Čtvrtý ročník silničního výjezdního zasedání se konal ve dnech 15.-17.8. a poskytl nám hned několik nej. Nejtěžší etapa, nejvíce zemí (ČR, AUT, DE), nejvyšší účast, nejstudenější ročník, nejpropršenější ročník a tak dále a tak dále 🙂

Účast: Ondra, Eri, Hony, Větrák, Aleš, Samík, Venca, Eda, Ondra Míka. Na část pátku a soboty ještě Džony, na část pátku Vítek Kořínků, na hodinu v sobotu Hagen (zřejmě za účelem rychlejšího odbourání alkoholu z krve, nebo už fakt nevím…)

 

Pátek: 183 km, 3.500 v. m. První etapa slibovala opravdovou zkoušku síly a výškovými metry předem vystrašené družstvo své tempo od počátku správně nenastavilo na svůj výkonnostní top. Malinko mi zatrnulo, když už na Kuklově bylo první mechanické okénko, ale naštěstí bylo pro tento ročník poslední (defekt nebyl žádný, díky Bohu). Bohužel už první část etapy přes Boletickej prostor do Nové Pece a na Ulrichsberg, odrovnala nohy Ondry Míků a zvolil raději individuální přístup ke zdolání výzvy a nejel na Třístoličník a Čechama dojel sólo na Borovku (další etapy ale odjel ve full verzi!).  My ostatní se po sžívání se s mapou a absolvování šotolinového 5 km úseku (strade bianchi), dostali zdárně na Dreisessel, kde začalo pršet, ale to už jsme byly za sklem 🙂 Po sjezdu z Třístoličníku (1.311 m n. m) mi Eri připoměl, že mám rozeplou kapsičku a tak jsem nenásilně zjistil, že jsem z nezapnuté kapsičky ztratil pytlíček s 2.200,- Kč a 80 eurama. Malinko mě to vytočilo a “drobet” jsem si zanadával, ale co naplat, jedem dál. Potkáváme nám naproti jedoucího Džonyho, který nás už bez nutnosti koukat do mapy provede “velmi členitým terénem” na Borovku. Bohužel je to už za stálého deště, síly ubývají a na tvářích se nezračí úsměv. Já jsem ještě k tomu psychicky dole ze ztráty (Džony mé chmury nezažene ujištěním, že ví, že to je na kokot, že tuhle ztratil pětikilo a “byl taky pěkně nasranej”). Točíme nohama 10% na Bučinu a mokří a zmrzlí sjíždíme do Džonyho ráje na Borovce. Káždému nám poskytne postel, peřinu, ručník, dovede do hospody (většina polyká dvě večeře, Venca tři…), ráno nakoupí snídani a udělá multimediální show po spojení internetu, telefonu a televize a vyrazí s náma do sloty. Kdo by chtěl od toho kloučka více? Džone díky, díky, díky.

 

Sobota: 98 km, 1.398 v.m. Druhá etapa se Pánu Bohu nepovedla 🙁 Já jí měl naplánovanou dobře, vo to nic ;-), ale Velký Javor, Joska Glass Paradis v Bodenmais a jiné perly nám prostě nebyly přány. Od rána chcalo, teplota oscilovala mezi 8°-11°C a to opravdu nezpůsobí nic jiného, než že se začne hledat nejkratší cesta na bejvák. Ráno ještě zkouší Hegy co Janinka vydrží a žene jí ze sedadla spolujezdce z Prahy na náš brzký start, loučí se starostlivě s čerstvě narozeným robátkem (spící pidi Laurinku bere za buclatou tvářičku se slovy: Táta je vožralej, viď?) a jede s náma 10 km aby následně zjistil, že nejenže slíbil, že bude brzy doma, ale že oblečení “krátká ktrátká” pro dnešní počasí nestačí. My se trápíme hezkou krajinou v dešti a na prvním rozcestí padá rozhodnutí jet nejkratší cestou do Edovo pelíšku. Taktéž Edovo byteček nám poskytne veškerý komfort, každému postel, dokonce i připravené kafe a mléko, k tomu nás Eda dovede dokonce do dvou hospod a ráno i zamete. 🙂 Co chtít víc? Edo, díky, díky, díky.

 

Neděle: 141 km, 1.765 v.m. Třetí ráno nás přivítalo chcaní, ale byla to falešná šalba. Od té doby se jen a jen oteplovalo a slunéčko, nás nakonec vysvléklo do “krátká, krátká”. Najednou bylo všechno krásné, slibné, veselé a romantické. Cesta na Petrovice, Sušici a bočníma cestama na Vacov, Volyni byla prostě: no bomba. Asfalt mohl být místy lepší, ale kopec střídal kopec, kravka tuhle bučela, tamhle koukal hříbek z lesa. Paráda. K tomu super oběd ve Volyni, kde jsem doutratil Edou půjčený litr a s prázdnou se vydal vstříc domovu. Samík se od nás odpojil ve Strakonicích, neb vyhodnotil, že vlak jede rychleji než my a on potřeboval být brzo doma. My, tedy zvláště někteří, chtěli Samíka přesvědčit o opaku a tak se rozjelo tempo alá “co to dá”. No jo no, na konci výletu ten chumel bez cyklistikého řádu už člověk kousnout prostě musí 🙂 Zvlášť když si na větrných terezínech mazaně vybere tu správnou prdýlku, která ho pilotuje. Jo vrátnej je vrátnej, ten se jen veze 😉

O.

P.s. Přes veškerá protivenství velkých kopců a počasí myslím, nelze hodnotit výlet jinak než kladně. Zvlášť když dopadl nakonec opravdu i šťastně. Chlapci se jali probrat zážitky z cest ještě v Kozlovně, já už jel domů a v tom mi volá Eri, co že jako bych dal za nálezné pytlíčku. Já se zprvu dosti ostře ohrazuji proti “opravdu povedenému” vtipu, ve kterým mě hošánci nechali smažit tři dny a podezírám Aleše ;-), ale pravda je jiná. Kokot jsem já a pytlíček s penězma jsem si na Dreisesselberghausu zapnul do Eriho baťůžku omylem, neb má stejnej jak já. Tak proto jsem je ve svém nemohl najít, tak tím to bylo!!! Eri danou kapsičku nepoužívá a měl v ní jen klíče od domova což způsobilo onen pozdní ale šťastný nález. Všichni se dosytosti oprávněně pobavili na můj účet.

P.s. A kam příště? Kdy přesáhhne náš pelotón 15 kusů? 🙂