Autor: Stanly

 

Den 0. (6. 6. 2018):

Fotka a start! Je to tady! Už to jede!

Rozjezd byl pozvolný, dbalo se pokynů organizátorů, aby se jelo opatrně. Během chvilky už do toho dupu jako v úterý, akorát kolo mám poněkud těžší. Jedeme z Jabloňova po modré TZ, je to po asfaltu, takže pohoda. Následuje polňačka kolem řeky Oslavy a vjezd na hlavní, která nás dovede do Velkého Meziříčí. Před vjezdem na hlavní prudce brzdíme, Vítek zařval: „MAPA“! …Přehazujeme mapu a pokračujeme. Celá akce od zastavení, přehození mapy a znovu-rozjetí netrvala snad ani vteřinu, takže s novou mapou jsem získal i pěknou ztrátu, kterou jsem s jazykem na vestě dohnal.

Ve Velkém Meziříčí jsme na místním náměstí neunikli pozornosti Městské policie. Nevím, co jim vadilo na cca šedesáti velmi dobře osvětlených cyklistech, ale se zapnutým majákem se nás snažili zastavit. Nás marně, unikli jsme jim v městských uličkách značených modrou TZ a po pochybném přejetí mostíku a následném navrácení na trasu opouštíme město kolem potoka Balinka.

Po chvilce jízdy polní cestou vjíždíme do lesíka, kde nás čeká první technická pasáž. Cestička je úzká, kamenitá a na mě strmá. Brzdím, slézám, sbíhám, naskakuji, pokračuji. Pořád se jede ve vysokém tempu, přichází kamenitá polňačka a mně docházejí síly. Ubírám z tempa, nechávám se v kopci předjíždět a během chvilky jsem sám. Koukám na hodiny, je půl dvanácté. Kluci jedou do půlnoci a pak ulehají ke spánku. Pokračuji svým tempem, a v místě, kde přes cestu leží spadlé větve, mě dojíždí další loudal. Slézáme, přenášíme kola a on si pochvaluje situaci slovy: „No konečně loudání!“ a mizí ve tmě.

Já kontroluji pozici na GPS, koukám na mapu a zjišťuji, že zmizel špatným směrem. Já ale pokračuji po lesní pěšince (po modré TZ), až se dostávám na rozcestí, které nemám v mapě. „Sakra! Sjel jsem z cesty? Ale kde? Poslední rozcestí souhlasilo, pak to bylo po modré, tak kde je chyba?“… Stojím, koukám na GPS, na mapu, na GPS, na mapu, na GPS, na mapu, ale na mapě se prostě nevidím. Naštěstí jsem se našel na dalším mapovém listě, takže směle pokračuji po žluté. Jezdím pouze s předním světlem na kole, bez čelovky, takže na mapu nevidím. Jedu tak, že si na mapu posvítím, zapamatuji barvu značky a jedu podle GPS.

Je deset minut po půlnoci, začínám se dívat vlevo vpravo, jestli neuvidím kluky. Jedu po široké lesní cestě, rozhlížím se, a najednou vlevo vidím zelené světýlko. Je to světluška, nebo Solarstorm? Volám: „Kluci?“, ozve se: „No?“. Paráda! Našel jsem je! Přicházím k nim, načež mě Vítek pokáral, že výraz „kluci“ není nejvhodnější oslovení. Že mám příště zařvat: „Nezmar!“. OK, tak jsem je našel. Co teď? Vytahuji alumatku a doufám, že místo, kam si chci lehnout, je jakž takž rovné. Vytahuji spacák, převlékám se a ulehám. Obávaná noční jízda je zamnou! Dobrou noc.

(39,8 km; 549 v. m. výstup; 400 v. m. sestup).

 

Den 1. (7. 6. 2018):

Ráno se budíme po páté hodině. Kolem nás projíždí holka s klukem, přejeme si dobré ráno a já vstávám. Čistím si zuby, oblékám se, balím věci a připravuji si mapy. Mapy mají velikost A4, přičemž mapník má rozměr 23 x 26 cm, tudíž musím mapy různě ohýbat, aby se do něj vůbec vešly. Mezitím jsou již Nezmaři připraveni a odjíždějí. V 6:00 jsem připraven i já, zapínám GPS a vyrážím.

