8 km v kuse se stálým sklonem přes 10%. Cyklisté se tak rozdělili a naše početnější skupina dostala od “těch druhých” také název (dále jen “grupetto Krkovička”). A grupetto Krkovička zažilo přenádherný den! Takhle hezké kolo jsem už dlouho nezažil. Krajina kterou jsme projížděli byla dechberoucí, barevná, v každém údolí jiná a stále úchvatná. Cestou jsme se vykoupali v Salze, pokochali soutěskou, navštívili největší poutní místo Rakouska Mariazell, v místní bazilice shlédli onen klenot z 13. století – sošku Panny Marie přezdívanou Magna Mater Austriae (Velká Matka Rakouska), opětovně se vykoupali – v jezeru Erlaufsee (včetně diskuze nad nacvičováním správného stylu kraula), najedli se, napili se a dobře se měli. Říkali jsme tomu “dovolená”. Výkonnostní skupina najela o dost vejškovejch metrů víc, v tempu o mnoho vyšším než my, nekoupali se, nepovídali si, Salzu prý Aleš při 60 km lajně v kuse koutkem oka zahlédl, ale nebyl si jistý, zda to není pot co mu stéká po skráních, ale! fyzicky si hrábli, byli spokojení a říkali tomu “dovolená”. Tedy až na Aleše se Zdenálem, kteří chtěli jet na Hochkar, ale nevěděli, co vše je v balíčku přibaleno 🙂

Sobota: 207 km, 3.180 m převýšení (tedy u hrstky těch co dojeli se mnou jako s trasérem)

Soudruh instruktor Prťka, promiňte Brťka, záměrným přeceněním sil prvního mužstva způsobil: nachlazení Viktora  Cabadaje, zlomenou lyži Radka Převrátila a psychický otřes Karla Máchy. Takhle nějak by se sobota dala charakterizovat. Cesta vybraná více než dobře, ale trochu delší než třeba, v kombinaci s únavou a smůlou a už to jelo: můj prdeláč (konečně jsem odřel mimo sebe i druhou stranu sedla a jsem designově souměrný), Zdenálovo zlomení ramínka přehazovačky (Samouš mu zapůjčil stroj svůj, usedl do hospody čekaje na záložní vozidlo. Pohled na Zdenála s o číslo menším rámem a o dvě čísla většíma botama byl jak z katalogu na Specialized Body fit geometry pro správné nastavení posedu, chi, chi), Bivojovo kotník a koleno vypovídají službu, a navrch ještě nesoulad v názoru, kdy, kde a kolikrát se bude za den pít radler = psychický otřes, který byl i ventilován 🙂 Ale co, krásu to smazat nemohlo a už večer jsme se všichni navzájem ujišťovali,  jak moc se těšíme na další ročník, že jsou stesky a sváry za námi a že budeme pracovat VŠICHNI na toleranci a pochopení druhých.

Celkově shrnuto, počasí super, trasa super, náročnost a délka nejvyšší ze všech ročníků, žádné problémy co by stály za větší zmínku – na další léto se extra těším a připravím nějakou ňaminu!

O.

NOC: námět na citační okénko mi poslal Venouš a jako námět k zamyšlení a poučení se výborně hodí:

“Kdo nemá peněz je chud, kdo nemá druha je chudší a kdo nemá srdce je nejchudší.” J.K. Tyl