Trasa: 59 km, Malák, Hodějickej les, Hůrka, Zborov, lesem přímo do Trocnova, ke kolejím, Žižkův dvorec v Trocnově, přes betonové sloupy přes Stropnici, zelená k Borovanům, červená do Trhových Svinů. žlutá k Březí, překonávání polomu, Žižkův pomník v Čeřejově, Ostrolovský Újezd, Trocnov, modrá do Zborova, Hůrka, Hodějickej les a domů

Výškové metry: 807 m

Účast: Ondra, Venca, Pavel Tíkal, Přema, Bivoj, Majkl, Aleš, Petr P., Petr Šikl, Víťa, Zdenál, Hony, Eri, Koubič, Kocour, Toník, Vláďa, Vráťa

Pád: Majk – neviděl jsem a když jsem se kontrolně a starostlivě ptal, bylo mi vyhrožováno fackou, takže asi jo 🙂 (“kluci říkali”…)

Defekt: nikdo

Trackmaker: Ondra

GPS: www.sports-tracker.com

Komentář: Minulý rok mi bylo za plán kouknout se k nejméně známému pomníku Žižky v Čeřejově hrubě spíláno (příspěvek, kde jsem se za nápad i provedení pochválil nakonec nashromáždil rekordních 10 hate komentářů…) a tak jsem letos počkal na lepší počasí bez deště a zařadil jsem místa, kam se za rok podíváme jen jednou a navrch zařadil i něco novinek Tak snad hoši tentokrát bez výtek. Jediný, ale milý karambol nastal před Čeřejovem, kde se odehrála Nezmarská klasika. Cesta z mapy pouze tušená, brave heart horekopcom při kterém potkáváme matku s dcerou a já se přeci jen malinko potřeboval ujistit o správnosti nastoleného směru a s pokorou v hlase s ženami zašvitořím: “Matičko, po téhle cestě jedeme správně na Čeřejov?” “I co tě nemá synáčku, ta cesta nikam nevede, možná jen do lesa…” Do hovoru se mísí dcerka: “A je tam plno popadaných stromů.” Co teď? No nic, obsah rozhovoru i přes přímé otázky před ostatníma zatajím (“Jedeme dobře”) a doufám. A skutečně. Cesta vedla do lesa a opravdu, víkendový orkán napáchal celkem vekou paseku. Prostup terénem se zpomaluje až zastavuje, Aleš trousí: “Na to existujou snad už i aplikace, kde jsou neprůjezdný cesty…” 🙂 Zdenál s kolem ne příliš úspěšně testuje obsah pojmu z orientačního běhu pro neprostupný les “hustník”, ale výtky: “špatně připravená trasa, neprojeto těšně před vyjížďkou” jsou myšleny v dobrém a všichni jsou vlastně rádi za zpestření alá Nezmar. Ke konci vyjížďky, kdy viditelnost poklesla k hranici bezpečnosti jízdy lesem, chci ukázat, že trasér s pevnou rukou nemusí nutně mít vždy fašo tvář a sděluji ostatním, že není problém dojet vyjížďku před samým koncem po vlastní ose, pokud bude snížená viditelnost vyhodnocena za hranicí únosnosti a já jako trasér to chápu a nikoho peskovat nebudu…. Výkřiky Alibisto! jsou mi odpovědí s doprovodem: “A nezapomeň se za tenhle alibismus v reportu pochválit!” Dobře, činím tak: Vyjížďka musí mít řád a pevnou ruku, ale 5 km od konce, kde to všichni znají a už se nic pokazit nemůže si můžeme dovolit individuální preference no, ne? Báze dobrovolnosti nezmarských vyjížďek? Ne každého na konci baví mydlit “terén pro terén” jen pro to, že asfalt je pro jiné sprosté slovo 🙂 Chceme aby nás to bavilo, traséra pochválili, že to dal do kupy, zavedl na hezká místa, udržel gruppo compacto a ne ho proklínat za (pro některé, vím) zbytečnosti na konci!

O.

NOC: Kluci trasérský, je krása že se tomu někdo chce věnovat a ne se jen vozit a ještě za to poslouchat kecy od ostatních. Ale přesto:

„Jezdec, který není milován koněm, daleko nedojede.“ Gruzínské přísloví

3 Responses to “22. etapa 23.8. 2017 – V nejtěžších dobách, v Žižkových stopách (volume II)”