V sobotu nám Lipno dalo opět poznat další svou tvář a brusení nabylo zase jiné dimenze. Ráno odřekl účast Džony dík nočním horečkám a tak se musel Honza chtě nechtě vydat na mnou půjčených kanadách. Svoje nemá a tak jsem mu půjčil moje. Větu při půjčení: “Já už kanady, když už mám nordiky, moc používat nebudu”, jsem ale vyslovovat neměl… V Černé jsem po výstupu z auta zjistili, že je dost mlha, ale nevěřili jsme jak moc to bude hrát roli 🙂 Vypadali jsme asi zkušeně a tak jsme na sebe nabalili ještě jednu paní z Prahy, která nám řekla, že by se sama bála 😮 Vidět bylo asi na 3 metry a byl to opravdu zvláští pocit, bruslit v bílé tmě. Chtěli jsme jet na Horní Planou, takže jsme namířili z Hůrky +/- doprava na Tajvan a jedem. Tu fotka, tam fotka, tu hledání vhodného místa k překonání praskliny a najednou se z ničeho nic před náma objevil břeh. Jenže z opačné strany než měl bejt. Dotaz na Ondru, zda jedem správně na severozápad byl zodpovězen odpovědí: Na jih. Vůbec jsme nevěděli, kde jsme a vytáhla nás až mapa s polohou na Onrovo chytrém (!!!) telefonu. Kousek od Dolní Vltavice jsme obrátili a poslušně kolem břehu začali jet kam jsme původně chtěli… To, že bylo lehké se ztratit, dokazují zážitky ice-plachetnic – při pouhém přejíždění ze startu zrušeného závodu do přístavu se závodníci poztráceli a ještě po západu slunce byli 3 pohřešovaní – ano a opravdu tehdy byla skutečně potřebná pomoc PČR, hasičů a vodní záchrané služby 😉 (vice o tomto “bezpečném” sportu a sobotní taškařici v článku: Drama na Lipně http://www.iregata.cz/news/dn-drama-na-lipne/ ). Mlha se rozpustila jen na pár okamžiků před polednem a tak jsme udělali pár fotek zrcadlově mramorového ledu a zamrzlé srnky (chudák, zřejmě neměla “švédské bodce”) a dojeli do Planý k přívozu. Tehdy  jsem si uvědomil, co je to za svobodu, mít půjčenou věc. Honza vyhodnotil přezouvání (boty měl!!! v baťohu) jako zbytečnou věc a jal se k mým bruslím chovat jako k univerzální obuvi na všechny povrchy. Za Planou byl sněholed dost na pikaču, my s Ondrou jsme dík nordikům obstojně bruslili, Honza jen šel/popobíhal, válel se a nadával. Ani srandu jsme si z něj raději nedělali. Po doražení do Pece  jsem měl plán vyjet vltavským luhem až do Černého Kříže a byla se mnou řeč asi tak, jak když máš dostat Vítka s bajkem na silnici… Chlapci ale byli celkem odolní a expedice, která zvolna ztrácela přídomek „bruslařská“, se jim líbila. Bruslení na zamrzlých okrajích řeky bylo čím dál tím méně a museli jsme často přecházet (Honza už možnost přezouvání úplně vyřadil z úvah) a byla to celkem prča. Pochoďáček za sluníčka a tepla, které nám i rukavice sundalo, sem tam sklouznutí a obdivování krás 1. zóny Národního parku. Honzovi zřejmě bruslení chybělo, takže dával i kreace na zamrzlém sněholedu na dvorku jedné chaty, v kdejaké tůňce a my jen se sundanýma bruslema s úsměvem přihlíželi. Poté, co bylo jasné, že ledu nepřibude a propad jsem se i já (nohou, po kotník!), jsme se rozhodli, že přeťapkáme  200 metrů luhem ke slepému rameni Vltavy, po kterém se vrátíme dom. Jaké bylo ale zjištění, že na slepém rameni není nejen led, ale ani voda. Tak jsme pokračovali korytem řeky, až se voda objevila 🙂  Za častého prolejzání křovin (slepé rameno byla spíše soustava nepropojených tůní) a přeskakování bahnitých úseků dokončili „bruslařskou“ expedici zdárně zpět do Pece. Honza se už v úseku Pec – Planá nechtěl projít 🙁 na rozbředlém ledu tak jsme v Marlinu počkali na vlak, který nás dovezl do Černé. A v kontextu celého dne jediným možným vyústěním půjčovací anabáze bylo, že Honza ve vlaku brusle zapoměl a na ztrátách na nálezech se neobjevili… Dík bro, slovy Ondry: Nejlepším teréňákem je jakékoli služební auto!

O.

[Show slideshow]