Jedu po pohodlné lesní cestě. U rozcestí váhám, jestli se nemám vydat na vrchol Velký Javor. V mapě je to nejisté. Nakonec to prohlašuji za zbytečné a pokračuji dále do Třebíče na snídani. Vítá mne Billa, parkuji kolo a jdu nakupovat salám, sýr, housky, Corny tyčinky a vodu. Posnídám, připravím si sváču a vyrážím po červené TZ kolem říčky Jihlavy. V Čichově přecházím na modrou TZ, která mne vede do kopce k rekreačnímu zařízení Jalovec, kde si dávám točenou Vineu a popisuji paní hostinské Loudání.

Pokračuji dál a v Brtnici opět potkávám holku s klukem. Kluk spravuje kolo, tak se ptám, jestli nepotřebují pomoci. Prý ne, už je to spravené a já že jedu špatně, ať jedu s nimi. S radostí nabídku přijímám a pokračujeme ve třech. Ze začátku nemůžeme najít značku, ale nakonec ji nacházíme a Brtnici opouštíme po modré TZ. Mám trochu obavy, zda jim budu stačit, ale vypadá to, že máme stejné tempo.

Kolem říčky Brtnice nebývá příliš používaná cesta, ale po projetí asi padesáti loudalů je to slušný průsek ve více než metrové trávě. Z mých nových přátel se vyklubali zkušení loudalové. Monika je v top 20 a Chema je také pravidelným účastníkem. Ve 13:00 přijíždíme do Luk nad Jihlavou a shodujeme se, že je čas oběda. Usedáme do restaurace a objednáváme si jídlo a pití. Jdu volat přítelkyni, která mne vítá se slovy: „Kdo je Monika?!“ J … Nojo, záznamové zařízení nelže J… Obědváme, povídáme si a najednou jsou tři hodiny odpoledne. A tak vyrážíme dál. Cestou necestou, polem nepolem, lesními cestami a pěšinkami. Přijíždíme do Třeště, kde od sochy pana Tau odesíláme informační sms.

V 18:00 pořadatelé zasílají sms od Aleše Linharta: „Pozor u Leského mlýna, pokousal mě tam vlkodav!“. Koukáme do map a zjišťujeme, že tudy zítra pojedeme. A debata je na světě: Projet či objet? Názory na situaci se různí. Přece jen od incidentu uběhne nějaký čas, opuštění trasy se trestá, ale vlkodav je přece jen pořádný kus zvířete.

Za Dolní Cerekví odbočujeme na zelenou TZ a stoupáme na rozcestí se žlutou TZ. Ta nás dovede až k turistické chatě Čeřínek, kde se ubytováváme. Teplá sprcha a spánek v posteli přišel vhod.
(111 km; 1 931 v. m. výstup; 1 834 v. m. sestup).

 

Den 2. (8. 6. 2018):

Ráno v 5:00 nám zvoní budík. Vstáváme, oblékáme se a v 6:00 usedáme na kola a vyrážíme. Je docela teplo, takže mi stačí tričko, kraťasy a návleky na kolena. Jedeme lesní cestou po červené TZ na skalní útvar Čertův hrádek. Dále pokračujeme po červené TZ a pak po modré TZ do Nového Rychnova, přes Křemešník do Proseče pod Křemešníkem, velkým obloukem míjíme Pelhřimov a z Kojčic jedeme po červené TZ kolem říčky Želivky. Je to nádherný a i pohodlný trailík.

Přijíždíme do města Želiv, je 13:08 a tak si v místním minipivovaru u Kláštera premonstrátů dáváme oběd. Dávám si hovězí vývar a karbanátek s kaší. Tentokrát nám na oběd stačí hodinka. Posíláme informační sms, že se máme dobře a spokojeně městečko opouštíme.

