Trasa: 56 km, pravý břeh Vltavy, Hrdějice, Borek, Mojskej les, antracitový důl Etna, Lhotice, žlutá Chotýčany, ke kolejím, debata o punkové kapele “Pozor vlak”, po žluté k Poněšické oboře, stezička kolem obory k mohylovému pohřebišti na vrchu Baba nad Vitínem, napojení na zelenou, Vlkov, k Poněšicům, Přemovo brody, zpátky pod Poněšice, AMU, a asfalt na Hlubokou, pravý břeh Vltavy domů
Výškové metry: 584 m
Účast: Ondra, Venca, Pavel Tíkal, Přema, Bivoj, Majkl, Petr Pokorný, Aleš, Eri, Kory, Peťa Šikl, Víťa, Tonda, Sochy, Vláďa, Zdenál, Stanley, Kocour, Duby,
Pád: nikdo!
Defekt: Koryho probržděný ráfek mužstvo téměr nezaznamenalo – automatický konec vyjíždky, nečeká se. Venouš – v tu dobu jsme si z něj ještě dělali srandu “my pomalu pojedem napřed”. Legrace ubylo, když v Chotýčanech píchl Aleš (a v rámci zrychlení mechanických prací jedno rukou telefonoval). Bžunda sice pak (na chvíli) úplně došla v Chotýčanech na nádraží, když píchnul Eri a já si začal myslet, že to je dnes nějaký podivný způsob vzdoru proti mnou odprezentované trase…. Smutek musel však být nahrazen smíchem, když Eri po výměně zjistil, že musí měnit duši opět, neb jeho náhradní je píchlá též. Já jako jediný šestadvacítkář jsem mu ochotně poskytl poklad svůj a Eri ani sám od sebe za dobrodiní nepoděkoval 😉 . Opravdová prdel už bylo pak Eriho další měnění když se zjistilo, že mnou poskytnutý poklad má pomalý defekt. Tentokrát Eri za dobrodiní poděkovat nezapomněl 🙂 a jal se lepit (sákryš, k lepení přímo na vyjížďce už nedošlo leta!!!). Po malém zpoždění takto plynule rozjeté vyjížďky mým VELMI BOLESTIVÝM nakopnutím představce kolenem a následným velmi sprostým vyjadřováním bolesti při pobíhání kolem kola (s kokotmi sa pretekám…) už jen chvíli zbývalo, než Pavel T. zasek´ jemnou prací nohou řetěz za kazetu u mohyl a ke slovu musely přijít ruce vrchního chirurga Peti. Chvilku jsme si dopřáli opětovného odpočinku a snad pár desítek minut v kuse i jeli (než Přema začal dole u vody hledat cestu, co tam zaručeně musí být) a tak mi to přišlo škoda a zasek´ jsem řetěz za kazetu já. Vrchní chirurg byl již psychicky i fyzicky pryč a tak musely ke slovu přijít ruce bejka. Když to Aleš za supění vyrval zpět, opomněl jsem poděkovat, ale on se připomenul a já svou chybu napravil. Při blížení k rychlejším asfaltovým úsekům před Hlubokou přišlo i Bivojovi líto, že ještě svou troškou do mlýna nepřispěl a přetrhl lanko od přesmyku a zůstal v jezdivých úsecích odkázán na malou placku (pravý výběr defektu v pravý čas). Tedy slovy statistik: Kory probržděný ráfek, Venouš, Aleš, Eri 2-3x, Pavel T. zaseklý řetěz, Ondra zaseklý řetěz, Bivoj lanko od přesmyku, Kocour (jeho defekt přišel v době, kdy s našima defektama ztratilo Béčko trpělivost a že pojedou “pomalu napřed” – tohodenního prokletí Nezmarů však ani tímto manévrem nemohl uniknout. Jo a že Aleš obdržel bodnutí vosy ve svou holou leb asi do statistik zapisovat nebudem, i když i toto bylo píchnutí sui generis 🙂
Trackmaker: Ondra, Přema
Komentář: Mám asi premiéru, kdy bude report kratší než zpráva o defektech, ale prostě to tak tohle úterý vyšlo. Přitom mě se to vlastně velmi líbilo. Zdenál sice svými přístroji zaznamenal, že jsme 1 hod 35 min prostáli, ale zase jsme se pěkně zasmáli, popovídali a nakonec ujeli celkem slušný flák cesty krajinou kde to je opravdu KRÁSNÉ a ke konci zařadili po Nezmarsku novinku – v době kdy už je třeba jet domů, vyzkoušíme řáckou bahnoprasečí a rošťáckou neznámou s ne úplně stopro orientací. A to je na Nezmarských vyjížďkách to nejkrásnější. Navrch zařadím ještě jedno edukační okénko, neb jsme se zajeli kouknout i na haldu dolu Etna u Lhotic. Zde je několik zajímavých údajů: Dobývání antracitu bylo v této lokalitě zahájeno roku 1931. Postupně byly hloubeny tři šachty. Majitelem v té době bylo Těžířstvo svatého Mikuláše. Roku 1932 byla zahájena výstavba hlavního důlního podniku Etna a následující rok byla postavena i úpravna. Největší rozmach dolování zde byl v období 2. světové války, přičemž v roce 1943 byla dosažena težba 15 000 tun na dolech Etna I, Etna II a Jaroslav. Pracovalo zde více než 140 horníků a denní produkce se pohybovala okolo 6 vagónů. Dobyvatelná část ložiska však byla brzy vytěžena až do hloubky 350 metrů. V květnu 1945 vetšina osazenstva dolu odešla, spodní patra dolu byla postupně zatopena vodou a zavalena. V červenci 1945 byla težba obnovena – do konce roku 1946 nahradili chybějící horníky internovaní Němci. Provoz na Etně byl ukončen 31. 1. 1948. Krátkodobě byla znovuotevřena kutací jáma c. II v severní tektonické kře. Po vyrubání této sloje a ochranných pilířů na Etně byla težba definitivně ukončena dne 31. 3. 1948. Historické srovnávací foto:
O.
NOC: Už asi minulé tři vyjížďky mi hlavou běželo jedno přísloví. Velmi se mi hodilo na můj úterní plán a ví bůh, že jsem žlutou mňamózní kořenovku od Chotýčan nádraží k Poněšické oboře chtěl jet tam i nazpátek (příště hoši!) 🙂 Nakonec si ale myslím, že v tohmhle přísloví najde to své více lidí. Jak už to tak u přísloví bývá 🙂
“Mlč a sbírej kamení.” Španělské přísloví
Video: IMG_1636
Doplněno srovnávací foto zmiňované Ondrou.
Kluci když to čtu, tak mne fakt moc mrzí, že jsem s vámi nebyl.
Bohužel jsem musel místo vyjížďky hodně mluvit, abych nebyl kamenován.
Ondro, mezi řádky je znát, že si nejseš úplně jistej, jestli měl Eri 3. defekt. Já s tím souhlasím, neměl ho. Ale z toho pak plyne, žes ho měl ty, sice v brašničce, ale byl tam 🙂
To je zajímavý fenomén. Komu se počítá defekt? Tomu co půjčil duši s defektem, nebo tomu co si ji nevědomky namontoval?