Předem se omlouvám, pouť byla dlouhá, i report je dlouhý. Píšu za 3 šťastné – Petrovi Š., Jardovi V. a mě se podařilo nominovat se na extrémní cyklistický závod Loudání 2016. Pokud se nám do cesty nepostaví něco zásadního jako nemoc, rozvod, svatba, křtiny apod., tak na začátku června budeme stát na startu extrémního cyklistického nonstop závodu. Jeho trasa je do poslední chvíle tajná, vede především terénem, často velmi těžkým, nesjízdným. Vzkaz pořadatelů pro odvážlivce, kteří se rozhodnou závodu účastnit je tento: „Délka Loudání bývá mezi 600-800 km, buď tedy připraven tlačit nebo nést kolo 600-800 km. Změna je ale vyhrazena, překvapení je v genech Loudání“.

Závod je už řadu let v povědomí bikerů. Po našich vyjížďkách jsme se několikrát dohadovali, jak je možné, že někdo něco takového dokáže objet, navíc tak rychle, prakticky bez spánku, s minimem vybavení, často v extrémním počasí. Kamarád Jarda, posila z Prahy, známý z prvního ročníku přejezdu Šumavy na běžkách, pár společných vyjížděk na kole a MTBO NH, nám ukázal, že to jde. V létě 2015 úspěšně dokončil závod z říše snů – legendárních 1000 mil.

A právě Jarun se mě po prázdninách několikrát nenápadně ptal, jestli se nechci přidat, že chce zkusit Loudání 2016. Odmítnul jsem s tím, že na to nemám. Na podzim o tom mluvil v hospodě i náš Peťan, ale vyšlo to tak ňák do ztracena. V debatě převládnul názor, že je to trochu velké sousto, asi i nic moc příjemného :), navíc je obtížné se na závod vůbec dostat. Nominační klíč je velmi zajímavý. Kromě několika divočáků (pořadateli udělených divokých karet) se na start se postaví 50 lidí. Jistou účast má 20 nejlepších v historickém pořadí. Ostatní se přihlašují on-line 11.11. v 11 hodin 11 minut 11 vteřin. Zájemci se seřadí podle rychlosti přihlášení. Několik nejrychlejších (pouze 5) je připuštěno ihned, pár šťastlivců je vylosováno (3). Zbytek si start musí zasloužit buď nalezením kešek (6), nebo úspěchem v kopcovité disciplíně (16).

11.11.2015 obědvám a najednou přijde SMS od Jaruna „Tak co? Jsi zaregistrovany?“. Odepsal jsem, že jsem to vzdal. Začalo mi to ale vrtat hlavou a po návratu do práce jsem sedl k počítači a zaregistroval se taky a poslal SMS Petrovi. Ten po pár minutách odepsal, že se taky přidal. Po zveřejnění pořadí nám nezbylo, než čekat na štěstí, nebo zkusit kopcovitou disciplínu. Ne že by mě to překvapilo, moje přihlášení ve 12:16 stačilo na 65 místo ze 70 registrovaných, ale snad 50 lidí se přihlásilo během 2 vteřin!

12.11.2015 byla zveřejněna pravidla Kopcovité disciplíny (mimochodem jiná než loni). Uspěje ten, kdo objede na kole v jednotlivých krajích republiky dva co nejvyšší a dva co nejnižší body. Rozhoduje rozdíl nadmořský výšek, uvedených na rozcestnících Klubu českých turistů. 16 nejlepších dostane místo na startu a zbytek se zařadí na čelo náhradníků a čekají na „vydrolené“ odpadlíky. Problém je, že uzavírka je do konce roku, tedy necelý měsíc a půl – do toho vánoce, rodina, konec roku, večírky a navíc podzimní plískanice a na vrcholcích sníh. Stáli jsme tedy před rozhodnutím, jestli jsme schopní a ochotní věnovat kvalifikaci spoustu času a úsilí, utéci od rodin a na konec se do závodu třeba ani nedostat. A pokud by to nedej bože vyšlo, tak ještě vyjet na dovolenou bez rodiny (ano, vím, že někteří to dávají jako prodloužený víkend, ale já počítám s týdenní dovolenou). Dohodli jsme se, že to zkusíme. Co kdo za to doma slíbil zůstává tajemstvím.