Jedeme po zelené TZ a před Speřicemi poprvé křižujeme D1. Před Vojslavicemi D1 přejíždíme zpět a za Vojslavicemi ji podjíždíme po původním mostě Prvorepublikové dálnice. Jedeme po zelené TZ a blížíme se k Leskému mlýnu. Nemám vodu. Naštěstí je cestou stavení, kde mi pán ochotně tankuje můj camelbak. Ptá se na Loudání, ukazuji mu mapy a hned se ptám na Leský mlýn. Pán říká, že se těm místům sám vyhýbá, prý jsou tam divní lidé a mají tam na volno puštěné psy. Ukazuje nám, kudy to máme objet a debata o tom, zda se tam vydat, je vyřešena. Po objetí Leského mlýna vyrážíme dále do Keblova, kde nás čeká Čépova zajebávka (7,7 km tam a po stejné trase zpět) a jedeme směr zatopené mosty již zmiňované Prvorepublikové dálnice. Většina cesty je po asfaltě, až posledních 500m je úzká a zarostlá pěšinka, po níž se prodíráme skrz křoví až na písečnou pláž.

Vracíme se zpět do Keblova, kde si v místní hospodě dáváme pauzu na pivo a limču a potkáváme se s dalším loudalem Lumírem (chlapíkem kolem šedesáti let s trekingovým – tuším Authorem – vybaveným pro strýčka příhodu), který si povídá s místními. Prohodíme s nimi pár slov. V 19:48 dopíjíme a vyrážíme do Vlašimi, odkud již skoro za tmy odesíláme informační sms.

Z Vlašimi jedeme dále do Kondrace, kde Chema našel ubytování. Tam přijíždíme ve 22:11, ještě si připravuji mapy na další den, dávám si sprchu a po 23:00 ulehám do postele.

(140 km; 2 239 v. m. výstup; 2 543 v. m. sestup)

 

Den 3. (9. 6. 2018):

Ráno v 5:00 zvoní budík, vstáváme, v 6:00 sedáme na kola a opouštíme Kondrac.

Jedeme po červené TZ směr Blaník. Při tlačení na vrchol nepotkáváme žádné rytíře, ale opět Lumíra. Musel si pořádně přivstat, že nás předjel. Na vrcholu Blaníku mě zaujala kopie základního kamene Národního divadla. Když si vezmu, co mě stálo sil vytlačit kolo nahoru, tak obdivuji tu silnou vůli lidí, kteří se rozhodli odsud dopravit kamenný kvádr až do Prahy. Je 7:00, fotím Lumíra s jeho strojem u místní dřevěné rozhledny.

Po červené TZ sjíždíme do Louňovic pod Blaníkem, kde bereme útokem místní sámošku. Kupuji si housky, salám, sýr na svačinu a párky k snídani. A Bepanthen. Kdyby náhodou. Zadek vás může bolet, ale nesmí štípat. Včera jsme neměli večeři, a tak si jdu pro další párek a rohlík. Před sámoškou také potkáváme starší paní, která na nás volá: „Jé, vy jedete Loudání, jako můj syn Aleš!“. Zatím netušíme, že Aleše ještě potkáme. Je skoro půl deváté, tak vyrážíme po cyklostezce 112 směr vysílač Mezivrata (další místo, kam vjedete a pak se stejnou cestou vracíte zpět).

Po červené TZ jedeme směr Miličín, projíždíme přes křížovou cestu Kalvárie. Východně pokračujeme po silnici do Ješetic, kde se dáváme na modrou TZ, která nás zavede do Prčic. Tam obědváme v minipivovaru Vítka z Prčice. Je to restaurace, jejichž heslo zní, že ve středověku byly velké porce. A tak se jídlo skoro nevejde na talíř. Dávám si zelnou polévku a rissoto a poprvé dobíjím logger. Jen pro jistotu. Každou chvíli totiž chodí sms, aby si jej ten či onen závodník dobil.

