25 května, 2017 | 
Author: Trasa: 57 km, Malák, Hodějickej lesík, Hůrka, lesíkem pod Zborov, Trocnov, kolem bezdomáče do Radostic, přechod Stropnice, po zelené podél Stropnice, Ostrolovský Újezd, lesíkem zase zpátky ke Stropnici, Komařice, podél Stropnice, Doudleby, rechle, Vidov a podél Malše domů
Výškové metry: 709 m
Účast: Ondra, Venca, Pavel Tíkal, Vítek, Přema, Bivoj, Majkl, Eri, Kory, Tonda, Kocour, Petr Pokorný, Hony, Sochy, Petr Šikl, Zdenál, Duby, Vláďa Řehoř, Vláďa, Míra Dvořák, Vráťa, Jirka Habrda
Pád: Bivoj – prý to bylo únavou 🙂 Nevím, ale jistě to bylo do krve. Při debatě o zranění proběhla zajímavá diagnóza od jistého 😉 doktora: Na šití to není, je to jen odřený, ale hodně do hloubky…, Zdenál – sice bude nesouhlasit, ale kontakt se zemí rukou byl a Ordnung muß sein – to on ví nejlíp
Defekt: Vítek – oprava hlavového složení se prostě počítat musí
Trackmaker: Ondra
Komentář: Toto úterý jsem před vyjížďkou absolvoval “rozjetí” 2,5 hoďky na silnici z Tábora do CB v pěkném tempíku a doma si říkal, že to bude ještě prdel, neb jsem se cítil pěkně unavený. Dal jsem si proto dva cíle. 1) Netrasovat. Hlava si odpočine a já můžu klábosit, zatímco jiný přemýšlí a hlídá ovečky. 2) Zabránit výjezdu na Kleť. Byl navrhnut předem, počasí by mu i přálo, ale co moje nohy? Na startu se však nikdo k jiné trase neměl a tak jsem obětoval cíl číslo jedna, neb Kleť jsem vyhodnotil jako větší pohromu 🙂 Jako chlapec, po celé dětství se válející na gauči nemaje zkušenosti s dvoufázovým tréningem, jsem však zcela neodhadl situaci. Únava byla jen velmi přechodná, neb jsem toho přeci jen zas tolik neujel a po pár otočení nohou jsem byl vlastně velmi pěkně v tahu a tedy opravdu jinde než nerozjeté mužstvo. Jenže to jsem jako dvoufázová prvnička nevěděl a jen jsem se strachoval, aby se nepoznalo, že už jsem unaven. Vyšlo mi z toho rozhodnutí že pojedu blízko dorazu, abych překryl manko únavy. Výsledkem byla likvidace “zasloužilých Nezmarů” už v Hodějicích, roztrhání ostatního mužstva, výtky vůči přepálenému tempu, Bivojovo zranění (viz výše) a CTS (celková tělesná slabost) traséra od dvou třetin vyjížďky. Hoši, je dobré přiznat chybu. Omlouvám se, neznal jsem se 🙂 A posledních pár kilometrů jen mátožně točit nohama škemraje u Majka aby mi jel špic už taky nechci… K vyjížďce samotné asi jen tolik, že jsem rád za znovuobjevení přechodu Stropnice po dvou (zřejmě někým ukradených) betonových stožárech od elektrického vedení, který jsme minulý rok nemohli najít. Heuréka.
A jak už nadpis vyjížďky napovídá, chtěl bych jistě nejen svým jménem přivítat mezi námi ztraceného Nezmara Zdenála – dal jsem si tu práci a vyhledal jsem jeho poslední účast na vyjížďce: 23.10. 2012. Tedy pěkná pauzička. Za těch necelých pět let se změnilo mimo světonázoru na fungování občanské společnosti (viz report z minuloročního silničního zasedání) následující: ošklivý hardtail 26´´ Merida eura proměnila na 27,5´´ celopéro Cannondale, němečtí přátelé přesvědčili k výměně obyčejné cross-country helmy za freeridovou s ochranou temene hlavy (cool boy!), technika po downhill lekcích pokročila, fyzika a “Vendostyl jízdy fullgas” zůstaly, stejně tak přátelská povaha. Liebe Zdeněček, naši náruč máš otevřenou, avšak dočasu! Měj na paměti, žes ještě nepodepsal 😉
O.
NOC: A citační okénko chci také věnovat Zdenečkovi – svým “Vendostylem” to byl částečně on, kdo mě a ostatní z počátku vyjížďky hnal do červených čísel 🙂
„Jsem tak rychlý, že když jsem minulou noc ve své ložnici zhasl světlo, byl jsem v posteli dřív, než byla v pokoji tma.“ Muhammad Ali
No, to spíš vypadá, že Muhammad dostal pěstí od manželky, K.O. na postel a ona pak zhasla 🙂