14.11.2015 první víkend, když jsme se já a Petr ještě rozmýšleli, jestli do toho půjdeme, tak Jarun jako motor našeho snažení hned věděl kam zhruba vyjet. Jednak poctivě prostudoval minulý ročník a jednak už měl domácí přípravu nad mapou. V sobotu objel vlakem z Prahy Karlovarský kraj – Klínovec, Plešivec, Božídarský špičák a ve Stráži nad Ohří nížky.

17.11.2015 úterý, státní svátek. Nakonec jsme se tedy já a Petr z ČB a Jarun z Prahy dohodli, že do toho jdeme společně. Jarun přijel autem z Prahy, sesedli jsme se do jednoho auta a vyrazili směr Šumava. První zastávka Nová pec a odtud na kole na Plechý a Trojmeznou – vrcholy Jihočeského kraje. Nahoru jsme to vzali přes Rakousko a vyjeli v sedle až na Trojmezí, odtud Trojmezná, Plechý. Fotíme se s povinnou cedulkou, každý fotí každého kvůli zálohování fotek, není čas na chybu. Zpátky z Plechého jsme nesli kola na zádech snad skoro celou cestu, škoda, měli jsme se vracet stejně. Vrcholky byly v mlze, ale zatím nepršelo. Začalo krápat při přejezdu autem na Modravu, ale zatím nic zásadního. Nejprve na Černou horu a pak na Poledník – vrcholy Plzeňského kraje. Na Poledník už za tmy a cestou zpět ve větru a dešti, hrozná zima, promokli jsme na kost, teplota kolem nuly. V autě jsme se zahřáli, na Zavadilce vysadili Petra, a že objedeme rozcestníky v Budějicích – výšky kolem 390 m n.m.. Nejnižší místo JČK je Orlická přehrada 350 m n.m., tak jsme si říkali, že se s tím spokojíme. První překvapení bylo, že v ČB jsou pouze 3 rozcestníky KČT. Druhé překvapení bylo, že na nich nejsou uvedeny nadmořské výšky. Tehdy jsme ještě nic netušili, takže jsme se vesele rozloučili a Jarun že cestou do Prahy pojede směr Hluboká a tam rozcestníky nejde. Když jsem se po 3 hodinách doma vykoupaný chystal k spánku mi volá Jarun. Tak skleslého jsem ho ještě neslyšel. Volal z Týna nad Vltavou, cestou přes Bavorovice, Hlubokou, Purkarec, Litoradlice a Týn viděl snad 50 rozcestníků a na žádném nebyla uvedena výška. To mě teda dostalo a bylo jasné, že tohle se pořadatelům povedlo, to bude ještě oříšek. Museli jsme změnit taktiku, jezdit na blind po lesích a hledat rozcestníky a doufat, že na nich budou kóty, na to není čas. V následujících dnech probíhala intenzivní příprava – hledání na internetu – mapy.cz fotky a panorama, google street view. Dost depresivní. Taktika nejdu spát dokud nenajdu aspoň jeden rozcestník přinášela ovoce někdy až po půlnoci a s o dost vyšším údajem, než bychom si přáli. Mejly a SMS se navzájem informujeme, zapojujeme i známe ze severu. Nakonec jsme to ale dohledali všechno a na dalších výpravách jeli na jisto a nezdržovali se hledáním. Při porovnání s těmi, kdo svoje úlovky zveřejnili, jsme někdy byli lepší, někdy malinko horší. Zběsile plánujeme nejvhodnější trasy, počítáme kolik času nám zabere kam jet, jestli stíháme za den, kde případně přespat. Neskutečná logistická akce.