Z Prčic vyrážíme po žluté TZ do Jetřichovic a odtud se po zelené TZ šplháme přes bike park Pepy Dresslera na Monínec. Je to krpál, je vedro, břicha plná, nejede se mi nejlépe. Na vrcholku pokračujeme po zelené TZ na Ounuz a odtud po červené TZ na Javorovou skálu. Javorovou skálu jsme měli předloni ve Vrchařské koruně a upřímně nevím, co si o ní mám myslet. Tady je totiž člověk na náhorní plošině, takže k ní dojedete po rovině. Navíc je tam vysílač pro veřejnost uzavřený, tak nevím, co tam hledat zajímavého … Vracíme se k rozcestí Ounuz a po žluté jedeme do Cunkova. Poté po červené TZ do Jistebnice, odkud posíláme informační sms a dáváme si sváču u místních Vietnamců. U mne vyhrál nanuk a malý přezrálý ananas.

Pokračujeme po červené TZ do Padeřova, kde po neznačené cestě jedeme do Olší a odtud do Blažejovic – nádraží, kde nám mapa hlásí polovinu trasy. Vydáváme se po červené TZ do Sepekova a z něj dále do Milevska, kde usedáme do restaurace V Klubu. Je 18:07 a jsem hotovej. Dáváme si k večeři těstoviny a přemýšlíme, co dál. Chema volá na benzinu u Podolského mostu. Mají tam nonstop a poskytují i ubytování. Naštěstí tam mají plno, protože cesta tam je ještě docela štreka. Dívám se do GPS a nacházím ubytování u fotbalového stadionu. Chema tam volá. Naštěstí mají volno a kola nejsou problém. Přesouváme se tam. Pod ubytovnou je hospoda, tak si dáváme ještě pití na dobrou noc a potkáváme dalšího loudala – Sašu Krška (organizátora Jesenického Surovce). Jsem rád, že už nikam nepokračujeme. Příjemně si povídáme a před desátou uleháme do postele. Během vteřiny usínám i přesto, že mi vedle hlavy bliká Chemova diskotéka v podobě podomácku vyrobené nabíječky baterií do jeho Holuxu.

(89 km; 1 705 v. m. výstup; 1 635 v. m. sestup)

 

Den 4. (10. 6. 2018):

Dnes jsem se dobře vyspal. Ranní scénář je pořád stejný: v 5:00 budíček, v 6:00 v sedle a jede se. Červená TZ nás z Milevska dovedla až k dřevěnému plotu s cedulkou: „Pozor, ve stádě je plemenný býk!“. Nu což, přehazujeme kola do ohrady a pokračujeme v cestě. Několikahlavé stádo vidíme v dálce na obzoru. Držíme se podél plotu a jdeme. Louka je podmáčená a je na ní vysoká tráva, takže mám během chvilky promočené boty. O kousek dál nacházím alumatku Sea to Summit. Je hezká, s pěnovou izolací, tak ji beru. Zatím vím, že nechat ji tu nehodlám. Pastvinu jsme prošli a projeli, aniž by si nás zvířata všimla. Přes Jetětice pokračujeme dále směr přehrada Orlík.
Modrá TZ před a kolem přehrady je úzká pěšinka nahoru a dolu, ale postupujeme bez problémů. V Podolsku se škrábeme na most a zajíždíme k nonstop benzínce. Je 7:38 a my usedáme dovnitř. Interiér nás přenesl do zlatých devadesátek. Dostáváme jídelní lístek. Objednávám si hovězí vývar, míchaná vajíčka a džus s vodou. Po skvělé snídani dokupujeme vodu a Corny tyčinky na benzínce. Chema s Monikou pár energy drinků. Přes Podolský most míříme do Temešváru, odkud odesíláme informační sms.

Pokračujeme po modré TZ až do Oslova. Zde začíná další zajebávka. Kousek po červené TZ na Lučné, pak na zelenou TZ až ke Svaté Anně a odtud dolů k přehradě a zpět. Zelená TZ je dost prudká (jak dolů tak nahoru), takže tlačíme. Tejpy mi už pár dní drží achilovky (a musím říct, že spolehlivě). Bez nich mi v achilovkách prokřupávalo – nic moc pocit. Před přehradou je kostelík Svaté Anny, dole u přehrady jsou zaparkované dvě lodě, jinak tu nic moc zajímavého není. Vracíme se do Oslova, odkud pokračujeme kousek po silnici a dále po zelené TZ k plynové lávce přes Otavu. V chatové kolonii nacházíme pohostinství, tak stavíme na pivko a limču. Dojíždí nás Saša Krško, který si zde dává oběd. My dopíjíme a vyrážíme dále přes plynovou lávku. Ta je v rekonstrukci, ale my přes ni přesto přecházíme. Jak jsem se později dozvěděl, ne všichni loudalové měli to štěstí.

Pokračujeme po žluté TZ do Čížové a odtud nahoru ke kostelu, odkud je krásný výhled a automat na hřbitovní svíčky s otočným mechanismem na mince (jako u automatu na žvýkačky). Od kostela sjíždíme do Bošovic, kde potkáváme staršího chlapíka, který zrovna opravil jeho již pátý defekt předního kola (na který použil poslední duši). Je to Aleš Kostohryz, jehož maminka nás zdravila v Louňovicích pod Blaníkem. Posouvá se mu duše v předním kole a tak mu ráfek ufikne ventilek. Bereme Aleše do party a pokračujeme ve čtyřech směr vrch Velký Kamík, který také znám z Vrchařské koruny. Když tam dorazíme, začíná mírně pršet, proto nahoru na vysílač nejdeme a raději pokračujeme dále po červené TZ. Trochu se ochladilo, ale stále to docela jde.

Červená TZ nás dovede k rybníku Milava a odtud nás žlutá TZ a následně zelená TZ dovede do Radomyšle. Odtud posíláme informační sms. Je 15:01 a my usedáme do místní restaurace, kde bohužel nevaří. No nic. Limča, namazat kolo a pokračujeme do večerky k Vietnamcům. Na sváču do batohu si dělám čtyři housky se salámem a sýrem, k obědu zakusuji hermelín. Z Radomyšle vjíždíme po zelené TZ do Strakonic, kde hledáme odbočku na žlutou TZ. Tu nakonec nacházíme a objíždíme po ní Strakonice přes Katovice až do Horažďovic. V nich stoupáme na Prácheňské hradiště. Z něj se vracíme zpět do Horažďovic, kde si v místním hotelu dáváme pizzu a seznamujeme se s Alešem. Je to IT technik a na Loudání startuje po několikáté, které však nikdy nedokončil, protože vždy musel v pondělí do práce. Až letos si mohl vzít volno delší, ale zase ho zlobí defekty.

Je půl deváté večer, ale protože nás čeká spíše asfalt, tak ještě kousek popojedeme. Asfalt skončil a jsme na zelené TZ. Pomalu se smráká a také poprchává. Tady zůstat nemůžeme, tak jedeme dál a hledáme střechu nad hlavou. Když přijíždíme do Újezdu u Chánovic, už prší. Při pohledu na podlahu autobusové zastávky z hrubého betonu a mou alumatku (která je vlastně hliníkovou ochrannou folií na přední sklo automobilu) mi není dvakrát do smíchu. Slyšíme ale hlasy, tak za nimi jdeme a vidíme pár lidí, jak popíjejí točené pivko na lavicích v zahradě. Monika se jich ptá, zda nevědí o nějakém přístřeší. Odpověď dostáváme bleskurychlou a nečekanou: „Pojďte dál, budete spát u nás“. Usedáme k místním a dozvídáme se, že jsme v klubovně dobrovolných hasičů, kteří dopíjejí soudek z předešlého dne. Vyprávíme jim o Loudání a ukazujeme mapy. Během chvilky déšť zesiluje a taky se přesouváme dovnitř, kde si pouštíme gramofon. Výběr desek je parádní: Blue Effect, Bob Dylan, David Bowie a nějaké pohádky. Paní hostinská s manželem (u kterých budeme spát) se sem přistěhovali z Prahy. Chlapík je právník (nebo advokát) a od pondělí do čtvrtka je v Praze. Jeho žena pěstuje zeleninu na prodej a stará se o klubovnu dobrovolných hasičů. Čas od času se zde koupí sud, pozvou se sousedé a popíjejí. Když pivo zbyde, druhý den zazvoní na zvon a chlapi se seběhnou sud dopít.