21.11.2015 sobota. S Petrem vyrážíme autem směr Hutě pod Třemšínem. Tam se potkáváme s Jarunem, je krásný lehce mrazivý slunečný den, leží poprašek sněhu. Dobýváme Třemšín, Hengst. Dále přejezd autem směr Příbram a nahoru na Třemošnou – nejvyšší body Středočeského kraje zdolány. Další přejezd autem směr Zvíkovec, údolí Berounky a nejnižší místa Plzeňského kraje. Na oběd jedeme do Kralovic a dumáme co s dalším průběhem nominace. Přijímáme definitivní plán. Ještě jeden den na Vysočinu a pak vícedenní výjezd na sever. Moravské kraje, včetně Pardubického, nedáme – budeme doufat, že to bude stačit. Jen ještě s Petrem musíme sami objet Karlovarský kraj, ten už Jarun má. Nu což, nic lepšího na práci nemáme, takže vyrážíme – přes Kadaň do Stráže nad Ohří, odtud na Klínovec a pak na Blatenský vrch. Přiblížit se autem, jak nejvíc to jde a jen krátký dojezd na kole. Z Blatenského vrchu je to domů 250 km, přijíždíme ve 22:30. Moc veselo nám není, je to spíš autem než na kole, zábava nic moc, obětovat tolik času za tam málo kola! Ale máme plán a doufáme, že to vyjde a kolo si tím pádem ještě užijeme! Možná víc než nám bude milo :).

29.11.2015 neděle. Dnes směr Vysočina. Jaruna vyzvedáváme v Havlíčkově brodě, kam přijel vlakem. Je opět mrazivo, cestou sněží, ve vyšších polohách leží sníh. Auto necháváme v Cikháji a míříme směr Žákova hora a Devět skal. Krásná zimní vyjížďka, sníh křupe pod plášti, nádhera. Cestou vidíme stopy kol ve sněhu, že by nějaký Loudal před námi? Cestou zpět k autu potkáváme běžkaře, jede mu to krásně, bohužel i on ví, že je to zase na čas poslední možnost, v následujících dnech se oteplí. Autem přejezd na nížky Vysočiny u Dukovan. Odtud se vracíme a cestou parkujeme auto v Mrákotíně poblíž vánočního stromku. Znějí koledy místního sboru, je totiž první adventní neděle. Strom se bude brzy rozsvěcovat. Také občerstvení je připraveno, svařáček, punč, klobásky, cukroví. Ani se nám nechce od toho odjíždět, ale sedáme na kola a míříme směr Javořice. Začíná poprchávat, nahoře krásně chumelí, parádní zimní scenérie. Fotíme se, začíná být tma, rozsvěcujeme lampičky a jedeme zpět. Dole je už bohužel tepleji, takže do auta se soukáme ve slušném dešti promrzlí. I místní advent to zahnalo do přilehlé hospody. Do Veselí nad Lužnicí dorážíme včas na to, abychom si stihli dát večeři a Jarun stihnul vlak do Prahy.