Je něco po půlnoci a odcházíme na kutě. Manželé nám ve svém obýváku dávají na zem matrace, nabízejí sprchu, ale je moc pozdě a tak uleháme a usínáme. Jsme suší, v teple a pod střechou.

(132 km; 1 984 v. m. výstup; 1 885 v. m. sestup)

 

Den 5. (11. 6. 2018):

Vstáváme déle než obvykle, v 6:00, šli jsme pozdě spát. Naši hostitelé ještě spí, tak odcházíme bez rozloučení. Vyrážíme po modré TZ do Chánovic, kde se jedeme podívat na místní rozhlednu. Je hezká, ale v 7:00 je ještě zavřená, škoda.

Pokračujeme do Kadova, kde jsme také brzy, místní večerka je ještě zavřená. Pokračujeme po silnici a asi po 2 km zjišťujeme, že po špatné. Vracíme se zpět na trasu a po žluté TZ a následně zelené TZ se dostáváme do Blatné, kde nás vítá vietnamský supermarket. Vydatně snídáme a posíláme devátou informační sms. Do cíle zbývá 185 km, je pondělí a Chema s Monikou už chtějí domů. Chtějí jet durch a dnes prostě dojet. Mně se to nelíbí, ty před námi nedoženeme a ti za námi nás nedojedou. Chema s Monikou jsou ale rozhodnuti, a tak si z místní pošty posílají většinu věcí balíkem domů. I když s sebou mám spoustu věcí, které jsem ještě nepoužil, nedokážu se vzdát ani jediné. Nechávám si vše a říkám, že když odpadnu, ať jedou beze mě. Že to nějak dám. Ale na to se mi dostává odpovědi, že tempo bude stejné jako doposud. A tak vyrážíme vstříc dnešnímu dobrodružství.

Z Blatné jedeme po žluté TZ do Hvožďan a pak dále po červené TZ až na Třemšín. K Třemšínu vede nekonečná rovinka z rozbitého asfaltu, ze které mě pěkně bolí zadek. Jede nám to celkem svižně, ale Alešovi jeho 26r moc ne, tak na něj občas musíme počkat. Z Třemšína pokračujeme dále spíše už po zpevněných cestách. Ubíhá to, tak je to fajn.

Zakusujeme se hlouběji do Brd a pokračujeme pod vrchol Koruna, kde nás čeká výstup a následný sestup po stejné trase. Na Korunu je to krpál. Tlačím jako první a hle, nacházím loudalský dres. Přibaluji ho ke karimatce a tlačím dál. Pokud si dobře pamatuji, ani výhled z Koruny moc velký nebyl. Nu což, počkám na zbytek týmu a vyrážíme dolů. To už je zábavnější. Je 14:06 a my máme za sebou 77 km. To znamená, že do cíle zbývá cca 130 km. To už vypadá slibně, ale už máme hlad, tak pokračujeme a doufáme, že v následující obci něco najdeme. Do Strašic nezajíždíme, pokračujeme do Zaječova, kde si v místní sámošce kupujeme sváču a dozvídáme se o místní hospodě, kam spěcháme. Přišli jsme akorát, kuchyně je do 15:00, ale smažák nám ještě udělají. Hospodu mají Vietnamci, kuchař je Čech – zaměstnanec. Hospoda je to obrovská. Výčep (odhadem 30 míst) a restaurace oddělena koženými šoupačkami (tak 70 míst – možná více). Už jenom to tu uklízet dá zabrat. Usedáme na zahrádku, já si dělám housky se sýrem a salámem do batohu na svačinu a za chvilku už dlabeme. Dojídáme, dopíjíme, platíme a vyrážíme. Jedna hodina a 3 minuty je celkový čas strávený v hospodě. Už se lepšíme.

Pokračujeme dále po zelené TZ až do Obecnice, kde kvůli dešti dáváme další pauzu. Ještě nás čeká Plešivec (poslední velké stoupání). Z Obecnice odjíždíme v 18:30. Oběd a následný déšť náš postup značně zpomalily. Po zelené TZ pokračujeme do Jince, odkud dále stoupáme na rozcestí s červenou TZ a pokračujeme dále na Plešivec. Jsem unaven. Plešivec je pořádný krpál plný kořenů a kamenů, ale já ho chci vyjet. A daří se mi to. Na vrcholu mě vítá cca 2m široká římsa s krásným výhledem, po které přejíždím, zastavuji, čekám na parťáky a kochám se. Výhled je skvělý.