4.12.2015 pátek. Kolem poledne sedáme s Petrem do auta a jedeme si do Prahy vyzvednout Jaruna. Dále míříme na sever objet od západu na východ Ústecký, Jizerský a Královéhradecký kraj. Jarun nezahálel, a jelikož měl dovolenou celý den, tak dopoledne stihnul prozkoumat na kole rozhraní Středočeského kraje a Prahy u Roztok, kde objevil nížky Středočeského kraje a Prahy. To je paráda, původně jsme byli dost zoufalí a pro nížky Středočeského kraje jsme chtěli jet dost vysoko do Kokořínského dolu a do Debře u Mladé Boleslavi. Takhle je v neděli objedeme cestou domů v rámci Prahy. Míříme tedy do Nového města v Krušných horách, odtud na kole už za tmy na Vrch tří pánů a Bouřňák.  Při nasedání na kole jsem v batůžku objevil mikuláškou nadílku od ženy, jsem úplně na měko, až si baťůžek zapomínám u auta. Vracím se pro něj a naštěstí tam je, kromě čokolád bych přišel i o peněženku a telefon s fotkami! Diskuze na webu Loudání nakonec umožňuje do Ústeckého kraje zařadit i Klínovec, ale to by nám zase chyběl vrchol v Karlovarském kraji, kam už nestíháme zajet. Po zdolání přejíždíme ke Stadicům pro nížky – Ústecký kraj kompletní. Při přejezdu do Krkonoš pátráme v údolí Ploučnice po nížkách Libereckého kraje. Máme jistotu u České Lípy, ale zkoušíme pár vytipovaných rozcestníků a máme štěstí v Polici, druhý bereme u České Lípy. Byl jsem naprosto přesvědčen, že nejnižší místo Libereckého kraje je údolí Ploučnice. Později jsem od jiného Loudala zjistil, že nejnižší místo Libereckého kraje je u řeky Smědá ve Frýdlantském výběžku. Asi bysme tam stejně nejeli, je to jen o cca 20 m, a navíc místo Jizery a Smrku jsme se rozhodli vyrazit do Krkonoš na Labskou louku. Je to ještě Liberecký kraj, o dost výš než Jizerské hory a co je hlavní, organizátoři nám to, na náš dotaz, odsouhlasili jako možné. Báli jsme se totiž výkladu co je vrchol, co sedlo, co více rozcestníků na jednom hřebeni, tak to Jarun promejloval. Dál už pospícháme směr Studenec u Jilemnice, kde máme zamluveno ubytování. Jsme tam asi kolem 21 hod. Ubytování parádní, máme chajdu celou pro sebe. Pěknou kuchyňku a společenskou místnost však nevyužíváme a míříme do hospody. Pán při objednání ubytka po telefonu sliboval dlouho otevřenou hospodu zaručeně s jídlem 300 metrů daleko. Jeho paní, když nás ubytovávala přidala asi 1 km a snad že vaří. Nakonec to bylo kilometrů 2 a půl, do zavíračky půl hodiny a bez jídla. Pán je nenapravitelný optimista nebo zkušený hoteliér :). Zkusili jsme ještě jednu možnost o kus dál a tam jsme se najedli a i pivko bylo.

5.12.2015 sobota. Mísečky jsou tento víkend jedno z mála míst, kde se dá běžkovat, silnice pod sněhem směrem na Vrbatovu boudu. Bohužel my tam míříme na kolech a víme, že my tady být nemáme, že běžkařům sníh rozrýváme, ale snad nás nezlynčují. Vyrážíme dost brzy, tak moc běžkařů nepotkáváme, cestou zpět bude hůř. Jedna slečna kolem nás ladně projela, Petr na ní Ahóój, lekla se, že málem upadla, asi nebyla na kolaře zvyklá, a navíc slušně odpovídá Dobrý den. Teď jsem mále upadl já smíchy. Od Vrbatovy boudy to už je lepší, sněhová krusta nás unese, tak se neboříme. Jen občas se nečekaně propadne kolo. Pokud zadní tak OK, pokud přední tak je z toho výstavní let zakončený telemarkem. Nad Kotelní jámou se fotíme, dál míříme na Voseckou boudu a odtud na Svinské kameny. Když už jsme tu tak také na rozcestí Szrenica. Odtud po hranici na Českou budku a zpět přes prameny Labe. Je nádherně, mrazivo, výhledy, ale dost fouká. Pár pěších a běžkařů co potkáváme nám spíš fandí, nevím, jestli by nám fandili i ochranáři. Vjezd na kole je sem zakázaný, ale bereme to tak, že spíš v létě. Na sněhu bychom jim snad nevadili – přírodu neničíme, ostatní návštěvníky neohrožujeme. Co ovšem ničíme je běžkařská dálnice z Vrbatovky na Mísečky. Běžkaři nám rozhodně nefandí, už jich je tu dost, nepěkně nás při míjení pojmenovávají a někteří neváhají se za námi obrátit, dojet nás a vyříkat nám to z blízka. Naštěstí jen ústně. Také bychom tady raději byli na běžkách, tak pokorně ujíždíme směr parkoviště, ukázkový vichr z hor. O vánocích jsem se dočetl, že provozovatel Labské boudy se před vánoci rozhodl sníh z celé cesty vyhrnout, aby byla sjízdná. Běžkaři prý pluh mlátili hůlkami a autům z Labské parkujícím na Mísečkách prý propíchali pneumatiky. To jsme ještě dopadli dobře, dobytí nejvyšších vrcholů Libereckého kraje se obešlo bez krve. Autem přejíždíme do Pece pod Sněžkou, cestou obědváme. Na kolech vyrážíme směr horská chata Výrovka – naše dnešní nocoviště. Kus je po silnici, kus na sněhu se dá jet, kus tlačíme. Už skoro za tmy dorážíme na rozcestí Výrovka. Je mlha, pěkně fouká vítr, chata není ani vidět. Neznat to tu, tak nevíme, kterým směrem se dát. Naštěstí už za pár minut sedíme v lokále nad teplým čajem. Dostali jsme klíče od pokoje, půjdeme se ubytovat, osprchovat a pak si dáme večeři – takový je plán. Do reality se nám postavila nějaká piva, rumy, až jsem myslel, že mám halucinace, když jsem v kuchyni uviděl anděla … za ním Mikuláš a čert. Aha, naštěstí jsme byli hodní, ani básničku jsme nemuseli recitovat a čerty jsme měli rázem i na stole. Na pokoj jsme se dostali, až když hospodu zavřeli. Výčepák by s námi klidně ještě vydržel, ale my se těšili do pelíšků.