Při sjezdu z Plešivce má Chema defekt. Ne kola, ale jednoho z čepů zadní stavby. Kolo se mu ohýbá jako luk, ale pohromadě ještě drží. Dostává od Moniky vynadáno, že je blbej nápad jet Loudání na kole složeném ze dvou částí. Kolo jede, opravu stejně nevyřešíme, tak pokračujeme. Zanedlouho hlásí defekt Aleš, ale už nemá náhradní duši. Chema má 27.5r, tak mu půjčuje svou. Aleš ji tam nasouká a pokračujeme dál.

Ve 21:30 jsme v Lochovicích, kde si na benzínce kupujeme RedBully. I já, který nepiju kofein. Mám housky, RedBull, plný vak vody, světlo. Jsem odhodlán jet, dokud nepadnu. Lochovice opouštíme po modré TZ. Už je pořádně šero a taky se pěkně zatahuje. Při přejezdu D1 u Žebráku začíná pršet a v Žebráku už leje o sto šest. Přijíždíme na náměstí, kde vidíme modře osvětlený průjezd, který bereme útokem. Znatelně se ochladilo.

Je 22:46 a my jsme dojeli. Zjišťujeme, že nonstop má do 3:00. Objednáváme si pizzu a něco k pití a začínáme shánět ubytování. Mezitím píše Čépa Monice, ať nikam nejezdíme, že se na ČR žene bouře. V Žebráku je hotel, ale je drahý a čtyřlůžkový pokoj nemají. Do baru přišli nějací chlápci, už trochu podnapilí, ale v pohodě. Chema jim vypráví naši situaci, načež jeden z nich říká, že si koupil barák, že si ho jako zedník předělá, ale že ho to po práci nebaví, tak ho prodal. Pořád od něj má ale klíče, a tak nám nabízí, že tam můžeme přespat. S radostí nabídku přijímáme, platíme a jdeme. V jedné z místností je koberec, deka, dokonce i spacák. Takže i Chema s Monikou (kteří si ráno poslali spacáky a karimatky domů) mají pod čím spát. Je tam dokonce křeslo i gauč. No skvělý. A hlavně suchý. Takže opět uleháme pod střechou.

(143 km; 2 920 v. m. výstup; 2 941 v. m. sestup)

 

Den 6. (12. 6. 2018):

Probouzím se tradičně v 5:00, za okny je tma a slejvák stále pokračuje. Všichni spí, tak nechci trhat partu, otáčím se na druhý bok a bez problémů usínám. Po šesté hodině se probouzím znovu a potřebuji na záchod. Na tuto informaci jsme se pana domácího neptali. Prolézám všechny místnosti v přízemí a WC nikde. Sakra. Jdu ven a tam nacházím suché WC. Uf, to bylo o fous J … Venku stále prší, ale my balíme a vyrážíme na místní benzínku na snídani. Já se zakusuji do housky připravené na noční přejezd a koukám, že déšť ustává. Oproti předchozím dnům je fakt kosa, proto si beru návleky na ruce i kolena a ještě šusťákovku, Monika kalhoty z Tyveku. Posíláme informační sms a vyrážíme.

Podle mapy je do cíle 66 km. Jedeme po modré TZ a kousek za Žebrákem omylem odbočujeme a 1 km si najíždíme. Únava je znát, takhle po ránu dvojnásobně. Jedeme kolem zříceniny Žebrák a odtud dále po zelené TZ a žluté TZ na sever směr Slaný.

Při přechodu Kublovského potoka jsem docela rád, že tu jsme za světla. Kousek za Údolím ticha má defekt Monika. Vyndavá si rezervní duši a při nafukování zjišťuje, že duše má utržený ventilek. Půjčuji jí svou a pokračujeme. V tuhle chvíli nemá nikdo z nás rezervní duši. Jízda mokrým lesem není nic moc, ale při pohybu už je teplo, tak se to dá. Projíždíme přes Kublov a pokračujeme až do Zbečna, kde si v hospůdce u mostu chceme dát sváču. Paní hostinská nám nabízí česnečku, míchaná vajíčka a klobásu. Objednáváme si všichni česnečku, načež se dozvídáme, že čtyři asi nebudou. Já si dávám klobásu, polévku přenechávám Alešovi, Chema s Monikou vajíčka, načež se paní hostinská chytá za hlavu, že si s vajíčky na sebe ušila bič J Je tam na to sama. K pití si dávám opět malinovku, provází mě celým Loudáním.

V 11:55 pokračujeme dále po žluté TZ, a protože s sebou mám tlačítkový telefon bez Viberu, tak nevím, co mě čeká. Krpál jako kráva a ještě k tomu dlouhej. Tlačíme kola po úzké cestičce snad celou věčnost. Ale jo, už jsme nahoře. Nasedáme a po žluté TZ pokračujeme dále k červené TZ, zelené TZ a modré TZ do Kamenných Žehrovic, kde pracuje Čépa (organizátor závodu). Do obce přijíždíme přes pole, kde vede cesta uprostřed remízku ze šípků, které mají vlivem včerejší průtrže mračen všechny větve stočené do cesty. A tak jedu vzpřímeně a řídítka držím pouze prsty, střídavě jedné a druhé ruky, podle toho, kde se v daný okamžik nachází větev s trny.

V Kamenných Žehrovicích nás čeká Čépa, sledoval nás na počítači. Hned si nás fotí a posílá na FB. Aleše zdraví slovy: „Čau trosko!“, Monice hlásí, že její logger nefunguje a kroutí hlavou nad naším seznamovacím tříhodinovým obědem. Ptám se, jestli se někdo ozval na karimatku, kterou vezu z Milevských pastvin. Prý ne.

Do cíle nám prý zbývá 20 km, které jel Miloš Mopils (durch přes noc plnou vydatných srážek) asi 5 hodin. Loučíme se s Čépou a pokračujeme do Slaného. V podstatě bez mapy, vede nás Monika, zná cestu nazpaměť. Asi 10 až 15 km před Slaným nám jede naproti Moniky šéf na silničce, a tak už začínáme vzpomínat. Po Slaném jedeme okružní jízdou, jedeme rychle, kličkujeme mezi auty, adrenalin jako na startu. Zastavujeme v Emsportu, kde dostávám duši a jedeme do hospody Továrna, kde usedáme a po chvíli posíláme poslední informační sms, čímž pro nás závod úspěšně končí!

Aleš mi nabízí odvoz do Prahy autem, což přijímám. Moniky šéf kroutí hlavou nad mou obuví. Dáváme si domácí chipsy a dozvídáme se, že Miloš Mopils (kterému vezu z Brd dres a jel poslední etapu durch) spí u Moniky sestry už asi 12 hodin a je stále mimo. Opouští nás Chema, jede mu vlak a Alešovi přijíždí manželka s autem bez nosiče na kola. Kola půjdou dovnitř, já nemám nic do brzdových čelistí, ale naštěstí je poslána rychlá spojka do Emsportu a přináší mi origo zarážky do třmenů brzd. Loučíme se, usedáme do auta a jedeme. Je 16:00, takže průjezd Prahou není nejplynulejší. Na Hlavním nádraží mi chvilku trvá, než se zorientuji a nacházím pokladny. Vlak mi jede asi až za půl hoďky, takže v pohodě. Nastupuji do vlaku. Mám sice místenku, ale zůstávám stát v chodbičce. Přece jen dva dny bez sprchy, ve vlaku je horko a kupíčko plné, tak do toho nejdu.

Už od Slaného se srovnávám s realitou a pořád přemýšlím, která je ta pravá…

(72,3 km; 946 v. m. výstup; 1 166 v. m. sestup)

 

Autor: Stanly

Redakční poznámka: Stanly, jako zkušený romanopisec, text v záchvatu tvůrčího psaní zapsal RUČNĚ na papír a poté, aby se dal publikovat, nadiktoval zapisovatelce!