6.12.2015 neděle. Máme naplánováno dojet/donést kola na Sněžku a vrátit se stejnou cestou přes Výrovku do Pece. Venku nefouká pěkně, ale už nepěkně. Cestou do Modrého sedla ke Kapličce nám tak duje do zad, že to celé vyjedeme. Jen vyfotit se je trochu náročnější. Sundat rukavice, někam je zandat, vyndat foťák, povinnou cedulku – cokoliv by vzal vítr, to už nikdy neuvidíme. Až do Obřího sedla jedeme po sněhu s větrem v zádech. Když přijde poryv z boku, tak nás to sfoukne jak svíčku, ale při troše opatrnosti to jde. U Slezského domu je ale takový vítr, že když držím kolo za řídítka, tak zbytek kola vlaje. Jdeme se schovat dovnitř, v tomhle se nám na Sněžku nechce. Dáváme si čaj, Petr kafe. Zdá se mu nějak drahé, ale co, cizina. Až později zjistí, že si s obsluhou neporozuměli a objednal si ho s polévkou, aniž o tom věděl. Ta polévka tam na něj ještě možná čeká :). Vítr venku nepolevuje, kdo zkusí přejít ledovatou plochu před chatou, tomu to podrazí nohy a po čtyřech se plazí do závětří chaty, kde nalepený na stěnu se snaží dojít ke dveřím. Zprávy od těch, co přišli ze shora taky nejsou dobré. Polská cesta na vrchol je prý komplet pod ledem, neschůdná. Po jistících lanech to jde, ale ještě k tomu držet kolo? Podle zpráv má vítr polevovat, ale pomalu, takže asi v 11 hodin po hodině čekání a rozhodování to vzdáváme a Obřím dolem sestupujeme do Pece. Jde se nám s těžkým srdcem, vrchol vrcholů celé nominace nám uniknul. A hlavně nevíme, jestli nám organizátoři uznají fotku z Obřího sedla, to by byla citelná ztráta. Dnes to ale bezpečně na Sněžku nejde. Přesto nám pořád vrtá hlavou, neměli jsme to přeci jen zkusit? Může nás to stát účast v závodě! Z hlediska pozdějšího vývoje jsme jednoznačně udělali dobře. Pěšky by to šlo. S kolem na namrzlých kamenech, jednou rukou držet kolo, druhou řetěz – asi bychom to i dali, ale riziko bylo příliš velké. Jarun dohledal údaje o větru v době, kdy bychom na Sněžce byli, byl vítr kolem 20 m/s, nárazy 30 m/s. Vítr ustával po 14 hodině, to bychom museli další 3 hodiny čekat a nezbyl by nám čas na další kontrolní body. I tak jsme byli doma ve 22:30. Dole v Peci je jaro, svítí sluníčko, větřík jen mírný. Holt hora jsou hora. Míříme do Hradce Králové, kde neúspěšně kličkujeme městem, na rozcestnících nejsou výšky. Až kus za městem máme štěstí a druhou nížku máme jistou v Třebechovicích pod Orebem. Vyrážíme ku Praze, cestou obědváme. V plánu je ještě objet kraj Prahu, je to sice celkem za prd, ale co kdyby. Výšky Ládví a Velká skála jsou u sebe, na nížky Středočeského kraje a jednu Pražskou přejíždíme do Roztok, kde jsou také pěkně u sebe. Na druhou Pražskou nížku přejíždíme celou Prahu až do Prokopského údolí. Odtud na Jižák vrátit Jaruna a už jen domů do ČB. Když už ale jsme na cestách, tak ať to máme za sebou komplet a cestou se zastavujeme na Jihočeských nížkách u Písku a Protivína. Jarun si pro jihočeské nížky zajel později.

Tím máme naše snažení za sebou a nezbývá než čekat. Do uzávěrky je sice skoro ještě měsíc čas, ale to bychom museli vyjet směr Kralický sněžník, Praděd, Beskydy a to by byl minimálně další celý víkend. To už se nám nechce a taky už před vánoci musíme nahnat doma nějaké body, pak vánoce, Silvestr. Nezbývá než věřit, že to bude stačit a spoléhat se, že z dalších cca 80 lidí se vejdeme do 16 nejodhodlanějších. Během kvalifikace jsme na kole ujeli cca 200 km, převýšení 5.100 m, autem raději ani nepočítáno. Trochu nás mrzelo, že to nakonec byl spíš automobilový závod, ale v tak krátkém čase jsme na to jinak neměli. Později se dozvídáme, že jsou borci, co to dali vlakem a na kole, a to všech 14 krajů! Prý na to padnul všechen volný čas a najezdili na kole 1.829,6 km. Klobouk dolů.

21.12.2015 odesílám fotky a součet výšek. Malou nápovědou je nám informace od pořadatelů – momentálně držím 2. místo, zatím je nás 8. Co z toho vyplývá? Nic! Petr a Jarun posílají později, informace jsou podobné.

31.12.2015 11:44 pořadatelé zveřejňují, že zatím poslalo fotky 20 lidí. To je míň než jsme čekali, ale víme, že se ještě jistě někdo přidá.

31.12.2015 24:00 kvalifikace uzavřena.

1.1.2015 11:54 pořadatelé zveřejňují, že je 27 zájemců na 16 míst. Vyjde to? Stále nevíme. Pořád můžeme být vyřazeni.  Ale doufáme stále víc, i kdyby jsme nebyli  mezi 16 nejlepšími, tak budeme mezi náhradníky a každoročně odpadá cca 10 lidí. To by mohlo vyjít! Výsledky prý budou zveřejněny „velmi brzy“. Než byly zveřejněny, tak jsem na webu byl snad 50x. Údaj „velmi brzy“ asi každý chápe jinak :).

2.1.2015 13:55 je to tu! Výsledky kvalifikace. Start na Loudání 2016 jsme vybojovali! Jsme seřazení na 8 až 10 místě. Najeli jsme 14.361 m, nejlepší co objel všechny kraje má 25.227 m, na 16. místo stačilo 8.849 m, a i poslední 23. místo s 4.269 m se nejspíš do závodu dostane.

Blahopřeji všem, co se do toho pustili, sám vím co je do toho všechno potřeba dát. Děkuji Petrovi a Jarunovi, bez nich by mě ani nenapadlo se zkusit přihlásit a v žádném případě bych nebyl schopný se kvalifikovat přes kopce. Přece jen ve 3 to bylo veselejší a i kdyby to nevyšlo, tak se mi s vámi líbilo.

Přátelé, kamarádi, že vám ty medajle přivezeme slíbit nemůžeme, ale dáme do toho všechno a snad neuděláme ostudu :).

„Co nejde vyjet, to jde vytlačit. Co nejde vytlačit, to jde vynést. Když to nejde ani vynést, tak teprve v ten moment jsi na Loudání“

2 Responses to “Nominace LOUDÁNÍ 2016”